Texty: AS 2003, č. 6, s. 17 - 18, rozhovor připravil Milan Strotzer.

HLEDÁM KRÁSNÝ PŘÍBÉH A VTIP,
říká dr. Jiří Matějček ze Zábřehu – Václavova

Doslova jako pramen křišťálově průzračné, čisté vody zapůsobilo na rakovnické Popelce 2003 představení pohádky Boženy Němcové Zlatá přadlena. Představil se jím nováček národní přehlídky divadelní soubor Václav, občanské sdružení se sídlem v Kulturním domě v Zábřehu – Václavově.
Redakce AS využila příležitosti dozvědět se o prozatím nepříliš známém souboru něco více, než nám zprostředkovalo, byť pěkně zpracované, slovo o souboru v programové brožuře přehlídky, a podělit se o získané informace s našimi čtenáři. Položili jsme proto režisérovi Zlaté přadleny panu RNDr. Jiřímu Matějčkovi několik otázek. Dr. Matějček je václavovský rodák, je mu letos 46 let, absolvoval zábřežské gymnázium a poté přirodovědeckou fakultu brněnské univerzity v oboru učitelství matematiky a biologie pro střední školy. Promoval v roce 1982 a stal se pedagogem SOU zahradnického v Zábřehu, kde učí dodnes. Je ženatý a má dvě dcery ve věku 19 a 13 let. Celá rodina se od roku 1998 intenzivně věnuje divadelnímu dění v místě svého bydliště.
Můžete nám přiblížit místo stálého – domácího působení Vašeho souboru Václavov?
Václavov je malá podhorská vesnice čítající asi 250 obyvatel. Dominuje jí kulturní dům, který byl postaven v letech 1956-1962 svépomocí. Divadelní tradice byla v obci tehdy tak silná, že stavba byla koncipovaná do značné míry jako kamenné divadlo. Václavov byl někdy kolem roku 1975 přičleněn k 6 km vzdálenému městu Zábřeh na Moravě. Zábřeh má asi 15 tisíc obyvatel, je bránou do oblasti Šumperka a Jeseníků, z jeho slavných rodáků lze připomenout manželku Jana Amose Komenského Magdalenu Vizovskou a polárního cestovatele Jana Eskymo Welzla.
Kam až sahá divadelní tradice souboru Václav, respektive jeho předchůdce? Je nějaká návaznost, navzdory 32 let trvajícímu přerušení tradice ochotnického divadla v obci?
Soubor Václav byl založen v roce 1998 a během následujících 5 sezón uvedl sedm inscenací: Jiráskovu Lucernu, Drdovy Dalskabáty, Klicperův Divotvorný klobouk a pohádky Krakonošova nadílka, Dvanáct měsíčků, Kouzelný koberec a nakonec Zlatou přadlenu. O předchůdci souboru nelze mluvit jednoznačně. Dlouhou dobu jím byla Osvětová beseda, ale divadla hrála také místní obecná škola nebo Sokol. Z obecní kroniky lze vyčíst uvedení hry Paličova dcera v roce 1926 či představení pod širým nebem Selská rebelie z roku 1930, v níž vedle 60 krojovaných postav účinkovali i koně. V poválečném období se hrály např. hry Její pastorkyňa (1956), Poslední muž (1957) nebo Chudák manžel (1958). V novém kulturním domě se uvedly mimo jiné inscenace Lucerna (1963), Jakub Oberva (1964), Kříž u potoka (1972) a další. Poslední hrou byla Písnička pro princeznu v roce 1975/76. Pak došlo ke vzpomínané odmlce, kdy již nikdo nevěřil v obnovení divadelní činnosti a tak vzalo za své mnoho kostýmů i kulis a došlo i k chátrání divadelní techniky a zázemí. Toto vše se nyní postupně pokoušíme napravovat a modernizovat. A co jde použít ze starých časů, to někdy i využijeme, a tak vznikne třebas malebná, možná naivistická scéna, kterou mohli diváci vidět ve Zlaté přadleně. V současném souboru jsme čtyři pamětníci a účastníci divadelního dění v obci v sedmdesátých letech
Existují v obci i jiné divadelní soubory?
