Texty: NOVÁK, Jan: ČECHOVA OLOMOUC 2003. AS 2003, č. 6, s. 22 - 23.

ČECHOVA OLOMOUC 2003

I když o tom na samotné akci nepadlo slovo, dožila se letos tato loutkářská přehlídka třiceti let. Poprvé se totiž Čechova Olomouc konala v roce 1973 a její duchovní otcové jí dali do vínku podzimní termín, dvouletou periodicitu a zaměření na loutkářskou tvorbu pro děti. Přehlídka se nenarodila z rozhodnutí státní metodické péče, ale podle přání samotných loutkářů a dá se říci, že jako opožděné dítě „pražského jara“. Rok 1968 totiž umožnil mj. vznik dobrovolné organizace amatérských loutkářů (dodnes působící pod zkratkou SAL) a Čechova Olomouc vznikla ze společné iniciativy SALu a souboru Kašpárkova říše Olomouc. Sluší se připomenout dva kmotry, jejichž zásluhy o novorozence byly největší: Zdarka Popa, principála Kašpárkovy říše a Vojtu Cinybulka, předního loutkářského výtvarníka a pravidelného spolupracovníka olomouckých loutkářů. Spojení přehlídky se jménem ing. Františka Čecha nebylo náhodné. Čech byl nejen zakladatelem a mnoholetým principálem Kašpárkovy říše, ale také plodným autorem loutkových her a obětavým organizátorem vzdělávacích akcí pro sokolské loutkáře. Tohle všechno se promítlo do podoby Čechovy Olomouce.
Neznám jiný festival či přehlídku, kterou by provázela tak soustavná a promyšlená ediční činnost. Ke každému ročníku byl vydán útlý svazeček metodického, historického nebo vzpomínkového charakteru. Ty metodické převažují a záběr mají široký: dramaturgie, výtvarná stránka, technika řeči, režie, technologie loutek aj. Příležitostně byly vydány i rozsáhlejší publikace, např. sborník věnovaný nejstarším dodnes působícím loutkářským souborům, či historie loutkového divadla Umělecké výchovy v Praze. Při většině ročníků byl součástí programu také monotematický seminář a instruktážní výstavky.
„Čechovka“ se tedy ve zdraví dožila třicítky, a to navzdory ekonomické situaci či bývalým zásahům metodické péče, udržela si premiérové zadání a snad nikomu neublížím tvrzením, že je tomu tak díky obětavosti souboru Kašpárkovy říše a tvrdohlavosti jejího principála Zdarka Popa. Ale teď již k Čechově Olomouci 2003.
Zahájil domácí soubor. Mirka Nohelová zdramatizovala orientální pohádku Wilhelma Hauffa Kalif – čáp, obohatila ji o motivy dalších pohádkových příběhů a osobitě pojala potrestání viníků, kteří spadnou do vlastní pasti. Bylo by škoda, kdyby tento text, dobře stavěný a přitom technicky nenáročný, zůstal jen na scéně Kašpárkovy říše. K dobrému dojmu přispěla čistá výprava Zdarka Popa, který měl i režii. Těžkou pozici měli loutkoherci. Zděděné javajky byly sice výtvarně vcelku zdařilé, ale technologicky značně nepovedené. A tak zápas s nimi herci většinou prohrávali a jen občas to bylo na remízu. Celkový dojem byl příjemný a ani uvedený handicap nemohl překrýt zkušenost a nasazení celého kolektivu.
Loutkové divadlo Kováček z Prahy přivezlo titul z nejvděčnějších, O pejskovi a kočičce. Populární předlohu Josefa Čapka uvádějí v dramatizaci Kamila Horáka a kolektivu, pod kolektivem jsou patrně ukryti domácí úpravci. Výsledný dojem hodně připomíná ten pověstný dort, který pejsek s kočičkou upečou na oslavu pejskova svátku. Do představení se toho vešlo hodně: pejsek si roztrhal kalhoty (mimochodem, dešťovka sloužící k zalátání pejskových kalhot předvedla perfektní taneční kreaci), pak oba myli podlahu a sušili prádlo, pekli dort a ještě stačili najít pohozenou panenku, která plakala tenkým hláskem. Motivů jako na seriál, ale méně by asi bylo více. Jednotlivé epizody nebyly gradovány, chyběly pointy a nezachránili to ani herci, zejména když malé rekvizity bránily herecké nadsázce, která je u maňásků tak důležitá. Na jednoduchém, vtipně řešeném paravanu se odehrávaly příhody těch dvou zvířecích nešiků za občasného komentáře a výpomoci vypravěčky.
Z Přerova přijelo sokolské loutkové divadlo, honosící se bohatou historií a před pár lety těžce postižené povodní. Naštěstí po tom neštěstí nezůstaly souboru jen oči pro pláč, ale našly se i peníze a tak má Přerov opět svou loutkovou scénu, za kterou se nemusí stydět. Vzkříšený Sokol sice leckde přijal loutkáře pod svá křídla (v meziválečném období byli loutkáři snad při každé jednotě a mnohde to byly skvělé soubory), ale na současných loutkářských akcích jsou současní sokolští loutkáři vidět jen velmi málo. Už z toho důvodu přítomnost přerovských potěšila. Přivezli Kocoura v botách, text, který napsal Václav Vaňátko na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. A ta léta jsou na textu znát. Pro dnešní ucho toporné a mnohomluvné dialogy jsou v podání toporných marionet nepřekonatelnou překážkou i pro mluviče. Ale protože soubor je sympatický a dělný, tak se můžeme těšit, že teď napře své síly do vlastní divadelní práce. A držme mu palce.
