Texty: AS 2006, č. 5: připravila Marie Poesová: Z Hronovských recenzí a ....

Z HRONOVSKÝCH RECENZÍ A REFLEXÍ PŘEDSTAVENÍ
O většině představení na Jiráskově Hronově jste se na stránkách AS mohli dočíst minimálně jednou až dvakrát – a to při hodnocení krajových přehlídek a posléze přehlídek národních. Do třetice máte možnost vidět výběr zhlédnutých inscenací očima recenzentů Zpravodaje JH. Možná srovnání jak představení dopadla na Hronově s tím, co jste se o nich dočetli v AS č. 2 – 4, budou pro Vás zajímavá a inspirativní. Vedle tohoto výběru uveřejňujeme i recenze představení ze Slovenska a Holandska.

Divadelní spolek BANDA Benešov
Pavel Němec: Tak takhle to bylo aneb Život je jen náhoda
Záměr režiséra, scénografa a především autora a herce Pavla Němce stejně jako celého souboru Banda z Benešova je mně sympatický svou snahou o autorské divadlo. A koneckonců i svým dominantním zaměřením námětovým a tematickým, jež směřuje do dnešních dnů; vyprávěním o rasantním mladém muži bez skrupulí, který bezohledně spěje do „vyšších“ bohatých kruhů, na tuto svou dravost doplatí a skončí jako bezdomovec, jemuž platí hosté v hospodách piva za jeho příběhy. Zároveň ovšem hned musím dodat, že už tady začínají problémy, pro něž to představení pro mne zůstává jen pokusem. Tahle příhoda a z ní vyrůstající příběh je totiž příliš přímočará – někdy až plakátově křiklavá. Prostě: moc brzy jsou její tematické akcenty jasné a tlačí se na povrch a přes rampu příliš, příliš jednoduše. Snad v jednom jediném se tato jednoznačnost poněkud lomí: V závěru, kdy si oba vypravěči-hráči vyměňují místo a bezdomovec odchází, zatímco jeho náhodně z obecenstva vybraný partner začíná tam a týmž způsobem jako ten ztroskotaný mladý dravec. Tahle přesmyčka má v sobě přece jen cosi víc než jen ten doposud průhledně, čitelně a jednoduše vyprávěný příběh.
Přiznám se, že mne zajímalo na tomto představení daleko více téma druhé, jaksi méně rozvíjené a provedené, ale troufám si říci, že daleko slibnější: téma hry, divadla, nebo možná nejlépe - téma radosti z předvádění a fabulování. Ten dravec si totiž – jak ostatně naznačily už předchozí řádky – zvolí z diváků (odehrává se všechno vlastně teď a zde, kde se děje benešovské představení a herci to nijak neskrývají, naopak s tím přímo počítají, občas jsem měl dojem, že i paní Daniela Fischerová se ocitne na jevišti v roli spoluherce) svého partnera, protože své příběhy je zvyklý v hospodě předvádět, hrát. Ten partner se zpočátku bojí, stydí, tone v rozpacích, ale pak se jej zmocní vášeň, dere se do popředí, fabuluje, rozehrává ze své fantazie situace. Pavel Němec tento vývoj předvádí přesně, dynamicky, s věrohodnou proměnlivostí, ale především: vychází tak říkajíc sám ze sebe, nehraje postavu, hraje své představy o ní. Což – bohužel – neplatí o jeho partnerovi. Ten naopak hrál postavu ze všech sil, dokonce snad ze sil, které ani nemá. A to se nejen do tohoto druhu produkce nehodí, ale navíc to působilo příliš křečovitě, chtěně, nepřirozeně. Hravost, kterou by takto pojatá záležitost vyžadovala, byla ta tam, zůstala jen úporná snaha zahrát pravděpodobný charakter. Ale možná, že to byl záměr režiséra a autora Němce, že chtěl tuto postavu „vystřihnout“ jako ze života, co nejreálněji, aby ukázal důsledně a důrazně ten příběh, jenž má svou současnou „sociální“ notu. Ať tak či onak, výsledek je takový, jak jsem napsal v titulu: sympatické snažení, ale zůstalo jen u pokusu. Jan Císař