Ve Václavově samozřejmě ne, ale v širším pohledu města Zábřeha ano. Při městském kulturním centru působí velký amatérský divadelní soubor s tradicí dlouhou mnoho desetiletí a při Katolickém domě začal v minulém roce působit amatérský soubor pod označením Divadélko na okraji.
Současný soubor má 39 starších členů a 8 mladších osmnácti let. To je na současnost poměrně velká členská základna, navíc u souboru z obce čítající 250 obyvatel, který začal pracovat před 5 lety. Jak se povedlo dát dohromady tak početný kolektiv? Jsou všichni činní, nebo jsou v tom počtu i tzv. přispívající členové?
Prvotní myšlenka vznikla, jak bývá v Čechách i na Moravě obvyklé, u piva. Další průběh byl zcela seriózní. Vybrala se první hra – Lucerna, jak jinak! Do ní je třeba velký počet lidí. Někdo se přihlásil sám, někoho jsme oslovili, protože se nám hodil do určité role, někdo se přišel podívat a už zůstal na pořád a ještě přivedl své přátele a rodinné příslušníky, já třeba i své studenty. Podobné to bylo i s dětmi. Postupně se samozřejmě z některých členů stali ti přispívající. Přestože je počet členů vysoký, vždy máme problém, když začínáme novou hru, některou postavu obsadit.
Jste jediným režisérem souboru, nebo je vás víc?
Ne, nejsem jediným. Prvním režisérem souboru je náš principál, zakladatel a duše souboru ing. Josef König, který hrával v mnoha ochotnických souborech na vysoké škole ve Zlíně, potom v Zábřehu a v Šumperku. V našem souboru se ujal režie např. Lucerny nebo Divotvorného klobouku, nyní pracuje na Goldoniho Lháři. Já se věnuji spíše pohádkám pro děti.
Jaká je Vaše osobní divadelní zkušenost, máte za sebou nějaké odborné školení?
Odborné školení nemám žádné a divadelní zkušenosti mám mizivé. Pouze jsem hrával v dorosteneckém věku v pohádkách pro děti. Ten nádherný pocit z hraní ve mně však zůstal a když se vyskytla příležitost, hned jsem ji využil. A tak jsem měl to štěstí zahrát si nyní např. zamilovaného vodníka v Lucerně nebo komického Belzebuba v Dalskabátech. Do režie pohádek jsem byl tak trochu přitlačen naším principálem. Nedostatek zkušeností jsem nahrazoval intuicí, citem a samozřejmě konzultacemi s manželkou a dcerami.
Jak volíte repertoár? Co je pro Vás klíčové při volbě titulu?
Kritéria mám dvě. Prvním je text. Hledám v něm krásný příběh a vtip. Dávám přednost klasické pohádce se zakletými princeznami, chytrým Kašpárkem, zlými čaroději a odvážnými junáky. S tím souvisí druhé kritérium - osoby a obsazení. Při čtení textu si musím umět v daných rolích (alespoň těch hlavních) někoho ze souboru představit a hru mu pak tvořit na míru.
Co Vás jmenovitě zaujalo na Zlaté přadleně?
Poetický a přitom jadrný text, příběh zmoudření líného děvčete. Bohatost vztahů. Nutnost vypořádat se technicky s častou změnou scény. Nezanedbatelné bylo i to, že hlavní role je jakoby napsaná pro mou dceru a měl jsem také k dispozici schopného představitele lesního muže Martínka Kinkáše.
Kolikátá repríza Zlaté přadleny se na Popelce v Rakovníku hrála?
Třináctá. Ještě že nejsme pověrčiví, jinak to mohlo dopadnout hůř. Ale asi si toto číslo nikdo neuvědomil. Statistiku si vedu jen já a naše kronikářka.
Jaké má Váš soubor k dispozici materiálně technické zázemí?
