Texty: PERNICOVÁ, Ivana: Stylová různorodost ve Stochově - 2006.

STYLOVÁ RŮZNORODOST VE STOCHOVĚ
Dětská scéna Stochov, Středočeská postupová přehlídka dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů 8.-9. 4. 2006.
Stochovská přehlídka byla stylově velmi různorodá a nabídla mnoho způsobů divadelního vyjádření, a to i v rámci jednoho představení. Tím např. otevřela problém nepropracovanosti vybraného stylu, většinou hereckého, tzn. např. v úvodu v náznaku naznačená herecká nadsázka, pak sklouznutí do civilnosti, nebo naopak přílišný civilní projev. Opakujícím se problémem bylo nezvládání hraní dospělých postav dětmi, kdy nebyla zvolena např. herní nadsázka nebo epické divadlo nebo jakékoliv jiné uchopení odvádějící od šarže a karikaturnosti. Jako nezávislého diváka (pokud tato role byla v mých silách) mě nejvíc zaujala silná potřeba většiny souborů, resp. jejich členů, sdělovat zajímavá a „živá“ témata a potřeba komunikovat s diváky prostřednictvím divadelního jazyka, jehož bohatost a zároveň složitost mě pořád překvapuje a fascinuje. Mohu jen poděkovat některým souborům, za divácký pocit spolubytí na jevišti. V následujících řádcích jsem se v roli porotce pokusila o vhledy do jednotlivých představení.

Koukej! ZUŠ Klecany Máj! Máj? Máj... (cca 30 minut)
Představitelé souboru ZUŠ Klecany (9 děvčat a 1 chlapec) „tak dlouho hledali způsob jakým Máj předat, až si řekli, že ono ?hledání‘ je nakonec ze všeho nejzajímavější...“(z programu souboru). A bylo zajímavé i pro diváky. V úvodu jsme byli svědky rozhodnutí skupiny děvčat zkusit Máj „nějak zajímavě udělat“, a to teď tady na místě. Inscenace měla dvě tematické roviny. Samotný příběh Máchova Máje a hledání způsobu jak Máj udělat, které spolu ale příliš nekorespondovaly. Byly nám však přehledně předkládány situace stylově relativně pevně uchopené, jakési stylové a žánrové variace na jednotlivé části Máje s prvky loutkového divadla, chórického divadla, pantomimy - rozdělené interpretace v chórickém divadle, které vzájemně spojoval na začátku zmíněný proces hledání. Ten také vytvářel rámec představení. Bohužel, nedošlo k onomu bytostnému hledání před zraky diváků, jak bylo v úvodu členy souboru proklamováno. Volný přístup k procesu hledání podtrhnul i závěr inscenace, kdy se stejně tak, jako se členové souboru na začátku sešli, i rozcházejí, doříkávají text a přitom uklízejí rekvizity. Už není chuť zkoušet nové varianty? Proč právě teď odcházejí? Základní tematická linie tak není uzavřena a uvedena do jasného konce. I přes nepropojované příběhové linie a nenaplnění v úvodu prezentované otevřené dramatické hry patřila práce souboru ZUŠ k jednomu z nejpoctivěji předvedených představení na stochovské přehlídce. Hlavně co se týká dovedností, ujasněnosti toho proč co dělám a procesu hledání jevištního tvaru. Situace byly vtipné, herně naplněné, vygradované a vrstevnaté. Skupina nám nabídla různé možnosti, jak uchopit básnický text a jak s ním pracovat po logice, nejen plakátově, deklamačně, ale také s hlubším pochopením obsahu textu. Divadelně vyspělé byly např. situace uchopené skrze prvky loutkového divadla (přes šňůru přehozený látkový paraván, prstovou technikou zahraná situace) a také momenty, kdy text říkaný s tragickým nábojem je v groteskním rozporu s pantomimicky přehrávanou situací, která pak celá vyznívá humorně (okamžik, kdy si skupina řekne, že Máchův Máj zahraje moderně). V situacích hraných chórem byla vidět snaha o konkrétní jednání jednotlivých členů souboru. Bohužel však někdy byli interpreti příliš hnáni textem a jakoby pohlceni emočním nábojem básně. Většina interpretek byla velmi dobře dovednostně vybavena a svým přirozeným a zřetelným projevem dokázala udržet soustředěnost obecenstva po celou dobu představení.