DS Právě začínáme Horní Počernice
Pierre de Marivaux: Hra lásky a náhody
/ … / V dnešných časoch má Marivaux boom. Prišlo sa totižto na to, že je to autor omnoho bohatší, omnoho rafinovanejší ako sa zdalo. Že za galatnými hrami lásky a náhody sa skrýva aj tragika, aj smútok, aj konštatovanie, že svet a človečenstvo nestoja na pevných nohách. Súbor z Horních Počerníc si vybral jednu z jeho najhrávanejších her. Hru lásky a náhody inscenoval kultivovaným spôsobom, však len jednu vrstvu z nej. Ozajstnú hru o láske a náhode, bez toho, že by za pôvabným príbehom hľadal ďalšie významové vrstvy. Forsíroval komédiu, zábavnost, ba na niektorých miestach sa dala zbadať aj ambícia o určitý druh ironizácie či dokonce parodie. Oceniť treba hereckú disponovanosť súboru, jeho cit pre vkus, zmysel pre marivauxkú kultivovanost a jemnosť. No náznaky parodie či hyperbolizácie boli priveľmi skromné a nestali sa osou režijnej koncepcie. Možno takto to myslel režisér pri tvorbe kostýmov, možno aj pri použití hudby v exponovaných milostných výjavoch. Nevklínenosť týchto prvkov do celkovej kompozície inscenácie, spôsobilo, že vyzerali ako nedokonalost, nedomyšlenost, či dokonce ako ilustrácia. Škoda, že tvorcovia priveľmi zjednodušili vizuálnu podobu svojho javiskového diela. Scénografia neposobila ani esteticky, ani funkčne. Marivauxova komédia – aj v tejto podobe – by sa uspokojila aj s omnoho jednoduchším, ale funkčním riešením. To rokoko pre amatérov je ťažké a drahé. A problematika hry nijako sa neviaže iba na rokoko. Láska, vzťahy, manipulácia s nimi, škodoradosť z trápenia sa iných a veci podobné, fungujú aj dnes. Ibaže už nie v podobe galantnej hry. / … / Vladimír Štefko

OS Remazury, Theatro ludem a Taneční divadlo Zóna Ostrava
Hana Galetková z moravských lidových balad: Za tkalcovským stavem
/ … / Vše je umírněné, éterické, vzdušné, velmi vkusné. Zkrátka ,je to takové „poetické“. Jako by ani o smrt a životní tragédie nešlo, jako by vše, co sledujeme, byl jen mámivý sen mladých lidí, pro které smrt a zabíjení jsou vlastně jen romantickou předehrou prvních polibků a prvních milování. Tempo zůstávalo stále stejné, nálady se (téměř) neměnily, tanec byl kultivovaný, zpěv opatrný, recitace tichounká. Představení plynulo jakoby v nekonečném proudu éterické nálady, jako by divák poslouchal ambientní hudbu, jejímž smyslem není drama, ale klid a smíření. A tu má úvaha, reflexe či recenze (jak chcete) končí. Toto lineárně seskládané pásmo textů, písní a nápěvů nebylo dramatickým world theatre, ale divadelním ambientem. A na ten se tradiční hodnotící prvky klást (téměř) nedají. Ale třeba se mýlím. / … / Vladimír Hulec

Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové,
studium Emy Zámečníkové
Kolektiv souboru na námět Emy Zámečníkové: Okna
Balancování na úzké hranici lemované patníky s názvy ironie, exhibice, sebeironie, trapnost, prázdnota. Občas rovnováha, občas přešlápnutí vedle. Vladimír Zajíc

Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové
Hans Karl Artmann: Ani zrnko pepře pro Czermaka
/ … / představení mělo neduhy v celkovém zpracování textu, který byl přece jen nad síly mladých adeptů divadla. Postavy věkově neodpovídaly předlohám, text byl podán příliš literárně (a vůči předloze pietně), herci nedokázali přecházet z jedné zvolené stylizace v druhou, příběh se rozpadal do krátkých skečů, které spolu jen velmi volně korespondovaly. Přesto některé pasáže byly uhrančivé, básnivě fantaskní, a tedy výtvarně a místy i herecky působivé. Třeba výstup korzetářky, dialogy andělů, smrt a pohřeb Hokynáře a podobně. I celkové výtvarné řešení scény, její syrová otevřenost, práce s vertikálou, dýmy, nasvícení, napomohlo tomu, co asi Hradečtí v textu cítili nejvíc: tajemno, uhrančivo, záhadno, opouštění racionality, svět podvědomých symbolů.
Spousty výhrad může mít profesionál k této inscenaci, uvést ji však si u nás troufne jen intelektuál-amatér nebo blázen. Puchmajeři byli ti první, Ema Zámečníková krásný blázen. Žehnejme jim za to a nežehrejme, že klíč k dramatickému textu – aspoň Hradečtí – nenašli. Vladimír Hulec

