Texty: Petra Zámečníková: OTVÍRÁNÍ 2006 - Deník dětské scény Trutnov 2006/0

Deník Dětské scény Trutnov 2006, 16. června 2006, č. 0
Redakce: Eva Brhelová, Iva Dvořáková, Pavel Kocych, Vojtěch Maděryč, Gabriela Sittová. Foto: Michal Drtina. 20 stran. Náklad - asi 300 ks.

OTVÍRÁNÍ 2006
Pražská krajská přehlídka dětského divadla proběhla v Karlínském Spektru ve dnech 1. - 2. dubna 2006. Zúčastnilo se jí celkem jedenáct souborů, jako nesoutěžní předskokan vystoupil soubor DDS TY-JÁ-TR Skřítci s drobničkou Kočkování. Přehlídka byla výborně zorganizována díky Jakubu Hulákovi a Miloši Samkovi, což ocenil především lektorský sbor ve složení Nina Petrasová, Petra Zámečníková a Jiří Pokorný. Porota doporučila na celostátní přehlídku čtyři inscenace: k přímému postupu inscenaci Francínek a Evelínka (Taneční studio
LIGHT, ZUŠ Na Popelce Praha 5) a do širšího výběru Splněný sen (ZŠ Nedašovská, Zličín), Střepinky (HOSTIDIV, ZŠ Hostivice) a Všech devět kapes natrženo (DDS-TY-JÁ-TR Načerno starší, DDM Praha 7). Škála žánrů, které se na přehlídce objevily, je překvapivě široká a pestrá; počínaje divadlem poezie, adresovaným jak dětem, tak dospělým, přes mýtické příběhy a pohádky,loutkové divadlo, stínohru, absurdní hříčky až k divadlu tanečnímu.
Aprílová sobota patřila především mladším dětem. Nesoutěžní Skřítci (vedoucí Radka Tesárková) předvedli roztomilé pásmo říkadel Jiřího Žáčka, zaměřené na kolektivní pohybovou koordinaci na jevišti. Vzhledem k průměrnému věku 5 let šlo spíše o cvičení a samotný akt veřejného vystoupení.
Další inscenací bylo též pásmo poezie, Český rok - jaro, v podání starší sekce DDS -TY-JÁ-TR Načerno mladší. Začátek s energickým vpádem copaté dvougenerační
tlupy vypadal velice nadějně, děti se objevovaly a mizely, inscenace zdála se mít rytmus a nápady. Kolektivní recitace však po chvíli začala zrazovat a jarní hravost vystřídaly naučené intonace, daň za poctivé „nacvičování“. Též pomocná gesta a výšleh imaginárními proutky trochu postrádal uvěřitelnost. Zkrátka vloudila se zautomatizovanost, se kterou se ale vedoucí Radka Tesárková umí
poprat, jak nám ukázala druhý den na jiné inscenaci!
O uzdravené princezně zní název pohádky Miloše Kratochvíla v provedení ZUŠ Prosek (vedoucí Jitka Morávková). „Král je doma! Král není doma,“ zazněl břitký hlas paní vedoucí a děti začaly hrát divadlo. Oblékly si kostýmy, „hupsly“ do postav a jedna dívka se ujala role vypravěčky. Částečně vyprávěný a zčásti více předváděný než hraný didaktický příběh postrádal výraznější nápad a divadelnost. Děti se styděly, točily se zády, odříkaly, odchodily a skončily.