Žáci 5. třídy ZŠ Doberská Kladno Nezdařený útěk (cca 8 min.)
Druhé představení bylo recitační, a přestože bylo poznamenáno mnohými začátečnickými chybami, děti nás dokázaly svým projevem zaujmout a udržet naši pozornost až dokonce, a to zejména výbornou výslovností a srozumitelností. V tomto směru mohla být skupina pro mnohé příkladem. Žáci se inspirovali známou předlohou Zvířátka a Petrovští, která však jakoby nesouzněla s věkem interpretů. Většinou vše zůstalo v rovině jakési nefunkční strohosti, kterou lze přičítat právě k nezkušenosti souboru. Nebyla zvolena žádná obsahově hlubší pohybová metafora nabízející se např. k představování zvířátek. Zde působila zvolená gesta až příliš popisně. Jako nakročení k další práci to však byl krok zdařilý a svou srozumitelností příkladný.

ZUŠ Rakovník Bumtarata na vrata Skupina 1. ročníku ZUŠ (cca 10 min.)
Představení otevírá písnička, která předznamenává, že si tu skupina 7-9 letých dětí „bude hrát jako koťata“. Písnička zároveň vytváří celý rámec představení tím, že upozorňuje diváky, že si teď budou hrát. Děti, které v úvodu při písničce přibíhají, začínají otvírat hru s velikými barevnými kostkami - tu si na ně sednou, tu se za ně schovají, tu si je přehodí mezi sebou. Přestože úvod rozbíhající se neúměrně dlouhou písní není naplněný bohatšími herně-pohybovými prvky, představení má po celou dobu herní atmosféru, která podtrhuje přirozený projev hrajících si dětí. Stejně přirozeně působí pak i výborná komunikace dětí uvnitř skupiny, v které nikdo nic neříká bez partnerského vnímání ostatních. Tím je posílena sdělnost textu, která funguje velmi dobře i u jednotlivých interpretů. Příkladem metaforiky herního užití kostek byla situace, kdy děti poskládají kostky do hradby a při textu „zvířata se rozutekla“ shodí kostky na zem, a ty se opravdu rozutíkají. Jen škoda, že takovýchto situací se nepodařilo souboru nalézt víc. Bylo to jedno z dalších „čistých“ přehledných představení s napínavým temporytmem, prozkoumávající možnosti herní práce s textem.

Kroužek Dobříš Sůl nad zlato (cca 70 min.)
Vzácný dar, který nelze penězi ohodnotit, jeho znovu objevování a hledání, rodičovská i milenecká láska, zneužívání moci - to byla některá témata, která jsme hledali v představení souboru Kroužek Dobříš, když nám předvedl pohádku Sůl nad zlato v dramatizaci J. Jílka (Dilia). Členové Kroužku Dobříš zvolili však jiný druh přístupu k přípravě inscenace, než jakým postupovala většina souborů. Místo tvořivé hry použili postup interpretačního divadla, v kterém by měla být hlavním prvkem divadelně vzrušivá tvorba mizanscény. V přístupu souboru byl ale za nejdůležitější a hlavní prvek brán text, a to až s takovou pokorou k němu, že pravděpodobně zabránila odstoupit od ne příliš zdařilé dramatizace textu a vytvořit si prostor pro rozdělení na jednotlivé situace. Tzn. skrze situace objevovat v textu souvislosti a vztahy mezi jednotlivými postavami, motivace jejich konání, které spoluvytváří základ jejich jednání v situaci. Tím by se zabránilo tomu, aby postavy na sebe upozorňovaly pouze říkaným textem, kostýmem nebo obsahově nepodloženou gestikulací, jak se bohužel stalo. Příznačné pak bylo, že i charakterizace jednotlivých postav byla vytvářena pouze kostýmem a slovem a nikoliv uváděním jednotlivých postav do vztahů s postavami ostatními. Celá divadelní struktura představení pak působila velmi nevyváženě, někdy byla jenom naznačena v lehkých konturách, někdy zase příliš silně exponována. Celé (70 minutové) představení pak tím pádem působilo velmi zdlouhavě a pozornosti diváků se mu zvlášť v závěrečné půlce již příliš nedostávalo. Pokud hrají interpretační divadlo dětští herci, je potřeba již jejich velké divadelní vyspělosti, aby interpretačně vytvářená situace mohla být rozvíjena i dětským hercem s jeho dětskou psychikou. Tato nutná vybavenost se v případě tohoto souboru bohužel neprojevila. I přes nedokonale zvládnutý zvolený přístup k tvorbě inscenace je třeba herecké výkony dětských interpretů ocenit, protože v nelehkém představení zvládly obrovský kus textu a někteří, zejména představitelka Marušky a představitel solného krále Rambuchy, dokázali svoji postavu svým hereckým projevem zkonkrétňovat. Maruška pochopením obsahu říkaného textu a snahou o jeho emoční vyznění, Rambucha zase pokusem vystavět jednání postavy pohybově a emotivně ho vygradovat.

