Texty: ČECHÁČEK-TURBA, Zdeněk: Na Horizontu Cylindr. Z knihy Divadla svítící do tmy, 2006

NA HORIZONTU CYLINDR

ZDENĚK ČECHÁČEK-TURBA


Moto: „Divadlo může dělat jenom parta lidí zapálených pro věc. Naším ideálem je jakési demokratické divadlo, i když to zase neznamená, že bychom zavrhovali jakékoliv vedení. Vždycky totiž je dobré mít někoho, kdo vidí celou věc zvenku, je – obrazně řečeno – nad ní.
Z toho vychází i naše pojetí režie, ve kterém režisér pouze navrhuje jednotlivé nápady, ale nijak neomezuje tvůrčí práci herců. Řekl bych, že režisér je tady především pro ten vnější pohled a jako ´hlídač´ jednotné linie představení.“
Pavel Vašíček (1980)


KARAMBOL HNED NA ZAČÁTKU
Dokud jsem se případu Cylindr nezačal věnovat důkladně, měl jsem dojem, že to divadlo v sedmdesátých a pak i osmdesátých letech tady bylo jaksi „pořád“. Dokonce i po sametovém převratu jakoby stále pokračovalo. Bylo naším souputníkem, setkávali jsme se na mnoha přehlídkách, vzájemně jsme hostovali, atd. atd. Pak jsem s překvapením zjistil, že vlastně jako Cylindr existovalo v Brně jen něco málo přes deset let – od roku 1978 do roku 1988. Přemýšlel jsem nad tím paradoxem a pátral dále.
A ukázalo se, že nejprve bylo DIVYDLO, které vzniklo v roce 1971 a po uvedení několika úspěšných premiér bylo v roce 1973 úspěšně zakázáno – jak jinak než za satirickou inscenaci Polekané střípky podle próz Michaila Zoščenka, sovětského to spisovatele.
A ukázalo se, že po převratu už to nebylo ani Divydlo, ani Cylindr, ale Prkno. A ještě k tomu ve Veverské Bítýšce! A dodnes je!
Možná, milý čtenáři, začínáš tušit, kam to mé povídání směřuje. Ano, všechny tyto soubory mají něco, spíše však někoho společného. Nebudu déle napínat, tou osobností byl a je Pavel Vašíček, herec, scénárista, režisér a příležitostně jistě i děvče pro všechno, jak už to v netradičních amatérských divadlech bývá.
A to nemluvím o tom, že se pokoušel divadlem i uživit (jmenovalo se to Divadlo Malé(h)ry a bylo provozováno Slezskou agenturou Ostrava).

Pavel se vynořil poněkud záhadně na konci šedesátých let, za časů rozvíjející se, ba rozkvétající normalizace, kdy se generace otců zakladatelů (netradičního divadla) topila v nejrůznějších krizích - politickými a existenčními počínaje a osobními konče. Počítali jsme své padlé, kdo emigroval, kdo zůstal a také kdo je teď kdo…
Po výše zmíněném pokusu o satirický žánr (tehdy už i to slovo samo se podobalo náloži ekrazitu) nastala pausa. Řekl bych, že mu nějaký odpovědný a dobře to s ním myslící soudruh poradil, aby se na čas „stáhl“, než se na ten průšvih zapomene.
Přesto bych rád na tomto místě připomenul dramaturgii Divydla, protože z ní logicky vyplývala jak dramaturgie tak i styl Cylindru: Člověk z půdy (Suchý, Šlitr), Romeo, Julie a paravan (autorský text Janda, Kuba, Hoskovec), Studený smích aneb Vitriol a konfety (podle P.H. Camiho), Tři muži ve člunu (podle J. Klapky Jerome, zde hrál P. Vašíček jednoho ze tří mužů), Polekané střípky (podle povídek Michaila Zoščenka – labutí píseň Divydla).
Minimum převzatých představení, důvěra ve vlastní autorské schopnosti, snaha aktualizovat, zdivadelňovat původně literární předlohy – to všechno dělalo z Divydla sympatickou partu, jejímž programem bylo především divadlo živé a neformální a, což bylo v té smutné pookupační době zvlášť pozoruhodné, snažící se vrátit lidem do tváří ztracený úsměv. Historii Divydla zakončil tvrdý normalizační postih. Jistým zadostiučiněním, byť po mnoha letech, bylo uvedení jiného představení podle M. Zoščenka v Cylindru.
Nevím přesně, co dělal Pavel Vašíček v mezidobí, než se mu podařilo založit Cylindr, ale určitě nezahálel. Jak to bylo v roce 1978 a dál, o tom bude další kapitola.