Hru Jak se dělá pohádka Hany Budínské předvedl soubor STUDÁNKA ZŠ Umělecká, Praha 7 (vedoucí Běla Ježková). Text původně určený pro loutky byl sice upraven
nebo spíše „vylepšen“ aktualizačními slovními ozdobami typu „co je out a in“, či „ekologický dopravní prostředek“, srozumitelnosti příběhu však úpravy spíše uškodily. Kolektiv asi dvanácti dětí nám hrál divadlo na divadle. Spolu s vypravěčem, v jehož roli se děti střídaly, jsme sledovali příběh prince z Modrého království, který se vydal na koloběžce hledat nevěstu, jež hezky zpívá. Jemu samotnému moc do zpěvu nebylo, což trochu ubíralo logiku jeho požadavku na svou budoucí ženu (aktér údajně nebyl ve své kůži, jindy prý si pobrukuje...). Nicméně projel několik království - pletené, stříbrné, papírové a parádivé, ta vždy ztvárnil, spíše ilustrativně než situačně, kolektiv dětí sedících v půlkruhu. Vyhovující byla pouze princezna z Pleteného království, což jsme s překvapením zjistili, když se na konci náhle objevila. Sama se za princem vydala, proč zrovna ona však byla ta pravá, to už z příběhu patrné nebylo. Bylo to způsobeno především tím, že děti evidentně neměly jasno ani v pointě celé pohádky, ani v jednotlivých královstvích. Mechanicky odříkávaly naučené dialogy bez nejmenšího tušení situace. Nevyužily možnosti rozdílně vytvořit jednotlivá království, nesledovaly princův příběh, jeho motivace, celé inscenaci zákonitě chybělo napětí a šmrnc.
Mnohem svěžeji působila následující inscenace Splněný sen, (velmi!) volně podle Jana Wericha, v podání souboru ZŠ Nedašovská, Praha 5 (vedoucí Dana Svobodová).
Na prázdné scéně vybavené pouze několika židlemi děti odehrály jednotlivé situace, vybaveny náznaky kostýmu a několika rekvizitami. Z inscenace bylo patrné, že vznikala na základě improvizací.Herci hráli po smyslu, s lehkostí a bylo na nich vidět, že si jsou vědomi motivací svých postav, díky čemuž inscenace nepostrádala napětí. Diváci se bavili, avšak leckdo jistě nedovedl zahnat otázku: Je to ještě Werich? Děti si příběh přetlumočily do svého jazyka dost nekompromisně, jejich hravost se chvílemi zdála být až příliš civilní a rozvolněná. Slova jako „paříme“ či „tyvago“ přeci jen do
adaptace pohádky Jana Wericha nepatří. V závěru zkoušení zkrátka zřejmě neproběhla fáze návratu k autorovi s vědomým respektem k němu (případně proběhla neúspěšně). V každém případě bylo představení živé a bez následků „secvičování“.
Inscenaci Hra na tyrkysovou karavanu, připravenou ZUŠ Biskupská, Praha 1 podle Jaroslava Mareše a Hugo Balla, lze označit jako zajímavý počin. Vedoucí Hana
Trázníková zvolila jako předlohu perskou pověst o tajemné karavaně, která putuje pouští a veze poklad. Přepadnou-li ji lupiči, poklad se promění v kamení. Nikdo jej nikdy nemůže získat. Představení začalo výstupem dvou dívek, které si chtějí hrát na karavanu. Mají šátky na hlavách, jedna hraje velblouda. Jsou ovšem vytlačeny poněkud nedostačujícím argumentem „vy jste malý“
početnější skupinou starších, kteří začnou sami vyprávět příběh. O moc mladší ty dívky nebyly a i kdyby, tak proč to všechno? Jeviště je předěleno bílým hadrem, za kterým probíhá stínohra. Herci vpředu vytvářejí poměrně atmosférotvorný a působivý voiceband, poté ve stínohře předvádějí jednotlivé situace (přepadení karavany apod.). Vyhozené dívky se v závěru vrací s vítězoslavným dlouhým nosem, tato „pointa“ je však poněkud nepřesná. Bohužel se nepodařilo využít všech možností stínohry, voicebandy byly o dost vydařenější, především díky střídavému používání perštiny, češtiny a „svojštiny“. Stejně tak nebylo moc zřejmé, že si jsou všichni vědomi, o čem tento metaforický příběh je. Možná si na jeho divadelní ztvárnění mohli ještě pár let počkat.