Junioři Kouřim Jekot (cca 30 min.)
„Jde o parodicky pojatou variaci na teenagerovské horory - vyvražďovačky. „...zpětný přepis do scénáře zatím nebylo možné provést, neboť se hra stále proměňuje. Existuje pouze tato ?synopse‘ pokoušející se postihnout ?Kdo - S kým - O čem - Pro koho‘.“ (opis ze scénáře souboru). Jak jsme se dále dozvěděli z programu souboru, představení vznikalo z improvizací a jakoby právě improvizace určovala ráz celého představení. Nedokončenost, neujasněnost, ale zároveň živost, otevřenost, nakažlivá atmosféra, rychlé střídání situací, vrstevnatost, to jsou jeho charakteristické rysy. Soubor se pokusil zparodizovat tzv. (jak uvádí v programu) vyvražďovačky. Nevraždí se mezi sebou, ale jsou postupně vražděni jedinou nemluvící postavou - holčičkou - přízrakem, postavou, pro kterou také byla nejlépe nalezena herecká stylizace. S hereckou stylizací dalších postav se už pracovalo méně a jakoby se soubor o jejich charakteru nedokázal rozhodnout. Buď byl herecký projev příliš přeexponovaný (zejména postavy dvou excentrických blondýnek) a nebo někde „sklouzával“ do přílišné civilnosti. Zmiňovaný civilní projev v kontrastu s groteskní nadsázkou byl dobře volený divadelní prvek, někde však nesouzněly zvolené styly se situací a civilní projev byl bohužel u většiny interpretů na hranici srozumitelnosti. V úvodu zdařile naznačené charakterizace nebyly dále jednáním v situacích upevňovány a rozvíjeny, ale byly bohužel ponechány samy sobě a ve zmateném střídání stylů. V některých situacích jsme jako diváci byli svědky i (pravděpodobně neuvědomělého) psychologického herectví. Např. v situaci, kdy skupina svazuje jednoho ze svých spoluvrstevníků, a to tak reálně a opravdově, že herecký projev všech postrádá jakoukoliv divadelní nadsázku či hernost. Nabídka hereckých stylů byla opravdu bohatá, ale v některých okamžicích pro diváka až zmatečná. Představení zaujalo především vtipným výběrem tématu odpovídajícího zájmům dětí v tomto věku a viditelnou snahou o uchopení celé divadelní struktury skrze improvizaci.