Divadlo Kámen Praha
Petr Macháček: Marmeláda
Súbor Divadlo Kámen z Prahy priniesl do Hronova hru s názvom Marmeláda. Názov nie je náhodne vybraný. Marmeláda je zástupné označenie na produkt, výrobok, cez ktorý inscenátori charakterizujú súčasnú realitu. Realitu nadnárodných korporácií, ktoré marketingovo ovládajú súčasný trh a ničia nekvalitnou produkciou prirodzenú konkurenciu. Svet sa mení na boj gigantov s malými súkromníkmi.
Autor a režisér Petr Macháček, poučený jazykovou štruktúrou absurdného divadla, ktorú pretavil do dnešného jazyka, vytvoril formálne čisté predstavenie, ktoré evokuje postupy minimalismu. Minimalismus sa objavil vo výtvarnom umení a v hudbe ako reakcia na abstraktný expresionismus a má tiež svoje korene v poparte, využíva motív opakovania celých uzavretých blokových sekvencií. Macháček rafinovane nastavuje na jednoduchý detektívny príbeh tuto modernú seriálovú štruktúru (opakovanie celých vetných väzieb zo zakódovanou dejovou informáciou) a dosahuje tak skoro kánonického princípu typického pre hudobný viachlas. Vzniká tak monotónna smyčka, ktorá vytvára zvláštnú emocionálnú rovinu. Opakovaním strácajú vety zmysel a obsah. Vhodne zvolená hudba text podtrhuje a spoločne tvorí štýlovú čistotu predstaveia.
Scénografia vychádza z podobnej blokovej montáže. Tri bloky (kancelársky stol, stolička, policový kontajner) tvoria základný kompozičný modul scény určujúci akčno-priestorový diagram pohybu postáv, ktorý je počas inscenace dosledne dodržiavaný. Destrukčné chovanie Agáty absurditu konštrukcie len podtrhuje.
Je prekvapujúce, ako sa autorovi podarilo doviesť jednotlivé načrtnuté motívy (pomsta Rostislava Levého, zmatočné návštěvy detektíva, smrť skladníka Františka atď.) do uzavretého dramatického tvaru s výraznými komickými prvkami. Vďaka takto prítomnej komike, ktorú postupne divak prijímal, sa dala pardonovať i neproporčne dlhá prvá časť predstavenia. Keby bola pauza umiestnená dramaturgicky vhodnejšie, divák by určite zažil ďaleko údernejšie a jednoznačnejšie posolstvo. Napriek tomu považujem inscenáciu za zajímavý prínos a obohatenie v súčasnom hľadaní divadelného jazyka. Ján Zavarský

/ … / Klobouk dolů před amatérskými herci, kteří dokážou udržet výraznou stylizaci hereckých prostředků, především repliky rozsekané vkládanými pauzami, zpomalené tempo a rytmizaci promluv v míře, s níž by měli potíže i jejich profesionální kolegové. A potlesk pro slečnu Agátu (nevím, která z obou Lenek mě okouzlila na večerním představení, zda Chadimová či Záveská), která se odzbrojující dětskou samozřejmostí pohybovala po jevišti ve svém vlastním světě plném stále nových a nových úžasných objevů! A jedničku zaslouží i hudební podkres podtrhávající formální kolovrátkový stereotyp.
Myslím, že po Macháčkově hře stoupne v Hronově spotřeba marmelády. Sama bych si dala kaktusovou, zázvorovou i dubovou. A možná i ekologicky čistou kombinaci rulíku zlomocného a vraního oka. Radmila Hrdinová