Soubor Jitřenka Domu dětí a mládeže z Mladé Boleslavi byl na přehlídce jediným dětským souborem a nutno říci, že také na jevišti bylo znát mladickou vervu. Ovšem ten „dětský“ soubor jsou ve skutečnosti sympatické mladé dámy a mladí mužové. V první části pod názvem Kabaret předvedli technikou černého divadla pětici tanečních a hudebních čísel. Technické zvládnutí loutek mělo téměř punc profesionality, choreografie byla nápaditá a tak lze vytknout jen problematické řazení jednotlivých čísel. Nejefektnější dupáci jsou výborným entrée, finální kapela je nejkonvenčnější. Druhou část tvořil text starý téměř století. Pod názvem Pyramus a Thisbé napsal dr. Josef Šebek veršovanou hříčku, sepsanou či vlastně opsanou ze Šekspíra – jak dodává sám autor. A nutno říci, že tento prastarý text nezestárnul. Je vtipný a mile naivní, prostě jako stvořený pro pimprlata. Živoherecký komentátor, vlastně komentátorka, symbol scénického prostředí, viditelně umístění mluviči a jednoduché loutky (snad je lze označit jako krosnové) – vše působilo úměrně a výsledný dojem na jedničku. Přece však bych vyzvednul mluvu obou protagonistů. Čistou, správnou a věděli o čem mluví. Kdyby to tak znělo na loutkovém jevišti vždycky! Myslím, že vystoupení mladoboleslavské mládeže svědčí především o známé pravdě, jak je pro kolektiv zejména mladý, určující kvalitní vedoucí. V tomto případě patří potlesk Jaroslavu a Haně Vidlařovým a Martině Večeřové.
Loutkářský spolek z Loun patří u nás k nejstarším. Hlásí se až ke stoleté tradici. Jsou vyznavači marionet a rozhodně se neuzavírají novotám. Do Olomouce přivezli Šípkovou Růženku napsanou Vlad. Vernerem. Je to vlastně loutkový muzikálek. Děj je zredukován na minimum, řekne se pár vět a pak se hodně zpívá. Má to spád, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že je to celé hodně povrchní. Na nic není čas, dokonce ani autorova vymyšlenost, tj. že královna, hodná sudička a zlá sudička jsou sestry, není domyšlená a motivicky dotažená do konce. Mluviči nemají o čem mluvit, vodiči nemají o čem hrát, a tak zazáří jen královy tanečky. Hraje se s odkrytě voděnými marionetami s živou kapelou. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že to je přesně to, k čemu nás vychovávají televizní videoklipy. Ale nemělo by být divadlo o něčem jiném?
Další sokolský soubor přijel z Valašského Meziříčí. Předvedli dvě známé pohádky, O veliké řepě a Červenou Karkulku. V obou případech už nelze rozeznat původní dramatizaci a všechny vrstvy úprav. Poslední slovo však patřilo tvůrcům inscenace. Neměli příliš šťastnou ruku. Kašpárkovský rámec byl nefunkční, primitivně didaktický a nedomyšlený. Když je Kašpárek vyzván, aby pomohl tahat řepu a on odmítne a na závěr říká moudra, tak je to hodně velké šlápnutí vedle. Četné aktualizace byly nefunkční a laciné (pubertální vnučka nechce pomoci, protože má v televizi oblíbený seriál). Ale hlavní slabinu cítím v jazyce, nepěkném, až místy vulgárním. Veršík typu „Tahat řepu není žádná sranda – vždyť je velká jak naše veranda“ snad obveselí na soukromém večírku, ale na jeviště nepatří. Samozřejmě nechci loutkářům z Valašského Meziříčí znechutit práci. Cítil jsem, že v souboru je dost tvůrčí potence, jen by ji bylo dobré usměrnit do správného koryta.
Závěrečné slovo patřilo Umělecké scéně Říše loutek z Prahy. Říši loutek také postihla povodeň a škody byly velké. Ale už je, jak doufá, za vodou. Protože jsem se na inscenaci Kašpárka v pekle od Jiřího Žáčka podílel, vypůjčím si charakteristiku představení od Ivana Anthona (Loutkář č. 2/2001). „Režisér (Josef Pikner) a všichni za oponou využili šance, jaké text nabízí. Všichni dobře zpívají a loutkami na jevišti opravdu hrají. Dokazují, že marioneta (výprava Bohumír Koubek) není jen statický panák, jak se říkává, ale právě naopak. Že ta na nitích má bohaté výrazové možnosti, u fantazijních postav – v našem případě čertů – nepřeberné. Jen je třeba jim věřit, hledat, zkoušet. Dá to práci, ale jak jsme viděli, stojí to za to“.
Co dodat. Kdo chtěl být poučen, měl možnost. Nejen na představeních, ale i na semináři o technologii spodových loutek, který vedli Jaroslav Vidlař a Jan Müller. Tomuto tématu byla věnována i tradiční brožurka ČO a instruktážní výstavka. Souběžně s přehlídkou byla ve Vlastivědném muzeu otevřena výstava loutek Zdarka Popa „Žil jsem v pohádce“. Byl to dárek jubilantovi, zasloužený a jistě milý. Zdarek Pop také převzal nejvyšší ocenění Svazu českých divadelních ochotníků, zlatou medaili J.K. Tyla. Medaile SČDO a Obce sokolské převzali i další členové Kašpárkovy říše.
Nakonec si nemohu odpustit hlasité zaúpění nad kulturou jevištní řeči. Samozřejmě bývá závislá na úrovni textů. Ale kde by děti měly slyšet krásnou řeč, ne-li v divadle. V Olomouci jsme slyšeli obě krajnosti. Pochválit je třeba některé výkony herců Kašpárkovy říše, Mladé Boleslavi a Říše loutek. Hanět nebudu. Doufám, že příště to bude lepší.
Jan Novák