Texty: JIŘÍ ČERNÝ: DIVADLO PRO 111 – OKOUZLENÁ DIVADELNOST (text kniha 2006)

JIŘÍ ČERNÝ: DIVADLO PRO 111 – OKOUZLENÁ DIVADELNOST (text kniha 2006)


Soubor Divadlo pro 111 se zapsal do historie českobudějovického ochotnického divadla opravdu zlatým písmem. Jméno bylo odvozeno od názvu divadelního sálu, ve kterém po dvacet let působil. Než však ke vzniku souboru došlo, odehrálo se v tomto sále mnoho představení různých jiných kolektivů. Začněme tedy od začátku.
Dramaturgyně Jihočeského divadla Alena Kožíková nám v Jihočeské pravdě z 18. 4. 19631) zanechala zprávu o jednání mezi Jihočeským divadlem a Parkem kultury a oddechu, které se odehrálo na počátku roku 1962. Výsledkem byla dohoda obou partnerů o vybudování divadla (divadelního sálu) komorních rozměrů v přízemí budovy Parku kultury a oddechu.
První premiérou byla 18. 4. 1962 Hrubínova Romance pro křídlovku v režii Karla Neubauera s recitací Oldřicha Slavíka. Následovalo dalších pět opusů, než zájem profesionální scény o tento studiový prostor vyhasl.
Antonín Bašta píše v roce 1990 ve vzpomínkovém článku v Jihočeské revui: ...V profesionálním obsazení však Divadlo pro 111 vydrželo jen necelé dvě sezóny a celý projekt a velké sny jihočeské činohry vyústily v otázku Co za to? a protože nic, vznikla podle mého názoru kuriozita: celá řada tzv. malých divadel měla svůj původ v amatérském entuziazmu, později profesionalizovaném, avšak v D 111 v Českých Budějovicích profesionály vystřídali amatéři.
A tak na prkna tohoto jeviště nastoupil divadelní soubor J. Zeyer, který zde dosáhl snad největších úspěchů své dlouholeté existence. Krátce před ukončením činnosti se již pod složeným názvem DS J. Zeyer D 111 zúčastnil ve dnech 9. až 15. 10. 1967 XIII. Mezinárodního festivalu amatérského divadla v Scheersbergu (SRN) s inscenacemi Starosty od G. Hoffmana a Ionescovy jednoaktovky Třeštění ve dvou (obě v režii Milana Fridricha).
Soubor J. Zeyer nebyl ovšem jediným, který tehdy v tomto prostoru pracoval. Již od září 1962 zde najdeme kabaretní skupinu Dimafor (Divadlo malých forem), později ji v podobném žánru provází soubor Pro Vas, jenž se dokonce s vlastním pořadem Revue, o níž nikdo nevue zúčastnil Šrámkova Písku.
Pokusů o divadlo v tomto sálku PKO bylo víc, nikdy však neměly dlouhodobějšího trvání. Zdálo se, že ani snaha Eduarda Váni o vzkříšení kabaretu v Českých Budějovicích nebude úspěšná. Váňa napsal scénář hry Show pro 111, jež v režii A. Bašty spatřila světlo světa 14. 2. 1970. Pořad se ovšem dočkal pouze jedné reprízy a byl z repertoáru stažen. Soubor, který přijal název D 111, ale ze světa nezmizel. V té době působilo na jevišti Divadla pro 111 také Daleko nejmenší divadlo (DND), které zhruba za čtrnáct dní po premiéře Show pro 111 uvedlo poprvé vlastní pořad O rodný ranch aneb Padni padouchu! v režii Jana Chada a Rudolfa Píhy. Síly obou spolků se poté spojily a vznikl nový kolektiv, který nesl název Divadlo pro 111. Tak se zrodil úspěšný divadelní soubor, jenž v následujících letech obohatil kulturní život města a vlastně celé republiky řadou zdařilých divadelních inscenací.
Po premiéře a současně jediném uvedení Show pro 111 E. Váni vznikla druhá inscenace. Byl jí Fuxův Hamlet IV. převzatý z repertoáru Večerního Brna. Následovala osud prvotiny. Po první repríze byla zakázána. Třetí inscenace, Dostálovi a Pogodovi Výtečníci znamenala konečně úspěch, korunovaný navíc účastí na krajské přehlídce Honzlův Humpolec a na Šrámkově Písku. Jihočeská pravda z 31.12.1970 píše: Na Výtečnících bylo znát, že jak režisér A. Bašta, tak i herci dobře využili vděčného textu, který připouští nepřeberné množství gagů, improvizací i vlastních nápadů... a měli-li bychom vyzvednout a upozornit na dobré výkony některých z herců, nemůžeme opomenout oba protagonisty muzikálu Jana Konráda a Vlado Rohoně, kteří dokázali, že ke komice mají opravdu hodně blízko. Své tu vykonal klavírní doprovod ing. L. Čermáka i scéna, již navrhoval ing. E. Sedlák.
Rok 1971 byl inscenačně velmi skromný - jedinou premiérou byla hra E. Váni Čtyři ženy A. Boucheta v režii V. Janury jh. Milan Fridrich (režisér JD) o inscenaci řekl: ... Líbí se mi na nich jejich přirozená spontánnost, vrozená komediálnost. Ostatně tento žánr jim sedí, jsou mladí. Proti Výtečníkům, které hráli předtím, došlo v souboru k rapidnímu vzestupu. Při všech příjemnostech, které jsem řekl, mám i jednu výtku - mám na mysli smysl. Smysl hry, která musí do něčeho ústit, mít satirický cíl. To jsem tu postrádal.2)
Prvním skutečně výrazným úspěchem byla inscenace Klicperovy hry Každý něco pro vlast. Inscenace došla přes krajskou přehlídku Divadelní Třeboň, celostátní FEMAD Poděbrady, XIV. Divadelní Máj Krnov až na 42. Jiráskův Hronov.
