Texty: Jindřiška Bumerlová: BECHYŇSKÉ JARO - DUBEN 2006

Deník Dětské scény Trutnov 2006, 16. června 2006, č. 0

BECHYŇSKÉ JARO - DUBEN 2006
O dlouhotrvající zimě se letos už zpívaly i písničky. Příroda se tedy netvářila příliš vstřícně, ale v Bechyni se rozhodli, že jaro zkrátka bude! Tedy určitě to Bechyňské jaro, na které se už každoročně těší dětské soubory, jejich vedoucí a musím přiznat že i lektoři (letos jimi byly Jiřina Lhotská, Marie Poesová a Jindřiška Bumerlová) a doufám, že i pracovníci KD v Bechyni. A jaké bylo to letošní Bechyňské jaro? Letos v Bechyni nestřídaly jen roční doby. Byla i jiná změna. Ředitel KD Josef Brůček nás už loni upozorňoval, že pro něj je loňské Bechyňské jaro jeho derniéra před odchodem do důchodu (ostatně pro něj důchod neznamená závětří a odpočinek, ale jak to vypadá spíš impulz pro další činnost, např. už letos pořádá první ročník festivalu Divadla na návsi...). Bechyňské jaro bylo tedy premiérou pro nového ředitele KD Štěpána Ondřicha. Doufáme, že se mu s námi líbilo tak jako nám s ním a že i on pokládal festival za příjemný a úspěšný začátek jarní sezóny. Letos do Bechyně přijelo 9 souborů a měli jsme možnost zhlédnout 12 inscenací a jedno inspirativní představení (AGNEZ Umělecká agentura Česká Lípa - O bubácích a hastrmanech). Žánrová i tematická skladba inscenací byla podobná jako v minulých letech.

Viděli jsme pohádku Elce Pelce do pekelce (DDS Petrovice pod vedením P. Štěpánka). Vedoucí souboru je skutečným hledačem forem i žánrů. Znovu se však potvrdilo, že pohádka nemusí být vždy šťastným a bezproblémovým výběrem a že „modernizace“ klasických pohádkových motivů je náročná.

Další pohádkou byl Kašpárek a ježibaba (Dramík za režie Z. Říhy v úpravě Krátké). Děti obdivuhodně pamětně zvládaly náročné a dlouhé texty. Zároveň to však spoutávalo jejich přirozený projev. Také pro diváka neúčelné přeobsazování rolí během hry vnášelo do inscenace jistý chaos.

Nespokojená Berta bylo sólové vystoupení (pod vedením J. Zíbury), které přineslo úspěch protagonistce, ale zároveň otázky, jaká by měla být její další cesta, její další vývoj.

Pohádka Čert a Káča byla zahrána mladšími členy Dramaťáku Vimperk (vedoucí I. Karasová). Zde vedoucí velmi citlivě upravila pohádku s ohledem na věk dětí. Zaměřila se na základní dějovou linii, zdůraznila situace, v nichž děti mohly svobodně jednat, a vytvořila tak prostor, ve kterém se děti cítily bezpečné a jejich projev byl přirozený. Tato inscenace se stala jedinou, o které se uvažovalo pro nominaci na celostátní přehlídku.

Další skupinu představení tvořila „recitační pásma“, která se blížila divadelnímu tvaru. Všechna tři předvedená vystoupení měla velmi dobrou úroveň a bylo znát, že je děti hrály s chutí. Dvě z nich předvedli opět členové dramaťáku z Vimperka (tentokrát starší děti). Bylo to pásmo z veršů M. Černíka Neplašte nám švestky.
Druhé pásmo Ze Špalíčku (verše F. Hrubína) lektoři hodnotili ještě výše - především za netradiční přístup ke zpracování poezie F. Hrubína.

Třetí pásmo Hra se slovy v podání DDS Barbuši (režie Jakola a E. Puchtová) splnilo přesně to, co od něj vedoucí očekávali - děti se učily pohybovat v prostoru, reagovat na sebe, vnímat rytmus slova i pohybu, a pásmo se tak stalo dobrým základem pro další práci souboru a přitom bylo pro diváky vtipnou a svěží podívanou.

Netradiční představení připravil soubor Prdlouši (vedoucí Š. Bartůšková). Předvedli africkou pohádku Akwakasongo. Pomocí stínohry, hudby, rytmu dokázali vytvořit sugestivní atmosféru zrození světa. Příběh měl spíše podobu pantomimy a byla škoda, že se během představení nepodařilo udržet počáteční napětí a dynamiku. Ocenění však skutečně zaslouží velmi nápaditá scénografi e. Poslední tematickou skupinu představují příběhy ze života dětí, někdy s fantastickým až hororovým motivem.

