Texty: Sen noci svatojánské - 2002; Veliké lalulá + Čertovské pohádky - 2004;

HULEC, Vladimír: Divadlo je pomeranč - 41. Šrámkův Písek, 23. -26. 5. 2002, AS 2002, č. 3, s. 29 - 34.
Praha, DDS TY-JÁ-TR – HROBESO, William Shakespeare: Sen noci svatojánské.
Nejkonvenčněji na přehlídce dopadla skupina středoškoláků Hrobeso, jež působí jako součást Dětského dramatického divadla Ty-já-tr v Praze. Jejich Shakespeare byl jednoduchým, přímočarým přečtením předlohy, bez většího rozkrývání spodních vrstev textu, bez složitějšího rozehrávání situací. Tím ale docílili jedné velmi důležité kvality - Sen noci svatojánské se stal jejich příběhem, jejich textem, „jejich“ Shakespearem. Důraz kladli na frivolnost vztahů, snadnou zaměnitelnost partnerů a vnější - vždy směšnou - zamilovávanost. Hrálo se na prázdném jevišti v současných kostýmech, nikdo nepředstíral, že jsme na dvoře „karmínového krále“ Shakespeara. Pravda, bylo to hrané jen tak „nalehko“, divák si stokrát mohl říkat, že i tak by mohli herci hledat a nacházet v některých situacích víc, ale otisk myšlení a postojů určité části současných teenagerů z inscenace vyzařoval. I herecké výkony takové byly. Rvačky Hermie a Heleny, proměny vztahů Lysandra a Demetria, to nebyl sen, to byl vhled do jednoho nesvatojánského, zcela současného dne jakékoli třídy jakékoli dnešní střední školy. Duo Puků vtipně rozehrávalo celý prostor a skupina řemeslníků v čele s tesařem Pořízem se bavila sebeironickým hraním a nápady. V kontextu tvorby Ty-já-tru je toto určitě milý pokrok směrem k živějšímu, osobnějšímu divadlu.

ULRYCHOVÁ, Irina: OTVÍRÁNÍ 2004

S nelehkou nonsensovou poezií se pokusil vyrovnat po svém i jeden ze souborů divadla Radar v Praze 7 TY-JÁ-TR Natruc (ved. Radka Tesárková). Zvolili verše Christiana Morgensterna a pásmo pojmenovali . Do šaškovska laděné kostýmy s barevně pruhovanými podkolenkami avizovaly hned na začátku princip hry, hravosti, bláznění. Ale tento naznačený klíč nebyl nakonec v inscenaci skutečně využit. Jevištní akce byly převážně ilustrativní, působilo to, jako by se inscenátoři snažili dát nesmyslu realistický smysl (což je nesmysl). Tajemství a kouzlo absolutní básně Veliké lalulá bylo zcela ztraceno jejím využitím coby zástupné řeči ve scénce ranního vstávání; hravost ve jménech měsíců („Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců“) ztěžkla tím, že co se slovy řeklo, to se v akci doslovně udělalo atd. Jak se lektorský sbor při rozhovoru s vedoucí dozvěděl, inscenace vznikala z improvizací, nápady šly od dětí. To se zúročilo v tom, že děti byly živé, komunikativní a hrály s nasazením. Jenže nonsensová poezie (a speciálně Morgenstern) klade na inscenátory mnohem vyšší nároky, pokud se týká pochopení a vystižení žánru, vysoké míry stylizace a nadsázky, zkrátka nalezení adekvátního inscenačního klíče. A na to zatím spontaneita dětí samotných nestačila.

Soubor TY-JÁ-TR Načerno (Radar, Praha 7, ved. Radka Tesárková) uvedl vlastní dramatizaci Čertovských pohádek, vybraných z Pohádkových vandrování Vladimíra Hulpacha. Tři příběhy o tom, jak si lidé díky svému důvtipu a odvaze poradili s čerty, byly postaveny do kontrastu s rámcem, do něhož byly zasazeny, a který naopak naznačoval sílu těchto temných sil a jejich moc nad námi. Humorné pojetí samotných pohádek se tak střetlo s vážně traktovaným rámcem, aniž by ale z tohoto střetnutí vyplynul divadelně jasný význam. Nejuceleněji a nejdotaženěji působila pohádka Čert a Káča. Situace byly vybudované, hráči zaujatí, postavy jasně charakterizované a motivované, fungovalo dramatické napětí. Ve dvou předcházejících příbězích (Jak čerti ukradli lidem smích, Jak hlupák Dilino ke štěstí přišel) nebyly některé motivace postav zřetelné, po situacích divadelně zajímavě rozehraných následovaly situace jen nahozené či spíše odvyprávěné, děj neměl vždy dostatečný tah. Jistá nedůslednost se projevovala i v práci s rekvizitami (nezdůvodněné kombinování rekvizit reálných, zástupných i imaginárních). Je to škoda, protože nebýt těchto nedotažeností, dalo by se říci, že výsledný tvar se ze všech shlédnutých představení dostal nejdále na cestě od epického k dramatickému, od vyprávění o jednání k jednání samotnému.