DS Antonín Praha
Martin J. Švejda: Surovosti laskavosti
/ … / Formálně je označené jako literární kabaret. Skládá se z přibližně tří desítek klipů, volně řazených bez čitelně budované architektury celku, i když jisté svorníky tu samozřejmě jsou – na začátku i na konci padne výstřel, vrací se varianta přednášky „smutného muže“ v krizi, písničky střídají povýtce mluvené a hrané výstupy. Ale přesunem jednotlivých čísel se struktura rozhodně nezbortí.
Už písnička zpívaná před začátkem představení polským dětským hláskem naznačila, že se tu bude hojně pracovat s fenoménem kýče, trapnosti a parodie. A jednotlivé výstupy „tepou“ hlava nehlava celebrity, anarchisty, teroristy, kursisty, sportovce, rappery, intelektuály, osoby v krizi i v „oukeji“, hambáče, supermarkety, fastfoody i klíšťata. Někdy jsou to výstupy vtipné, jindy míň. Tam, kde se ocitá forma v ostrém kontrastu s obsahem promluvy (večerníček starostlivého otce), se daří humoru víc, než když jde o pouhou parodii, kdy - alespoň pro mne – splývá dosti často parodované s předváděným. Občas se ocitáme na školní besídce či v televizní estrádě spíš než v literárním kabaretu, který by měl směřovat k náročnějším metám, než jen k prostému výsměchu. A v jednom či dvou momentech (píseň dvojice anarchistů a úchylkář ujíždějící na malých zvířátkách) jsem se zachvěla obavou, zda se zvolená míra herecké stylizace neocitá na samé hranici parodie mentálně zaostalých osob, což je, jak známo, hranice velice citlivá a ošidná. Ale možná jsem to tak cítila jen já.
Co ale pokládám za zásadní problém tohoto představení, je známá skutečnost, že chce-li někdo něco parodovat, musí to parodované setsakra dobře ovládat. A členové DS Antonín (nikoli všichni) mají problémy jak se zpěvem, tak i s jevištní mluvou. Když chci parodovat zpěvní číslo, tak holt musím umět zpívat. A když chci, aby mě bylo slyšet a rozumět i dál než ve třetí řadě (což je u literárního kabaretu postaveného na pointě slova požadavek celkem oprávněný), tak nemůžu mluvit s ledabylou výslovností a polohlasem, zvláště když si k tomu pustím hlasitou hudbu.
Jako nenáročná předpůlnoční besídka se Surovosti laskavosti celkem osvědčily. Do skutečného, neřkuli literárního kabaretu ale mají podle mě ještě dost daleko. Radmila Hrdinová

Divadelní spolek Haná při MěKS Vyškov
Vladimír Nabokov: Lolita
/ … / Divák sa z tejto inscenácie dozvie iba to, že muž stredných rokov sa zamiluje do mladučkej dievčiny a ona mu tú lásku opätuje, vrátane sexu. Do hlbších poloh sa ani inscenovaný text , ani inscenácia nedostali. A to napriek nesporne disponovanéj herečke P. Lorencové (Lolita), komornému priestoru, napriek ambícii používať rekvizity s meniacimi sa funkciami. Nemožno uprieť inscenácii určitú kultivovanost i vkus, na druhej strane nemožno zamlčať, že značná sémantická bezradnosť javiskového tvaru vyplýva aj z toho, že problematika, či téma nie je zrejme pre hlavných predstaviteľov problematikou zažitou a precítenou. Handicapom je aj vek Huberta, ktorý v Nabokovovom príbehu hrá kľúčovú rolu.Teda, aby sme sa rozumeli vek ako suma životných skúseností.
Nuž napriek svedomitej príprave – ako nás o tom informuje bulletin – videli sme len javiskovú správu o pikantním príbehu. Žiaľ, nebola priveľmi obsažná, ba ani priveľmi pikantná. Vladimír Štefko

Divadelné združenie Partizánské, Slovenská republika
Daniil Charms, Jozef Krasula: Spomienky budúceho starca
Tak to se mně už nestalo dávno, možná nikdy. Když jsem na scéně inscenace Spomienky budúceho starca uviděl ohromnou hlavu připomínající svým tvarem Majakovského kresby kapitalistů a buržujů z dávných let občanské války v Rusku, byl jsem tímto artefaktem naprosto fascinován a vlastně jsem celé představení vnímal přes tuto hlavu. Omlouvám se za to, ale byla to pro mne tak dominantní záležitost, že jsem si vlastně stále kladl otázku, jak se to nebo ono, co se děje na jevišti, vztahuje k této hlavě, jaký smysl to dostává tím, že z této hlavy někdo přichází, jiný v ní zmizí, někdo z ní vypadává, další v ní trvale žijí a nakonec se ta hlava začne rozpadávat a vlastně se nám odhaluje jakési lidské hemžení, které se v ní odehrává. Upřímně řečeno: když jsem šel na představení, tak jsem velmi dobře věděl, že ta hlava tam bude a neméně tak dobře jsem na základě této četby věděl, proč tam je a jaký smysl vtiskne celku tohoto jevištního díla. Jenže pak jsem viděl cosi jiného, než si Jožo Krasula napsal – a dobře, velmi dobře napsal. A to co z dobře, ne-li výborně prokomponovaného textu naprosto logicky a přirozeně vyplývalo, přestalo fungovat. Místo velkolepě vzklenutého celku, v němž hlava tvořila základní souvislosti, které směřovaly k tragikomickému pohledu na deformovanou absurdní realitu, nastoupila řada komických replik, dialogů i jednotlivých drobných situací, které vyvolávaly smích a živou reakci v publiku. To se upřít nedá. Stejně jako se nedá upřít, že soubor z Partizánského vládne prostředky, které patří k výbavě moderního scénování na vysoké úrovni a že tak inscenace Charmse je z tohoto pohledu rovněž nutně na vysoké úrovni.
Ale marná sláva: celistvý smysl, celistvé propojení, které pro mne představovala na jevišti ta hlava a které jsem nalezl v textu a snad mu i porozuměl, prostě v představení nebylo. Režisér Krasula podle mne nedorostl autora Krasuly, jenž připravil text pro inscenaci neskonale vyššího formátu, z níž zůstala jen ta hlava. Bohužel! Jan Císař

