Texty: Lenka Lázňovská: 14. DĚČÍNSKÁ BRÁNA, AS 2006, č. 2

14. DĚČÍNSKÁ BRÁNA

Na tradičním místě (Městské divadlo Děčín), v tradičním čase (24. – 26. 3.) a s tradičními pořadateli (SČDO, DS Karel Čapek a Městské divadlo) se uskutečnila v pořadí čtrnáctá přehlídka severočeských divadelních souborů, již po třetí jako Memoriál Josefa Doležala. Mimochodem domácí soubor K. Čapek využil jako záskoku služeb ředitele Městského divadla R. Michálka. Finančně přehlídku podpořily město Děčín a Ústecký kraj.
Jedna ze dvou krajských postupových přehlídek na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč v Ústeckém kraji představila pět inscenací od pěti souborů. DS Domu kultury Rumburk (nástupce někdejšího Hraničáře) se objevil na přehlídce po řadě let. (Soubor sice pracuje, avšak o přehlídky nemá zájem.) Až na Mrożkovu aktovku Na širém moři tu byly k vidění dvouhodinové či o málo kratší kusy. V titulech se objevila světová klasika (A. Casona a S .Mrożek) byť rozdílných žánrů, dvě dobré komedie (E. Kishona a R. Conneye) a současný irský autor B. Friel, byť s úpravou L. Valeše. Řekla bych, že ve všech případech jde o kvalitní předlohy. Je potěšitelné, že na každé inscenaci lze najít nějaký klad a že tvůrci svedli poctivý zápas. Nejdále především díky mimořádné herecké složce podpořené hudebním a scénografickým plánem došlo Rádobydivadlo Klapý a jejich Hřbitůvek v Ballybeg. Inscenace byla nominována.
DS Karel Čapek Děčín - Alejandro Casona: Dům se sedmi balkóny. Děčínský soubor se mohl opřít o některé slušné herecké výkony a čistou scénu Jany Stejskalové, avšak problém byl v dramaturgicko-režijní koncepci. Režisérská prvotina čerstvé maminky Evy Staňkové nerozkryla záludnosti v samotné dramatické předloze. Ta má povahu konstrukce symbolů a rozehrává řadu témat a motivů, z nichž některé nejsou ani autorem uzavřeny. Děčínští hrají situace jako sérii obrazů se spíše demonstrovanými vztahy, než jako dramatické situace vyplývající z vývoje vztahů mezi postavami. Neprospívá ani různorodost hereckých stylů a u některých postav i jejich celková robustnost ve výrazu.
Bílinské divadelní minimum - Ephraim Kishon: Oddací list. Hluboce lidská komedie nahlížející s příměsí ironie na manželský vztah po dvaceti pěti letech. Hra je jedinou rozvedenou dramatickou situací se spoustou slovní komiky. Soubor našel typově velmi dobré představitele pro všechny figury, byť mladá část zatím svou hereckou zkušeností nestačí. Představitelé manželského páru vědí, co hrají, a kdyby představitelka Elly neplýtvala gestikou, bylo by to ještě lepší. Soubor doplatil na přílišnou snahu, v níž hrají všechno ve stejném temporytmu, se stejným důrazem, takže si nepřipravují pozice pro klíčová sdělení. To platí i pro kaskády slovních vtipů, z nichž však pouze jeden je pro další vývoj vztahu manželského páru skutečně důležitý. Nejpřesvědčivější jsou dialogy obou hlavních postav, a naopak nejslabšími místy jsou situace, kdy je na scéně postav více. Zdálo se, jakoby se herci neposlouchali a vlastně spolu ani nekomunikovali.