CYLINDR ZAHAJUJE
Moto: Ve kterém století a kde byla vynalezena nejzajímavější okrasa mužské hlavy – cylindr?
Poprvé si v cylindru vyšel na ranní procházku dne 15. ledna 1797 londýnský kloboučník John Hetherington. Nedošel daleko. Na první křižovatce byl zatčen policistou, který ve svém hlášení napsal: „Zatčený se objevil na ulici v podivném vysokém předmětu na hlavě, který nazval hedvábným kloboukem, s úmyslem vzbudit pohoršení. Při této nezvyklé podívané padlo několik žen do mdlob, děti křičely hrůzou, psi vyli a jakýsi mladík si v nastalém zmatku zlomil ruku.“ Londýnský kloboučník byl sice za svou módní novinku odsouzen podmínečně, ale našel ochranu mezi novináři z Times, kteří doslova napsali: „Hetheringtonův cylindr rozhodně pokládáme za pozoruhodný pokrok v reformě odívání.“

Tuto historku čteme na první stránce kroniky divadla Cylindr, ale symbol klobouku se logem divadla nestal. Byl to jiný význam slova: cylindr jako stínítko či komínek na petrolejové lampě. V těch temných dobách byla potřeba světla pochopitelná…
Divadlo se narodilo nejspíše v klubu na Křenové, který byl svého času proslulý odvahou, s níž čelil kulturnímu útisku. A nejspíš to bylo na základě konkursu, který byl i později vyhlašován v Cylindru, kdykoliv nastala členská krize nebo proto, aby se našli ti správní lidé pro určitý projekt. Pak se v krátké době soubor několikrát stěhoval (Vašíček to neměl jednoduché), až zakotvil na brněnském sídlišti Lesná v programovém klubu Horizont. To místo sice bylo stranou centra, ale z vlastní zkušenosti vím, že se tam nebylo třeba obávat žádného velkého Ucha a když se v představení vyskytly nějaké ty poťouchlosti a text neběžel zrovna podle scénáře, nikdy z toho problém nevznikl. A diváci si stejně své soubory a inscenace našli a do Horizontu za nimi přijeli. Též byl v té městské části Brna osvícený ředitel kulturního střediska, který Cylindru a aktivitám v Horizontu fandil.

A tak se začalo zkoušet, první pokus se moc nevydařil a projekt (Majakovského Štěnice) se na scénu nikdy nedostal. Přesto ale 12. ledna 1979 vypukla premiéra: Stephen Leacock – Literární poklesky. Bylo plno, potlesk, Cylindr zaujal. Dlouho do noci se slavilo „U knížete Rostislava“… Podle ohlasů trpělo představení všemi možnými začátečnickými chybami, evidentně však bylo zábavné, postavené na vtipných textech a soubor téměř bez zastavení pokračoval v práci na druhé inscenaci – Galczyńského satirách pod názvem Komplexy zelené husy. Jestliže s úctyhodným tempem ještě týž rok inscenoval Cylindr povídky Ivana Vyskočila – Uvolněte se, děti a krátce na to koláž Pavla Poláka podle již z Divydla známé inscenace Tři muži ve člunu – tentokrát se hra jmenovala Vzhůru na řeku – bylo jasné, že v první etapě se Cylindr programově přihlásil k satiře, humoru, spontánnímu a uvolněnému divadlu.
Bylo to asi nejšťastnější možné řešení v době, kdy se základní kádr souboru teprve za pochodu tvořil (hojně podporován již zmíněnou metodou konkursů), kdy ve všeobecné normalizační mizérii byli diváci vděční za každou narážku, při níž se mohli režimu vysmát nebo se vůbec jen uvolnit a zasmát.
Dostavil se i první úspěch: na amatérské soutěži humoru a satiry „Příbramský permoník“ v roce 1980 získal Cylindr jednoho z pěti udělených permoníků za zkrácenou verzi Galczyńského Zelené husy.
V prvních dvou letech si Cylindr vyzkoušel všechno, co se v oblasti humoru, někdy i satiry dalo. Sbíraly se dramaturgické, herecké i režijní zkušenosti. Členové souboru jezdili na semináře, učili se řemeslo, učili se debatovat, hádat se o podstatné věci i přijímat kritiku, učili se jak být tvrdohlavý, ale také jakou pokoru jejich divadlo vyžaduje.
A k tomu všemu intenzivně žili. To nebyl jenom tým = stroj na produkci inscenací. Bylo to živé a přátelské společenství, jehož pozitivní náboj často ovlivňoval jednotlivé osudy. Bylo neuvěřitelné, kolik sňatků například uzavřeli mezi sebou členové souboru! Jestliže brněnská Ikska byla souborem individualit a tvůrčí atmosféra často vznikala z nezbytného napětí mezi nimi, pak Cylindr byl nepochybně příkladem synergického působení dobré nálady, laskavosti, vzájemného pochopení… Společenství Cylindru pořádalo kuličkiády, večírky (tzv. „juchy“), společné vánoce, valné hromady atd. Ten duch-juch pronikal i do inscenací – Vzhůru na řeku bylo stylizováno jako jeden velký mejdan pro herce i diváky.
Po třech letech intenzivní práce Cylindr dospěl, dozrál, nalézal víc a víc sama sebe a začal se také kolem sebe rozhlížet.