To je složité. Máme zcela k dispozici kulturní dům ve Václavově, nemusíme platit žádný nájem. To je výhoda. Technika je však už zastaralá. Mnohé se nám daří opravit či obnovit – opona, ovládání světel. Mnohé se ještě musí dodělat – doplnit osvětlení scény, zlepšit herecké zázemí - zvětšit šatnu a vybudovat u ní hygienické zařízení. Největší problém je v neexistenci trvalého vytápění v zimním období. V zimě se musí někdo obětovat a 2 až 3 hodiny před zkouškou jít zatopit na jevišti, aby herci neodcházeli s omrzlinami. A to nehovořím o tom, že si dříví musíme třeba i narubat.
Jak je Vašemu souboru nakloněna radnice, přispívá město (obec) na Vaši činnost finančně či ji podporuje nějakým jiným způsobem?
Dá se říci, že radnice je nakloněna příznivě nebo alespoň v rámci svých možností. Plně zajišťuje chod kulturního domu (elektřina, topení, údržba) a letos poskytla i granty na činnost a na Václavovský kulturní podzim – přehlídku divadelních souborů z okolí.
Co přivedlo Váš divadelní kolektiv k volbě organizační formy souboru jako občanského sdružení? Vyhovuje Vám tato forma a proč?
Na to neumím přesně odpovědět. Když se soubor zakládal, byla mu dána tato právní úprava. Nemáme s tím žádné problémy a nevíme, která jiná forma by pro nás mohla být výhodnější nebo nevýhodnější.
Vzpomenul jste přehlídku Václavovský kulturní podzim. Přiznám se, že jsem o ní neslyšel. Patrně jde o přehlídku spjatou s existencí vašeho souboru, o nově založenou příležitost k setkání divadelníků a obohacení kulturního života Václavova. Je to tak?
Ano, v minulém roce jsme pořádali 1. Václavovský kulturní podzim při příležitosti 40 let od otevření našeho kulturního domu. Mimochodem, václavovští občané odpracovali na jeho výstavbě během šesti let kolem 20 tisíc hodin zdarma. Kdo by to dělal dnes? I to je důvod, který nás nutí „táhnout tu káru dál“.
Váš soubor se objevil na národní přehlídce činoherního divadla pro děti poprvé. Jak jste se na Popelce cítili?
Jako v Jiříkově vidění. Bylo pěkné mít kolem sebe tolik lidí naladěných na stejnou notu. Bylo zajímavé sledovat, jak různě se dá k inscenacím přistupovat. Některé hry mne moc nezaujaly, jiné se mi líbily více, některé moc. Ale poděkování a obdiv si podle mého mínění, i přes některé nedostatky, zasloužili všichni.
Akceptovali jste nabídku zúčastnit se celé rakovnické přehlídky. Máte pocit, že Vám účast na všech představeních Popelky a rozborových seminářích může být prospěšná pro Vaši další divadelní práci? V čem především?
Každé představení bylo něčím zajímavé a dalo se v něm najít mnoho užitečného. Rozborové semináře pak pomohly rozkrýt chyby, ale i pozitivní prvky, které se v inscenacích vyskytovaly, které jsme podvědomě cítili, ale neuměli je pojmenovat. Nejúžasnější pak byla práce v dětských seminářích. Je otázkou, proč se mnohdy úsudek poroty odborné a dětské diametrálně lišil. Nehrajeme v některých okamžicích spíš pro přehlídku než pro děti? Takže v čem vidím přínos pro sebe? Více dbát na dramaturgii, odlehčit scénu a hrát pro děti hezké úsměvné, jasné příběhy, které pohladí na duši a s nimiž se téměř každý může ztotožnit.
Co byste vzkázal organizátorům Popelky, ať v pozitivním, či kritickém smyslu?
Vřelý dík za bezchybnou organizaci, obětavost, nadšení a atmosféru, která v divadle vládla, a za možnost ubytování přímo v kulturním centru.
Přijedete do Rakovníka zase, a to i tehdy kdybyste neúčinkovali?
Bude-li to jen trochu možné, tak ano. Kdybych mohl, napíšu si přihlášku ještě dnes.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor připravil Milan Strotzer