Legrace to je vkusná, študácká, až recesní, jde o dobrou demonstraci hravosti dnešních mladých lidí, z níž zmizely někdejší ostře satirické šlehy E. F. Buriana (upravovatel), ale která zaujme diváka elánem hereckého mládí a režisérovým vtipem, píše Jiří Beneš.3)
...inscenaci Klicperovy hry přijala porota kladně, neboť je vytvořená vyhraněným inscenačním stylem antiiluzivního, dynamického a komediálně-burleskního divadla. Tato inscenace, vytvořená režisérem A. Baštou, narušila svou žánrovou i inscenačně-interpretační orientací monotónnost režijních postupů tohtoročního Jiráskova Hronova, přesto, že se tak stalo do značné míry i na úkor některých myšlenkových poloh Klicperova textu. - z projevu předsedy poroty dr. Mariana Mikoly.4)
Přesně touž cestou prošla inscenace Vinnikovovy hry Když rozkvete akát. Vyvolala různé polemiky, na jedné straně ocenění, na druhé odmítnutí. Pokusím se situaci ilustrovat na ohlasech v tisku:
Budějovické Divadlo pro 111 není festivalovým nováčkem. Kdyby se v Poděbradech udělovaly ceny, pak by budějovickým patřila cena za odvahu. Protože to, jak se vlastními silami (upravovatelskými, režijními i hereckými) vypořádali s plytkou předlohou, bylo úctyhodné. Hudební komedie Když rozkvete akát se v jejich podání stala studentským muzikálem s řadou gagů, parodií a některých zajímavých hereckých výkonů. Režisér Bašta není nováček, na jeho zvláštní jevištní poetiku si zvykáme a na každý nový pokus se vždy upřímně těšíme …- Pavel Bošek.5)
...Celé představení komponoval a stylizoval do parodické nadsázky se smyslem pro účinný gag, komické situace, klauniádu, která se vysmívá divadelním manýrám i různým konvencím, ponechává dostatek prostoru pro hereckou improvizaci a komediantství a kde se od studentské recese dospívá až k pokusu o groteskní vidění situace. Je pochopitelné, že do takto pojatého a uplatňovaného stylu se vloudily různé výrazové nečistoty, stylová nejednotnost, různorodé herecké výkony, technické potíže při parodování operety, kde písničkám chybí jiskra i technická dokonalost potřebná k parodování apod. Ale ani nic z toho příliš neubírá na dobrém dojmu z tohoto mladého divadla plného hravosti, fantazie, bystré inteligence a smyslu pro divadelnost ... Jméno režiséra A. Bašty se v amatérském divadle stává synonymem smyslu pro okouzlenou divadelnost, pro komediální styl a zejména pro pedagogickou práci s mladými divadelníky. - Josef Vavřička.6)
Jiný je přístup A. Bašty. Českobudějovické představení je výsledkem ryze kolektivní práce, kde profesionální režisér je především pedagogickým a podněcujícím elementem, který umožňuje a usnadňuje zapojit se všem, i těm méně talentovaným, do tvořivé práce. Jeho pedagogická zásluha je v tom, že vrací mladým lidem sebevědomí, dává radost z dobře vykonané práce a potěšení z divadelních proměn. Bylo by škoda, kdyby zvednutý prst hronovské ústřední poroty zatlačil tohoto režiséra tam, odkud celý život utíká, do oblasti konvence a šablony. - Josef Vavřička.7) Z projevu předsedy poroty 43. JH doc. dr. Jana Císaře: ...Představení patřilo do kategorie, kde text je toliko záminkou k něčemu, co je mimo něj. To se ovšem v historii divadla stalo nejednou a bývalo i podnětem k vytvoření osobité divadelní poetiky. Budějovickým šlo o to "si pořádně zařádit" na jevišti, jejich inscenace měla mnoho nedostatků, byl to spíš kabaret s řadou nesourodých nápadů, ale rozšiřování palety žánrů je v divadle vždy důležité a i tato cesta je pro ochotnické divadlo schůdná.8)
O inscenaci velice kladně referovaly Práce, Lidová demokracie, Mladá fronta, Učitelské noviny i Tvorba. Reagovalo i Rudé právo, ve kterém 18. 8. 1973 V. Hrouda napsal: ...Soubor je složen z mladých amatérů. To však je, a především režiséra, neomlouvá, aby si dovolili takové zjednodušení a pokřivení hry, s jakým přijeli do Hronova.... Na jedné straně vytvořili naivní až přiblblé profesory a jako protihráče jim postavili čestné a téměř dokonalé studenty. Opravdu podivná praxe, když se soubor kryje za jméno sovětského autora. Ukazuje to neserióznost inscenátorů. Stejně "pozoruhodně" se však projevilo i hodnocení v Zemědělských novinách, kde recenzent bůhví proč právě tuto hru vyzdvihl za nejlepší ...
To bylo vážné obvinění, zvlášť uvědomíme-li si, že se píše rok 1973. Skončily stranické prověrky, vedoucí místa, tedy i profesorů, jsou obsazena těmi nejzasloužilejšími straníky a začíná období tzv. normalizace. Vypadalo to nejen na zákaz hry, ale i celého souboru. Vše dopadlo dobře. Soubor z toho vyšel s pomyslnou nálepkou problémového kolektivu, ale tu tehdy měl každý, kdo něco opravdu tvořil.
Třetím největším úspěchem ve sledovaném desetiletí byla inscenace Arbuzovovy Irkutské historie. Její cesta vedla přes krajskou přehlídku Honzlův Humpolec, národní přehlídku ruských a sovětských her ve Svitavách až na 48. Jiráskův Hronov, kde byla uvedena mimo soutěž. Proto při hodnocení výsledků Jiráskova Hronova předsedou poroty doc. dr. Janem Císařem9) se o této inscenaci nepíše. Svědectví o ní nám přináší článek Petra Janiše a Břetislava Lelka: Svitavy 1978 - Irkutská historie:
Mladý soubor chtěl dokázat její nesporné hodnoty pro dnešního diváka. Zaměřil se v dramaturgické úpravě textu zejména na příběh ústřední trojice. Tím však značně okleštil zázemí postav, jejich vzájemné vztahy a vazby na okolí. Ochuzení bylo patrné nejen u chóru, ale i u postav Serďuka a Larisy. Přestože režisér využil v aranžmá nevšední uvolněné formy hry, nepodařilo se mu docílit sdělnosti ani srozumitelnosti. Aranžmá mnohých scén působilo zmateně, bez potřebného hereckého a režijního citu pro zvolený prostor. Z hereckých výkonů zaujal svým decentním projevem Jan Chad v roli Sergeje, zatím co představitelům Valji (J. Valentová) a Viktora (J. Šanda) se nepodařilo plně vyjádřit jejich vývoj a vzájemné vztahy. 10)
Na národní přehlídce ruských a sovětských her se D 111 prezentovalo mimo Irkutskou historii ještě dvěma dalšími inscenacemi. Zatímco Gogolova Ženitba zapadla a nezaznamenala ohlas v tisku (ani regionálním), Šukšinovi Energičtí lidé vzbudili pozornost: Divadlo pro 111 z Českých Budějovic se pokusilo Šukšinovy Energické lidi realizovat na principu své hravé intelektuální poetiky, která se projevuje především zvláštní distancí herce od role. Odtud vztyčilo nepochybně zajímavou nadsázku, i když na druhé straně muselo v tomto pohledu podcenit jisté vnitřní motivace postav i celého děje, jež jsou výrazně realistické.11)
Rád bych se ještě zmínil o čtyřech inscenacích, které měly pro vývoj souboru podstatný význam. 1975: ...Jihočeským účastníkem přehlídky bylo Divadlo pro 111 z Českých Budějovic s nekonvenčním pokusem inscenovat známé Réneho klauniády pod společným názvem Šapitó je nabito. Pásmo výstupů spojené songy J. Peterky a E. Váni a meditacemi o klaunech a klaunství v manéži i životě patřilo k divácky nejvděčnějším počinům... Klauniády se těžko inscenují. Tady se střetly patrně s režijním záměrem. Naštěstí (a to platí patrně jen pro klauniády) z toho střetu vyšly téměř vítězně. Byl to večer zábavy a pohody. Večer nekonvenčního divadla, za nějž byla udělena cena, možno říci, právě za nekonvenčnost.12)
1976: Oprátka pro dva v režii A. Bašty je představením bez divadelní okázalosti. Je vtipně zarámováno valčíkem Krásné je žit, který tvoří ironický komentář ke hře. Představení je budováno na herecké akci: text, který působí při čtení poměrně staticky, je jevištně prostorově rozehrán. Tři postavy hry, ačkoliv jejich představitelé svým fyzickým mládím neodpovídají autorským požadavkům, jsou předvedeny plasticky, díky propracovaným vztahům, které jsou opět stavěny na konkrétních, mnohde drastických komických detailech. Zejména druhá polovina hry má ráz groteskní komedie, především díky postavě Doda (E. Váňa): to je nejvděčnější herecký úkol, nejblíže věku svého představitele, proto snad také nejplastičtější výkon, podaný s velkým komediantským zaujetím. Některé scény Doda s Mužem jsou pojaty jako klaunské výjevy (házení taburetem, honička okolo komína), vždy však přesně postihují smysl situace a vycházejí z toho, že základem komiky na jevišti je pravda situace a vážnost postav. Věkem hereckých představitelů Muže (J. Pokorný) a Ženy (D. Čechová) je zřetelně dáno trochu zužující pojetí těchto postav, z nichž on je obětí, ona katem, ačkoli by oba měli být obojím: v tom je jisté omezení tohoto působivého představení.13)
1977: Stejně aktivní vztah ke zvolené předloze dýchal z představení českobudějovického Divadla pro 111, které do Krnova přivezlo 20 let staré dílko Suchého a Šlitra Člověk z půdy.14) Největší kvalitou představení byla vlastně připomínka začátku semaforské tvorby, která má i dnes v "malém" hudebně zábavném divadle své místo ... Baštova režie byla nápaditá a solidní, stejně jako inteligentní herectví Jana Chada (cena za mužský herecký výkon) a dialogy J. Peterky s E. Váňou.15)
Čtvrtou z tohoto kvarteta inscenací byla Horníčkova hra Dva muži v šachu. V dobré režii A. Bašty vynikly kvality inteligentní komediální předlohy s vybroušenými dialogy. Přesto, že se komedie netěšila z účasti na festivalech a divadelních přehlídkách, se svými 44 reprízami se řadí k nejúspěšnějším titulům prvního desetiletí, není-li vůbec nejreprízovanějším repertoárovým kusem souboru.