ČINY A HOLČIČINY
V roce 1980 se Cylindru podařily ještě dvě inscenace. Ta první byla ryze autorská a jmenovala se Pohádky. K mezinárodnímu roku dítěte ji z vlastní tvorby připravili L. Runtáková a M. Adámek.
Druhou, závažnější inscenací byl divadelní tvar minutových grotesek Ištvána Örkényho pojmenovaný Vstaň a choď. Do hry vstupují vědomě prvky vážné a smutné jako kontrapunkt dosud programového veselí. Herectví je přesnější, poučenější, inscenace jako celek provokuje k hlubší reflexi, předznamenává druhou etapu vývoje Cylindru. Začínají zde poprvé hrát pozdější herečtí i autorští protagonisté – Marie Vašíčková a Vladislav Dolník.
Co uděláte, jste-li ambiciózní talentovaná dívka a nemáte pro svůj nápad pět mužských protagonistů? Jednoduché: přepíšete to všechno do ženských rolí! Tak vznikl scénář Ivany Blahutové Holčičiny (cirkus podle románu Karla Poláčka Bylo nás pět). Inscenace zdůraznila hravé aspekty Poláčkova románu, onu zdánlivou naivitu dospívání, pod níž tak často bývá skryt smutek až beznaděj. Jedním slovem tragikomedie, ale veselá! Inscenace byla jednou z nejúspěšnějších, co se v Cylindru hrála a po zásluze s ní byl soubor vyslán reprezentovat české divadlo do Belgie v roce 1982. A byl tam mezi osmi zúčastněnými divadly z celé Evropy vysoce hodnocen belgickými pořadateli.
A přišla další premiéra, tentokrát se vším všudy autorská: Vladislav Dolník – Vlak v 11.26. Cylindr si tu vyzkoušel, jak se hraje absurdní drama a také si vyzkoušel odolnost a toleranci kulturních úředníků. Tehdy se inscenace schvalovaly na tzv. předváděcích představeních (scénář už dávno nestačil). V případě Vlaku se schvalování konalo 22. února 1982 a rozsudek zněl: povoleno 5 (slovy pět) představení včetně premiéry. Absurdní? Vlak, kterého se cestující nedočkají, který nepojede nikdy a odnikud nikam (ale má přesný odjezd podle jízdního řádu), to byla přece docela trefná metafora našich světlých zítřků. Nicméně díky i za toto zvláštní povolení. Mohlo to také skončit podobně jako s Divydlem o deset let dříve. Přece jen už tehdy vládla obecná únava normalizátorů alespoň v některých oborech a nakonec ten počet repríz už nikdo ani nekontroloval…
V další inscenaci podle knihy Miroslava Skály Svatební cesta do Jiljí se Cylindr vrátil do osvědčené roviny humoru, ke své základní hravosti a radosti ze hry:
…a když kosmonauté přistáli na měsíci, zapíchli do měsíčního povrchu žerď s vlajkou a umístili tam plaketu.“
„Nezlob se, ale to byl Měsíc a ne Everest.“
„A toto je Portyš, vrcholek naší svatební cesty. Tobě se snad zdá nižší než Everest?

