Texty: Ladislava Petišková: Na Leara (úryvek ze širšího textu)

Ladislava Petišková: Nina Vangeli
(úryvek o inscenaci Na Leara souboru Kruh ze životopisu zpracovaného pro NIPOS 2005-2006)

Ve vstřícné atmosféře univerzitního skleníku (tj. Katedry dějin a teorie divadlo na FF UK, pozn. red.), která přesáhla až do 70. let, se studenti stejně jako celá divadelní veřejnost, vyrovnávali s nejnovějšími proudy světového divadelního myšlení, mezi kterými poutalo jejich pozornost vše nové, co šedesátá léta do této sféry přinesla: zájem o reformní divadelní poetiku Antonina Artauda, dílo a inscenační koncept Petera Brooka, o „chudé divadlo“ Jerzy Grotowského, o postupy a formy orientálního divadlo apod. Svobodné a tvořivé mládí studentek však nezůstalo jen na akademických pozicích - Vangeli a její kolegyně z V. ročníku (H.Beránková, M.Černá, S. Dosedělová, V. Smoláková) upravily v duchu dobových experimentálních proudů už známou tragedii Williama Shakespeara Král Lear, kterou nastudovaly 1973. O rok později za ni získaly Cenu za kolektivní režii na festivalu amatérského divadla Šrámkův Písek. Základem jejich myšlenky byl „nápad konfrontovat klíčové situace Shakespearova krále Leara s řadou známých dětských her, resp. pojmout tragického Leara jako předmět dětské hry, propracovaný do nejen velmi invenční, ale i precizní kompozice nového scénického tvaru. Tato na první pohled nezvyklá symbióza přinesla pozoruhodný efekt ve dvou ohledech – pod mechanickým až banálním stereotypem dětských her a říkanek se mnohdy odkrývalo jejich hlubší významové jádro; v Shakespearově tragedii byl pak prizmatem pokleslých a často krutých rituálů dětských her odkrýván modelový základ některých situací a forem mezilidských vztahů. Původní Shakespearův text byl pochopitelně značně krácen – základní významonosnou složkou představení byla složka pohybová, založená na kolektivní pohybové souhře, v níž neexistuje trvalé rozdělení na sólisty a sbor. Při tom záměrná organizace této souhry nenarušuje spontaneitu prožitku dětské hry. Mladí, základní škole sotva odrůstající „herci“ (přesně vzato se nejedná ani o amatéry v pravém smyslu tohoto slova) nejen dokázali naplnit režijní záměr, kladoucí značné nároky na respektování vytčeného aranžmá a zvládnout – třeba zcela nehereckým a neškoleným způsobem – v bezoddychovém tempu dětských her náročnost Shakespearova textu. Zůstala tu při respektování všech „pravidel“ opravdová radost ze hry v původním slova smyslu, nepopřávající distanci a oddychové časy ani publiku“.