Údivadlo – DS Vendelín
Kolektiv souboru: Nemůže může
/ … / Čtyři patnáctileté či šestnáctileté dívky, jeden paraván a sled výstupů, scének a skečů. Všechny na jedno téma: Bejt nasraná na chlapy. Texty primitivní, herectví nijaké, režie žádná. Jako když si připravíte večírek pro kamarády a kamarádky. Snad všechno, co dívky předvedly, by se jim dalo vytknout. Ba co víc: Snad všechno, co dívky předvedly, by se jim dalo omlátit o hlavu. Texty, herectví, pointy, rytmus... A přesto se něco ve mně vzpírá, abych je jen tak „odstřelil“. Z jedné strany šlo o téměř sociologický dokument o tom, jak televizní a mediální tvorba zasahuje a ovlivňuje mladé lidi. Bylo až šokující, jak často využívaly dívky nedivadelní, mediální prostředky – nahranou pop music, rozhlasové i televizní moderování, různé soutěže (ostatně jako soutěž „zaobalily nakonec i celý svůj kabaret) a podobně. Z druhé strany šlo o aktuální téma, jež možná v centrech je již banalitou, v kopřivnickém kontextu může působit výbušně a dívky jsou vlastně drzé a odvážné. Na tomto festivalu zastupují studentské divadlo. Studentské a mladší než středoškolské. A taková jejich „autorská feminiáda“ byla. Přímočarý humor, jasné, jadrné vtipy, hubatost co to dá hrubozrnná. Nad všemi herecky čněla matka všech femin v podání Lenky Hrdinové. Její rozhýbávání prsou během písničky Mumuland hned tak nezapomenu. A její výstup coby fašistky všech femin, to už mělo cosi řáckého do sebe. Vše ostatní bylo ryze provinční a pouze pro omezený okruh příznivců. Přesazeny do kontextu JH působily kopřivnické děvy jako prostoduché nahé učnice v ostrém intelektuálním trní divadelně poučených diváků. Ale když jsem se rozhlédl po divácích a jejich reakcích, velmi mladé dívky a jeden starší pár se velmi dobře a nahlas bavili. To neberte jako obranu inscenace, ta byla příšerná, ale jako vnímání kontextů. I když teď budou asi čtyři kopřivnická F na mě nasraná, fandím jim víc než stoletým českým lípám. Vladimír Hulec