A doprovodné efekty odpovídaly žánru. Například: Jednou zase jsme hráli Svatební cestu venku v amfiteátru a uprostřed představení přijelo na jeviště auto VB (komunistické policie), abychom se jim prokázali povolením. Přijeli zrovna do ústřední písničky …můžem dělat vše, co chceme, nikoho se nemusíme bát…
Byl jsem dvě koťata a hrálo jsem si se mnou (1984) byl dostatečně provokující název a také zajímavý pokus o jevištní znázornění podvědomí. Montáž textů z románu Putování kolem lebky maďarského spisovatele Frigyese Karinthyho, jímž reflektoval vlastní příběh – operaci mozkového nádoru - předvedl Cylindr v rovině mrazivého humoru, ale s velikým nábojem naděje v této mezní situaci. Představení nakonec vyústilo v překonání rezignace, ve víře v harmonický vztah techniky a civilizace. Režisér Pavel Vašíček použil celou řadu abstraktních jevištních prvků (velká plachta přikrývající pět herců jako metafora mozku, provokující použití hudby a zvuků, tomu odpovídající nepopisné svícení…). Jak praví pamětník: Divadlo samo bylo překvapeno, kam (druh cesty) bylo schopno jít.

Hříčka Někteří panáci, někteří lidi byl Vašíčkův nápad, jak říká, z roku 1982, kdy ho zarazilo, jak moc se někteří lidé podobají reklamním panákům. S použitím parodií na reklamní slogany a se zvláštním způsobem loutkovitého herectví vytvořil inscenaci dramaturgicky navazující na modelový Vlak v 11.26. Bylo asi škoda, že se nápad nerozvinul do hlubší dramatické situace a zůstalo jen u pěti repríz. Ale některé slogany byly znamenité:
- Když proti splavu tiše plavu, narazím si hlavu.
- Kdekdo snadno padá na dno.
- Stojí blbec stojí, kdekdo se ho bojí.
- Hrdinka kladná – je asi vadná.
- Ty mladá generace – odejdi z restaurace.
- Až se Lída vyučí, kozlátka jí vypučí.
- S klidem a bez hlesu zachovám noblesu v pracovním procesu.

V roce 1985 se v Brně urodilo několik zajímavých inscenací divadla jednoho herce. Ač to určitě nebylo domluveno, sešly se rovnou dvě inscenace podle předloh Ladislava Fukse. V Divadelním studiu Josefa Skřivana hrál Jaroslav Haidler Pana Teodora Mundstocka,
v Cylindru nastudovala Marie Vašíčková v režii Pavlově Myši Natálie Mooshabrové. Divadlo velkého stylu s vyzrálým projevem herečky. V jednom postřehu z té doby se píše, jak diváci doslova hltali Natálii a šli by za ní jako ty myši. Úplně je očarovala.
Myslím, že léta 1981-1985 byla pro Cylindr nejplodnější jak dramaturgicky tak výrazově, v té době se dal dohromady opravdu po všech stránkách zajímavý a vyzrálý soubor, který mohl mít a měl své slabé chvilky, nicméně pracoval co do frekvence hraní a pestrosti repertoáru na úrovni profesionálního klubového divadla a na své kmenové scéně v Horizontu měl své výborné umělecké zázemí a nadšené diváky. Stejně fascinující byla i zájezdová aktivita Cylindru a jeho účast na všech možných přehlídkách – Wolkrův Prostějov, Šrámkův Písek, Akademické Brno, Kopřiva, přehlídky v M-klubu ve Valašském Meziříčí, častá vystoupení v Bratislavě a mnohé další aktivity.

