Texty: Jakub Hulák: KP dětských recitátorů a dětského divadla Ústí nad Labem - 3.4.2004

Ústí nad Labem - 3.4.2004
Na krajskou přehlídku dětských recitátorů a dětského divadla Ústeckého kraje dne 3. dubna 2004 jsem přijížděl s obavami. Přestože se poslední ročníky neobešly bez problémů, zdálo se, že pracovnice krajského úřadu Věra Rousová, která přehlídky organizovala, pronikla během dvou let do specifik oboru natolik, že už nebylo třeba se o průběh akce příliš obávat. Zhruba v polovině března jsem se ale dozvěděl, že V. Rousová z úřadu odešla, a bylo mi jasné, že se o přehlídku bude muset postarat někdo z pracovníků ústeckého Domu dětí a mládeže, oborem recitace a dětského divadla zcela nepoznamenaných. Když jsem ale vstoupil do monstrózní budovy kulturního domu Corso, viděl jsem, že je vše precizně připravené. Sály pro jednotlivé kategorie, divadelní sál pro soubory, poroty jednotlivých kategorií, seznamy recitátorů a texty. Je pravda, že rychlým předáním akce Janě Huňkové z DDM došlo k jistému nedopatření - Eva Venclíková přijela ze Žatce neočekávána. Organizátorka ale problém promptně vyřešila a Eva Venclíková zasedla jako předsedkyně poroty recitátorů 1. kategorie.
Ve druhé kategorii (porota zasedala ve složení Jana Štrbová, pí. Kunzová a pí. Vaňková) postoupily na celostátní přehlídku Eva Horejšová z Děčína s pohádkou P. Šruta Tři medvědi a babka Chňapka a Michaela Rákosová z Chlumce s textem M. Kratochvíla O botě a tkaničce.
Ve třetí kategorii (porotu tvořili Ilja Bureš, pí. Mádlová a pí. Převrátilová)
to byly Michaela Černá z Loun (J. Suchý: Sestra) a Jana Pavlová ze Šluknova (Ludvík Aškenazy: jak Aida naučil chodit postel).
Ze čtvrté kategorie (v porotě byli Milena Nečesaná, pí. Mádlová a pí. Převrátilová) postoupili dva chlapci, Jakub Štrba z Děčína (P. Šabach: S jedním uchem naveselo, L. Carroll: Tlachapoud) a Jakub Vitko ze Žatce (D. Charms: Dotaz, L. Aškenazy: Mudrosloví).

Paralelně s recitací probíhala v divadelním sále vystoupení souborů. Šest představení v krajském kole není právě mnoho, kdo ale zažil ústeckou přehlídku v minulých letech, ví, že to je docela pěkné číslo.
Jako první vystoupil domácí soubor MLS s evergreenem současného českého dětského divadla - Havranem z kamene. I když jsem jen letos Havrana v různých dramatizacích viděl na několika přehlídkách a o dalších představeních jsem slyšel a četl, znovu jsem si uvědomil, že tuto neoriginální volbu nelze vedoucím vytýkat. Chtějí-li najít silné téma a látku, která by zaujala skupinu dospívajících dívek, bylo by na škodu členům souboru, kdyby se ohlíželi na to, kolik skupin už v minulosti sáhlo po stejné předloze. V případě ústecké inscenace byla ale síla příběhu spíše oslabena zbytečně přepjatým výrazem, permanentní hlasovou forzí, výrazným
líčením a maskováním (paruky čarodějnic atd.). Už počáteční nasazení dívek v reji čarodějnic v první scéně se záhy stává stereotypem a stálý a stejnoměrný tlak na výraz znemožňuje vznik jakýchkoli kontrastů. Část problémů inscenace tkví viditelně v dramaturgii. Zde je ovšem třeba konstatovat, že byl soubor poškozen striktním požadavkem pořadatelů či porotců okresního kola, aby bylo představení pro krajské kolo zkráceno zhruba o třetinu. Škrtáním celých scén pak pochopitelně vypadly i některé klíčové momenty, nutné už jen pro pouhé pochopení příběhu.