Poslední inscenací sledovaného období byla hra Alexandra Vampilova Provinční anekdoty - D 111 ...zvolilo za inscenační klíč jevištní stylizace nadsázku. Tak se jistým odstupem postav měl umocnit autorův satirický obraz negativních stránek povahy současného měšťáka. Představení v Táboře však bylo poznamenáno těžko zastíratelnou nervozitou poznamenávající jevištní řeč nespočtem přeříkání a dalšími nepřesnostmi. Jeden z mála, který nepodlehl indispozici, Jan Konrád (cena za herecký výkon), předvedl, jak byla inscenace původně zamýšlena.16)
Zrekapitulujeme-li výsledky desetiletí 1970-1980, lze konstatovat, že všechny úspěšné inscenace nesou rukopis režiséra Antonína Bašty. Pokud se týká účasti na Jiráskově Hronově, je třeba říci, že přes pozitivní hodnocení inscenací nezískal soubor ani jednu z hlavních cen. Nejvýraznějším hercem, s výrazně osobitým projevem, byl Jan Chad. Miroslav Etzler v prosincové Amatérské scéně roku 1973 píše: Janu Chadovi dávala inscenace (Vinnikovova hra Když rozkvete akát) možnost vyslovit názor mladého člověka na školu a učitele. Měl mnohem větší prostor pro hru než Ondřej Pavelka (nyní člen Divadla Na zábradlí), se kterým je v tomto článku srovnáván, a využil ho s plnou a naprostou volností... Chadův doc. Dr. L. Komárek CSc., s neodolatelným smyslem pro humor, ale také, a to je mimořádně cenné, s neomylným citem pro míru a vkus, jímž se vyhnul všem ošidným nástrahám svého hereckého úkolu.17) To bylo na 43. Jiráskově Hronovu, kde dostal cenu za mužský herecký výkon. V roli Sergeje (Irkutská historie) pak zaujal svým decentním projevem a za roli spisovatele Sommera v Člověku z půdy byl oceněn na národní přehlídce v Krnově. Za tutéž roli a své inteligentní herectví obdržel cenu na FEMAD Poděbrady. Později, v roce 1983, mu byla udělena cena za roli Čičikova v Gogolových Mrtvých duších na národní přehlídce ve Svitavách. I další herecké kreace některých členů souboru byly oceněny, jako např. práce Jana Konráda, Eduarda Váni, Jiřího Pokorného, Ludmily Hermannové.
Otázkám scénografie nevěnoval soubor zvláštní pozornost. S trochou nadsázky se dá říci, že scéna se převážně tvořila z toho, co bylo k dispozici: věšák, štafle, prádelní koš, necky, rakev atd. Tyto „artefakty“ se střídavě vyskytovaly ve všech inscenacích po dobu celých dvaceti let, někdy vtipně, někdy méně šťastně využity.
Nedostatkem tohoto špičkového amatérského souboru, jehož inscenační práce přesahovala běžný standard amatérského divadla, byla nezřetelná dramaturgické koncepce. To bylo souboru často vytýkáno. Zřejmě to také přivolalo repertoárovou krizi na počátku devadesátých let. Předností souboru bylo naopak jeho složení: pracovalo v něm okolo deseti vysokoškolsky vzdělaných lidí (lékaři, právníci, inženýři).



1980-1990 - DRUHÉ DESETILETÍ DIVADLA PRO 111

Toto desetiletí charakterizuje dost výrazná strukturální změna vrcholící v rozdělení souboru, několik tvůrčích krizí spojených vždy s odchodem některého předního člena a neustálý pohyb v řadách členů. To se samozřejmě muselo odrazit na kvalitě inscenací. Novou vnější okolností byla silná konkurence. Tradičním konkurentem, o němž jsem se již zmínil, byl na jihu Čech prachatický soubor. V roce 1980 přichází další a daleko silnější - vodňanská Šupina a v polovině osmdesátých let do třetice Studio Volyně.
Za nejúspěšnější inscenace této doby, co do účasti na divadelních přehlídkách, lze považovat inscenaci Gelmanovy hry My, níže podepsaní, dále Gogolovy Mrtvé duše a Fonvizinovu Ať žije Paříž. Vzhledem k tomu, že jde o dvě ruské a jednu sovětskou hru, využil soubor nabízenou šanci a zúčastnil se s nimi národní přehlídky ruských a sovětských her ve Svitavách.
