Texty: DIVADLO SCHOD - OPRAVDU PRAVDĚPODOBNÝ SVĚT 1 - z knihy Divadla svítící do tmy

DIVADLO SCHOD - OPRAVDU PRAVDĚPODOBNÝ SVĚT
JOSEF FABIÁN

V roce 2000 jsem se rozhodl sepsat knížku Divadlo Schod – pravděpodobný svět a jejím křtem a inscenací Pohřební ústav toto vlastně již deset let nehrající valašskomeziříčské divadlo „pohřbít“. Jeho pozůstalí však rozhodli jinak a k jednomu představení Pohřebního ústavu přibyla další („když už jsme to nacvičili“) a pak další hry, takže divadlo, v němž jsou ovšem už pouze tři zakladatelé, opět baví diváky v zaplněném M-klubu ve Valašském Meziříčí i v klubech okolních měst. Nicméně to, co jsem v knížce napsal, je pravda pravdoucí - divadlo SCHOD skutečně začalo svou činnost zákazem. V ten den, kdy ji mělo zahájit premiérou první hry takzvaných malých jevištních forem Good by Jimmy, obdrželo totiž písemný zákaz ji hrát. Jděme však na chvíli proti proudu času.


ZAČALO TO ZÁKAZEM
V šedesátých letech, kdy režim začal být přece jen trochu snesitelnější a po republice vznikala první malá divadla (Reduta, Semafor, Večerní Brno, Rokoko a Paravan), se i ve Valašském Meziříčí, v městě na hony vzdáleném od kulturních center, ležícím až na samé hranici Moravy a Slovenska, začaly dít věci nevídané. Nejprve tady mladí nadšenci založili scénickou skupinu Studio Tesla, která si zanedlouho změnila název na divadlo Minimax (minimální náklady, maximální výkon) a začala hrát v městě a v jeho okolí úplně jiné divadlo, než jaké hráli meziříčští ochotníci. Netrvalo dlouho a vznikla také hudební skupina Minimax a pořady Minimaxu začaly mít svůj specifický ráz. Byla to ryzí malá jevištní forma. Uplynulo dalších pár let, než Minimax pokročil dál a změnil nejenom svůj název na MLOK (MLádí Okolo Kultury), nýbrž i formu své prezentace a od divadelních představení a kabaretů přešel k pořádání komponovaných programů, tzv. Mlok klubů. Ty se konaly pravidelně vždy jednou za čtrnáct dní a jejich náplní bylo hraní scének, také čtení a přednášení prózy a poezie, různé soutěže a besedy. Ještě předtím, krátce po vzniku divadla Minimax, se v městě zrodilo Divadlo poezie, které se ale s Minimaxem personálně poměrně hodně prolínalo. Do kulturní historie města, a vlastně i republiky, se kromě vyprodaných představení zapsalo hlavně tím, že v roce 1965 jeho členové vymysleli a zorganizovali Krajský festival poezie, jehož název se v průběhu let změnil na Moravský festival poezie. Po rozpadu Československa se stal festivalem mezinárodním. Členové obou souborů toužili po svém vlastním divadle, po prostoru, v němž by se mohli bez problémů kdykoliv scházet, bavit se a hrát. A při jejich činorodosti to nemohlo dopadnout jinak, než že prolézali sklepy historických budov tak dlouho, až našli zanedbaný zámecký sklep, v němž byly skladovány brambory. Pro jejich záměry se jim zdál nejvhodnější. Vůdčími osobnostmi onoho prolézání i následného budování klubu byli členové hudební skupiny Salamandr Jiří Zajíc a Jan Korger. Pro svůj záměr získali architekta Vladimíra Kalivodu a podle jeho projektu začali sklep upravovat. Byť sice poněkud přecenili své možnosti, odpracovali na klubu tisíce hodin a pokročili do takového stádia, že město akci převzalo a vše se ubíralo ke zdárnému konci. Jenže…
…jenže potom k nám dorazily bratrské tanky, a když byl klub konečně 1. března 1971 slavnostně otevřen jako samostatná část Jednotného kulturního zařízení města, paradoxně nebyl nikdo, kdo by jeho krásný prostor oživil nějakou činností. Část členů zmíněných, v podstatě studentských divadel, již město opustila a studovala na vysokých školách. To se předpokládalo, jenže i ta druhá - nestudentská část již nebyla k dispozici, neboť byla za svou přílišnou aktivitu v roce 1968 a vlastně už i před tím z kultury vyobcována. Takže tu byl klub, ale nebyl nikdo, kdo by v něm něco smysluplného dělal. V klubu se tedy nedělo nic, pouze několik kamarádů tam každý večer popíjelo, klábosilo a hrálo kulečník. Proto se nemůžeme divit, že se už dokonce začalo docela vážně uvažovat, že se ještě neprobuzený klub stane hospodou. Jenže pak někdo přišel na nápad vyměnit vedoucího, a když ten starý odešel, vedl prozatím klub jediný pracovník, který tam zbyl, a tím byl Oldřich Jedlička. Pokusil se naplnit klub programem,a i když mu to šlo zpočátku dost ztuha, brzy zorganizoval představení horrorů, které pod názvem divadlo Studna hráli studenti místního gymnázia. Představení napsal a se studenty nacvičil jeden z „vyobcovaných“, Jan Trůneček. Podepsána pod tím musela být samozřejmě nějaká soudružka učitelka. Věděli to ale všichni, i vedení města, a tak Jedlička a Trůneček doufali, že se podaří dosáhnout odvolání Trůnečkova vyobcování. Bohužel se mýlili. A tak to tím jedním představením zase skončilo. Trůneček na divadlo rezignoval a angažoval se tam, kde něco dělat mohl - u potápěčů.
Na štěstí to Jedlička ani potom nevzdal a zorganizoval schůzku, která je v kronice divadla SCHOD zaznamenána takto: Koncem roku 1973 se v klubu sešlo několik zájemců o malé jevištní formy, kteří se rozhodli pokračovat v přerušené tradici této činnosti v našem městě. Schůzky se zúčastnili a zakládajícími členy divadélka Schod se stali Miroslav Kyšák, Jiří Vymětal a Josef Fabián. V konkurzu, který následoval, byli vybráni další zájemci.
Tak si to proberme: Kyšák tam byl proto, že byl jednou z osobností výše uvedených divadel a měl tomu šéfovat, Vymětal tam byl proto, že v Mloku byl jenom takové ucho, a tudíž mu nikdo nic nezakázal, a já tam byl proto, že mě tam chtěl Kyšák. A pochopitelně se té schůzky zúčastnil i Olda Jedlička a také, byť mi není jasné v jaké roli, Lubomír Furmánek, který už tehdy v klubu dělal diskotéky. Nicméně schůzka se konala a po ní jsme začali dávat dohromady divadelní soubor. Dokonce jsme na členství v něm vyhlásili onen konkurz, který byl zároveň prvním i posledním, neboť SCHOD se brzy stal nejenom divadlem, nýbrž především partou, která se tvoří na úplně jiných základech. Když v listopadu 1973 přišel do klubu jako nový vedoucí Milan Kuchynka, který měl schopnosti i správné konexe, okamžitě dostalo všechno vyšší obrátky a klub i divadlo začaly vzkvétat. Jedlička jmenování Kuchynky bohužel nikdy nevydýchal a odešel z klubu i z města. Škoda, s výjimkou několikaletého období tandemu Kuchynka – Tomášek, už nikdy v klubu nebyla taková dvojka kulturních nadšenců. Prvním vystoupením nového, tehdy ještě bezejmenného divadla, byl Silvestr 1973. Program byl spíchnutý horkou jehlou a jeho největším kladem bylo to, že byl.
V těch časech existovaly různé seznamy zakázaných umělců a děl, většinou tajné či polotajné, takže co se smí a nesmí, věděli pouze vyvolení soudruzi. Navíc to bylo ještě kraj od kraje, okres od okresu jiné. Všude měli svá „specifika“; stačilo, aby se někdo znelíbil okresnímu tajemníkovi a už si v okrese ani neškrtl. A na každé veřejné vystupování bylo nutno mít povolení, které udělovali oni vyvolení soudruzi. Lidé, kteří se v tom vyznali, nám tenkrát poradili, že musíme vedle divadla „a la Semafor“, které jsme chtěli hrát, dělat také různá pásma a agitky. A tak jsme je nejdříve skutečně dělali. Nebyly to přímo agitky, šlo spíše o recitační pásma, která jsme se navíc snažili dělat pro sebe přijatelným způsobem. To znamená, že jsme je sestavovali z autorů kvalitních a členům divadla blízkých (Hašek, E. F. Burian, Vozněsenskij). Proto SCHOD od počátku roku 1974 souběžně připravoval jako úlitbu pro úřady program poezie k výročí osvobození republiky a pořad Good by Jimmy, pásmo z textů sice nezakázaných, ale režimem nepříliš žádaných autorů, jako byli Vyskočil, Brdečka, Vodňanský, Skoumal a další. A zřejmě jejich jména způsobila, že SCHODu bylo v den premiéry zakázáno hrát s nesmyslným zdůvodněním, že jeho činnost nepřispívá k rozvoji socialistické vlasti. Byli jsme tenkrát ještě naivní nadšenci, kteří splnili, co nám poradili a co se po nás žádalo a věřili jsme, že se tak zachová i druhá strana. Na své první „maloformácké“ představení jsme se moc těšili, vždyť kvůli tomu jsme divadlo dali dohromady. Pozvali jsme na ně každého, koho jsme pozvat mohli, takže bylo plno. Zákaz byl pro nás i pro pozvané velkým zklamáním a nikdo se nemůže divit, že jsme měli vztek. Nejprve jsme se společně opili a potom jsme představení odehráli alespoň ve zkušebně. Ráno nám sice nebylo nejlépe, ale to nebylo to nejhorší. Část členů divadla to otrávilo natolik, že od nás odešli a nechali divadlo divadlem. Krásným důkazem toho, že nebyl žádný důvod zakazovat, je znak - logo divadla, který jsme si tehdy vymysleli. Je to houpací Pegas, kterým jsme chtěli naznačit, že si chceme hrát, že chceme dělat veselou poezii a text-appealy. (Jeho první verzi nakreslila má žena Jana, tu známější a dodnes užívanou, nakreslil výtvarník M-klubu Karel Slezák, který později emigroval.) Ale soudruzi to nepochopili.
Nevím to už přesně, ale pravděpodobně jsme v den plánované premiéry také divadlo pojmenovali. Do té doby jsme totiž pořád jenom zkoušeli a pojmenování divadla odkládali, až přišlo odpoledne před premiérou (o zákazu jsme ještě nevěděli, ten nám sdělili až večer) a divadlo pořád nemělo jméno. Chtěli jsme dělat něco podobného jako SEMAFOR, což, jak dnes málokdo ví, znamená SEdm MAlých FORem. Tak jsme přemýšleli co a jak a mě napadl SCHOD, což mělo být rovněž slovo zkratkové ze slov SCéna Hravá Občas Dravá. Ale dopadli jsme ještě hůř než náš velký vzor. Nejen, že to neví nikdo dnes, nikdo to nevěděl ani tenkrát. Všichni to brali tak, že se k nám jde dolů po schodech a nějaká zkratková slova jim byla šumafuk.
Část divadla to po zákazu nevzdala a paličatě chodila od čerta k ďáblu a pokoušela se dosáhnout jeho odvolání. V tom se již významně angažoval nový vedoucí M-klubu Milan Kuchynka, a když jsme k jeho jednáním přidali také úlitbu úřadům, pásmo k 30. výročí SNP, byl pořad Good by Jimmy bez jediné změny v textu povolen. Premiéru měl 26. 9. 1974. Představení, které nám přineslo tolik práce a běhání, nemělo paradoxně ani jednu reprízu, protože den po premiéře odešel Jiří Vymětal na vojnu a my už připravovali představení další. Nicméně 26. září považují „schoďáci“ za skutečný den vzniku divadla, protože jsme poprvé hráli to, co jsme hrát chtěli.
Divadlo SCHOD začalo svou existenci zákazem a nepovoleným vystoupením a další zákazy mělo absolvovat, takže hlavně díky horlivým cenzorům jsme se, ať už nás původně přivedlo k divadlu cokoliv, naučili vzdorovat soudruhům a prát se s nimi. Znepříjemňovali nám život. Někteří to měli v pracovní náplni, jiní byli normální udavači. Když o tom dnes přemýšlím, nedokážu zjistit, kolik z toho našeho vzdoru byla odvaha a kolik nevědomost, která hříchy nečiní. Pravdou ovšem je, že nám v tom našem vzdoru bylo dobře a že jsme žili podle hesla: „Ať jsem bit, jen když se peru.“
Pokud šlo o cenzory, nebo, jak se tehdy říkalo, „orgány tiskového dozoru“, měli jsme to u nás deset let poměrně „snadné“. Dost brzy jsem totiž zjistil, že jejich zásahy do textu končí někde kolem desáté strany, z čehož jsem vyvodil, že někde v těch místech končí, spokojeni s tím, že už toho dost škrtli. Tak jsem prvních deset stran textu napsal dvakrát. Jednu verzi tak, jak jsem to chtěl hrát, a potom verzi pro cenzora, v níž jsem mu napsal několik pasáží, které nemohly projít a musel je škrtnout. A skutečně to takhle fungovalo deset let, i když se ti lidé měnili. Až potom přišel takový, který naše hry četl až do konce a v podstatě nás zlikvidoval. Ale to bylo ještě daleko. V prvních deseti letech jsme měli mnohem větší problémy s udavači, kteří na nás chodili žalovat.
Pokud jde o hraní v roce 1974, tak to jsme vystoupili už jenom jednou, a to na Silvestra. To jediné, na co si v této souvislosti vzpomínám, je, že vystoupení nerežíroval Mirek Kyšák. Byla to moje první režie nejen ve Schodu, ale v životě vůbec. A že v tom vystupovali dva noví členové souboru Saša Zůbková a Luboš Gruber, kteří s námi potom hráli dlouhou řadu let, Luboš vlastně všechny další roky.
V lednu 1975, tentokrát zase v Kyšákově režii, jsme uvedli hru z repertoáru divadla Večerní Brno Hamlet IV. Již během zkoušek tohoto představení došlo k závažným rozporům s Mirkem Kyšákem a ten po odehrání Hamleta z divadla odešel. Autor této hry Vladimír Fux byl synovcem známého meziříčského divadelního ochotníka pana Holuba. Když ho strýc k sobě pozval, zúčastnil se jedné z našich repríz. Po představení nás pochválil, že se mu to moc líbilo, a zeptal se, co že to bylo za hru, že je mu to nějaké povědomé. A když jsme mu řekli, že to byla jeho hra, tak se dost divil. Na štěstí nás ale zavřít nenechal. Možná i tato příhoda byla jedním z důvodů, proč jsme si začali psát vlastní hry. Než k tomu došlo, následovala ještě březnová premiéra inscenace textů Pavla Fialy Ryba Hulajdá v režii Luboše Grubera.