Tři pohádky teplického souboru Želvička vyvolaly spíše nechtěný úsměv na tváři diváků svou naivní a topornou snahou o kultivované a mravoličné maňáskové divadlo. V prvním čísle s barevnými kostičkami převažovala prvoplánová didaktičnost, druhá pohádka o zlobivé opičce trpěla slabomyslnou zápletkou a ve třetím příběhu - variaci na známou bajku o lišce a čápu - kulminovala bezděčná absurdita loutkových výstupů v okamžiku, kdy zjevně ani datel, který tak chytře lišku přechytračil, zdaleka nedosáhl zobákem na dno svého úzkého džbánu.

Ukázkou taktéž mírně inzitního, ale jinak příjemně neokázalého jednoduchého školního divadla byla pohádka Čert a Káča v podání 5. třídy ZŠ při Biskupském gymnáziu. I přes různé problémy (především popisnost v akcích a „kolovrátkové“ chóry) působila mile, sympatické byly zejména písničky, v nichž se uplatnily i děti, na něž „nezbyla žádná role“.

Kuriozitou přehlídky a pro mě snad i celé letošní sezóny bylo vystoupení ZUŠ Most. Vedoucí souboru, jehož Šípková Růženka se na Dětské scéně 2003 setkala s převážně nepříznivou reakcí, si všechny loňské výtky vyložila jako „nadměrnou a u dětského divadla zřejmě nežádoucí divadelnost“ a dle svých vlastních slov se rozhodla „ukázat, že si její děti také umějí přirozeně hrát, jen tak, bez kulis a kostýmů“. Po pravdě řečeno, děti moc přirozeně nepůsobily a už vůbec se nekonala žádná hra. Po jakémsi prologu, kdy děti na scénu přinášejí antologii milostné poezie Láska a smrt, se náhle rozpoutá nekonečná smršť nezaujatě odříkávaných a křečovitě rozpohybovaných veršů o kočičkách a kocourcích (?!), kde jsou veškeré předěly mezi jednotlivými texty za hranicí rozpoznatelnosti. Lze jen postřehnout, že se zde hlava nehlava mísí texty všeho druhu - od lidové slovesnosti přes české klasiky až po nonsensovou poezii.

Jednoznačným vrcholem přehlídky byla dvě krátká představení z dílny souboru DdDd ze ZUŠ Děčín. Název Dospívání nese komorní pásmo básní Josefa Šplíchala v neobvyklém podání dvou interpretů, osmileté dívky a osmnáctiletého chlapce. Ti vedou na jevišti střídmý a nesmírně křehký dialog staršího chlapce a jeho malé sestřičky, aniž by ilustrovali verše popisnou akcí nebo básně přibarvovali neadekvátním sentimentem (přesto, že k tomu texty svádí). Účinek básnických obrazů je zde podpořen jen přirozenými, ale promyšlenými a přesně provedenými proměnami mizanscény. Divák je ovšem zasažen především krásným jiskřením mezi oběma postavami, samotný text se zdá být spíš jen záminkou k rozehrání jejich vztahu a zůstává tak trochu v pozadí.

Excelentní „one woman show“ předvedla další členka souboru Hedvika Řezáčová. Inscenace Kohout šáh, kohout padišáh, kohout chán a tak dál... je v jejím podání v tom nejlepším slova smyslu na úrovni profesionální loutkové scény. Čtrnáctiletá dívka přichází na jeviště v roli trhovkyně s nůší. Z kořenářky se ale záhy vyklube vypravěčka pohádky o pyšném kohoutovi, kterou suverénně sehraje za pomoci loutek ukrytých v nůši. Dívka dokáže po celou dobu přesně udržet přesnou stylizaci postavy a jasně oddělit a odlišit výstupy s loutkami kohouta a slepic. Mimořádný je i její cit pro temporytmus představení. Čistota a preciznost provedení v sobě ale skrývají nebezpečí určitého chladu - stálo by za to uvažovat, zda představení neokořenit výraznějším dryáčnictvím trhovkyně a větším množstvím překvapivých loutkářských nápadů.

Porota se na závěrečném verdiktu jednoznačně shodla. Na přímý postup na celostátní přehlídku doporučila pásmo Dospívání - inscenaci možná „méně efektní“, ale emocionálně působivější a neobvyklejší než Kohout šáh..., který byl navržen do širšího výběru.
Jakub Hulák