Dle Ivana Bednáře: Soubor D 111 si vybral inscenačně nelehkou hru (My, níže podepsaní)... režisér Malého divadla v Č. Budějovicích A. Bašta se pokusil inscenovat tuto Gelmanovu hru v překvapivé vaudevillové poloze. Této poloze, která si vynutila rozsáhlou textovou úpravu, také znamenitě posloužilo řešení scény, jakož i důkladná kostýmová stylizace. Režisérovi se podařilo vytvořit působivý jevištní tvar. Přesto se nelze ubránit pocitu, že se v tomto případě jaksi dostává forma do rozporu s obsahem, alespoň v klíčových místech inscenace. Vyrovnaným hereckým výkonům, v dámské části obohaceným o notnou dávku šarmu a elegance, vévodí Jan Konrád v úloze Ljoni Šindina, jehož způsob herectví i celková jevištní mrštnost mi stále více připomíná herectví mladého Jana Wericha. Právem získal v Prachaticích (Štít města Prachatic) cenu za nejlepší mužský herecký výkon.18) Jan Císař o inscenaci píše: My, níže podepsaní v inscenaci D 111 z Českých Budějovic. Je to vlastně autorské divadlo, které si z Gelmana vzalo jenom některé situace a některé problémy. Na nich rozehrálo svou poetiku intelektuální hravé herecké improvizace. Zase tu byl samozřejmě jistý problém, neboť někde se vracel Gelmanův text jaksi náhodou, bez předešlého zdůvodnění a vysvětlení - a byl najednou jakoby odjinud. A marná sláva, cítili jsme, že něco chybí, že něco zase přebývá a že se hraje o něčem jiném, než by se právě mělo. Ale i tak tu některá závažná Gelmanova témata zazněla. A mimo ně i témata další, která jsou dílem kolektivu, jenž si výborně rozumí jak v postoji ke světu, tak v postoji k divadlu. A je to postoj veskrze nabitý zvláštním druhem humoru a neskrývanou hravostí, sršící optimismem, které dovede inscenace přenést do hlediště. Připočteme-li k tomu hereckou vyzrálost většiny členů souboru, potom není divu, že tahle inscenace sklidila zasloužené sympatie. Byla důkazem osobitosti souboru, diferencovanosti proudů v našem amatérském divadle i konečně příkladem divadla, které skrze úsměv dovede říkat cosi podstatného o našem životě.19)
Milan Fridrich přiblížil v Zápisníku JD 1982 práci na inscenaci Gelmanovy hry z pohledu zkušeného režiséra a vyhmátl inscenační podstatu „Déčka“: Inscenovat Gelmana a zejména hru My, níže podepsaní je velmi náročné. Přes ohromné myšlenkové kvality hry je to přece jen spíše filmový scénář než divadelní hra. Celý příběh se odehrává v jedoucím rychlíku; tu v kupé, na chodbičce u okénka či na zadní plošině... Vytvořit iluzi jedoucího vlaku je velký problém. Vinohradská inscenace to řeší točnou, jiné inscenace projekcemi. Znáte-li miniaturní rozměry D 111, pak je dopředu jasno, že žádnou takovou možnost tu inscenátor nemá. Režisér A. Bašta na to šel "od lesa". Nesnaží se vytvořit skutečnou iluzi vlaku, vlak tu vytvoří herci. V patřičně vymezených okamžicích, za přispění hudby se natřásají, jakoby rychlík pádil po pražcích, občas zavrávorají, když vlak prudce zastaví. Režisér tak dociluje velmi účinné jevištní zkratky, uvede dílo do daleko grotesknější roviny, ale zároveň tím otupí společenské ostří hry. Herci zvolený žánr umí hrát, je jim blízký, a tak se zrodilo velmi osobité představení, které může být na výsluní českého amatérského divadla.
A jak se povedla inscenace Gogolových Mrtvých duší? K dispozici je kritika Michaely Grimmové: A zbývá staré známé D 111 z Českých Budějovic. A jejich - a také trochu Gogolovy Mrtvé duše. Soubor nesmírně fundovaný herecky, o jejichž dobré jevištní řeči jsem se již zmínila. Poslouchat je byl balzám na uši, neboť člověk nemusel napínat sluch a lapat, co si říkají. Ale stala se zvláštní věc: herci hráli, a dobře hráli, vtipné řeči se na jevišti vedly a v sále bylo mrtvo. Najednou něco přestalo fungovat, mezi jevištěm a hledištěm začala narůstat jakási hradba. Přemýšlím dodnes, co že to přestalo fungovat, kde se vloudila chybička. Nevím. Rozhodně však odmítám přijmout za vysvětlení to, že souboru uškodilo velké jeviště, prostor, na jaký není zvyklý. Vždyť Déčko je dnes už kolektiv tak zkušený, že si musí umět poradit, alespoň částečně, i s prostorem nevyhovujícím. Spíš si myslím, že pan Gogol napsal komedii o něčem jiném, než o čem ji hrálo D 111. Ale možná Třeboň působí na tento soubor jako jakési zaklínadlo, protože zatím všechny inscenace, které jsem viděla v jejich provedení, zde byly rozpačité.20)
Ze svitavské národní přehlídky čerpá článek Jana Vedrala: Představení je vedeno ve vzácné jednotné groteskní stylizaci a opírá se o několik zralých hereckých výkonů (především J. Chada jako Čičikova a Z. Zahradníčka jako Líbeznického)... Řada dílčím způsobem fungujících gagů a vtipných nápadů však vypadává z celku představení a závažně porušuje jeho dějovou logiku. Tato úlitba deklarované hravosti ve svých důsledcích poškodila sympatickou inscenaci, která by při větší tvarové kázni a důslednosti mohla zřetelněji prokázat kvality vyspělého souboru a být i více práva předloze.21)
Třetí inscenací, která se prezentovala ve Svitavách 1986, byla dvě stě let stará hra ruského autora D. I. Fonvizina Brigadýr, kterou D 111 uvedlo pod názvem Ať žije Paříž. Jak se jim vedlo na krajské přehlídce v Třeboni, svědčí Luděk Richter: Téma (či lépe témata) inscenace vzniká (vznikají) až díky nadhledu herců, kteří na materiálu hry (jednotlivých typech, situacích ..) manifestují svůj vztah k nim. Škoda jen, že se tyto praménky dílčích témat neslily v jediné téma završující. Tady tkví režijní slabina jinak zajímavého a velice přesně vypracovaného pojetí: druhá půle a zejména závěr totiž nejen, že postrádají očekávaný systemizující prvek, ale mizí i nadhled, na němž vše stálo a inscenace sklouzává k pouhému "provedení" hry samé. Přesto nabízí inscenace v drtivé většině vkusnou, byť nenáročnou zábavu.22)
Na závěr této části připomeňme poslední kritiku na představení D 111, která byla v časopise Amatérská scéna uvedena. Týká se představení Fonvizinovy hry ve Svitavách 1986: Komedie klasicistního typu ironizuje bezduchou honbu za vším cizím, tupou a směšnou snahu stát se světovým. Výpravu inscenace tvoří bedna, koš na prádlo, žebřík a další nepříliš vábné prozaické harampádí zakryté sice leskuchtivými, ale lacinými textiliemi. Osobitá variace přísloví "navrch huj a vespod fuj", to zakrývané má jistou přirozenost, i když nevábnou, hodnotu, to, co zakrývá, je evidentní náhražka a šunt. Méně jsem již rozuměla kostýmům - jsou dobové, poznamenané záměrnou umělou špínou (fleky jsou téměř geometricky vyvedeny). Je-li na postavách něco přirozeného, pak je to asi jejich špína (v každém slova smyslu), ale potom ani nemůže být jejím jevištním znakem demonstrativní umělost. Při interpretaci jednotlivých situací si soubor patrně uvědomil, že téma hry je příliš zakleto v dobovém kontextu před dvěma sty lety, a proto se snažil hru aktualizovat. Zvolil cestu vystoupení ze situace, komentářů relativizujících čas. Účel této snahy je jasný - zvýšit komediálnost situace. Ale ve výsledku působí tato snaha proti původnímu záměru. Inscenace se vlastně rozpadá na dvě nesouvisející roviny: vlastní situační zápletku prolnutých manželských trojúhelníků a rovinu komentářů, nemajících ovšem společné téma, a proto zcizující rovina, namísto aby inscenaci obohacovala, vlastně ruší. Inscenace je nejsilnější v těch chvílích, kdy těží z humoru situace, a protože jde o soubor herecky zkušený a obratný, vyvíjí se tyto situace mnohdy slibně, ale po zcizujícím komentáři (obvykle vtip pro vtip) musí se budovat znovu. A tak, protože hlediště na mnohé z těch vtipů reaguje, není na konci představení zcela jasné, o čem vlastně byla řeč. Za herecký výkon byl v tomto představení odměněn Jiří Šanda a inscenace si odnesla cenu diváků.23)
Telegraficky o ostatních inscenacích, které vzbudily pozornost. Dne 10. 11. 1980 měla premiéru hra S. Mroźka Emigranti. Jihočeská pravda 14. 11. 1980 píše: Půl druhé hodiny udrželi své diváky v naprosté soustředěnosti. Jiří Pokorný (Muž AA) a Jan Konrád (Muž XX) ... Amatérským divadelníkům se pod vedením režiséra A. Bašty jh. podařilo vytvořit představení, jež stojí za zhlédnutí ...