ZROD AUTORSKÉHO DIVADLA
V dubnu jsme vstoupili na prkna, jež znamenají svět, s text-appealem Pojedu do Madrida, který jsme napsali s Láďou Badalíkem. Vzniklo to celé tak, že jsme jednou o víkendu u mě na chalupě začali společně dělat písničky. Šlo nám to tak, že jsme jich za ten víkend napsali několik. Napadlo nás proto, že když k tomu přidáme i nějaké povídání, vznikne z toho něco, co bychom mohli hrát. Takže jsme písničky proložili texty, které se nám ke zhudebnění nehodily. Měli jsme s tím úspěch, přestože jsme se dopouštěli školáckých chyb. Tou největší byly příliš dlouhé texty, při nichž představení pokaždé ztrácelo tempo. Ale již během hraní jsme to dávali do pořádku, prokládali dlouhé texty písničkami a později jsme už délku textů vážili na lékárnických vahách.
Pak následovaly nějaké další úlitby úřadům a Derniéra, večer složený z programů uplynulého roku. Derniéry jsme potom dělali několik let, vždy kolem 26. září. Rok 1975 jsme ukončili vcelku povedeným pásmem poezie Andreje Vozněsenského Mistři a už tradičním Silvestrem v M-klubu. Celkem jsme v průběhu onoho roku hráli už čtyřiadvacetkrát, z toho bylo deset premiér. A také jsme začali jezdit hrát i za hranice města, takže jsme hráli i dvakrát v Zubří a jednou v Rožnově. V Kulturním zpravodaji města Valašské Meziříčí č. 7/75 byla publikována úplně první zmínka o našem divadle, vlastně zatím jenom fotografie z představení divadla s popiskou.
V únoru 1976 měla premiéru nejreprízovanější hra v celé historii divadla Schod, autorský kabaret - text-appeal Ej, vy české luhy, který jsme hráli víc než padesátkrát. K jeho premiéře jsme také vydali divadelní program s první částí tzv. Manifestu umění pravého, v němž jsme sebevědomě nacházeli kořeny úplně všeho kvalitního na Valašsku. Program jsme vydávali ke všem premiérám. V březnu jsme zahráli ve Valašské Polance pořad k Mezinárodnímu dni žen Miss dobré naděje a v květnu jsme poprvé vystoupili na okresním divadelním festivalu v Karolínce, jehož Zpravodaj o nás napsal: Po krátké přestávce se předvedl soubor divadla „Schod", jehož vedoucím je Josef Fabián. Z jeho autorské dílny vyšlo velmi sympatické dílko, nazvané „Ej, vy české luhy". Představení bylo plné aktivity, dynamiky a konverzačního humoru, výborně doplňované písničkami, rovněž vlastní produkce.1)
Za povšimnutí také stojí i druhá zmínka v tisku o našem divadle, která vyšla v Novém Valašsku 17. března 1976: Opravdu výrazný krok dopředu udělali autoři a interpreti kolem divadélka Schod. Ledy dlouholeté nečinnosti se pohnuly. A je na tom sympatické, že to byli mladí lidé, kteří riskovali a zvítězili. Získali trvalé návštěvníky do kulturních místností v zámku Žerotínů. Mají už své ctitele a věřím, že i následovníky." A v červnu tentýž autor pokračoval v jiném článku: „A když jsem viděl v červnu sedmou reprízu divadla malých forem Schod „Ej, vy české luhy" a rozhlédl se po přítomných divácích, zjistil jsem, že mladí amatéři získávají i posluchače starších ročníků. Divadlo Schod má vynikající interprety, kteří dovedou zpívat, baletit i recitovat. Jsou to všestranní aktéři, ve stylu známých protagonistů pokrokových scén, jako byl při svých začátcích v Praze Semafor. Jejich divadlo je přímo nabito vtipem a ohňostrojem nápadů, které dovedou udržet diváka dvě hodiny v dobré náladě. 2)
Po prázdninách odešla ze Schodu naše jediná herečka Alena Podzemná. Místo ní přišla stejně dobře hrající a zpívající Dana Vesková, takže nám odpadlo jenom jedno vystoupení a mohli jsme hrát dál. A protože bylo před volbami a my nechtěli hrát nějaké stupidní agitky, nacvičili jsme program z textů Josefa Haška Sklenice černé kávy. Já osobně ho považuji za jeden z našich nejlepších, ale soudruhům se to nelíbilo a diváci to také nevzali. Ti od nás už chtěli pouze naše, autorské divadlo. Se Sklenicí černé kávy a s kabaretem Ej, vy české luhy jsme se také zúčastnili celostátního semináře malých jevištních forem v Ostravě, kde nás vlastně zaujalo pouze ostravské Bílé divadlo, které hrálo takzvané totální divadlo a jeho členové se během představení o jakési kubánské nebo jaké revoluci totálně potloukli. Nám, kteří jsme dělali divadlo sobě i druhým pro srandu, to přišlo dost směšné a ještě dlouho jsme se zdravili „venceremos!" Jenže Bílé divadlo hraje dodnes a je stále úspěšné díky tvrdohlavosti a cílevědomosti svého šéfa Jana Číhala.
V roce 1976 jsme se už prosadili i v celostátním měřítku, což dokazuje článek z Nového Valašska: V čem můžeme vidět příčiny úspěchu divadla Schod? V tom, že soubor odmítl dietní stravu technik, teorií a tezí a cílevědomě vykročil cestou divadla mladého nejen věkem členů, ale i myšlením. Magnetem diváckého zájmu byla schopnost dívat se kolem sebe bystře, vidět i to, čeho se „starší pánové žinýrují", vyjadřovat se s použitím všech čar a kouzel fantazie i jazyka, snaha o rozmarnost v námětu i ve výrazu, metaforičnost, antibanalita a snaha o volné zacházení s jazykem. A toto vše na bázi syntetického divadla, prastarou formou kabaretu. 3)
V prosinci jsme poprvé zahráli na Celostátní přehlídce klubové tvorby, kde jsme byli označeni za jeden z nejlepších pořadů celé letošní klubové tvorby, u něhož se člověk musí divit, že takové soubory jako Schod, své autorské pořady ještě na žádné přehlídce neměly možnost předvést, zejména když v jeho kabaretu byla řada velice pěkných satirických šlehů, pořad byl dělán s určitou dávkou nadhledu a jeho kabaretní charakter dával prostor krátkým scénkám, písničkám, blackoutům.4). Celkem jsme v onom roce hráli sedmadvacetkrát, měli jsme čtyři premiéry a vzrůstající popularita nám otevřela možnosti k vystoupení i v jiných městech, kde jsme hráli sedmkrát.
Rok 1977 jsme začali už v zimě zájezdem do Svitu na Slovensko. Místní slečny o nás měly velký zájem a i jinak tam bylo hezky. Když se člověk podíval z okna, viděl Tatry jako na talíři, prostě paráda. Ale my se přesto těšili domů, protože na 31. březen jsme chystali premiéru muzikálu Achab a Jezabel. Herci by sice rádi zůstali u úspěšných kabaretů, ale mně bylo jasné, že by jejich úroveň už jenom klesala, neboť jako jediný autor bych na to nestačil a vyčerpal se. Na vlastní hru jsem si zatím také netroufl, a tak jsem použil texty z Bradfordova Černošského pánaboha a pánů Izraelitů, které jsem pospojoval a doplnil písničkami. Byl to vcelku úspěch, i když si na to museli zvyknout nejen herci, ale i naši diváci. Nakonec se nám to vyplatilo. Vydali jsme tentokrát i pozvánku, v níž jsme obecenstvo na změnu připravovali a napsali, že není větší chyby, než přestat zkoušet. Vědomo si této pravdy, opouští divadélko SCHOD bezpečnou půdu kabaretu a předstupuje před vás s pokusem o muzikál. Je to práce nepoměrně složitější a věnovali jsme se jí s chutí a pílí. Proto, i když nám nevyjde všechno podle vašich představ, nezrazujte nás z této cesty, neboť trénink je všechno! Broskev byla kdysi hořkou peckovinou a květák není nic jiného, než zelí pořádně vycepované.
Po úspěšné premiéře jsme v dubnu odjeli na pětidenní zájezd do Prahy s kabaretem Ej, vy české luhy, který našel ohlas hned v několika novinách. Například Svobodné slovo o představení napsalo, že byla ...zvolena forma kabaretu, samozřejmě ne v jeho klasické podobě, spíše byl učiněn pokus o vytvoření „studentského kabaretu". Tedy koláž skečí, písniček, veršovánek a dalších nedefinovatelných útvarů, vzniklých z momentálního přílivu fantazie. Systém naprosto jednoduchý, ale velice účinný. Dává každému volnost najít si něco pro zasmání podle vlastního vkusu a především hercům dovoluje podřídit se momentální náladě večera. 5)
Při naší druhé účasti na festivalu v Karolince jsme uvedli Achaba a Jezabel a místní Zpravodaj citoval slova hodnocení předsedkyně poroty paní Kalinové: ...Váš celkový interpretační projev byl nesmírně živelný, stejně tak režijní přístup byl dobře promyšlený, a dá se říci, že přímo vypočítaný na reakci diváka. Stále se mluví o tom, že umění má být angažované a můžeme říci, že vy a vaše představení smysl tohoto termínu zcela naplňujete.
Nevěděli jsme sice přesně, co tou angažovaností soudružka myslí, ale líbilo se to i divákům, proto jsme o jejích slovech moc nepřemýšleli a chystali jsme se na další premiéru, tentokrát už zcela vlastní hry Ondráš, Juráš a Guláš. Navíc jsme museli řešit i nějaké personální problémy, protože naše hlavní hvězda Olda Tomášek odešel studovat do Ostravy a Peter Palla nechal hraní z rodinných důvodů. Doslova. V již zmíněném Svitu si totiž nedával pozor, a tak rozšířil rodinu o dalšího syna, jenže nemanželského, což se jeho manželce vůbec nelíbilo a odneslo to divadlo. Tradiční Silvestr v M-klubu uzavřel rok, v němž jsme odehráli 38 představení. Celou polovinu z nich tvořila představení zájezdová. Pokud jde o premiéry, tak ty byly v tom roce jenom tři, neboť jsme přestali dělat různá příležitostná pásma. Rovněž jsme v roce 1977 přestali se zářijovými derniérami, i když jsme v jejich termínu hráli i nadále, ale už nic extra, jenom normální představení.
Mladý svět č. 11 nám věnoval celé tři strany textu a fotografií. Jan Krůta napsal:
POZOR SCHOD!
Klenutý strop, před čtyřmi sty lety tu Vilém ze Žerotína možná popíjel vínko. Teď kužely reflektorů protínají tmu a jako na jejich konci visí lidi. Hrají divadlo. Necelá stovka jiných sedí v křeslech a prohýbá se smíchy. Kluci a holky, v tom šeru je nerozeznáš...
„Když jsem býval chlapec malý,
fyzicky mě trestávali.
Nechodila má maměnka
do školy u Makarenka."
JOSEF
Je čerstvě bez žlučníku. V nemocnici to usmlouval, aby ho dnes večer pustili. Nemůže chybět. Je autorem hry Ej, vy české luhy, která právě probíhá na jevišti. Napsal texty všech písniček a zároveň režíruje. Usrkává minerálku a tiše vypráví: „Když jsme před lety naše divadýlko Schod tady ve Valmezu zakládali, nevěřil jsem, že vydrží. Zpočátku jsme hráli tradiční ochotnické divadlo a pak jsme si troufli na víc. Říkáme tomu autorské a syntetické divadlo. Díky tomuto přechodu jsme se smrskli asi na deset aktivních členů, ale ukázalo se, že to vůbec není na závadu. Alespoň jsme operativnější a přirozeným výběrem zůstali ti, co umějí a chtějí."