CYLINDR NA KONCI EPOCHY
V březnu a dubnu 1985 uspořádal Cylindr přehlídku své dosavadní tvorby pod názvem Výprodej. Zřejmě to bylo míněno jako zastavení a vydechnutí, protože v témže roce začala příprava dvou projektů, které se realizovaly v roce následujícím. Bylo to jistě potřebné, mělo-li se divadlu dostat nových podnětů a mělo-li si stanovit směr jak dál.
Na scéně netradičního divadla už v té době kralovala Vizita (Dušek, Borna, Kužílek), Petr Lébl se prosazoval barevností i nezvyklými tématy, existovala agresivní Křeč a Ochotnický kroužek hrál fascinující Ananas, Matku a Ameriku. Na jaře roku 1986 vybuchl Černobyl. To vše, spolu s probíhajícími politickými změnami evidentně předznamenávalo konec jedné epochy. Mohli jsme jen se zatajeným dechem přihlížet a těšit se tím, že jsme k tomu něčím přispěli.
V té chvíli sahá Cylindr po tématu téměř anachronickém a v roce 1986 hraje Trust, hru na motivy stejnojmenného románu Ilji Erenburga z roku 1923. Uvádí ji jako „vážnou grotesku v jazzovém rytmu“ a možná by se pro tuto dramaturgii dala použít vůdčí myšlenka Pavla Vašíčka pro rok 1986: „Jsme pořád blíž původní myšlence, i když se od ní vzdalujeme.“ Román Ilji Erenburga je utopickou kronikou zkázy Evropy – zřejmě napsanou pod dojmem nástupu fašismu a velmocenského kapitalismu (též ideologie byla důležitá), ale, ruku na srdce, něco na tom tématu bylo – studená válka mohla skončit i takto žhavě. Sami členové souboru měli pocit, že tato hra posunula Cylindr dopředu (možná to mysleli v tom smyslu, že šlo o kolektivní scénář i režii), my ostatní jsme ji vnímali jako znamení stagnace.
Sympatičtěji se zapsala inscenace Tygrikon, scénář napsaný společně členy souboru podle známé knihy W. Saroyana Tracyho tygr. Režíroval P. Vašíček. Tracyho tygr se na našich scénách dramatizoval a hrál a hraje neobyčejně často dodnes. Jako kdyby to byla generační výpověď nebo zpověď – většinou se o něj pokoušejí lidé krátce po třicítce, „když to na ně přijde“. Když se jim jejich tygr začne ztrácet… Myslím, že u Cylindru tomu bylo nejinak. V názvu se dokonce objevuje ozvěnou název Felliniho filmu Satyrikon. A ten film je také o něčem podobném. „Kde život náš je v půli se svou poutí…“
Poslední známou inscenací Cylindru byla „modelová hra k popukání“ sestavená z povídek M. Zoščenka a nazvaná scénáristou a režisérem Pavlem Vašíčkem Tramvaj. Tentokrát si režie více než ztížila situaci tím, že hru umístila do uzavřeného prostoru, do „myšlené“ tramvaje. Tato stylizace nebyla zcela přesvědčivá, o čemž svědčily i ohlasy diváků a recenzentů.
Když se vrátíme na začátek našeho vyprávění, vidíme, že Zoščenkem se symbolicky naplnil nejen osud Divydla, ale posléze i Cylindru. Pavel Vašíček vstoupil podruhé do téže řeky…
Z hlediska dalších osudů Pavla Vašíčka je pozoruhodné, že poslední v Cylindru připravovanou, ale neuskutečněnou inscenací byla Macourkova Hra na Zuzanku. Skoro po deseti letech ji uvede v divadle Prkno, jehož se stane kmenovým režisérem, a je jím dodnes. Ale to už je opravdu jiná kapitola…
A přiznám se, že mi Pavel Vašíček stejně neprozradil, jak to vlastně bylo s koncem Cylindru.


INSCENACE CYLINDRU OD ROKU 1978:

Literární poklesky 1979
Komplexy zelené husy 1979
Uvolněte se, děti 1979
Vzhůru na řeku 1980
Pohádky 1980
Vstaň a choď 1980
Holčičiny 1981
Vlak v 11,26 1982
Svatební cesta do Jiljí 1982
Byl jsem dvě koťata a hrálo jsem si se mnou 1983
Někteří panáci, někteří lidi 1984
Myši Natálie Mooshabrové 1985
Trust 1986
Tygrikon 1986
Tramvaj 1987
Snídaně v trávě 1989


Bibliografie (dle blíže neurčených novinových výstřižků):
Cylindr a Galczyński. Podepsáno (ahk). Svobodné slovo 1980.

DALŠÍ v Horizontu. Podepsáno (mat).

KOVAŘÍK, Miroslav: HORIZONT 79. AS 1980, č. 1, s. 12–13.

LETOS už do třetí sezony. 1980. ?

NEKONVENČNÍ Thálie. Podepsáno (az). Mladá fronta 13. 12. 1983.

TMÉ, Miroslav: Odvaha amatérů. Večerník 1981

TMÉ, Miroslav: Pohled do dílny amatérů. Večerník 1980.

TŘÍSKA, Milan: Brněnské specifikum aneb Autorské desetiletí. In: Hledání výrazu. Sest. V. Šrámková a J. Vedral. Praha, ÚKVČ 1990, s. 23-26.

VESELOVSKÝ, Miroslav: Když se řekne cylindr... AS 1986, č. 9, s. 11.

ZÁVODSKÝ, Vít: Jihomoravské amatérské podněty. Tvorba 1986, č. 37 (17. 9.), s. 10.