Jiří Hraše v článku Divadelní Třeboň věnuje poměrně dost místa rozboru představení B. Hrabala Ostře sledované vlaky. Probírá klady i zápory inscenace a své zamyšlení končí: Představení s vynaložením nemalé práce a s dobrými hereckými silami nepřesáhlo, bohužel, mez ilustrace k původnímu příběhu - pokud ho divák zná.24) ... Jako další je to Smočkovo Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a Bludiště25) a Havlova Zahradní slavnost, která byla poslední režijní prací A. Bašty. Mezi inscenacemi, které sice nevzbudily zájem tisku, ani se neověnčily festivalovými úspěchy, byly divácky velmi úspěšné Váňův Tmavomodrý motýl a inscenace podle tehdy ještě nevydané knížky Jiřího Suchého Lexikon pro zamilované.
Od roku 1985 se na soutěžních přehlídkách objevují vedle D 111, téměř vždy v kompletní sestavě, soubor prachatický, vodňanský a volyňský. Tento čtyřúhelník špičkových jihočeských amatérských divadelních souborů přináší vždy něco nového a inspirativního. Je třeba ovšem přiznat, že D 111 ztratilo svou prioritní pozici a skutečných úspěchů ubývá. To má za následek rozdělení souboru v červnu 1988 na dva rozdílné samostatné celky, na skupinu vyznávající činoherní interpretační divadlo, která nese dál název D 111, a na skupinu autorského divadla kabaretního typu s názvem Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni.
E. Váňa situaci zdůvodňuje: Jedním z hlavních důvodů byla touha dělat divadlo, které má svou vůni, svou poetiku, což v rámci stávajícího souboru nebylo dost dobře možné. Různorodost dramaturgie vedla ke značné repertoárové roztříštěnosti, kterou jsme sice eufemisticky nazývali pestrostí, leč v praxi to mělo za následek častou dezorientaci diváků. Napomáhala tomu i spolupráce s řadou režisérů, z nichž většina byla vyhraněnými uměleckými osobnostmi s vlastními názory na divadlo, a tak každý vedl soubor poněkud jiným směrem. V našem Volném kabaretním sdružení jsme se zřekli tradiční funkce režiséra, který pomáhá hercům z pohledu diváka. Nahradil jej hrající "principál" a skutečný divák. Když jsem tedy opouštěl Divadlo pro 111 mělo toto za sebou 46 premiér, 770 představení - z toho 227 zájezdových do 67 míst v ČSR a 2 do zahraničí (Rakousko, Polsko). Během dvouletého působení jsme pod hlavičkou Volného kabaretního sdružení Druhý dech strýčka Váni odehráli 73 představení a dopracovali se ke třem premiérám: V + W Vždy s úsměvem, J. Suchý Šest žen a E. Váňa Pochodééém stát! A budoucnost? Kdo ví? Nová doba přinese nové otázky a snad i nové odpovědi.26)
Dnes víme víc. Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni vystřídal Třetí dech působící v Pabláskově ulici v restituovaném objektu nazvaném Salón u Váňů.
A co D111? Po dobrém Smočkovi nevýrazný Příběh kloboučníka Karla a remakry Fuxova Hamleta IV a Havlovy Zahradní slavnosti v obnovené premiéře z roku 1964. Obě posledně jmenované inscenace, jak v roce 1990, tak v roce 1964 a 1970, režíroval Antonín Bašta.
Od roku 1991 se A. Bašta z pracovních důvodů nemohl věnovat práci se souborem. V témže roce rezignoval na místo vedoucího souboru J. Chad a novým vedoucím se stal Vladimír Voldřich. Pozitivním činem bylo založení Dětského studia D 111, které zahájilo premiérou hry autorů Z. Bořila, J. Hrušky a V. Voldřicha Za každou cenu. Autoři, členové D 111, se volně inspirovali filmem V. Chytilové Vlčí bouda. Premiéra byla 12. 6. 1991.
Vlastní soubor Divadlo pro 111 uvedl po více než jednoleté pauze dne 7. 3. 1992 premiéru Billetdouxovy konverzační komedie Ještě skleničku? v režii M. Hrušky. Byl to úspěch. Inscenace postoupila na národní přehlídku v Třebíči a odtud na Jiráskův Hronov. Jan Císař označil toto představení za jedno z velikých představení Třebíče 92.27) Vysoce ocenil herecké výkony obou hlavních představitelů - Michaely Masákové a Vladimíra Voldřicha. Kritika představení na Jiráskově Hronovu se bohužel podstatně liší. Radka Hrdinová v článku Z deníku 62. ročníku JH provedla rozsáhlý a podrobný rozbor představení hry Ještě skleničku? Tady je názor recenzentky: Divadlo pro 111 z Českých Budějovic přivezlo Billetdouxovu hru Ještě skleničku? Inscenaci trpící základní neujasněností žánru. Toto zdlouhavě se vlekoucí představení má asi nejblíže ke konverzační komedii. Ale právě tenhle žánr působí problémy i ostříleným profesionálům. A tak herci - místo aby přinesli tragikomický příběh dvou ztroskotanců - posedávají na téměř prázdném jevišti (proč, ale ty sáhodlouhé přestavby?) a mluví a mluví a mluví... Klimbající divák ožije alespoň při šansonech G. Bécauda a E. Piafové. Nicméně na téměř dvouhodinové představení je to málo.28)
Od premiéry „Skleničky“ uplynul další rok a soubor připravil na 20. 3. 1993 premiéru hry Joao Bethencourta Den, kdy unesli papeže. V repertoáru se objevuje i několik her či razantních úprav z vlastní autorské dílny. Mezi nimi vyčnívá Gogolův Revizor (1994) v režii a úpravě Jaromíra Hrušky. Tato inscenace dosáhla dosud nejvyšší reprízovosti (67 repríz). Soubor Divadelní společnosti D 111 se zúčastnil národní přehlídky Divadelní Třebíč, kde získal cenu za herecký výkon, režii, za inscenaci a byl i nominován na nesoutěžní přehlídku Jiráskův Hronov.
Další významnou inscenací byla hra J. Patrika Kamarádi Mc. Lachlena v režii Jana Chada (1998). I s touto inscenací získal soubor doporučení na Divadelní Třebíč 2000, kde získal dvě čestná uznání za herecký výkon, režii a doporučení účasti na Jiráskově Hronově. Inscenací s vročením 2002 byli Gogolovi Hráči opět v úpravě a režii J. Hrušky. Účast na krajské přehlídce Dačické kejklování 2002 souboru vyneslo nominaci na Divadelní Třebíč, kde získal dvě čestná uznání za herecký výkon, cenu za inscenaci a doporučení na Jiráskův Hronov.