D.S. The Spis - Hovězí králíci Košťany: Slawomir Mrożek: Na širém moři. Modelová hra existenciálního typu s prvky absurdního divadla nebyla pro soubor převážně dívčí prvním setkáním s tímto autorem. Role Trosečníků obsadila Iva Šimková výhradně dívkami, které v pánských oblecích hrají muže, což je samo o sobě absurdním prvkem. Také pošťák přinášející zprávu je žena, pouze komorník je naopak muž (že by ženy králíkům došly?). Soubor hraje téma tří mužů v ohrožení života a v řádu tohoto tématu první trosečník zabije nejen třetího, nýbrž i druhého. Plocha jeviště byla pokryta modrou plachtou a také diváci dostali modré límce. Tvrdím však, že nejde o vytvoření pocitu moře, nýbrž voru, z nějž není úniku, což límce naplnit nemohou. Pocit absurdnosti se inscenace snaží navodit i pomocí různé komiky, především pohybové, z níž však větší část má podobu spíše jednotlivých čísel než příspěvku k tématu. Např. jako estrádní skeč je udělán výstup komorníka s pohybovou a hlasovou stylizací dementního dědečka.
DS DK Rumburk - Ray Conney, John Chapman: Teď ne, darling. Fraška z prostředí kožešnického salonu přináší gejzír zápletek tří mužů, tří žen a neviditelného vrátného, který svými katastrofickými telefonáty děj roztáčí. Rumburští mají ambici hrát zábavné divadlo, a byť nejsou schopni obsadit všechny figury typově odpovídajícími herci (to platí spíše o pánské části), nejdou pod míru vkusu. Věc si zkomplikovali scénou, v níž je např. důležitý telefonní přístroj v zadním plánu a volající se obracejí zády k publiku, takže to nevidí jejich mimoslovní reakci, a také malou odvahou škrtat zejména na počátku, který přemíra slov naprosto přehltila. Víc musí cítit a respektovat žánr, který nenese psychologickou pravděpodobnost jednání, a naopak vyžaduje rychlé tempo, kdy se jedna situace překrývá s druhou, takže divák nemá šanci ani vydechnout. Přesná v komediální nadsázce byla pouze jedna postava, a to slečna Tipdaleová, dobrá místa měl také Arnold Crouch. Myslím, že i přes tyto výhrady soubor udělal dobře, když zrušil svou klausuru a přijel na přehlídku.
Rádobydivadlo Klapý - Ladislav Valeš: Hřbitůvek v Ballybeg. Inscenace na motivy divadelní hry Briana Friela Tanec na konci léta. Valeš původní předlohu výrazně zkrátil (part vypravěče), dopsal postavu dcery a malého Michaela a dotvořil epický rámec ve formě rozhovoru otce a dcery na hřbitově v Ballybeg, kam spolu ukládají popel dvou sester, které zemřely mimo rodný kraj. Je otázka, zda tyto úpravy jsou tak zásadní, že opravňují inscenátory k vlastnímu autorství. Doufám, že tato věc není pro ně uzavřena. Titulek je z písně na text Michala Horáčka napsané přímo pro Rádobydivadlo a interpretované jeho dcerou. Hřbitůvek je zvláštní text s prvky epického vyprávění, který není dramatický, tj. nepředvádí děj, nýbrž imprese. Valeš v provedení staví na drobnokresbě, velmi civilním herectví, které však respektuje charakter jednotlivých postav, především pěti žen a je vnitřně pravdivé. Soubor se vrací k tématům, která už zpracovával např. k obrazu žen uzavřených v domě (Lorca) či přirozeného koloběhu obyčejného života (T. Wilder - Naše městečko). Nejde o Irsko před druhou světovou válkou, jde o smysl lidského života kdekoliv na světě. Inscenace odehraná na variabilní tj. velmi funkční scéně K. Baranowské a s mimořádně přesně vybranou hudbou (V. Týcová), která se neuchyluje k prvoplánové irské etnické hudbě, neilustruje, nýbrž dotváří atmosféru, má neobyčejně poetický rozměr. Trochu problémem je onen zmiňovaný epický rámec, který sice přináší nutné informace, ale na druhé straně inscenaci retarduje. Je rovněž otázkou, zda rámování hřbitovem není v rozporu s tématem, kterým je radost ze života a odvaha se s ním poprat, ať přináší cokoliv. I přes tyto výhrady se domnívám, že kvalita herectví staví tuto inscenaci vysoko.
Lenka Lázňovská