Drak Kolín Pošli mi anděla (cca 30 min.)
Zážitek z představení souboru Drak Kolín byl umocněn silným tématem, dobře vystavěnou strukturou představení a srozumitelností jednotlivých obrazů. Hlavní „náctiletý“hrdina spáchá demonstrativní sebevraždu kvůli špatnému vysvědčení, dostává se do posmrtného života a prochází jakýmsi očistcem, aby se napravený vrátil zpět do světa živých. Důležité a překvapující bylo zjištění, že se jednalo o autorský počin jedné z bývalých členek souboru, která pro ně hru napsala. Představení mělo dobrou gradaci a k jistému zadrhávání docházelo zejména v okamžicích, kdy herci nenalezli klíč k uchopení svých postav. Buď zde byla snaha o psychologické ztvárnění (role matky), což nebylo vzhledem k věku interpretů možné nebo naopak nebyly postavy nikterak stylizačně uchopeny (role babiček) a snaha o reálnou nápodobu (šišlání babiček) postavám opravdu uškodila a vytvořila z nich spíše jakousi jejich karikaturu. V inscenaci se objevily i některé textově-dramaturgické neujasněnosti, vyplývající z nezkušenosti začínajícího autora. (Neupřesněný motiv sebevraždy syna.) I přes hodně nesrovnalostí, plynoucích z nedostatků spíše textově-dramaturgických a nerozhodnosti či z neznalosti, jaký herecký styl vybrat, to bylo pro diváky jedno z nejemočnějších představení na přehlídce.

Divadlo před tabulí Mladá Boleslav Čarodějné jaro (cca 20 min.)
Zamilovat se, či nezamilovat, poddat se citu nebo se mu ubránit? To je téma, které nám prostřednictvím svého představení předávali členové Divadla před tabulí, a to s emočně nakažlivou atmosférou, která byla umocněna i klavírním a houslovým doprovodem. Téma lásky se souboru podařilo vystavět úsporným výběrem herně-stylizačních prostředků. Bylo nám předkládáno v jasných obrazech, bohužel někdy až příliš abstraktních s některými dramaturgickými neujasněnostmi. Zejména neujasněné postavy hlasů (našeptávačů), které jsou souborem předvedeny symbolicky jako „tančící víly“ v růžových vlajících šatech. V tomto pojetí působí postavy ilustrativně a nekonkretizují divákům neznámý svět, z kterého pochází hlavní hrdinka Cecy, snažící se skrze postavu Ann zamilovat do Toma. V závěru je neujasněno, zda se Cecy navrací zpět do svého světa anebo zda se jí opravdu podaří skrze postavu Ann zamilovat. V představení se objevují dvě tematické linie. Hlavní line - Ann, Tom, Cecy - je reprezentována prvky interpretačního divadla a druhá - vedlejší linie hlasů - je vytvářena stylizovanými scénickými prostředky - hudbou a tancem. Všichni hlavní hrdinové Cecy, Ann a Tom se divákům odkrývají skrz citlivé hraní, jdoucí na hranici hraní psychologického, které se nejvíc projevuje v dobře zvládnutém emočně a obsahově naplněném verbálním sdělování textu, které by však přece jenom mohlo více přecházet do fyzického jednání v situacích. Silná atmosféra představení však zakrývá uvedené dramaturgické nesrovnalosti, po nichž se divák začíná pídit až po doznění silného zážitku z představení.

Dr. Jup Jílové u Prahy ČAS (okaz) (cca 15 min.)
Soubor ukázal ve svém představení, jak lze dojít s věkově smíšeným souborem skrze rytmicko-pohybové improvizace k ucelené struktuře představení. Velmi dobře zvolenými divadelně-herními prvky se jim podařilo sestavit sled situací, vytvářející příběh o zmizení a znovunalezení času. Vhodným náznakovým kostýmem (klobouky) a rytmicko-pohybovou stylizací (např. představováním různých druhů tikajících hodin) se jim dařilo rozlišovat vstupy do rolí či přechody k epickému vyprávění, a posilovat tak srozumitelnost a přehlednost jednotlivých situací. Základní dobrá rytmizace představení, určovaná např. představováním tikajících hodin nebo putováním hlavního hrdiny, byla bohužel zpomalována „technickými akcemi“ (vracením klobouků do koše, vracením interpretů na svá výchozí místa), a tak celkově rozmělňovala jinak dobře nastavený temporytmus představení. Představení, které navazovalo kontakt s diváky hlavně přirozeností všech interpretů a základní dobře zvolenou vhodnou rytmizací víc než samotným příběhem, působilo někdy nedokončeností a nedořečeností jednotlivých situací. Tím se ani celý příběh nemohl vyklenout a uzavřít. Viditelná cesta při hledání struktury představení nechávala divákům - mnohdy možná i nezáměrně - prostor pro jejich fantazii, k dotváření si vlastních obrazů.

