Texty: Radim Svoboda: Jedenácté JARO v Bechyni 2003

Jedenácté JARO v Bechyni 2003
Tento rok již podruhé proběhla přehlídka bez účasti Mirka Slavíka a jeho Hudradla. Zatímco v minulém roce jsme ještě mohli doufat, že se jedná o nedorozumění, letos jsme měli jistotu, že se s Hudradlem v té podobě, jak jsme ho znali z minulosti z divadelních představení a přehlídek už nesetkáme. Přitom Hudradlo patřilo bezesporu ke špičkovým dětským divadelním souborům nejen v regionálním, ale i celostátním měřítku. Nezbývá nám, než držet palce těm z torza dnešního souboru, kteří chtějí pokračovat v další divadelní činnosti Hudradla, aby se jim (a nejen jim) podařilo najít svoji novou identitu, očištěnou od té temné stránky Mirkovy osobnosti, která vedla k rozpadu souboru i k Mirkově osobní tragédii. Teď ale zpátky od toho, co jsme na letošní přehlídce neviděli, k tomu co jsme na přehlídce viděli. Pomineme-li pro začátek dětská divadelní vystoupení, je nepochybně Bechyňskou stálicí Brůček Josef, který svým osobitě brutálně laskavým výchovně komediálním přístupem vtiskuje celému setkání neopakovatelnou atmosféru, která se například projevuje až neuvěřitelnou vstřícností dětí z hrajících souborů, sedících momentálně v hledišti, ke svým kolegům, kteří momentálně potí krev a slzy na jevišti. Během jedenácti vystoupení, která jsme měli možnost v průběhu dvou přehlídkových dnů vidět, se ukázalo, že existuje poměrně široký okruh jihočeských dětských divadelních souborů, které pravidelně na Bechyňské jaro jezdí, a u kterých dochází k postupnému a příjemnému vývoji. Naopak existují i nové soubory, mezi něž patří například českobudějovická Lannovka, která po loňském překvapujícím postupu až na národní přehlídku letos přišla s ještě dosti rozpracovanou vlastní adaptací Císařových nových šatů. Ačkoliv představení škodil od začátku do konce příliš jednostrunně vypjatý projev hrajících děvčat, patří tento pokus nepochybně k tomu zajímavému, co jsme v Bechyni viděli. Druhé představení Lannovky, pohádka Tři přadleny, i přes zajímavě řešenou scénu, dobrý zpěv a princip zdvojení postav přadlen s využitím loutek, nesl punc prvotiny začínající režisérky z řad českobudějovického souboru. Dalším souborem, který mile překvapil, byli Bechyňští ze ZŠ ve Školní ulici, kteří si vybrali Macourkův text Ostrov pro šest tisíc budíků. Rámec inscenace evokuje do určité míry pocit, že se celý příběh odehrává ve snu spáče. Toto „snové“ ukotvení samotného příběhu by pak po určitém dotažení mohlo ještě více souznít s Macourkovým stylem vyprávěného příběhu. Nejzajímavějším představením celé přehlídky pak byla inscenace Emisar podle povídky Raye Bradburyho hraná dětmi z Divadélka Růžek z Českých Budějovic. Vedoucí souboru Aleně Vitáčkové se podařilo se svým souborem napsat výborný divadelní scénář, který byl zvládnut jak v hereckém, tak i scénografickém a hudebním plánu, včetně účelného použití loutek a stínohry. Výkony a hlavně dlouhodobá práce, ať již zmiňovaných souborů, nebo těch, o kterých jsem nemluvil, se zdá být zárukou, že i na příštím Divadelním jaru v Bechyni se bude na co dívat. Druhou otázkou (ale v podstatě už ne tak důležitou) je, zda zbude na příští rok ještě někdo z porotců, neboť moje přirovnání mezi bechyňskou jarní porotou a deseti malými černoušky, které jsem neprozřetelně vyslovil před několika roky, se začíná naplňovat a do poroty letos musel zasednout i samotný principál Kulturního domu v Bechyni. Ale co, kdyby porotci nemohli, ještě tam má pan ředitel šikovná děvčata, která se každoročně starají o zdárný průběh přehlídky a možná už sama vědí, co zase budeme říkat a psát.
Za porotu, která ve složení Marie Poesová, Josef Brůček, Radim Svoboda, zapsal posledně jmenovaný R.S.