V roce 2003 došlo k premiéře inscenace hry Den, kdy unesli papeže, s níž se Divadelní společnost D 111 zúčastnila krajské přehlídky Dačické kejklování 2004.
V 90. letech začínají souboru problémy se zřizovatelem Městskými kulturními domy. V roce 1993 odchází „Déčko“ po mnoho neshodách z MKD, stává se občanským sdružením a pod současným názvem Divadelní soubor D 111 začíná od sezony 1993/94 působit v Malém divadle v Hradební ulici čp. 18, jehož prostory si pro svoji činnost pronajímá. Je třeba připomenout, že soubor pracuje bez stálých dotací. Koncem roku 2001 odchází i z Malého divadla. V současné době soubor řeší řadu existenčních otázek a nemá stále sídlo. Jistotou pro budoucnost jsou vedoucí Vladimír Voldřich a režisér Jaromír Hruška.


SMĚŘOVÁNÍ A OSOBNOSTI
Na počátku je třeba říci, že Divadlo pro 111 bylo souborem, který se účasti na různých soutěžních přehlídkách a festivalech amatérského divadla věnoval programově. Konfrontace s jinými kvalitními divadelními soubory a případné vavříny z přehlídek patřily k cílům „Déčka“. Kvalita práce včetně výběru titulů tomu odpovídala. Tento trend vedl soubor k vyhledávání režisérů převážně z řad profesionálů, kteří měli tuto kvalitu garantovat. Tak se v režii, mimo A. Baštu, střídali V. Janura, S. Kopecký, V. Dokučajev, M. Fridrich - všichni profesionální režiséři JD. Jediným ze členů „Déčka“, který se věnoval režii, byl E. Váňa, představitel skupiny, snažící se rozšířit žánrovou pestrost divadla o hudební kabaret. Váňa však režíroval převážně hry, jichž byl sám autorem. Větší pozornost veřejnosti a tisku vzbudila jeho hra Tmavomodrý motýl, stejně jako divácky velice úspěšná adaptace knihy Jiřího Suchého Lexikon pro zamilované, která dosáhla 102 repríz. S tímto literárním kabaretem pro dva herce byl pozván k hostování do pražského Semaforu (24. 4. 1988). O představení napsal dramaturg Semaforu Otomar Dvořák do 14. čísla Kulturního rozvoje: Příjemné dopoledne se stalo důkazem, že starý dobrý text-appeal je stále ještě životnou formou: mimo jiné i díky neodolatelné komice vedoucího souboru Eduarda Váni a jeho partnerky Jiřiny Váňové. I díky nezapomenutelným komickým miniaturám „stydícího" se klavíristy Karla Tampiera. Navíc byl umně prokomponovaný celek doplněn původní hudbou (K. Tampier) s náročnými písňovými texty (E. Váňa), které se úrovní mohou směle stavět po bok svého vzoru, Jiřímu Suchému.
Vedle svých textů se E. Váňa režijně věnoval hrám V+W (Ostrov Dynamit, Vždy s úsměvem) a J. Suchého (Šest žen, Ohrožení centrální banky). V soutěžním maratonu se nejdále dostal inscenací hry J. Suchého Šest žen, a to na Šrámkův Písek 1980. Amatérská scéna 1980 se v č. 8 o inscenaci zmínila tímto odstavcem Vladimíra Justa.
Bohužel, stejnou mírou nevtipné političnosti a osobní angažovanosti se vesměs vyznačovaly předvedené inscenace. Některé z nich trpěly vysloveně nemladou, zbytnělou akademičností jevištního projevu (s příliš popisným realizmem a s přílišnou pietou neúčinně agitující pásmo Malého divadla Kolín), jiné veřejně otevíraly až 18 let starou "konzervu", budějovické Divadlo pro 111 s téměř doslova okopírovanou inscenací někdejších semaforských Šesti žen, dokonce i s módním - roku 1962 - twistem!, ovšem případně stylové konzervy ještě starší a bezzubější...
Aby byl pohled na práci E. Váni úplný, je třeba zdůraznit jeho vynikající písňové texty. Zejména v autorské dvojici s hudebníkem J. Peterkou vytvořili k mnoha inscenacím „Déčka“ řadu znamenitých písní.
Dalšími ojedinělými pokusy režijními byly režie Karla Šlejhara (Čapkové Ze života hmyzu), Jiřího Šandy (M. Pokorný Tragedyje masopustu) a Zdeňka Zahradníčka (Příběh kloboučníka Karla). O práci Karla Šlejhara přináší zajímavý článek Jihočeská pravda 17. 12. 1982: Dramaturgie déčka sáhla tentokrát do oblasti nezvyklé, v níž se tento soubor teprve hledá... Za hlavního strůjce představení můžeme právem počítat Karla Šlejhara, který prokázal dostatek odvahy při literární úpravě původního textu. Tato úprava sledovala hlavně podstatné krácení hry a několik drobných přesunů menších scén. Šlejhar je krom toho i režisérem, který udivuje naprosto nezvyklým způsobem vidění a výkladu textu - prezentuje jej se zcela otevřeným protiválečným gestem. Síla inscenace tkví i v použití černobílých a barevných diapozitivů, které si pro tento záměr vytvořil sám režisér. Z hereckých výkonů je třeba upozornit na Tuláka v podání Jana Konráda, který vede svou roli zcela jasně na rozhraní dramatického a komediálního světa. Umí si pohrát s temporytmem a udrží přímý kontakt s divákem. Jeho slabší místa jsou tam, kde mu hlas přechází do vyšších poloh, neadekvátních jeho fyzickým dispozicím. Z ostatních hereckých partů lze připomenout Jana Chada v roli Chrobáka, respektive Parazita a Stanislavu Markvartovou v jejích citlivých kreacích, prezentovaných kultivovaným projevem. Touto inscenací navázal soubor na dobrou tradici her se závažnou tematikou, a dokázal, že jeho síla není jen v hudebních komediích a hraných žertech. Má i na víc... V každém případě lze i přes dílčí slabiny v herecké práci říci, že se jedná o prospěšnou inscenaci. 29)
Je škoda, že se K. Šlejhar nevěnoval režii i nadále. Krátce na to odešel z D 111 a koncem osmdesátých let jeho jméno čteme pod režií her divadelního souboru Za rohem (DK ROH).
O režii Jiřího Šandy (Tragédyje masopustu) není bohužel k dispozici hodnocení tisku. Zato však o druhé (a také poslední) jeho režii v tomto souboru, kterou byla inscenace odlišného žánru, máme k dispozici ohlas v Amatérské scéně: Jedná se o pásmo poezie s názvem...A že ho nesežrali... z básnické sbírky Profil bílé dámy, polské básnířky Marie Pawlikovské-Jasnorzewské. Čestné uznání odváží do Českých Budějovic kolektiv zatím na přehlídce neznámý, Divadlo pro 111 s metaforickou jevištní montáží z poezie u nás takřka neznámé polské básnířky M. P.-J. Prostá jevištní výprava - skříň, v ní pověšena ramínka, na nich dámské šaty, vše barevně propojeno a od počátku pojednáno jako znakově rozkrývaný sled variací na text, pohyb, barvu, metaforický symbol. K tomu jednoduchá hudba folkového typu. Jemné a nevtíravé lyrické představení zaujalo něčím, co bychom mohli definovat jako programovou neokázalost, cudnost a něžnost, oscilující tady od počátku v projevu tříčlenného kolektivu. Stojí zřejmě na počátku pouti za divadlem poezie, v němž hledají sami sebe. 30)
Bohužel ani Jiří Šanda se dále režii v tomto souboru nevěnoval a krátce nato odchází do souboru Studio na hromadě.