Vrtule Slaný Co jste nám to udělali... Improvizačně-stylizovaná hra (opis z programu) (cca 40 min.)
Soubor nabídl vlastní zpracování silných témat inspirované R. Dahlem - Jakub a obří broskev. Na jevišti byly zobrazovány dva světy. Svět dospělých reprezentovaný dvěma tetami s „drsnými výchovnými metodami“ a svět dětí, scházejících se ve sklepě a okrajově řešících problémy dospělých. Jako diváci jsme trochu nevěděli, které vybrat, zda téma týrání dětí nebo jen „puberťáckého“ vzdoru vůči neustálým rodičovským výtkám a příkazům. Přitom oba byly vytvářeny tak, že nás rovnocenně zajímaly. Proto nastal problém s rozeznáváním hlavní tematické linie, a tím se vlastně vyjevila jistá absence režijního vedení. Navíc jednotlivé situace nebyly dováděny do jasného konkrétního jednání a zvolený herecký styl, v tomto případě vrstevnatost stylů, spíš celkový výsledek znepřehledňoval a mátl, neboť nebyl režijně propracován. Interpretky v rolích drsných tet se chvílemi pohybovaly v herní nadsázce, pohybové stylizaci (fackování Jakuba) a chvílemi v civilním herectví. U ostatních interpretů nastával problém zejména tehdy, kdy se, ač to nebylo dle významu situace nutné, otáčeli zády či hráli příliš vzadu na jevišti a jejich civilní projev se tak ocital na samé hranici slyšitelnosti. Přesto jsme viděli relativně čistý divadelní tvar, jehož '7Aáklad vytvářel dobře zpracovaný scénář, který pevně vymezoval prostor pro sdělení, i když trochu chaotického, silného tématu. Divák se cítil oslovován, což byl jeden ze silných prvků představení.

ZŠ Vrané nad Vltavou Princezna na hrášku (cca 15 min.)
Soubor si k předvedení pohádky vybral Slavíkovu dramatizaci, která pomohla nezkušenému souboru, alespoň v rámci jeho možností, pohybovat se v pevném tvaru představení. Ale ani tato dobrá dramatizace je neuchránila od mnohých inscenačních nesrovnalostí. Představení bohužel nebylo výrazněji režijně uchopeno. Nebyl vybrán jasnější klíč pro tvorbu postav. Zejména postavy dvou princezen a královny byly vytvářeny v elementárních pohybových znacích, a tak byl charakter postav vytvářen pouze obecně a ilustrativně. Postava třetí sestry (Húdě)
však byla přiblížena divákům nejkonkrétněji, neboť měla to štěstí, že konkrétní jednání (usínání) bylo již součástí scénáře. Zajímavým prvkem bylo obsazení postavy prince dívčí interpretkou. Zde nebyla zvolena žádná stylizace, jak bychom mohli očekávat, ale přístup hraní si na „prince“. Dívka hrála sama sebe, což ovšem bylo možné zase díky zvolené dramatizaci, kde slova říkaná princem nijak nezdůrazňovala např. jeho mužnost apod. Svou herní charakterizaci se dívčí představitelce dařilo nejlépe vytvářet ve vztahu ke královně (matce), a to zejména tehdy, když zaujala tzv. puberťácký postoj s neverbálními upomínkami a gesty. To, že prince hraje dívka, se však jako problém projevilo v druhé části, kdy se Húdě seznamuje s princem a uvědomuje si, že ten princ je „nějakej šikovnej“. Tady jsme ochuzeni o přirozené napětí mezi dívkou a chlapcem. Bohužel se ani nedozvídáme základní pointu, podle čeho královna vybere princeznu pro prince. Hrášek, který představuje tenisový míček a který je beze slov podstrčen spící princezně pod matraci, byl až příliš tvrdým řešením. Snaha šikovných dívek pohybovat se v divadelním prostoru nebyla nijak výrazněji směrována a zasloužila by si výraznější režijní vedení.