Divadlo Růžek (vedoucí A. Vitáčková) opět prokázalo, že
má velmi dobrou úroveň a „vybavenost“ dětských herců je taková, že umožňuje hrát i realistické herectví. Letos si vybrali Sakiho příběh Otevřené dveře. Lektoři navrhovali ocenění pro celý souborza herecké ztvárnění postav, ale ani zde se nepodařilo udržet napětí inscenace.

Další dvě inscenace vznikly ve dvou odděleních souboru Lannovka. První se jmenovalo Ze života Sís Kyselých a Jeníků Placků podle knihy M. Drijverové upravil P. Petrovský. Zaměřil se na základní problémy dětského světa - přátelství, přijímání dětí ve skupině. Také zde zvolil metodu proměnlivého obsazování rolí, a i když měl přesně stanovený řád, přesto to pro diváky bylo občas zavádějící a ne úplně logické. Na inscenaci lze však pracovat a rozvinout její klady. Opět se také oceňovalo herecké ztvárnění postav.

Druhá část souboru (V. Tampierová) předvedla příběh na motivy knihy R. Dahla Čarodějnice - zde bylo trochu sporné vyznění inscenace i celková úprava původního textu, kdy příběh byl přenesen do školního prostředí. Přesto měla inscenace velmi zdařilá místa navozující dramatické napětí. Také tato inscenace se může dále vyvíjet. Představení souboru DDS Radětice (J. Svoboda) přineslo řadu otazníků, hlavně pro diváky, vedoucí a lektory. Členové souboru hráli Jednotřídku (autorů P. Dostála a M. Pikolona). Tato inscenace vyžadovala realističtější
herecký výkon, pro který děti ještě nebyly zcela připravené, přesto hrály s chutí. Otázky se týkaly spíše pojetí - co je vlastně komedie, co má přinést hercům i divákům, kde jsou hranice humoru a „humoru“.

Atmosféra letošního Bechyňského jara byla jako už tradičně pracovní, zážitková a příjemná. Bylo znát, že všem záleží hlavně na dětském herci, divákovi a divadle vůbec. Bylo tomu tak i díky tradičně vynikajícímu zázemí, které připravují zaměstnanci KD v Bechyni, za což jim opravdu děkujeme a velmi si toho vážíme. Umožňuje to lépe se soustředit na vlastní práci. Všude, kde něco vzniká, kde se pracuje s dětmi, kde se tvoří, objevují se nečekané situace, problémy, které se musí řešit. Vedoucí souborů se při rozborech inscenací velmi aktivně podíleli na diskusi o práci své i ostatních. A o čem se diskutovalo? Opět se hovořilo o tom, jak obtížné je vybrat text, který by byl vhodný vzhledem ke svému obsahu, k době vzniku i k věku dětí. Je zajímavé, že většina souborů se letos potýkala se stejným problémem, který snad můžeme nazvat „generační“ výměnou členů souborů. Totiž ve většině souborů je vzhledem k počtu členů (někdy i přechodně nižšímu) velké věkové rozpětí, velké rozpětí vzhledem k herecké zkušenosti členů. To ještě více znesnadňuje výběr textu - aby oslovil všechny členy souboru. To byl patrně jeden z hlavních důvodů, proč nakonec nedošlo k přímé nominaci na celostátní přehlídku. V diskusi se tentokrát objevila i další velmi důležitá otázka: jaká je vlastně úloha vedoucích dětských divadelních souborů? Odpověď nabízeli nejen lektoři, ale především samotní vedoucí zúčastněných souborů. Je jeho úloha v tom, aby poskytl dětem prostor pro hru, pro smysluplné vyplnění volného času? Jistě i to je důležité. Všichni se však shodli na tom, že vedoucí souboru si musí být vědom své odpovědnosti při formování osobnosti dítěte. Děti chtějí hrát divadlo. Vedoucí také, ale zároveň musí vědět, kam chce směřovat, jak chce tříbit vkus dětí a nenásilně utvářet herce i diváka, který není prototypem člena konzumní společnosti, který rozezná pravdivá umělecká díla od falešné a podbízivé komerce. Vedoucí musí vést děti k tomu, aby si byly vědomé vlastní důstojnosti. K tomu, aby vedoucí souboru mohl toto vše zvládnout, musí pracovat i na vlastním rozvoji. Je velmi potěšitelné, že většina vedoucích dětských divadelních souborů si je své odpovědnosti plně vědoma a že se toto vědomí odráží i na kvalitě a podobě jejich představení, ale především na tom, jaké děti v jejich souborech jsou. Za to všem, kteří se rozhodli pracovat s dětmi tímto způsobem, určitě patří poděkování.
Jindřiška Bumerlová