Třetím, kdo se pokusil o režii, byl Zdeněk Zahradníček (Příběh kloboučníka Karla). Ani jeho práce nezanechala ohlasy v tisku.
Z vlastních řad nevyšel tedy žádný režisér, který by vtiskl souboru osobitou tvář. Z 50 premiér pouze ve 13 případech (z toho 10x E. Váňa) se pokusil o režii někdo jiný než hostující profesionální režiséři.
Tento nedostatek pocítil soubor v plné míře po odchodu A. Bašty. Osobnost Antonína Bašty (nar. 3. 2. 1926 - zemřel 30. 4. 1998) totiž měla pro DIVADLO D 111 naprosto rozhodující význam, on je dovedl ke specifickému uměleckému projevu. Ve 26 inscenacích rozvinul komediální nadsázku, jejíž základní rysy byly rozeznatelné na první pohled, nekomplikované a zcela jasné. Tak získal soubor svoji nezaměnitelnou tvář. Spočívala ve využití principů a postupů antiiluzivního divadla, specifickém inteligentním humoru, fantazii a hravosti. Dalo se odhadnout, jakým směrem se inscenace bude ubírat, co chce režisér svým pojetím říci. Řada neotřelých a jedinečných nápadů překvapovala diváky, odborníky, ale i samotné realizátory jeho představ. Tento způsob „hraní si s hrou“ jej ovšem někdy unesl dále nejen od zažitých inscenačních tradic, ale někdy i od původního záměru autora. Do divadla D111 přišel jako zkušený ochotnický herec a režisér Divadelního souboru J. Zeyer, kde se od poloviny 50. let minulého století stal vůdčí osobností. V roce 1954 zahájil svoji režisérskou kariéru Shawovým Pygmalionem. Největších režijních úspěchů v tomto souboru dosáhl v 60. letech minulého století inscenováním her V. Rozova, A. Arbuzova, O. Daňka, V. Havla a S. Mroźka. Jako herec sklízel úspěchy v Goldoniho hrách Sluha dvou pánů a Lhář, v Balzakově Evženii Grandetové, Remarquovu Posledním dějství, Arbuzovově Irkutské historii, Havlově Zahradní slavnosti, Hoffmanovu Starostovi a Ionescově Třeštění ve dvou.
Jeho práce v divadle D111 spadá do období, kdy již působil jako režisér v profesionálním Malém divadle (1962-1986) České Budějovice. V roce 1970 byl režisérem první inscenace (E. Váňa: Show pro 111), která zahájila činnost divadla D 111. Mimo vlastní divadelní práci byl členem a předsedou divadelních porot, včetně poroty Jiráskova Hronova, kde vedl velice populární semináře a tvůrčí dílny pro mladé amatéry. Působil v krajském poradním sboru a od roku 1980 v Ústředním poradním sboru pro amatérské divadlo v Praze. Divadlo pro 111 nebylo jediným souborem, se kterým Antonín Bašta spolupracoval. Druhým byl divadelní soubor Městského kulturního střediska Prachatice, který také přivedl k mnoha úspěšným inscenacím. Tím se ovšem prachatický soubor stal v sedmdesátých letech vážným konkurentem pro D111 na jihu Čech.
K dokreslení Baštovy osobnosti je třeba uvést, že v letech 1991-1993 byl intendantem Jihočeského divadla. I zde se mu dařilo. Úspěšně a bez otřesů převedl profesionální scénu přes výbušné období, a vytvořil tak dobrou výchozí situaci pro jeho další činnost. Byl také prvním režisérem obnovených Pašiových her v Hořicích na Šumavě, které se po 45 letech poprvé konaly 26. 6. 1993.

NA ZÁVĚR TROCHU STATISTIKY

Třicetiletou práci D 111 lze rozdělit na tři části, které se od sebe výrazně liší, a to na desetiletí sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Ve zde především sledovaných 70. letech se soubor zúčastnil těchto významných přehlídek:

Honzlův Humpolec 7x FEMAD Poděbrady 4x
Divadelní Třeboň 5x Divadelní Máj Krnov 3x
Šrámkův Písek 3x Svitavy 3x
Jiráskův Hronov 3x

Účast na festivalech amatérského divadla v zahraničí:
17. Mezinárodní divadelní festival v Judenburgu (Rakousko) v roce 1972, Mezinárodní festival Dabrowa Gornicza (Polsko) v roce 1976.
Nejúspěšnější byly roky 1972, 1977 a 1979. Nejzdařilejšími inscenacemi sledovaného období, co do účasti na soutěžních přehlídkách, jsou v následujícím pořadí:
V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast (reprízováno 23x) - 1972, režie A. Bašta
V. Vinnikov: Když rozkvete akát 16x - 1973, režie A. Bašta
A. Arbuzov: Irkutská historie 19x - 1977, režie A. Bašta
P. Dostál - R. Pogoda: Výtečníci 12x - 1970, režie A. Bašta
N. V. Gogol: Ženitba 14x - 1972, režie A. Bašta
E. Váňa: Šapitó je nabito 17x - 1974, režie K. Jaňura
J. Suchý: Člověk z půdy 18x - 1976, režie A. Bašta
V. N. Šukšin: Energičtí lidé 12x - 1977, režie A. Bašta
A. Vampilov: Provinční anekdoty - 1979, rež. Dokučajev


KOMPLETNÍ SEZNAM PREMIÉR
DIVADLO PRO 111 1970-1993
14. 2.1970 E. Váňa Show pro 111 režie A. Bašta
29. 6.1970 V. Fux Hamlet IV A. Bašta
14.12.1970 P. Dostál - R. Pogoda Výtečníci A. Bašta
30.11.1971 E. Váňa Čtyři ženy A. Boucheta V. Janura
20. 3.1972 V. K. Klicpera Každý něco pro vlast A. Bašta
21.11.1972 N. V. Gogol Ženitba A. Bašta
28. 2.1973 V. Vinnikov Když rozkvete akát A. Bašta
29.11.1973 E. Váňa Důvěrné horrory E. Váňa
24. 4.1974 J. Pišta Poslední růže A. Bašta
31.10.1974 E. Váňa Šapitó je nabito V. Janura
16. 1.1975 N. Machiavelli Mandragora A. Bašta
8. 5.1975 I. Bukovčan Oprátka pro dva A. Bašta
6.11.1975 A. P. Čechov Přetvářky S. Kopecký
8. 1.1976 E. Váňa Za málo peněz hodně muziky E. Váňa