První nedělní inscenací bylo pásmo básní Hanuše Jelínka - Ze zpěvů sladké Francie v podání souboru LUKLAJ z Prahy 4 (vedoucí Petr Železný). Dvě náctileté dívky, trochu starší kytarista a velmi slibný začátek. Mladý muž vystoupil s krátkou přednáškou o autorovi Hanuši Jelínkovi a jeho cestě k sladkým zpěvům. Poté zazněly první kytarové akordy a originál francouzská píseň. Dívky měly připravený paravan s otočnými obrazy připomínající jarmareční písňové divadlo a loutky plácačky. Inscenace měla velmi jasnou stavbu: píseň v originále, následuje recitace básně-písně ilustrovaná výše zmíněnými plácačkami. Kytarista se držel své kytary a až na úvodní výstup a jedno krátké zapojení zůstal v tomto laškovném pásmu coby muž zcela nevyužit, což bylo trochu škoda. Na inscenaci byla patrná snaha o čistý tvar, bohužel ale postrádala výraznější hravost a nápaditost.
Inscenace Francínek a Evelínka podle Polní víly Evelínky Františka Nepila je pozoruhodná z mnoha hledisek. Vedoucí Tanečního studia LIGHT při ZUŠ Na Popelce
Praha 5 Lenka Tretiagová se pokouší vyprávět příběh prostřednictvím pohybového divadla s prvky lidového i moderního tance. Skupinu zhruba třiceti tanečníků tvoří chlapci a dívky v rozmezí věku 6-17 let, což je obdivuhodné vzhledem k precizně vypracovaným choreografi ím a působivým mizanscénám. Tretiagová neopomíjí ani výtvarnou podobu inscenace, děti mají barevně sladěné kostýmy, na kterých je patrné ovlivnění folklórem, plní ale spíš jen estetickou funkci (dívky si hrají se sukněmi, s šátky...). Je to škoda, především hlavní postavy mohly být určitým výrazným znakem odlišeny, což by divákovi pomohlo orientovat se v té vířivé změti těl. Milostný příběh víly Evelínky a Francínka se postupně vyloupává z choreografi í a obrazů, krátké dialogy ústředních postav, kdy
se ostatní tanečníci způsobně upozadí, střídají dlouhé taneční sekvence doprovázené reprodukovanou hudbou. Kolové tance střídají pohybové obrazy - děti vytvoří mechanickou střelnici, jedoucí vůz s koněm (malé holčičky velmi vtipně ztvárňují kolo u vozu), jindy je zas útlá dívenka „použita“ jako puška. Poněkud matoucí je začátek celého představení, který tvoří ne příliš čitelný rámec
(či spíše jeho torzo). Týká se chlapce Ondřeje, který se vydělí ze skupiny, proběhne zmatená tahanice o perníkové srdce, celý tento úvod je později přehlušen vlastním příběhem. I když v závěru dojde k jeho určitému uzavření (Ondřej dostane smířlivé políbení od víly Evelínky), rámec není srozumitelný, protože není civilní a jasný. A především není vlastně vůbec potřeba (vznikl údajně z potřeby obhájit fakt, že děti hrají milostný příběh. Domnívám se ale, že tanec či pohybové divadlo je dostačující stylizace, která umožní dětem hrát o tématu, jež jim ještě zcela nepřísluší.) Inscenace má slabinu ve srozumitelnosti příběhu, především v první třetině je trochu obtížné se zorientovat. Otazník visí například nad postavou Ondrouška, malého „amorka“, prostředníka mezi ústřední dvojicí. A také nad rozuzlením příběhu, které přichází velmi náhle. Evelínka velmi rychle odpustí svému milému, který nepřišel na schůzku, neboť mu o ní Ondroušek neřekl. Slabiny v interpretaci
však leckterý divák snadno promine při pohledu na dovednost, energii a napojení celé skupiny.