Zájemce o činnost v klubu si rozdělili na:
1. pracovité - schopné,
2. pracovité - neschopné,
3. nepracovité - schopné,
4. nepracovité - neschopné.
Čtvrtá kategorie zájemců je okamžitě vhozena do autu. Druhá a třetí se dá v rozumné míře využít. Ideální stav je, sejdou-li se samé jedničky. Ale ideálu se dosahuje jen v ideálních případech. To Josef Fabián ví. Navíc Valašské Meziříčí zase není tak velké město, aby byl mezi zájemci kdovíjaký výběr. Přesto tvrdí, že tu skutečné jedničky zůstaly.
Ti čtyři na scéně jsou dobří. Co herec, to svérázný komický typ. „Nechceme dělat nějaké intelektuální divadlo. Hrajeme pro normální mladé lidi a tady v našem M-klubu pro to máme výborné podmínky."
A pak se šeptá o tom, že jeho prvním pokusem byl kabaret Pojedu do Madrida. České luhy jsou druhým pokusem, chystají uvedení hry Černošský Pánbůh, Hodinu poetiky a operu, jak to vlastně bylo s Oldřichem a Boženou. Když se ho ptám, jak to, že se dosud neobjevili na nějaké větší přehlídce divadélek malých jevištních forem, krčí rameny. Nenapadlo je, že by na to měli. Účastníci letošní Klubové tvorby je po zhlédnutí jejich vystoupení přesvědčovali o opaku. Při takovém nedostatku divadel malých jevištních forem s vlastním novým repertoárem, jaký se objevil i na posledním Šrámkově Písku, by se na Schod zkrátka a dobře určitě nemělo zapomenout.
„Jedna známá metresa,
lákala mě do lesa.
Nenechal jsem se však zlákat,
neb mám pevný mravní základ.
Udělal jsem chybu,
les byl plný hřibů."
PETER
Černé vlasy, černý knír, na jevišti v dlouhé černé paruce. Ve svých šestadvaceti je mistrem na bytové správě, ženatý a má dva malé kluky. Byl tady na vojně, s Lubošem, o kterém bude řeč dále, přednášeli na soutěžích a po vojně se tu oženil a zdomácněl. Byl zakládajícím členem souboru, pak odešel, ale nedalo mu to a vrátil se. Kluci říkají z legrace, že Peter Palla je divoké Slovačisko, nebo taky divočák od Žiliny. Teď křepčí na scéně a jeho žena se doma možná netrpělivě dívá na hodinky. Za pár hodin, až spolu půjdeme zasněženou ulicí směrem k hotelu a jeho bytu, poleze z něho najednou jako z chlupaté deky: „Víš, my se sice každou chvíli hádáme, ale řeknu ti, taková parta, to se hned tak nevidí.."
„Madlu citem přímo vroucí
odmít Jéňa, strojvedoucí
Hupla Madla do zdymadla
ale na dno nedopadla
Přehlédla v tom kalupu
ve zdymadle šalupu.“
DANIELA
Má první výkonnostní třídu v gymnastice, maluje, skládá si písničky, učí malé děti v ozdravovně Kýchová u Vsetína. V divadélku Schod hraje a zpívá a nejen brýlemi, ale celým typem připomíná komediantství Nadi Urbánkové. Údajně je nejdisciplinovanější členkou souboru, což kluci ovšem shazují tím, že holt těch dvacet kilometrů ze Vsetína k nim musí dojíždět, tak jde jen o to vybrat si ten správný autobus a nikdy nemůže přijít pozdě. Kdysi ve Valašském Meziříčí zpívala s jednou skupinou a viděla poprvé divadélko. Moc se jí to líbilo. Pak se jí jednou zdálo že jí telefonují, zda by to u nich nechtěla zkusit. Probudila se, šla do práce a zazvonil telefon a v telefonu se jí z divadélka ptali, zda by to nechtěla zkusit...
Před chvílí, když se od režiséra dozvěděla, že se bude hrát taky scénka nazvaná Bratislavská lyra, zalomila rukama, protože tu sebou nemá róbu. Za chvíli se ale v róbě ze zákulisí vynořila. Že ona extravagantní toaleta je doslova spíchnutá z ubrusu, si nikdo ani neuvědomil. Nikdo mimo Daniely. Špendlíky totiž píchaly jenom ji.
„Chovám doma kocoura
za kočkama se courá
zlobí mě tím stále znova
ten kočičí Casanova
sotva vzduch zavoní jarem
začne obcházet svůj harém
vykašle se na myši
nevidí a neslyší
nic jiného nežli kočky
které po něm háží očky“
LUBOŠ
Podobně jako Peter se sem po vojně přiženil. Pochází z Brna a na jeho řeči je to docela dobře znát. Absolvoval oděvní průmyslovku a ve Valmezu dělá školníka. Promiň Luboši Grubere. Suplujícího školníka. Už byl totiž několikrát pověřen zaskočením vyučujícího. Je umírněný školský typ, na jevišti právě v pruhovaném pyžamu, ve volných chvílích si šije a nenávidí kapsy. Umění se mu údajně prolíná do života a naopak. Proto není divu, že v programu Hodina poetiky bude suplovat i na jevišti a první valašské školy poezie se už nemůže dočkat.
„Byly doby, doby byly,
kdy nás ženy netrápily,
kdy jsme volni jako ptáci
měli smysl pro legraci.
Ženy máme dosud pěkné,
málokdo z nás ale řekne
o té své, že je i milá.
Nanejvýš tak řekne - byla."
OLDA
Je to už pár let, co vyhrál v Ostravě soutěž o Zlatou kytaru. Výrazný komický talent, výborný zpěvák, s přesným ostrým frázováním a napětím v hlase, nad nímž náhodný návštěvník těchto prostor nevychází z údivu. Včera se jeho ženě narodila Jana a jelikož se malá Tomášková má k světu, je Oldovi do zpěvu a domů dneska nepospíchá. Vlastně kam domů? Je zaměstnán jako programový pracovník M-klubu, v jehož prostorách divadélko hraje. Je placený za osm hodin denně plus služby v klubu. Dalo by se to tak dělat, směje se Olda, ale když nám to nedá a jsme tady vlastně pořád. Donedávna zpíval jako sólista i v „klubové" rockové skupině Extremum osculum. Nyní tato skupina již neexistuje. Sjížděli se za ní posluchači ze široka zdaleka, a na to právě ztroskotala. „Nikdy nemáme potíže s domácími návštěvníky tady v klubu nebo na vystoupeních ve velkém sále nad námi," ukazuje ke stropu klubu, nad kterým je velký sál. „Vědí, že bychom je příště prostě dovnitř nepustili. Nejhorší je to s lidmi, kteří odněkud přijedou. Rockové koncerty se v okolí pořádají málo a mezi posluchači se najde vždycky někdo, kdo může všechno pokazit."
Naštěstí pro M-klub není ztráta tak velká, protože nejsou žádní troškaři. Jsou velká města, která jsou ráda, že nemají mládežnický klub, protože prý by jim přibyly starosti. Neuvědomují si krátkozrakost tohoto tvrzení. Jsou velká města, kde soubory zájmové umělecké činnosti a kapely abys hledal lupou. M-klub Valašské Meziříčí má kromě divadélka Schod Divadlo poezie a s mnohaletou tradicí a velikými úspěchy. Tento soubor a celý klub se pak významně podílejí na organizaci a přípravách Moravského festivalu poezie, na který se sjíždějí účastníci z celé republiky spolu s hosty ze zahraničí. Jako členové divadla Schod, tak Divadlo poezie zajišťují kulturní vystoupení na všech městských kulturně politických akcích, připravují k nejrůznějším příležitostem zvláštní programy.
Mimo jmenovaná divadla při klubu existuje národopisný taneční kroužek Mezříčan, rocková skupina Faunus, folková skupina My jsme, písničkářka Milada Lišaníková, country skupina TaV, mimo to výtvarný kroužek, fotokroužek, Klub přátel výtvarného umění, filmový kroužek, vlastní fotbalové a basketbalové družstvo, jezdí na výlety na kolech...
Jestli se vám to zdá jako science-fiction, nejste sami.
Představení se blíží ke konci. Olda Tomášek vychází ze zákulisí s napůl přeloženou šachovnicí v ruce. Na vnitřní straně šachovnice má přilepené povídky, které předčítá rozchechtanému sálu. Přilepené jsou tak důkladně, že když si je chci půjčit a doma přečíst, vláčím do Prahy celou dřevěnou šachovnici.
„Dlouhá léta jsem holdoval alkoholu, neznaje plně jeho zhoubnost. Když jsem se zamiloval do Boženky, vše mi objasnila a navrhla mi léčbu mléčnou dietou. Láska prý hory přenáší, tak jsem to zkusil. Dnes již opět holduji a Boženka chodí s Vinckem. Nebylo to však marné. Už vím, proč kojenci tak řvou."
FRANTA
Je profesionální hudebník. Původně. Pak se ale přestěhovali sem do Valmezu, a tak začal dělat v továrně. Hraní ho ale pochopitelně nepustilo. Skupina Faunus, kterou vede, má nejvyšší amatérské ohodnocení. Když si chtějí zahrát pro sebe a pár desítek fandů v klubu, hrají jazz-rock. Jinak jako klubová kapela hrají běžný taneční repertoár a fungují i jako kapela divadélka Schod, pro které Franta Horký skládá také všechnu hudbu. Mají poměrně velmi slušnou aparaturu. Jednotné kulturní zařízení města jim koupilo za šest tisíc nové mikrofony, na nové elektrické piano bohužel nezbylo. Když se o tom Franta dozvěděl, smutně pokýval hlavou: Já vím, je to spousta peněz. Tak holt budu muset střelit auto.
Hra Ej, vy české luhy spěje do finále. Daniela, Peter, Olda i Luboš jsou na scéně, Franta ťuká botou a jedou závěrečnou písničku:
„Před rokem nás napadlo,
že budem hrát divadlo
a elánem nabití,
začali jsme cvičiti.
Když jsme ho hrát zkusili,
ledacos jsme kazili,
řekli jsme si takticky,
nebudem hrát klasicky.
Teď když nás divadlo
do svých spárů popadlo,
není už nikdo kdo
nás snad odradí.
Divadlo je náš svět,
činohra či kabaret,
na scéně dovádět
nás vždy omladí.
My nehrajem tatíkům,
máme svoje publikum,
odpustí nám omyly,
řekne, že nás zdobily.“
SAŠA, JIRKA, PEPÍK, VLASTÍK, ZDENĚK...
další členové divadélka, kapely, další členové klubu schovaní za třemi tečkami, bez jejichž přispění by to nešlo.
...MILAN
Milan Kuchynka není kuchyňka. Je vedoucím klubu, a ačkoliv to zní dost vznosně, je mužem pro všechno. Někdo si pronesl do klubu láhev s vínem, nejsou plakáty, nesvítí světlo v šatně. Jednou se ucpala záchodová jímka. Za hodinu měl začít program, byla by ostuda. Milan s Oldou Tomáškem a ještě s kamarádem Milanem Orálkem si navlíkli co se dalo, vzali kbelíky a šli na věc. Do začátku programu bylo všechno zažehnáno. Jen ten večer se to bez nich v klubu muselo obejít. Plížili se městem do svých domovů a drhli se, drhli a drhli...
Valašské Meziříčí slaví letos 700 let od svého založení a Milan Kuchynka stojí v plném klubu, oči mu svítí, profesionálně jimi šmejdí a spokojeně se usmívá. Kolem ramen ho trochu jako malého kluka drží jeho žena a na profilu její postavy se začíná rýsovat nový, docela malý Kuchynka.
V listopadu se v M-klubu konala další Klubová tvorba, kde jsme ještě hráli Achaba, ale už nás to moc nebavilo. Byla před námi totiž další premiéra, již zmíněný Ondráš, Juráš a Guláš, v němž jsme se na základě historického příběhu zabývali aktuálními problémy, jak to dělaly naše velké vzory. A pak přišel rok, v němž měl pěkný začátek docela nepěkné pokračování.