DS DeFactoMimo Jihlava
Martin Kolář: Groteska
/ … / Inscenace Groteska má jasné a čitelné určení: pocta žánru němé filmové grotesky. Každá z postav je typizovanou figurou hollywoodských „sennetovek“ – policajt, zločinec na útěku, nápadník, kráska, číšník, falešný žebrák, tulák. A situace jsou typizované jakbysmet. Od honiček, kopanců a dortových bitev přes dojemné polibky, svatby a falešná objetí po úvodní či závěrečné titulky s krátkými „filmovými“ sekvencemi…
Jihlavským jde myslím „o něco jiného“, možná méně ambiciózního, ale stejně podstatného – o nalezení a ozkoušení (si) radostnosti a naivity prvotních filmových grotesek a o poukázání na to, že tento humor je stále funkční. Že nešlo jen o konkrétní dobu, již s jedinečnou nadsázkou Sennetovi komici zachycovali a parodovali, ale že současně zobrazovali lidské typy a situace, jež jsou a byly vždy: outsider versus autorita, láska versus násilí a moc, humor versus tupost. Přes všechnu drsnost to byl obrovsky humánní (až sentimentální) pohled na svět. Grotesky rozesmávaly, rozradostňovaly a dojímaly, dávaly na chvíli zapomenout na okolní svět, byly cestou do říše srandy a fantazie. A přesně to je cílem – a podle všeho dovršeným cílem – této inscenace. Jistě by se na ní dalo ledasco vylepšovat, zpřesňovat, herecky i dramaturgicky dotahovat, jistě je v ní mnoho amatérismu a jen určitého „rychlokvašného“ okouzlení. Současně ale poučeného a v rámci stavu tohoto žánru u nás osvěžujícího. Jistě by předávaní „falešní“ milenci ve valčíkové scéně měli být odhazováni a odebíráni přesněji a rafinovaněji, jistě by bitka s dorty měla být důkladnější a propracovanější, zrovna tak jako úlety a odlety policajtských čepic, trestaneckého kapesníku či kufříku. Jistě by kostýmní převleky mohly být nápaditější, stejně tak jako honičky se „zatáčkami“ na jedné noze a či kolem lavičky, přeskoky z auta do auta (mimochodem současné jihlavské značky JI... mi přišly jako příjemný vtípek) a podobně. To už bychom se ale bavili o profesionálním tvaru, na který často nedosáhnou ani Boris Hybner a jeho žáci. Ti dokonce často nedosáhnou ani na to prvotní – humor. A na ten Jihlavští dosáhli měrou vrchovatou. Budiž jim za to – v době oslav 50 let moderní české pantomimy – vzdán hold a dík. A také za to, že po letech se z kolínské přehlídky dostala na Hronov inscenace, již je radost vidět. Vladimír Hulec

Teatro Plyšolíno Hradec Králové
Černý medvěd a želva: Plyšový zajíc do lesa nepatří
Trieda základnej školy v Hronove. Sektorová stena s policami, typický školský nábytok. Na poličkách knižky, plyšový tygrík a chobotnica. V kúte sediaci gitarista pri zvukovej aparatúre. Dva reflektory na štendroch, na podlahe koberec a malinký paravánik. Pred paravánkom zhruba dvadsať plyšových hračiek rôznych veľkostí. Zajačikovia a králici, medvedíci, tučniak, psíček, opička, dinosaurus, slon… O chvíľu sa ozve klopanie na dvere a do priestoru vstúpi herečka – klaunka animujúca žabičku, nasledovaná klaunom – hercom. Produkcia sa začína. Vo svete plyšových zvieratok je všetko jasné a jednoduché. Kamaráti si pomáhajú, čistia si zuby a neberú drogy. Zajačik s králičkom a myškou oslobodzujú medvedíka a padajú im popri tom hlavičky.
Lenže rozprávka pre detičky sa postupne transformuje do života hercov. A divák pomaly zisťuje, že ich život plný zvieratiek vôbec nie je plyšový. Alebo je plyšový až príliš? Aktéri sa vracajú domov a riešia problémy divadla i života. Pozerajú televíziu, vypínajú, zapínajú. Ako ovládač im slúži plyšová hračka. Vzniká manželský konflikt, paravánik sa stáva neprekročitelnou hranicou. Obklopení hračkami dokážú komunikovať už len s nimi. Zdanlivo nevinné a zábavné predmety sa postupne menia v obludný svet zmarených ambícií. Manželova výčitka pripomínajúca partnerke, že keby mala deti, nemusela by pre nich hrať divadlo, zrazu presmeruje vyústenie kratučkého príbehu až do existencionálnej roviny.
Schopnosť hercov improvizovať, vtipne napísaný text a úmerná dĺžka predstavenia slúžia Teatru Plyšolíno ku cti. Dobre použitá hudobná zložka a autentická scénografia len podtrhuje príjemný dojem z inscenácie. Úder plyšákom síce nebolí, ale zasiahne presne a na ľudsky citlivom mieste. A to deti i dospelých. Ján Zavarský

Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk
Yasmina Reza: Obraz
/ … / Daná inscenace je založena na přímočaré ilustraci textu a je v tomto smyslu provedena přiměřenými prostředky, s vkusem a odpovídajícím jevištním šarmem. Scéna je řešena v duchu stylizovaného realismu a v rámci dané divadelní konvence umožňuje rychlé proměny prostředí. Herectví usiluje v intencích textu o věrohodné předvádění chování postav a ve vypjatých momentech hledá oporu v poněkud všeobecném a nadbytečném psychologickém prožívání. Někde se protagonisté nechali strhnout k předvádění svých hereckých schopností, které bylo na úkor smyslu rozehrané situace. Pro herecké ztvárnění daného textu by byla přiměřenější větší míra nadhledu, bezprostřednější rozehrání situačních impulsů, větší konverzační pohotovost i zřetelnější charakteristika postav. Tato bravura konverzačního herectví je však věcí dlouhodobější tradice a přímé zkušenosti, která většinou chybí i na českých profesionálních scénách. Zvláště v první polovině byla inscenace poněkud retardována „stmívačkami“ s nahranými komentáři a rytmus dialogů ulpíval v monotónnosti. Posléze se však inscenátorům podařilo dosáhnout odpovídající gradace a strhnout publikum. Představení bylo odměněno bouřlivým potleskem, který znovu potvrdil nebývalý komerční úspěch uvedené hry. Obávám se však, že se při vší úctě k technické bravuře textu jedná především o mnoho povyku pro bílý kus plátna. Jakub Korčák

/ … / Přesto je tu jeden velký – a podle mého názoru nepřekonatelný – problém. Hra vypovídá o životních postojích, zkušenostech a krizi vztahů tří přátel ve středních letech, přičemž tato krize pramení z proměny mladíků do mužů, kteří už mají za sebou své zisky i prohry a také patřičné deziluze a prozření z nich pramenící. Ale v šumperském představení hrají tyto postavy pánové ve věku, na který Marek, Boris a Ivan vzpomínají jako na idylické doby jejich ještě bezproblémového přátelství. Kluci v tomto věku ale mají jiný slovník, jiné modely jednání, jiné způsoby, jak vést spor. Takže já jim to, co o sobě říkají, až tak moc nevěřím. V jejich inscenaci funguje hra spíše v rovině vtipné situační komedie, která publikum nepochybně baví. Dotknout se i jejích méně zábavných a hořkých stránek je ale tak trochu nad možnosti a síly představitelů. Nikoli náhodou sklízí v inscenaci tohoto titulu již řadu let slávu trojice Milan Lasica, Milan Kňažko a Marián Labuda. A není to jen zásluhou jejich nepochybně větší zkušenosti herecké, ale především životní. Radmila Hrdinová

DS Tábor
Carlo Goldoni: Vějíř
/ … / Dovedu si opravdu představit Goldoniho příběh o několikrát darovaném, ztraceném a nalezeném vějíři, jakož o zamotaných milostných propletencích, jež z toho vzniknou, zahraný jako nenáročnou zábavnou letní produkci pod širým nebem, barvitou, temperamentní a tak trochu kočovně šmíráckou. Jenže táborští divadelníci – při vší upřímné snaze – nedokázali využít jak dramatického potenciálu Goldoniho komedie, tak i možností představení pod širým nebem.
Začnu od toho druhého: umístěním produkce pod hladinu nikoli náhodou zvýšeného jeviště odsoudili inscenátoři herce k tomu, že je sedící diváci (s výjimkou první a možná i druhé řady) viděli stěží od ramen nahoru, takže o tom, co se děje pod touto úrovní, se mohli jen dohadovat. Mnozí to řešili stěhováním z místa na místo, někteří odchodem. Slibně vypadající konstrukce byla využívána minimálně, nejvíce akcí se odehrálo pod ní, na ploše o rozměrech tak půldruhého metru na druhou, kde si herci dost často úspěšně překáželi. Od představení pod širým nebem, navíc hraným v bezprostřední blízkosti publika, očekávám, že diváky zaznamená a osloví razantněji, než když se hraje před publikem utopeným v anonymitě tmy klasického kukátkového divadelního sálu. K pokusu o interakci s publikem ovšem docházelo zcela výjimečně a zdá se, že spíše z iniciativy a momentálního nápadu jednotlivých herců, než plánovitě. Představu o tom, jak se hraje Goldoniho komedie, omezil soubor na dvě hlavní kvality: rychle a nahlas. Přičemž to nahlas nebylo pohříchu doprovázeno náležitou technickou kvalitou mluveného slova, zato stereotypně používanou nahranou hudbou, takže mnoho slov se cestou k divákům poztrácelo. Zvláště když psi štěkali, děti se honily, vlak duněl, pivo se prodávalo a vosy lítaly. A to vytoužené sluníčko píchalo diváky do očí. Takže tento Goldoni byl pro všechny a pro nikoho a je to škoda, protože soubor by na to herecky měl. Ale chtělo by to ještě dost práce. Radmila Hrdinová

