Texty: AS 2003, č. 6, s. 24 - 25, Vítězslava Šrámková.

PEDAGOGICKÁ POEMA 2003

Celostátní přehlídka žáků středních pedagogických škol v uměleckém přednesu a improvizovaném vyprávění se letos konala už po šestatřicáté. V takovou budoucnost recitačního klání jistě profesorka Jitka Dvořáková ani nedoufala, když ji s kolegy z kroměřížské školy v roce 1968 zakládala jako Memoriál Oldřicha Tillmanna. Chtěla především připomenout kulturní tradice školy, které zesnulý učitel dlouhá léta pěstoval, a pozvat k tomu pár spřátelených škol českých (myslím, že to byly Karlovy Vary a Prachatice) a slovenských (určitě Modra). Přesah, díky němuž se soutěž brzy stala nezastupitelnou, protože vycházel vstříc profesnímu zaměření škol, byl nápadem Jindry Delongové, tehdejší vedoucí brněnského Pirka. Na Poemě studenti začali přednášet dětem a později přibyla i disciplína předčítání a improvizované vyprávění. V roce 1970 tak soutěž získala celostátní působnost a na její odborné přípravě se začal podílet ÚDLUT (poté divadelní oddělení ÚKVČ) s ústředním poradním sborem pro umělecký přednes, od roku 1972 se podařilo jako vyhlašovatele získat Ministerstvo školství. Třináct perfektně připravených ročníků uspořádali v Kroměříži, poté si soutěž jako štafetu začaly předávat další školy a každá do ní vnesla něco osobitého. Odborná náplň (semináře, zaměření jednotlivých disciplín na věk adresáta) se proměňovala podle aktuálních potřeb osnov a výuky. Předminulý rok se MŠMT z úsporných důvodů rozhodlo Poemu (název z 80. let) nadále nevyhlašovat, ale naštěstí se proti tomuto rozhodnutí rázně postavily školy prostřednictvím Asociace ředitelů SPgŠ a soutěž byla do akcí vyhlašovaných MŠMT vrácena. Snížil se ovšem ministerský příspěvek na přehlídku, takže i při větším vkladu žáků a škol bylo nutno postupně omezit jak její odborný program (např. vyřazena byla disciplína předčítání), tak i dobu jejího trvání. Přesto se zachovalo to nejvzácnější: její inspirativní duch, ovlivňující práci škol se studenty a velmi pozitivně rozšiřující rozhled a zájmový obzor žáků.
Letos se uspořádání Poemy poprvé a velmi dobře zhostila nejmladší SPgŠ v České republice, Cyrilometodějská SPgŠ a gymnázium v Brně. Podle soutěžního řádu každou školu zastupovali tři studenti, z nichž každý soutěžil v jedné z disciplín – v přednesu poezie, v přednesu prózy a v improvizovaném vyprávění. Disciplíny byly rozděleny do dvou kategorií podle věku posluchačů a diváků, jimž byly určeny – první dětem předškolního a mladšího školního věku, druhá staršímu školnímu věku a dospělým.
Ve srovnání s posledními ročníky tentokrát příjemně překvapila velice slušná úroveň přednesu poezie. Výběr textů porota považovala za problematický jen asi ve třech případech (např. Suchý Můj pes – úryvek, nebo Nezdařil Ešče sa ohlédni – nepříliš kvalitní ohlas lidové tvorby). V jednotlivých výkonech bylo možno vysledovat základní pochopení textu i náčrt výstavby, ale ne vždy bylo dostatečně čitelné stanovisko interpreta, osobitost jeho sdělení. Zčásti to souviselo se zvýšeným tempem projevu, zaviněném trémou, na němž měla svůj podíl nezkušenost – většina recitátorů teprve začínala, byla žáky prvních ročníků. Pochopitelně tím také poměrně často utrpěla příprava závěrečné pointy. Výhrady však nepřekonávají celkově příjemný dojem z této části užitečné soutěže. Ceny získala Pavlína Hubíková z Kroměříže, která při přednesu Šrutovy básně Povídání o dřevěné koze prokázala schopnost konkrétní představy, humoru a citlivého kontaktu s dětským posluchačem, a Olga Novotná z Prachatic, zkušená přednašečka se zajímavou barvou hlasu a plastickým projevem osobitě přednesla často recitovanou Hru o jeptišce ze Zpěvů staré Číny. Čestná uznání si odvezla Ruth Horáčková, Litoměřice (Jiří Žáček: Odrhovačka o plavbě Titaniku), Irena Kočendová, Krnov (Ivo Štuka: Kde bydlí velbloudi, montáž textů) a Natálie Pelcová, Karlovy Vary (Robert Rožděstvenskij: Pohádka o kováři, který ukradl koně).
