Texty: AS 2003, č. 6, s. 20 - 21. Tomáš Pavel.

Přelet nad loutkářským hnízdem s několika otazníky
Praha, Divadlo Minor, 7. – 9.11.2003

Jedinečná přehlídka, kterou by mohl leckterý umělecký obor loutkářům závidět, protože, mimo jiné, propojuje amatérskou tvorbu s profesionální, se letos konala již po třinácté. Připraveno bylo jedenáct programových bloků, jedna videoprezentace a udělení ceny ERIK.
Profesionální divadla zastupovaly:
Naivní divadlo Liberec s inscenací hry Ivy Peřinové Máme kliku pohádkovou – poněkud surrealistický příběh kombinující různé pohádkové postavy a motivy.
Divadlo Spejbla a Hurvínka – neviděli jsme ovšem žádnou inscenaci, ale dva díly nového televizního večerníčku Hurvínkův kalendář. (S jistou nostalgií jsem zavzpomínal na téměř třicet let staré večerníčky Libuše Koutné, které snad ve všech aspektech tyto nové předčí.)
Soubor divadla Drak z Hradce Králové přivezl autorské představení inspirované obrazem finského malíře Hugo Simberga Andílci.
A konečně soubor pražského hostitelského divadla MINOR – netradiční pohled na biblický příběh narození Ježíše Krista Vánoce aneb Příběh o narození.
Mezi poloprofesionální skupiny by se daly zařadit inscenace:
Život podle jepice – zajímavá studie studentek několika uměleckých škol vedených Evou Bláhovou. Něco mezi pohybovým divadlem a baletem jedné herečky za doprovodu živočišných (a živých) zvuků a písní Marilyn Monroe.
Jak medvědi vařili – hra pro nejmenší diváky inspirovaná Medvídkem Ťupínkem Kristýny Skalické a Barbary Kocábkové, jinak řečeno Divadélka KRAB z Prahy.
A ještě jednou studenti – Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU Praha přivezla školní inscenaci (tentokrát opravdu loutkovou) Erbenovy pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký.
Nejvíc ovšem bylo inscenací z dílny amatérů:
DNO Hradec Králové zahrálo dvě „aktovky“ Anatomie a Okolostola. Mezi ně ovšem ještě včlenilo Nezbedná kůzlátka souboru Dospělá embrya ZUŠ Na Střezině, také z Hradce Králové, a celý pořad, a vlastně i celé odpoledne, doprovázelo svými písničkami.
Ze svitavské líhně pochází Pastýřka – adaptace Jeffersovy Pastýřky putující k dubnu souboru středoškoláků Tlupatlapa pod vedením Jany Mandlové a za vydatné spolupráce Karla Šefrny.
Střípek Plzeň Kouzelnej mlejn – scénická adaptace mlynářských pověstí, povídaček a žertů pro dospělé, které sepsala, zhudebnila a zrežírovala Ivana Faitlová.
A konečně ZUŠ z Chlumce nad Cidlinou představilo pásmo etud na motivy bajek Jiřího Dědečka i na motivy vlastní Dokud nás čápi nerozdělí.
Zvláštní kategorii pak tvořily úvody všech inscenací, které byly de facto samostatnými vystoupeními. Za zvuku leteckých motorů a nějaké stylotvorné písně přilétla kačena v letadélku v rukou „živého“ pilota a my jsme si mohli vyslechnout palubní hlášení, kterou to inscenaci jsme právě navštívili nebo nad kterou právě kroužíme. Bylo to milé, nekřečovité, někdy sice ne zcela ústrojné (například před Pastýřkou), jindy až mystifikační (to když se této „hry“ ujalo DNO a ihned ji rozvedlo tak, že neznalý divák asi těžko rozpoznal úvod od samotné inscenace).
Na řadě je otázka první. Dramaturgie přehlídky je v rukách výkonného výboru Českého střediska UNIMA. Ten se samozřejmě nespoléhá jen na svých, tuším devět hlav, ale přijímá jakékoliv podněty a návrhy ze všech možných relevantních zdrojů. Copak v oblasti amatérů, tam velké problémy nejsou, je zde osm krajských přehlídek a jedna celostátní Loutkářská Chrudim. Však se také v podstatě to nejlepší z posledního roku na Přelet dostalo (a to včetně divadélka KRAB, které pro svou poloprofesionalitu nepostoupilo na Chrudim, ale které, díky své účasti na krajské přehlídce, nezůstalo nepovšimnuto).