ZTRACENÉ ILUZE
Milan Kuchynka chtěl mít v M-klubu vedle Moravského festivalu poezie ještě nějakou soutěž či přehlídku, a když mu nevyšla Celostátní přehlídka klubové tvorby, která nakonec zakotvila v Olomouci, rozhodli jsme se pro pořádání krajské přehlídky divadel malých jevištních forem jako postupové přehlídky na Šrámkův Písek. S přerušením v roce 1991 se tyto přehlídky konají pod názvem Setkání divadel dodnes. V dobových materiálech jsem se dočetl, že jsme je obnovili, ale ať pátrám jako pátrám, nikde jsem se o těch přecházejících nedočetl, takže jsme je vlastně vytvořili. A pravděpodobně jsme udělali dobře, protože i dnes, po vzniku krajů přehlídka ingnoruje jejich hranice a koncem března se na ní schází deset až patnáct netradičních divadel a všem to prospívá.
Na první z těchto přehlídek, konané v březnu 1978, jsme hráli hru Ondráš, Juráš a Guláš a společně se souborem LŠU Žerotín jsme si vybojovali účast na Šrámkově Písku. Soudruzi nás vesměs chválili, například ředitel Krajského kulturního střediska prohlásil: Mělo by být víc takových souborů, více takových představení. Říkáme jim sice „malé jevištní formy", ale je to velký kus práce, co a jak hrají. Je těžké situovat něco takového do velkého sálu, samotné prostředí dělá hodně. Rozhodně by to mělo vidět co nejvíce diváků. A soudruh inspektor odboru kultury Okresního národního výboru Vsetín hrdě pravil: Byl jsem vlastně první, kdo četl texty, a proto se mi naskýtá možnost srovnání textu a projevu našich mladých herců na straně druhé. Jinak se můj názor ztotožňuje s tím, co už řekl soudruh Ott. Ale chválili nás i v tisku. O přehlídce psal Karel Čejka v Ostravském kulturním měsíčníku6) i Vladimír Just v Amatérské scéně.7) Horší však bylo, že jsme pouhé čtyři dny po obdržení diplomu hráli ve Vysoké a i po tomto vystoupení měli někteří chuť psát. Žel ne do novin, nýbrž soudruhům:

Vážení soudruzi,
ve čtvrtek 9. března jsem se zúčastnila zájezdu do kulturního domu ve Vysoké u Hustopečí nad Bečvou. Účinkovalo „Divadélko Schod" z Valašského Meziříčí. Uváděli muzikál Ondráš, Juráš a Guláš. Byl plný sál, vesměs starších žen a mužů. Lístky dostali jako odměnu a uznání za práci. Všichni byli ve sváteční náladě, ovšem jak byli zklamaní a zdrceni! Jaký jsme to dostali od tzv. socialistické mládeže společenský políček? Co jsme si z toho odnesli domů? Herci se vydávali za staré Valachy, o kterých a jejich činech ví celý národ. Oblečení pokrčené, hlavní postava červeně vyprané tričko s psí hlavou přes celá prsa. O ostatních úborech už nemluvě. A co se týká projevu. Jen jednotlivé slova: „on se posral", pak do toho jako šlápl, velice pečlivě si utíral nohu jako v trávě. Slova: "blbý, blbec, blbější", i v písni, asi 10 krát. Při míchání v prázdném hrnci vařečkou padlo slovo „Fidel Kastrol". Kopali se do zadků. Dělali „inventuru" na své spoluherečce, že jí ošahávají poprsí. Bylo nám z toho na zvracení. Při poslední písni Blues se doslova chechtali celému hledišti jak ožralí, což jistě byli. První a část druhé řady byli mládežníci z Valašského Meziříčí, kteří je asi osobně znali, a ti se bavili při každém pohybu herce a při každém sprostém slově. Při odchodu jsem řekla blízko nich: "Že jim nebylo hanba." To byl řehot! Na takový program můžeme jít každý den do hospody, bez placení, jen s tou výhodou, že můžeme odejít, když se nám to nebude líbit.
Ve Valašském Meziříčí byla bašta herectví a celé kultury, odtud jsou osobnosti jako Brzobohatý a František Hanus, starý komunista. Co by na to řeklo jeho srdce a odpovědnost k práci? Prostě šokující výsměch společnosti. Nemám ještě 50 let, abych neměla pochopení pro své mládežníky doma, pro své děti. Ale sprosťáctví netrpím od našich, natož od cizích.
Připojuje se vedoucí kulturního střediska v Hustopečích nad Bečvou soudružka Ludmila Škrhlová, jejíž slova po shlédnutí shora uvedeného byla: Kdybych na to poslala svou maminku, ta by mi za tuto kulturu vyliskala.
Nikdo v našem státě a zvláště funkce odpovědné nedělá zadarmo. Přesvědčete se o tomto a postihněte je. Vždyť je to dýka, kterou vráží s velkou chutí do našeho života, ve všech odvětvích, nejen na poli kulturním, záškodníci do našich zad. Takto varují a připomínají naši státníci a s velkým důrazem při každé příležitosti na veřejném vystoupení. Nabádají k bdělosti a postihu.
Očekáváme vaše vysvětlení a stanovisko.
U nás v Hustopečích se tímto budeme zabývat ještě ve Svazu žen.
Ludmila Škrhlová
Hustopeče 205
Bohuslava Miezybrodská
Hustopeče 170

