Texty: AS 2001, č. 5, s. 36, Milan Strotzer, nekrolog

Zemřel rozhlasový režisér Zdeněk Štěrba

„Kam lezeš? Ty máš něco schovanýho v desátým patře?“ Než mi došlo, že mám klesnout hlasem dolů, ve studiu už zase svítila červená a já opět pokazila začátek té prokleté věty. Znovu, snad už po páté. Hlavně co nejméně naštvat pana režiséra, který nikdy nepochopí, proč z obyčejných slov dělám dramata a proč podstatné myšlenky naopak házím pod stůl.
Jako nerozkoukaní elévové jsme zažívali hodiny mučení nad zprávami z ČTK, které jsme opakovali až do vyčerpání. Při kritice našich prvních rozhlasových pokusů mnozí v duchu přísahali, že jen co za nimi nesmlouvavý a krutý pan režisér Štěrba zabouchne dveře, už se nikdy nevrátí. Dlouho nám to nevydrželo.
Zdeněk Štěrba vždycky zastával pravidlo, že ten, kdo mluví na mikrofon, musí před sebou vidět konkrétního posluchače, a že dobrému sdělení předchází pozorné naslouchání. To nás učil a my jsme to od něj brali. S úctou ek a am, TSE a celý ČRo.
Zdeněk Štěrba (2. 4. 1926, Praha - 21. 8. 2001, Praha) V letech 1939 - 45 studoval reálné gymnázium, v roce 1955 absolvoval obor hudební věda na FF UK. V Československém, později Českém rozhlase působil od r. 1952 v hlavní redakci hudebního vysílání jako redaktor pořadu Anny Hostomské „Koncert na přání posluchačů“. Od roku 1960 se až do roku 2000 věnoval režii autorských publicistických pořadů a dokumentů. Zdeněk Štěrba je podepsán např. pod tituly „A léta běží ...“, „Bílá kronika“, „Meteor“, „Křižovatky vědy“, „Rozhlasová univerzita“ a řadou dalších. Své zkušenosti předal několika generacím rozhlasových elévů.
Poslední rozloučení s režisérem Zdeňkem Štěrbou bylo v pondělí 27. srpna 2001 v Praze na Olšanech.
(Převzato z Českého rozhlasu.)

Zdeněk Štěrba neměl díky svému pracovnímu vytížení v rozhlase mnoho času na jiné aktivity. Když byl pozván spolu se svou manželkou Veronikou Matějovou–Štěrbovou na amatérské divadelní přehlídky do porot či jako lektor režijních a dalších kurzů LK SKKS, téměř nikdy neodmítnul a nějak si to zařídil, byť musel vynaložit nemálo sil a prostředků na to, aby byl v pravý čas na pravém místě svým Wartburgem. Patrně nikdo z posluchačů Kurzu režie LK SKKS nezapomene na jeho přednášky o hudebním divadle, podložené rezervoárem nahrávek, stejně jako na obavy ze zkoušky z této disciplíny, která začínala rozpoznáním díla z ukázky spuštěné z magnetofonu. Amatérské divadlo měl v úctě a obdivoval ty, kdož se mu věnovali se vším všudy a poctivě. Jeho „pomocná ruka“ neměla rozměr celoživotního působení, nýbrž vysoce odborného a účinného lokálního zásahu. (MS)