Inscenaci původní hry Střepinky (Zuzana Rentová - Soňa Pavelková) souboru HOSTIDIV ZŠ Hostivice je možné označit jako solidní dětské divadlo. Skupina asi osmi dětí spolu s kytaristou a o něco starší dívkou představující maminku hrají příběh o radostech a strastech dospívající dívky Lenky. Na scéně vybavené pouze zelenými plastovými přepravkami hrají jednotlivé situace příběhu. Refrénem je vzývání jakéhosi alegorického stromu ztvárněného dvěma staršími aktéry. Děti hrají poměrně vědomě a je na nich vidět, že se s příběhem ztotožňují. Přesto
by textu prospěla razantnější aktualizace, chvílemi působí poněkud „zaprášeně“.
Minipovídky ZUŠ Křtinská, Praha 4 (vedoucí Hana Krobotová-Doulová) podle Pierre-Henriho Camiho (soubor chybně uvedl existencialistu Alberta Camuse, čímž mírně zmátl porotu) jsou skutečnou drobničkou. Jevištní provedení první ze dvou povídek, „Odhalení, které přišlo pozdě“, bylo poměrně zdařilé, šlo o tříminutovou etudu. U druhé, „Dítě století“, trochu utekla pointa. Nápaditě okostýmované děti hrály s nadšením, jen poněkud mátly „významotvorným“ důrazem, který kladly na veškeré své úkony. Nebylo zcela čitelné, o čem vlastně hrají.
(Což zapřičiňuje také volba předlohy, se kterou se pere leckterý zkušený divadelník.)
Inscenaci Člověče? v podání ZŠ Lyčkovo náměstí, Praha 8 (vedoucí Hana Šimonová) lze označit za pohybové divadlo. Vznikla v rámci mezinárodního projektu, ve kterém jsou zapojeny soubory z České republiky, Polska, Skotska a Německa. Soubor volně improvizoval inspirován hrou bratří Čapků Ze života hmyzu. Hlavní postava, „člověk“ oděn v bílé košili, je vyhoštěn ze společnosti „barevných“. Prochází pomyslnou hmyzí říší, potkává hovnivály, mravence, opatruje zakuklenou larvu, ve které poznáváme na konci jepici. Po smrti jepice následuje velmi
působivá scéna tance bílých rukavic. Na závěr se opět objevuje symbolika barev, k dívce představující „člověka“ přibíhá skupina bíle oděných, což lze vykládat, jako že nalezla „ty své“. Děti, spíše mládež, se snaží tančit, vyjadřovat pohybem, což se jim daří se střídavým úspěchem. Inscenace je ale působivá, má zajímavá místa, ač jako celek působí poněkud abstraktně a neinformovaný divák
by v ní drama bří Čapků, ze kterého soubor vycházel, ani nehledal.
Poslední inscenací přehlídky bylo pásmo poezie Josefa Kainara „Všech devět kapes natrženo“ v podání souboru DDS TY-JÁ-TR Načerno starší, DDM Praha 7 (vedoucí Radka Tesárková). Představení v podání několika děvčat, jednoho chlapce a kytaristy bylo příjemné, soustředěné, působivé, ale bohužel příliš dlouhé. Herci recitační pasáže povětšinou spojili s určitou akcí, ať už pohybem nebo jen vytvořením živého obrazu. Inscenace byla proložena písněmi, soubor si některé Kainarovy texty sám zhudebnil. V první čtvrtině inscenace vznikaly zajímavé situace postavené na napětí mezi dívkami a chlapcem, to ale postupně vymizelo a skupina začala postupně fungovat jako jeden kolektiv s odděleným kytaristou. Sborové recitace střídaly sólové výstupy, všechny dívky (a chlapec) se nám postupně představili, avšak zhruba po dvaceti minutách se do inscenace s velmi slibným začátkem začala vkrádat monotónnost. Básně jako by se slévaly
dohromady především v důsledku podobného rytmu a intonací u kolektivních pasáží. Divák zkrátka nemohl pojmout takový „poetický koncentrát“ a v inscenaci chyběly odlehčené, odpočinkové pasáže. Je nutno zdůraznit, že herci byli dobře technicky vybaveni, měli pěkné kostýmy, zpívali čistě a nemálo básní vyšlo pěkně. Přesto je toto pásmo ukázkovým příkladem, že méně někdy znamená více.
Petra Zámečníková