Takový dopis nebylo možno ignorovat. Předseda Osvětové besedy ve Vysoké jistý plukovník, přestože za nic nemohl, neboť ona pitomost, poslat nás vystupovat do Vysoké, se zrodila v hlavě jeho podřízeného, poručíka a referenta ideově výchovné práce Městského výboru SSM ve Valašském Meziříčí, musel bránit nejen nás, ale vlastně i sebe: ...Je pravda, že ve slovním projevu některých herců se vyskytla slova, která z estetického hlediska nejsou vhodná do společnosti, jsou však užívána často v běžném životě a při každé příležitosti. Zde byla uvedena herci nenásilně a vzhledem k ději byla mnoha diváky nepovšimnuta. Je však pochopitelné, že každý jednotlivec na tuto věc může mít svůj názor, a z toho hlediska hodnotí dopad na společnost. Získá-li divák vůči hercům odpor ihned z počátku hry, jak se tomu asi stalo v případě pisatelky, je pochopitelné, že tento narůstá a může být pro ni vulgární i prováděná „inventura" i „kopání do zadku". Nechci tím říci, že obě dvě činnosti herců nelze provést jinak, přesto však provedení herců divadla Schod nelze označit jako vulgární, vzbuzující nutnost k „zvracení". V otázce padnutí slova „Fidel Kastrol". Pokud jsem slyšel a rozuměl při uváděné scéně, herec hovořil něco o fidlátkách a teprve v dalším souvětí padlo slovo kastrol. Není tedy důvod vytvářet si nějakou spojitost a domněnky.
Nemohu souhlasit s pisatelkou, že herci byli opilí. Osobně jsem s nimi jel z Valašského Meziříčí, pomáhal zabezpečovat scénu až do zahájení hry. Mohu zodpovědně prohlásit, že mimo jednoho člena MěstV SSM nebyl nikdo z diváků z Valašského Meziříčí. Je možné, že na negativní hodnocení herců, které projevila pisatelka, okolní diváci reagovali smíchem. Z toho je vidět malou vyspělost našeho diváka, který nedovede jinak vyjádřit svůj názor než smíchem. Tuto odpověď si může vykládat každý jak chce. Dokládám, že obecenstvo bylo ukázněné (netleskalo „vulgárním stavům ani činnosti"), ale bystrému vtipu, podání herce, písním a hudbě.
Proč tedy zatracovat herce i diváka?
Svůj názor na hru a podání jsem hercům vyjádřil a pokládám slova pisatelky ze příliš kritická a nesouhlasím s jejím hodnocením.
Všichni, nebo alespoň většina z nás má výhrady proti některým hrám v televizi, hercům, zpěvákům a pod. Abychom udělali a vytvořili něco sami, co by bylo pro mládež i občany vzorem, na to nemáme čas. Raději kulturu dovážíme a platíme, to je pohodlnější. Budeme-li i ty, kteří chtějí něco dělat, chytat ze jedno pro nás nezdařené vystoupení pod krk, zadusíme vše. Těmto lidem je třeba pomoci a ne je zatracovat.
Všechno tedy vypadalo zdánlivě dobře a my už se těšili na to, jak pojedeme do Písku. Všichni nám vykládali, že tam je to pravé místo, kde bychom měli předvést své umění. 22. března 1978 však odeslal ředitel Jednotného kulturního zařízení Emil Klein na odbor kultury ONV ve Vsetíně odpověď, která nás definitivně nechávala doma: ...I přes některé mé osobní výhrady musím konstatovat, že celková úroveň souboru stoupá, což stávající výsledky dokazují uskutečněným množstvím jejich předcházejících vystoupení. Velmi oceňuji vlastní tvorbu jak slova, tak hudby. V jejich činnosti se prozatím odráží hlavně chuť, neboť nemají profesionální nebo dlouholetou zkušenost. Z tohoto pohledu mám zájem, aby soubor pracoval dále, pochopitelně za předpokladu zkvalitnění dramaturgie a vlastních hereckých projevů, na což byl soubor upozorněn krajskou porotou, s jejími závěry se ztotožňuji.
Pokud jde o hru „Ondráš, Juráš a Guláš", přestože osobně věřím více vyjádření organizátorů (tedy soudruha podplukovníka) než pisatelkám stížnosti, zakazuji jakoukoliv další reprízu této hry.
Následuje ještě polemika s pisatelkami stížnosti, že ...hra není parodií na Valachy, nýbrž na představitele feudálního řádu, což musí pochopit každý průměrný divák, atd. atd., ale to už není podstatné. Chválící soudruzi najednou zmlkli a nechali nás na holičkách. Možná by mně oponovali, že s námi jednali a že jsme si mohli vybrat, bohužel však jen jednu ze dvou špatných možností: buď zákaz celého divadla nebo zákaz hry. Brali jsme to druhé a výsledek byl takový, že se nám opět, stejně jako po zákazu v roce 1974, divadlo rozpadlo. Odešla všechna děvčata a navíc i kapela včetně Franty Horkého, našeho hudebního autora. Pouze on, Luboš Nohavica a pak ještě Vlasta Redl psali skutečně divadelní hudbu. Ostatní naši muzikanti si pletli divadlo s rockovým koncertem a dotlačit je k tomu, co potřebuje divadlo, býval někdy problém.
Z „krizového vývoje“ jsme se poučili. Pochopili jsme okamžitě, že naše úlitby úřadům nám vlastně byly houby platné. Rozhodli se proto v budoucnu už žádné nedělat a hrát jenom to, co chceme a jenom tam, kde chceme.