S výběrem ostatních souborů je to ovšem svízel. Profesionálové měli letos Mateřinku, ale inscenace pro větší děti by se musely objíždět jednotlivě. Nemluvě pak o představeních agentur a nezávislých skupin, kterých v současnosti není málo. Takže výběr trochu zůstává na tom, co kdo „náhodně“ viděl.
A otázka zní – pokud by Přelet nad loutkářským hnízdem měl být alespoň částečně přehlídkou, řekněme toho nejzajímavějšího, co uplynulý rok v oblasti loutkového divadla dal (což zjevně být chce), jak se dobrat kvalitního výběru? Bylo to, co jsme viděli, opravdu to nej…?
Otázka druhá. Hlasování o ceně ERIK (odkazující na vynikajícího loutkáře jak amatéra, tak posléze profesionála Erika Kolára) bylo letos v rukou téhož grémia, které inscenace vybíralo – výkonného výboru Českého střediska UNIMA a rozhodovalo pouze mezi inscenacemi představenými na Přeletu. Když odhlédneme od faktu, že nejméně ve dvou (ale de facto ve třech) případech jsou členy tohoto orgánu osoby nějakým způsobem spojené se zúčastněnými inscenacemi (a já osobně nemám problém věřit jejich snaze o objektivitu), už větší otazník se vznáší nad faktem, že hlasování se nejen nezúčastnili všichni, ale i ti, kteří nakonec hlasovali, neviděli všichni všechna představení.
Jsem opravdu dalek přisuzovat nějaký dalekosáhlý význam této ceně. Bez ní se opravdu svět nezboří. Ale když už se uděluje, neměl by v tom být nějaký řád?
Pro úplnost – cenu ERIK získalo školní představení KALD DAMU Dlouhý, Široký a Bystrozraký a zvláštní ocenění „pilot“, který doprovázel celou přehlídku.
Otázka třetí. Není škoda, že do programu přehlídky nebyla zařazena žádná veřejná diskuze, žádné setkání s autory ani nic podobného?
Otázka čtvrtá a svým způsobem jediná důležitá. Možná není ani vhodné ani účelné
porovnávat amatéry s profesionály, ale… Kdybych měl na základě zhlédnutých představení rozpoznat čím se liší profesionální představení od amatérského, mám pocit, že bych musel konstatovat že: profesionální představení jsou nákladnější (a to i několikanásobně) než ta amatérská. To samé, ale v opačném „gardu“ se týká obsahu. Zhlédnuté inscenace profesionálů by se daly charakterizovat tu zmateností, tu „řídkostí“ příběhu a, s výjimkou Vánoc pražského Minoru, nezávažností tématu, nebo lépe řečeno, chtěnou a hranou závažností. Amatérské opusy byly téměř ve všech případech tematicky jasnější, přímočařejší, a řekl bych, i upřímnější, což mělo za následek přesnější diváckou adresu, jasnější stavbu, a díky tomu i zřetelnější vyznění (včetně divácké katarze). Prostě amatéři hráli většinou „o něčem“. Čtěte prosím pozorně – mluvím zde o dramaturgii, ne o herectví nebo režii (v těchto složkách bylo možné zaznamenat nejen kvalitativní pestrost na obou stranách, ale je také potřebné konstatovat, že celková úroveň všech inscenací se pohybovala od průměru směrem vzhůru). Není to nic nového, ale patří to sem. Celá řada hrajících amatérů zůstala po celou dobu (nebo alespoň na větší část) přehlídky i jako diváci, čehož se od profesionálů dočkáme asi jen velmi zřídka.
A otázka? Nejraději bych ji nechal nevyřčenou. Pokud jsme ale opravdu viděli to nejzajímavější za poslední rok, zamýšlím se nad tím, čím dnes loutkové divadlo je. Pro koho a co hraje? A o čem? Vyvíjí se, nebo stagnuje? Podobných otázek bychom asi našli mnoho.
Celé tohle povídání možná vypadá velmi příkře a vyřčené otazníky se týkají z větší části věcí systémových a procedurálních. Ale chci na závěr říct, že je dobře, že tato přehlídka existuje a že ji UNIMA pořádá. Že je to přehlídka nejen jedinečná, ale i potřebná, a že mě tam bylo opravdu dobře. Spolubytí nejrůznějších inscenací a souborů, profesionálů i amatérů, které spojuje zájem o určitý druh divadla, je vždy, ať už je úroveň jakákoliv, inspirující a umožňuje klást si nad daným oborem nejrůznější otázky. A kde jsou otázky, je naděje na odpovědi.
Tomáš Pavel