Ani porota přednesu prózy letos nezaznamenala podprůměrné výkony, většina vystoupení byla kultivovaná, zdánlivě bezchybná a působila příjemným dojmem, ovšem přesto postrádala výraznější citové zaujetí. Chyběla objevná interpretace. Ceny si odnesly Aneta Juščíková z Prahy za snad nejpřesvědčivější výkon v povídce Alexandry Berkové Milostná, Markéta Srbová z Čáslavi za Wernischovo Vyvrcholení žádostivých slastí, Hana Burešová z Přerova, která přišla s kompozicí z textů Jiřího Kahouna pro děti, a Jiřina Hovorková z Berouna, jež se prosadila textem Hany Doskočilové Kolumbovo vejce. Milena Cselárová, Karlovy Vary (František Nepil: Já Baryk a vlaštovka) a Zuzana Bartošová, Most (Daniel Hevier: Smutek za Johna Lennona) odjely z Brna s čestným uznáním.
V obou těchto kategoriích mimo soutěž vystoupili žáci z SPgŠ pro neslyšící v Hradci Králové s převodem textů do znakového jazyka. Jejich tlumočnice je souběžně předčítala. A právě oni ve svém nonverbálním projevu zdánlivě paradoxně dokázali vyjádřit to, co jsme do značné míry v soutěži postrádali, totiž zaujetí pro sdělované a výraznou emocionalitu, které se projevily v očích, mimice, v celém tělesném projevu. Byla to Markéta Veselá s prózou Maurice Sedaka Tam, kde žijí divočiny, skvělý Josef Herz s Černíkovými textíky z knížky Neplašte nám švestky a Zuzana Hájková s náročnou básní Joni Mitchelové Žlutý taxík ze sbírky Víc než hlas.
Velmi příjemnou kategorií, v níž se dokonce z patnácti soutěžících představilo osm chlapců, bylo improvizované vyprávění. Z nabídky lektorky Silvy Mackové si mohli soutěžící vybrat drobný předmět, který se měl stát hlavní postavou či důležitým hybatelem improvizovaného vyprávěného uceleného příběhu. Asi nejlépe si v této kategorii vedl zkušený, již v předešlých ročnících oceněný Ivan Studený, žák 4. ročníku SPgŠ v Prachaticích. Nůžky, které ukázal publiku, v jeho příběhu patřily holiči Vítu Havránkovi, který jimi střihl osvícenou hlavu státu, takže skončily uvězněny v muzeu. Přesně a nápaditě komponovaný humorný příběh, se smyslem pro dílčí pointy i rytmus celku, působil jako soudobý, aktuální a zhuštěný odkaz na Havlíčkova Krále Lávru (aniž by byl jeho kopií). Petr Vančura z pražské školy přišel s něžným plyšovým medvídkem, jenž se však v jeho vyprávění záhy změnil na robomedvídka propašovaného dědečkovi – afgánskému rolníkovi iránskou teroristkou. Lehce absurdní a brutální vyprávění mělo spád, karikovalo reklamní slogany a celé bylo parodií na soudobé akční senzace. Třetí oceněný, Jan Doležel, v příběhu o tlustém šnekovi přesvědčil osobním nasazením, bohatou slovní zásobou i kontaktem s dětmi. Z pěti udělených čestných uznání si tři opět odvezli mladí muži. Ondřeje Franka z Kroměříže inspirovala malá dřevěná káča k povídání o krásné, ale chudé Káče, která chodila v dřevácích a taky v nich s chutí, i když „dřevěně“, tancovala. Ondřej prokázal svůj vypravěčský talent i jeho lidové zdroje, ale dramatická výstavba fabule přece jen ve druhé půli nebyla dost přesvědčivá a ztrácela rytmus. Každá součást bohatě vybaveného zavíracího nože byla pro brněnského Filipa Chluda impulsem pro sled drobných příběhů z klukovského života. Také jeho autenticita měla kořeny v lidovém vypravěčství, a také on podléhal jeho nešvarům: reakce diváků ho rozehřívala k lehkému podbízení, takže ve druhé půli se vyprávění rozbíhalo do mnoha odboček a ztrácelo kompaktnost. Matěje Mužíka z Krnova inspiroval oblázek s náznakem reliéfu hlavy k chytře založenému příběhu o vztahu člověka a přírody v dávných dobách. Nedokázal ho však dost přesvědčivě zprostředkovat divákům. Pro Martinu Mudrákovou z Litomyšle byl malý klíček podnětem k hledání klíče k vlastní duši a k vyprávění, jemuž nechyběly výrazné dramatické prvky, a Kateřina Bínová z Časlavi využila háčkovanou rukavičku k vytvoření příběhu otylé dívky, která se rozhodla přemoci své pohybové indispozice důkladnou, ale komicky neúspěšnou domácí přípravou do tanečních.
Všichni účastníci Pedagogické poemy nemohli získat ocenění, i když mnozí zaujali a přesvědčili o své fantazii, těšíme se tedy, jak překvapí příští rok, kdy se přehlídka poprvé uskuteční v Praze.
Vítězslava Šrámková