SČÍTÁNÍ PO PĚTI LETECH
Po tříměsíční přestávce, během níž jsme museli narychlo napsat a nacvičit novou hru Homo Dalibor, jsme se opět představili veřejnosti. Režie se tentokrát ujal Jiří Hruška a s hrou jsme dosáhli dalšího úspěchu na Klubové tvorbě 78, psal o ní Mladý svět i Amatérská scéna, která, na rozdíl od Mladého světa, se zabývala i naším divadlem: ...šlo o rozverný, svižný a nápaditý muzikál, přesto, že se prakticky celý odehrává ve vězení. Herecky nejvýrazněji se v tomto představení projevila nesporně děvčata. V roli Milady Saša Zůbková, která musela kromě svého zjevu upoutat lahodným sametovým altem a ryze komediální typy (což je u žen stále ještě na jevišti rys vzácný) - Jitka Volfová s Irenou Matalíkovou, které představovaly jakýsi dav čumilů - ať už dialogem či písničkou. Divadélko Schod, které bylo založeno před čtyřmi roky, se po kabaretu zaměřuje v současnosti sice na klubový muzikál, avšak nedalo si ujít ani téma seriálu v kombinaci s krajovým tedy valašským koloritem. Dokladem toho byla karikatura čistě naivního divadla ze seriálu Au story (prý bolavá či zlatá story). 8)
V prosinci jsme se vydali hned na dva zájezdy. Nejprve na Slovensko, kde jsme se 8.-10. prosince zúčastnili Krajského festivalu súborov malých javiskových foriem v Trenčíně. Po představení jsme dlouho do noci zpívali se slovenskými přáteli písničky Osvobozeného divadla a Semaforu. Ve dnech 14. až 17. prosince jsme byli v Polsku. To byl pěkný výlet, s Poláky byla sranda a dokonce s námi sfárali i do dolů. Nakonec to tedy, přes neúčast na Šrámkově Písku a tříměsíční přestávku v hraní, nebyl zase tak špatný rok. Odehráli jsme celkem 27 představení, z toho 13 venku. (3 v Ostravě, 2 ve Vsetíně a v Přerově, 1 v Brně, Opavě a v té nešťastné Vysoké, ve slovenském Trenčíně a v polských městech Lublinec a Zabrze)
1. ledna 1979 odešel k profesionálům náš bubeník Libor Hromada a za bubny v divadelní kapele si sedl Zdeněk Skýpala. A protože se nám rozdělení funkce autora a režiséra neosvědčilo, převzal jsem opět od Jiřího Hrušky režijní otěže a nacvičili jsme hru Robinsohn z Krhové, s níž jsme opět zvítězili na krajské přehlídce divadel malých jevištních forem a vybojovali si právo hrát na Šrámkově Písku. Vrtkavé názory soudruhů nás už nezajímaly, hlavní bylo, že jsme se líbili divákům z Přerova, kteří řekli: Líbilo se nám všechno, škoda, že v kraji není souborů víc. Sami bychom se rádi zúčastnili, ale vůbec jsme o přehlídce nevěděli. Proto se představíme veřejnosti ve Frenštátě na Krajské přehlídce poezie s Krylovými bajkami. Ale máme dojem, že jsme se měli spíše zařadit zde. Ať Fabián sepíše něco o Maryši, často volí historické postavy. Ostatně na vašem zámku byla podle legendy Maryša vězněna. Písničky byly výborné, bez nich by snad malé formy nebyly tím, čím jsou.
O představení se toho poměrně dost napsalo i v různých novinách a časopisech, například v Amatérské scéně: ...Námět je čerpán z fiktivní historie, a jak již naznačuje název a vstupní slovo vypravěče, dělá z hrdiny místního rodáka. Děj nás zavádí do Francie do níž přijíždí trosečník z pustého ostrova. Marně hledá zaměstnání. Zhnusen tímto způsobem života, který je naplněn jen honbou za majetkem, se raději vrací na svůj ostrov, kam ho však pronásleduje jeho zaměstnavatel z jeho působení vrátného v nočním podniku i se svým "dámským" personálem. Hrdina nenalézá klid a raději spáchá sebevraždu, zatímco jeho pronásledovatelé žijí na jeho ostrově, jehož se zmocnili, dál a po svém. Kladem představení vedle dobrých hereckých výkonů je i zjištění, že se ani režie, ani herci nedali strhnout k lascivnostem. Zejména v ženských rolích prokázaly interpretky dobrou úroveň řečového projevu.9)
Pozadu nezůstal ani Ostravský kulturní měsíčník: Josef Fabián a Lubomír Nohavica ve své trochu cimrmanovsky pojaté robinsonádě vyjádřili kritický postoj mladých lidí ke společenským nešvarům i jejich touhu po plném a šťastném životě. Realizace tohoto záměru je o to cennější, že v nejmenším netrpěla didaktičností a mentorstvím, ale humorem, satirou a dravou rozverností nejen pobavila, ale zaujala i jasný společenský postoj. V inscenaci soubor našel optimální míru herecké stylizace, která vycházela především z výborného typového obsazení všech rolí. Hudební složka občas pokulhávala za textovou, ne vždy umocňovala vtip a nápaditost písňových textů. Interpretační úroveň všech herců v písních však byla mimořádná. 10)
V únoru jsme si po dvou letech opět udělali zájezd do Svitu. Rok 1979 byl v našem divadle především rokem fluktuace. Přesto jsme odehráli 30 představení, z toho 18 venku, a kromě zmíněných článků o Robinsohnovi vyšly ještě dva další, bilancující vývoj našeho divadla za pět let. Ostravský kulturní měsíčník tomu věnoval odstavec v článku o problémech autorského divadla na severní Moravě:
HLEDAT - OBJEVOVAT - TVOŘIT:
Pět let činnosti divadla Schod z Valašského Meziříčí je v mnohém obrazem vývoje netradičního divadla v Severomoravském kraji. Od velmi skromných uměleckých začátků se soubor vyvíjí ke stále vyhraněnějšímu pojetí autorského divadla, které programově označuje jako klubový muzikál. Za vším stojí osobnost Josefa Fabiána, jehož tvůrčí potence je přes pochopitelnou nevyrovnanost pozoruhodná. Autor a inscenátor v jedné osobě sice někdy balancuje na samé hranici podbízivosti, ale jeho poslední práce překračují hranice nezávazného vtipkování a směřují k uměleckému podobenství. V novém složení si soubor zřejmě stále více osvojuje i novou metodu práce, v níž se předpokládá tvůrčí přístup k herecké realizaci, fantazie a schopnost improvizace. Výrazný podíl hudební složky je navíc stimulem pro komplexní rozvíjení tvůrčích schopností a dovedností. Je příznačné, že klubový muzikál přitahuje nejen diváky do hlediště, ale i nové nadané tvůrce do souboru. Po pěti letech práce se soubor ocitá na počátku nové cesty, která směřuje k syntetickému pojetí autorského divadla.11)
Ještě komplexněji pojal naše hodnocení v Mladém světě Jan Krůta, který na třístránkový článek z roku 1977 navázal třístránkovým rozhovorem v roce 1979:
CHEMICKÝ VZOREC ŠTĚSTÍ
Na začátku roku 1977 jsme v Mladém světě otiskli reportáž o valašskomeziříčském M-klubu a jeho divadélku. Když jsme přijeli do Valašského Meziříčí po více než dvou letech, zjistili jsme potěšující okolnost: klub funguje stejně spolehlivě, stejně vynalézavě a bez průšvihů jako dřív, vede jej i nadále stejný schopný mladý člověk a divadlo Schod, i když se vlastně jeho "staré" osazenstvo poženilo, povdávalo nebo jinak odpadlo, hraje dál. Navíc hraje dobře, už léta se prosazuje na pravidelné celostátní přehlídce klubových programů, před nedávnem vyhráli krajský festival divadel malých jevištních forem a kvalifikovali se na Šrámkův Písek.
Josef Fabián jde každý den z práce na dvě hodinky do klubu. Ty dvě hodinky denně zařizuje pro divadýlko. Jednou týdně zkoušejí, dvakrát až pětkrát měsíčně hrají. Jejich poslední hra Ej, vy české luhy, měla padesát repríz.
„Je potřeba, aby aspoň tak pět lidí bylo stálých, ostatní se můžou čas od času měnit. U nás to tak je. Já se učím pro soubor psát, režírovat a svítit, ostatní se učí hrát. Zásadně neberu do divadla „herce". Jenom kamarády. Raději pro kamaráda, který nikdy nehrál, napíšu roli němého sluhy, jen když je v partě dobrá atmosféra. Je fakt, že i velký kamarád může mít malý talent, ale přece každý z nás umí hýbat rukama a nohama a vyjádřit základní životní pocity. Jen najít jeho způsob. Já nechci, aby se přetvařovali. Nechci, aby jim publikum věřilo, že jsou postava, kterou hrají. Lidem musí být jasné, že jejich známý, ten a ten, si hraje na tu a tu divadelní postavu. Všechny hry píšu už na členy divadla. Vím, co v kom z nich je zahrabáno a zkouším to v nich probudit."
Josefovy hry jsou k popukání. Navíc jsou prokládány profesionálně zvládnutými divadelními písničkami, doprovázenými divadelní kapelou. Každý rok uvedou jednu nebo dvě původní premiéry. Pochopitelně, že jméno Josefa Fabiána proniklo i k uším profesionálních televizních dramaturgů. Přišly nabídky na scénáře, vyhlídky na úhledný balíček zelených Hradčan...
„Já nemám touhu někam pronikat. Píšu a dělám s divadlem, protože mě to baví. Živím se chemií - a dobře. Z peněz za práci kolem divadla mám hrůzu. My hrajeme za večeři. Kdyby se o nějakých penězích vážně uvažovalo, tak teda pro lidi, aby si nemuseli nadělávat v práci čas, který ztratí při zkouškách. Něco takového, co se běžně dělá pro sportovce. Hry, které hrajeme, nikam neposílám, a když za mnou čas od času přijde někdo z jiných malých divadel, že se jim naše hry líbí a že by je chtěli hrát taky, jsem rád, dám jim štos papírů a nazdar."
Všechny hry divadélka Schod se odehrávají na Valašsku nebo aspoň na Moravě. Nejinak je to v případě poslední premiéry nazvané Robinsohn v Krhové.
„Jednou jsem se někde dozvěděl, že předobrazem slavného Robinsona byl jistý Alexandr Selkirk. Na základě jeho těžkého, leč svým způsobem idylického života na ostrově vznikla už řada robinsonád, ale žádná valašská. Pojali jsme tu valašskou robinsonádu po svém. "Roba" je po našem odjakživa svobodná matka a "sohn" je německy syn. Takže to může znamenat "syn svobodné matky" a Krhová, to je vesnice nedaleko od Valmezu. Náš příběh začíná tam, kde Robinson Crusoe končí, tedy příchodem Robinsohna mezi lidi a končí jeho návratem na pustý ostrov."
Na rozdíl od ochotnických souborů zaměřených na běžný divadelní repertoár hraje Schod zásadně vlastní texty. Ve čtyřiasedmdesátém si řekli, že zkusí dělat divadlo. Do té doby Josef psal scénáře pro Divadlo poezie a různé agitky. Se Schodem odehráli první rok dvě cizí hry a najednou zjistili, že nevědí, co dál. Tehdy začal psát pro Schod.
Josef nemá zájem, aby divadlo jezdilo kdovíkam se předvádět. Jeho ideál je hrát pro lidi z Valašského Meziříčí a okolí.
„Schod nehraje moje, ale naše divadlo. Hra, kterou jsem napsal, zůstává „moje" myšlenkou, ale ze všech písmenek, co jsem jich do scénáře sesmolil, zbude jen tak polovina. Na ostatním pracujeme všichni při zkoušení. Režisér jsem jenom proto, že se takové slovo pro mou funkci obyčejně nosí. Já bych si klidně mohl říkat třeba vrchní kamarád. Mám všechno od chvíle psaní vymyšlené, a to se jim snažím říct. Nechci herce dirigovat, jak mají máchat rukama. Já vím, na co stačí, a respektuji to… Nemám rád, když někdo říká, že diváci jsou blbí. Padlý na hlavu je on. Pro koho hraje, když ne pro lidi? My chceme hrát dobré hry a dobrá hra je pravdivá hra. Jestliže cokoliv postavím na falši, hned to padá na zadek. 12)
Aby to zas nekončilo tak úplně optimisticky, tak se zase vrátíme do reality. Z předchozího textu vyplývá, že jsme měli hrát v Písku. Ale nehráli jsme tam. Úmyslně. Nevím už přesně, jaký důvod jsme si vymysleli, abychom tam nemuseli jet, zřejmě nějakou nemoc, ale my jsme prostě nikam jet nechtěli. Už jsme nestáli o žádné soutěžení a pokud jsem se nějakých přehlídek zúčastňovali, tak to byla povinná daň odváděná divadlem M-klubu za to, že nás zřizoval. Vedoucí klubu by pořád rád nějaké ty diplomy, ale naší prioritou už v té době bylo hrát hlavně pro „své“ publikum, pro lidi, kteří znají nás a které známe my.
V Ostravském kulturním měsíčníku se v roce 1980 objevil článek metodika Krajského kulturního střediska v Ostravě Jaroslava Pochmona, hodnotící pět let Schodu:
VYPRODÁNO!
...Jako každý soubor, i „schoďáci“ prošli krizemi, zažili stavy nechuti a rozčarování, často tápali, než našli to, co uspokojilo je samotné i diváky. Ale celých pět let jim nechyběly nápady a radost z práce. Všechny nás těší, že divadlo SCHOD proniklo do povědomí návštěvníků našeho klubu, ale nejen to. Vystoupení souboru na krajských přehlídkách, na Klubové tvorbě, na zájezdech po celé republice a v PLR i natáčení v rozhlase a televizi svědčí o tom, že SCHOD má dnes své místo v celostátním kontextu netradičního autorského divadla," říká vedoucí M-klubu Milan Kuchynka. Neupozorňuje už na fakt, který se stal v posledních letech samozřejmostí. Představení souboru jsou pravidelně vyprodána, i když na mateřské scéně udělá více než desítku repríz. Dvě premiéry a více než čtyřicet spontánně přijímaných vystoupení v roce je jistě bilancí, jakou se může pochlubit málokterý amatérský divadelní soubor. A co víc - dokázat osobitě a kultivovaně několik let bavit publikum mladé i střední generace potvrzuje, že soubor má ve svém středu osobnosti autorské i interpretační.
Josef Fabián, vůdčí osobnost divadla SCHOD, je výraznou tvůrčí individualitou. Civilní povolání chemika je sice prozaické, o to větší je Fabiánova tvůrčí invence literární. Široké autorské rozpětí, o něž se pokouší, popěvky, poetická cvičení, fabulované celky a svérázné dramatické travestie představují Josefa Fabiána jako nadaného a pracovitého autora. V poslední době se samozřejmostí jemu vlastní vzal do rukou i režii inscenací SCHODu. Snad i proto jeho spolupracovníci a kamarádi krajskou přehlídku divadel malých jevištních forem (MJF), která má ve valašskomeziříčském klubu už domovské právo, označují jako „Memoriál Josefa Fabiána". A určitě i proto, že „Pepa" se na ní podílí i jako organizátor, redaktor zpravodaje, písařka, tiskař, hosteska, a řadou dalších funkcí. Soustřeďuje kolem sebe talentované hudebníky a interprety, a přestože se dívky vdávají a chlapci odcházejí na vojnu, soubor nemá potíže se získáváním nových členů, pro které je „klubový muzikál" velkou příležitostí k tvůrčí seberealizaci. Jádro souboru tvoří muzikanti Luboš Nohavica, bratři Dorotíkové, osobité herecké individuality Luboš Gruber, Jiří Vymětal, Josef Voráč, Zdeněk Jandík, Rudolf Markovič, po roce se vrátivší Dana Vesková, Irena Matalíková (mj. i velmi dobrá recitátorka), Jana Jurečková, technik Ladislav Fišer, dobře se uvedla i nová členka souboru Olina Hankeová. Nelze ale nevzpomenout na některé bývalé členy, kteří v minulosti pomáhali psát historii souboru - Jitku Volfovou, Sašu Zůbkovou a další... 13)
Robinsohnem úspěšně vyvrcholila druhá etapa divadla, po níž z divadla odešla většina herců i muzikantů, a tak by bylo vhodné vzpomínání skončit. Neskončila ale léta sedmdesátá, do jejich skončení čekaly SCHOD ještě dvě premiéry. Tou první byla Rosalba Carriera, ale ta se nám příliš nevyvedla. V dubnovém čísle Ostravského kulturního měsíčníku o ní napsali:
...scenárista a režisér souboru Josef Fabián spolu se skladatelem Tomášem Kašparem se pokusili osobitou výpovědí vyjádřit postoje mladých lidí k tématu veskrze současnému - ke kariéře. Stejně jako v minulých inscenacích je autorům východiskem historie. „Manifest umění pravého č. 6", který je programem k inscenaci, seznamuje diváky s životopisnými údaji italské malířky Rosalby Carriery, která žila na francouzském dvoře v letech 1715-1746. S její „průkopnickou" činností, kterou se šplhala nahoru po společenském žebříčku, je spojen i dnešní význam slova kariéra. Metody se snad změnily, podstata však zůstala stejná - dosáhnout všemi prostředky společenského vzestupu, bezohledně, vypočítavě a cynicky dosažený stav udržet a upevnit. Inscenace vychází z osvědčeného pojetí klubového muzikálu a téma je traktováno ve výrazné komediální nadsázce. Inscenátoři tentokrát upustili od cimrmanovského prologu, ve zkratce exponují základní historickou situaci a rozehrávají příběh vzestupu a pádu intrikářské Rosalby. Interpreti si udržují aktivitu opakovaným vystupováním z rolí, komentováním děje a aktualizačními intermezzy. Bohužel ne vždy s dostatečným citem pro pointu v satirické hyperbole. Proto je inscenace místy trochu roztříštěna do jednotlivých komediálních čísel anekdotického charakteru. Chybí sjednocující postoj ke sdělovanému tématu. Závěrečné programní stanovisko – „myslíte si, že je to jenom historie?" - nefunkčně zdvojuje v závěrečné písni pregnantně vyjádřený odmítavý postoj mladých lidí k bezohlednému kariérismu.
S uvolněností a vnitřní pohodou větší části souboru nepříjemně kontrastuje hystericky křečovité pojetí Ludvíka, slabošského a pohodlného vládce na francouzském trůnu. Suverénní byl ironický a sebeironizující Luboš Gruber a tentokrát klobouk dolů před v činoherním projevu ukázněným a ve zpěvních partech perfektním Jiřím Vymětalem. 14)
V červencové Amatérské scéně nás odbyli sice krátce, ale milosrdně: ...Srovnáme-li dřívější Fabiánovy dramatické pokusy, jeví se nám ten letošní jako příliš oddechový. Na to pochopitelně má autor i soubor právo za předpokladu, že oba sbírají síly na uvedení pořadu takové kvality, na niž jsme u SCHODU zvyklí. Talentu i sil k tomu mají dost.15) Práce kvapná, málo platná, říká lidové přísloví a Rosalba Carriera to na Krajské soutěžní přehlídce divadel malých jevištních forem plně potvrdila. I když by bylo možno neúspěch omlouvat tím, že nám v den představení odvezli Voráče do nemocnice se srdeční slabostí, a jeho roli během jedné hodiny převzal a „nazkoušel“ Jiří Hruška, je pravdou, že jsme neměli z této inscenace dobrý pocit už dávno před přehlídkou. Nestalo se mi to poprvé, ale ani naposledy, že když jsem se rozhodl ubrat srandy a trochu „lidstvo“ poučit, hra se nepovedla, role herců na tělo nesedly, ba právě naopak, nevěděli si s nimi rady a nabodávali se na „moudré“ věty, které ze scénáře trčely jako dráty. Ale písničky do této hry, které pro nás složil Tomáš Kašpar, patří k nejlepším, jaké jsme kdy měli. Už kvůli nim je škoda, že se hra udržela na repertoáru jenom krátce.
Neúspěch s Rosalbou nás sice mrzel, ale protože jsme v té době přišli téměř o všechny herečky i o kapelu, začínali jsme vlastně budovat nový soubor, jehož nejlepší roky měly přijít až později. Na slabší výkon jsme tedy měli nárok. Horší bylo, že jsme v té době ještě netušili, jak nám naše hraní soudruzi v příštích letech zprotiví a co ještě budeme muset vydržet, než jim to aspoň trochu vrátíme a před jejich nevěřícími zraky odmítneme hrát a 21. listopadu 1989 se připojíme k divadelní stávce.
Ale to už bylo úplně jiné desetiletí, úplně jiná doba a úplně jiná kapitola.


