Texty: Dospívání + Kohout šáh, kohout padišáh, kohout ... - 2004; Po(hádka) - 2007;

HULÁK, Jakub: Ústí nad Labem - 3.4.2004.(Krajská přehlídka dětských recitátorů a dětského divadla Ústeckého kraje.) Deník dětské scény Trutnov 2004/0.

Jednoznačným vrcholem přehlídky byla dvě krátká představení z dílny souboru DdDd ze ZUŠ Děčín. Název Dospívání nese komorní pásmo básní Josefa Šplíchala v neobvyklém podání dvou interpretů, osmileté dívky a osmnáctiletého chlapce. Ti vedou na jevišti střídmý a nesmírně křehký dialog staršího chlapce a jeho malé sestřičky, aniž by ilustrovali verše popisnou akcí nebo básně přibarvovali neadekvátním sentimentem (přesto, že k tomu texty svádí). Účinek básnických obrazů je zde podpořen jen přirozenými, ale promyšlenými a přesně provedenými proměnami mizanscény. Divák je ovšem zasažen především krásným jiskřením mezi oběma postavami, samotný text se zdá být spíš jen záminkou k rozehrání jejich vztahu a zůstává tak trochu v pozadí.

Excelentní „one woman show“ předvedla další členka souboru Hedvika Řezáčová. Inscenace Kohout šáh, kohout padišáh, kohout chán a tak dál... je v jejím podání v tom nejlepším slova smyslu na úrovni profesionální loutkové scény. Čtrnáctiletá dívka přichází na jeviště v roli trhovkyně s nůší. Z kořenářky se ale záhy vyklube vypravěčka pohádky o pyšném kohoutovi, kterou suverénně sehraje za pomoci loutek ukrytých v nůši. Dívka dokáže po celou dobu přesně udržet přesnou stylizaci postavy a jasně oddělit a odlišit výstupy s loutkami kohouta a slepic. Mimořádný je i její cit pro temporytmus představení. Čistota a preciznost provedení v sobě ale skrývají nebezpečí určitého chladu - stálo by za to uvažovat, zda představení neokořenit výraznějším dryáčnictvím trhovkyně a větším množstvím překvapivých loutkářských nápadů.

Porota se na závěrečném verdiktu jednoznačně shodla. Na přímý postup na celostátní přehlídku doporučila pásmo Dospívání - inscenaci možná „méně efektní“, ale emocionálně působivější a neobvyklejší než Kohout šáh..., který byl navržen do širšího výběru.

dddd, ZUŠ Děčín – Po(hádka)
Inscenace, která vznikla na motivy pohádky z knihy Stanislava Filipa Jak cikán rozplakal princeznu, využívá a nabízí dva herní plány. Jedním je plán pohádky a druhým je konflikt chlapců a děvčat v souboru. Tento inscenační princip tak na jednu stranu nabízí skvělý hrací prostor pro zcizování a hru se vztahy protagonistů ve skupině (nebo jejich generačního modelu) na stranu druhou, ale vyvstává otázka, jestli je právě zvolená pohádka pro takto razantní uchopení inscenace „naladěna“. Problémem se jeví hlavně propojování těchto plánů, které občas probíhají izolovaně a občas snaha o jejich propojení až příliš urputná. Z inscenace je přitom znát potřeba a chuť uchopit věci divadelně. Herecké nasazení, se kterým se studenti do všech akcí pouštějí je také výborně motivováno. Propast mezi zvolenými hracími plány je ale nejvíce vidět na konci příběhu, v motivu sblížení. Ten je obsažen v původní pohádce, ale v plánu druhém k němu nedojde, tímto momentem trochu uniká hlavní pointa a ještě více vyniká propsat mezi oběma plány.