Tři boty Třebotov Tu to máš! (cca 20 min.)
Představení nejmladších účastníků (8-9 let) stochovské přehlídky nám otevřelo vstup do chytrých textů P. Šruta. Děti se jeho textem zvědavě ptají a nacházejí odpovědi pro sebe i pro diváky. Dozvíme se proč myška Kyška pláče (Myška Kyška a myška Hryžka), jak se přechází přes most (O ovcích na mostě) a jak se stát králem koček (Kočičí král). V nápaditě výtvarně pojatých kostýmech (v malovaných košilích velikosti cca XL) se nám v herně pojatých situacích představuje skupina dětí s přirozeným dětským projevem, který na jedné straně ovlivňován trémou působí niterně až cudně a na druhé straně v pohybovém projevu přirozeně a dětsky nedokonale. Jako diváci jsme pohlceni jejich hrou, jsme jakoby neustále přítomni s nimi na jevišti. Všechny tři texty jsou vytvářeny i nápaditě scénografi cky z dětí samotných, s minimální potřebou rekvizit (pouze dvě hole v textu O ovcích na mostě). Jednotlivé situace jsou vytvářeny většinou herně-stylizovaným jednáním dětí, které zároveň rozvíjí metaforické scénografi cké obrazy (např. most vytvořený ze dvou řad dětí). Po celou dobu, ve všech herních situacích, neustále probíhá mezi dětmi partnerská neverbální komunikace. Herní jednání dětí je doprovázeno živou hudbou, která není jen pouhým dotvářením atmosféry, ale která hlavně přesně a akčně umocňuje vyznění jednotlivých minisituací. Celek inscenace je vytvářen třemi drobničkami, které jsou oddělovány pauzou (tma). Jejich neúměrná délka, vzniklá pravděpodobně technickým nedorozuměním, narušila však celkovou gradaci představení. Drobným problémem se ukázalo prostorové řešení závěrečné básničky, kdy se text, příliš dlouhý pro dětského představitele a říkaný diagonálně k divákům, stal špatně slyšitelným až nesrozumitelným. Jako divák jsem měla pocit, že jsem neustále lákána k dětem na jeviště, protože dětská hra měla silný emotivní náboj, který se dařilo vysílat směrem k divákům. Představení působilo spontánně a zároveň bylo i pevně herně vytvarováno.

Specifik Lužec nad Vltavou Pohádky trochu jinak (70 min.)
Soubor Specifik Lužec nad Vltavou se jako jediný představil s produkcí stínového a černého divadla. Jak uvádí ve svém programu: „V první části jsou formou stínového divadla uvedeny pohádky Hrnečku vař, O veliké řepě, Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Černé divadlo prezentuje známé národní písničky, (např. Vyletěla holubička, Měla babka...), které jsou doplněny iluminačními efekty (iluminační show černého divadla). Dětský soubor nám ukázal výborně zvládnuté prvky stínového i černého divadla. Dařilo se jim udivovat nás kouzly - přetékající kaše z hrníčku, zvětšující se Dlouhý, oceán mizející v útrobách Širokého atd. Dramaturgicky však bylo s celkem inscenace pracováno pramálo. Takže se stalo, že zvolená forma bohužel předčila sdělovaný obsah. Přitom první pohádku „O řepě“ začaly vyprávět dvě interpretky do mikrofonu se snahou o spolupráci s diváky. Bohužel to bylo příliš vynucující, a tím nás trochu nelogicky uváděly do prostoru laciné estrády. Neujasněnou estrádnost bohužel posilovaly i písničky, nepříliš kvalitní profesionální produkce, používané jako předěly mezi výstupy, které byly nutné pro technickou přípravu další minipohádky. V představení byla, jak lze u tohoto druhu divadla předpokládat, zdůrazňována více složka výtvarně- ilustrativní. Mnohdy byly prvoplánově výtvarnými prostředky sdělovány ty nejjednodušší dějové prvky, a souboru tak, pokud vůbec chtěl vytvořit nějakou gradaci představení, nezbylo nic jiného než gradovat stále působivější efekty. Škoda, že si takto scénograficky a technicky vyspělý soubor neuvědomil že místo krácení a vršení textu je lepší více se zaměřit na rozvíjení jednotlivých situací a v nich pak hledat grotesknost a nadsázku, k čemuž by jim jejich inscenační technika mohla divadelně působivě napomáhat.
Ivana Pernicová