SCHOD V SEDMDESÁTÝCH LETECH
1973
• září – založení divadla
• říjen – první a poslední konkurz
• Silvestr 73 - premiéra 31. 12. 1973 - režie: Miroslav Kyšák, hráno 1x

1974
• 29. 5. divadlo mělo poprvé vystoupit s celovečerním programem Good by Jimmy jako s jediným pořadem večerního Studia mladých, ale odpoledne byla premiéra zakázána
• Good by Jimy - premiéra 26. 9. 1974 - režie: Miroslav Kyšák, hráno 1x
• Silvestr 74 - premiéra 31. 12. 1974 - režie: Josef Fabián, hráno 1x

1975
• Hamlet IV. - premiéra 29. 1. 1975 - režie: Miroslav Kyšák, hráno 4x
• Ryba Hulajdá - premiéra 12. 3. 1975 - režie: Lubomír Gruber, hráno 4x (z toho 1x v Zubří)
• Pojedu do Madrida - premiéra 23. 4. 1975 - režie: Josef Fabián, hráno 10x (z toho 1x Rožnov)
• Silvestr 75 - premiéra 31. 12. 1975 – hráno 1x

1976
• Ej, vy české luhy - premiéra 4. 2. 1976 - režie: Josef Fabián, hráno 54x (z toho 2x Nový Jičín, Karolinka, Štramberk, Havířov, 2x Svit, Brno, Bílovec, 5x Praha, Frenštát, Radhošť - Pustevny, Zlín, 3x Rožnov, Jablůnka, Odry, 3x Ostrava, Hovězí, 2x Vsetín, Přerov)
• Sklenice černé kávy - premiéra 20. 10. 1976 - režie: Josef Fabián, hráno 2x (z toho 1x Havířov)
• Silvestr 76 - premiéra 31. 12. 1976 - režie: Josef Fabián, hráno 1x

1977
• Achab a Jezabel - premiéra 31. 3. 1977 - režie: Josef Fabián, hráno 9x (z toho 1x Karolinka)
• Ondráš, Juráš a Guláš - premiéra 15. 12. 1977 - režie: Josef Fabián, hráno 9x (z toho 1x Vysoká)
• Silvestr 77 - premiéra 31. 12. 1977 – hráno 2x

1978
• Homo Dalibor - premiéra 6. 6. 1978 - režie: Jiří Hruška, hráno 22x (Ostrava, Opava, Brno, Vsetín, 2x Přerov, Trenčín, Lublinec a Zabrze /Polsko/, Bílovec, Příbor, Poprad, Svit a Starý Smokovec)

1979
• Robinsohn z Krhové - premiéra 18. 1. 1979 - režie: Josef Fabián, hráno 27x (Svit, Vsetín, 2x Nový Jičín, Přerov, Vítkov, 3x Ostrava, Uničov)
• Objev - premiéra 27. 5. 1979 Příbram – hráno 1x
• Silvestr 78 - premiéra 31. 12.1979 – hráno 1x

1980
• Rosalba Carriera - premiéra 29. 1. 1980 - režie: Josef Fabián, hráno 8x (z toho 1x Vsetín)
• Hamlet V. - premiéra 7. 12. 1980 Katovice /Polsko/ - režie: Josef Fabián, hráno 19x (Katovice /Polsko/, Vsetín, 3x Ostrava, 2x Nový Jičín, Žilina a Kopřivnice)