8. 4.1976 J. Suchý Člověk z půdy A. Bašta
27.10.1976 K. Balák Madlenka z kovárny S. Kopecký
23. 3.1977 M. Horníček Dva muži v šachu A. Bašta
17.11.1977 A. Arbuzov Irkutská historie A. Bašta
22. 3.1978 E. Váňa Bylo nebylo A. Bašta
26. 5.1978 V + W Premiéra skafandr S. Kopecký
25.10.1978 J. Suchý Šest žen E. Váňa
17. 1.1979 V. N. Šukšin Energičtí lidé A. Bašta
25. 4.1979 J. B. Thomas Charleyova teta A. Bašta
6.12.1979 A. Vampilov Provinční anekdoty V.Dokučajev
3. 4.1980 V + W Ostrov Dynamit E. Váňa
10.11.1980 S. Mroźek Emigranti A. Bašta
26. 3.1981 E. Váňa To jsou věci E. Váňa
10.12.1981 A. Gelman My, níže podepsaní A. Bašta
25.11.1982 J. a K. Čapkové Ze života hmyzu K. Šlejhar
23. 3.1983 M. Calábek Celestýna A. Bašta
8.12.1983 N. V. Gogol Mrtvé duše A. Bašta
25.10.1984 E. Váňa Tmavomodrý motýl E. Váňa
23.11.1984 B. Hrabal Ostře sledované vlaky A. Bašta
25. 4.1985 P. Hacks Adam a Eva S. Kopecký
25.10.1985 M. Horníček Louka pro dva A. Bašta
19.12.1985 M. Pokorný Tragédyje masopustu J. Šanda
6. 3.1986 D. I. Fonvizin Ať žije Paříž...! M. Fridrich
3. 4.1986 E. Váňa Klaunův smích E. Váňa
21. 1.1982 J. Suchý Ohrožení centrální banky E. Váňa
16.12.1982 J. Suchý Lexikon pro zamilované E. Váňa
2.10.1986 E. Váňa Lexikon chorob duševních E. Váňa
12. 3.1987 J. B. Molière Misantrop M. Fridrich
28.10.1987 E. Váňa Předražený zajíc E. Váňa
21. 1.1988 M. Ch. Feiler Nápoj lásky A. Bašta
19. 5.1988 J. Žáček Okurková sezona A. Bašta
18. 1.1989 L. Smoček Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho A. Bašta
Bludiště M. Fridrich
26.10.1989 Z. Zahradníček Příběh kloboučníka Karla Zahradníček
8. 3.1990 V. Fuks Hamlet IV. aneb cirkus Elsinor A. Bašta
13.12.1990 V. Havel Zahradní slavnost A. Bašta
12. 6.1991 Z. Bořil, J. Hruška Za každou cenu V. Voldřich
7. 3.1992 F. Billetdoux Ještě skleničku? J. Hruška
20. 3.1993 J. Bethencourt Den, kdy unesli papeže V. Voldřich


DIVADELNÍ SPOLEČNOST D 111

1993 S. I. Witkiewicz Bláznivá lokomotiva V. Voldřich
Dívka na vdávání V. Voldřich
1994 N. V. Gogol Revizor J. Hruška
Z. Bořil Srdce a kříž V. Voldřich
1995 K. Gassauer Casanova na duchcovském zámku P. Petrovský T. Stolařík
1996 dle Ch. Duranga Běloch, 185 cm, hledá kohokoliv...
zn. Za účelem styku T. Stolařík
1997 V. Voldřich, T. Stolařík Jak je důležité mít svou posedlost T. Stolařík
J. Hašek V přežalostné této době parníkem
z Prahy do Bratislavy V. Voldřich
1998 J. Patrik Kamarádi Mc. Lachlena J. Chad
1999 L. Stroupežnický Naši furianti J. Hruška
2002 N. V. Gogol Hráči J. Hruška
2003 J. Bethencourt Den, kdy unesli papeže J. Hruška


Poznámky / Bibliografie:
1) KOŽÍKOVÁ, Alena: Spojili síly a zrodilo se Divadlo pro 111. Jihočeská pravda 18. 4. 1963
2) PÍHA, R.: Jak uplatnit Filipa aneb ... Jihočeská pravda 10. 12. 1971
3) BENEŠ, Jiří: Prověrka ochotnického repertoáru na XII. Divadelním Máji Krnov. Amatérská scéna 1972, č. 7, s. 1-3
4) 42. JIRÁSKŮV HRONOV. Amatérská scéna 1972, č. 10, s. 1-3
5) BOŠEK, Pavel: Poděbradské jaro. Amatérská scéna 1973, č. 7, s. 15-16
6) VAVŘIČKA, Josef: Krnovské konfrontace, část Okouzlení divadlem. Amatérská scéna 1973, č. 8, s. 1-3
7) VAVŘIČKA, Josef: Dvě poznámky k 43. Jiráskovu Hronovu. Amatérská scéna 1973, č. 11, s. 5-6
8) PROJEV předsedy poroty 43. JH doc. dr. Jana Císaře. Amatérská scéna 1973, č. 10, s. 5-6
9) Amatérská scéna 1978, č. 10, s. 2-3
10) JANIŠ, Petr a LELEK, Břetislav: Svitavy 1978 - Irkutská historie. Amatérská scéna 1979, č. 2, s. 3-4
11) CÍSAŘ, Jan: Tento náš svět - Svitavy 1979. Amatérská scéna 1980, č. 2, s. 3-4
12) BOŠEK, Pavel: Poděbrady 1975. Amatérská scéna 1975, č. 7, s. 3-4
13) PATOČKOVÁ, Jana: O nepatetický portrét dnešního člověka. Amatérská scéna 1976, č. 8, s. 3-5
14) BENEŠ, Jiří: Krnov hlásí: jedenadvacet, jedenadvacet. Amatérská scéna 1977, č. 7, s. 11
15) B. K.: Mladé Poděbrady. Amatérská scéna 1977, č. 12, s. 8-10
16) JAC: Z mezikrajských přehlídek. Tábor. Amatérská scéna 1980, č. 7, s. 2-3
17) ETZLER, Miroslav: Pár vrcholů ochotnického herectví aneb Ceny v pravých rukou. Amatérská scéna 1973, č. 12, s. 2-4
18) BEDNÁŘ, Ivan: Z národních přehlídek. Amatérská scéna 1982, č. 8, s. 3-8
19) CÍSAŘ, Jan: Svitavský čtyřúhelník. Amatérská scéna 1983, č. 2, s. 2-3
20) GRIMMOVÁ, Michaela: Třeboňské inspirace. Amatérská scéna 1984, č. 6, s. 3-4
21) VEDRAL, Jan: Příslib do budoucnosti. Amatérská scéna 1985, č. 1, s. 3-4
22) RICHTER, Luděk: Čas dramaturgie? Čas režie! Amatérská scéna 1986, č. 6, s. 8-9
23) MRÁZOVÁ, Daria: Živá inspirace. Amatérská scéna 1987, č. 1, s. 3-5, foto
24) HRAŠE, Jiří: Divadelní Třeboň. Amatérská scéna 1985, č. 8, s. 5-6
25) PLÁNSKÁ, Božena: XXII. Divadelní Třeboň. Amatérská scéna 1989, č. 6, s. 5
26) VÁŇA, Eduard: Jihočeská revue 1990, č. 1
27) CÍSAŘ, Jan: Dobrý start aneb Jaká byla Divadelní Třebíč. Amatérská scéna 1992, č. 8, s. 2-5
28) HRDINOVÁ, Radka: Z deníku 62. ročníku JH. Amatérská scéna říjen 1992, č. 10, s. 3-11
29) KOPECKÝ, S.: Nad premiérou amatérů - Aplaus pro Déčko. Jihočeská pravda 17. 12. 1982
30) KOVÁŘÍK, Miroslav: Wolkrův Prostějov předjubilejní. Amatérská scéna 1986, č. 9, s. 2-4