DS TiNA NI NA Ni Jeugd-Theater-School Alkmaar, Holandsko
Ari Peterse a Susan van Hulst: Yaacob
/ … / Scéna polepená novinami s palandou a malou kuchyňkou, ve které mamka vařila snídani, na mě zapůsobila příjemně ponurým tajemnem. Představitelka matky rozehrála etudu vaření kaše a komické prostírání na stůl, což se mi herecky velice líbilo, ale trošku se to vleklo, že jsem uvažoval, jestli má vůbec zapnutý sporák.
Postupně se přidala další dvě děvčata, o kterých se domnívám, že to byl syn a dcera výše uvedené matky. Všechna tři děvčata se postupně exponovala specifickým stylizovaným charakterem, který si perfektně udržela po celou dobu představení. Všechna měla čistý mimický projev. Občas protagonistky předvedly lehčí klaunérie a ukázaly, že to také ovládají. Obdivoval jsem timing jednotlivých fragmentů a kladně hodnotím všechny gagy, které se představením prolínaly. Avšak z hlediska rytmu bylo pro mě představení jako celek trošku pomalé. Ale protože jsem viděl již více holandských pohledů na svět, bylo rychlé. / … / Michal Hecht

Útvar totálního divadla Vydrž! Praha
Tom Tamten: Venku!
Produkce souboru Vydrž! byla natolik krajní, experimentátorská až do myslitelně nejzazších mezí (dalo by se i říci pokoušející až k hranici neúnosnosti trpělivost diváka, možná programově, možná z neznalosti a nezkušenosti rezignující na divadelní jazyk), že by bylo možné označit ji jako antidivadelní, jako ne-divadlo. Svou podstatou se vzpírá popisu, formulaci, logicko-racionální interpretaci. Usiluje natolik důsledně o vyvázání se ze všech divadelních konvenci a je tak vypjatě antiaristotelovská a prosta všech divadelních reforem, že jsem se začala obávat, že pro mě jako recenzenta nezbudou zcela žádné souřadnice, ze kterých je možné tuto produkci pojmenovat. Ale v průběhu „děje“ se zrodí kniha a rozpadne jeden vztah. Existuje–li časová posloupnost, je možný i příběh.
Za Marií, která píše knihu, chodí zvláštní černí pánové. (Dole pod jevištěm mají své nástroje, na které nic moc zvláštního nezahudou, ale hlavně se pochechtávají tomu, co se děje na prknech nahoře.) Marie žije šťastně se svým manželem. Marii terorizují mobiloví hajzlíci v mateřské školce, jejího muže terorizuje šéf, který cosi prefabrikovaného vyrábí. Přístav manželství se rozpadá. Marie ztvrdne – vlivem černých pánů literátů a patrně i psaní románu. Její muž ji začíná připadat banální. Marie zrodí knihu a opustí muže. Obětí této konzumně- bohémské story (srážky dvou světů) se stává manžel Tomáš. Je ukřižován posměchem, potupně vystaven na piedestalu konvence - televizi. Netuším, zda pytlíky od hamburgrů a americká vlajka měli znamenat zhanobení oběti nebo ji pouze „pojmenovat ošacením“. V příběhu Marie a Tomáše se střetnou „dvě civilizace“ a ten příběh je vyprávěn sice divadelně velmi neuměle, nešikovně, insitně, ale nikoli hloupě.
Přiznám se, že nad mnohým v této inscenaci jsem byla zmatena, chápala jsem i že mnoho diváků odešlo. Přesto ve mně tato na jevišti odehrávající se událost (konvenční termín inscenace je skutečně nevhodný, protože o in–scenovaní, vědomého vkládání do prostoru, nemůže být řeč) byla sympatická, poutala mě. Měla v sobě totiž něco podstatného pro divadlo a tvorbu vůbec, puzení něco sdělit, vyslovit se, konfrontovat se světem. Byla to produkce zneklidňující, provokující. / ... / Daria Ullrichová

Soubor Pachýř Pačejoff Plzeň
Konrád Bužle: Veselé příhody Pachýře a Chroše
Málokedy sa stáva, že čas, ktorý je potrebný na prečítanie recenzie je identický s časom trvania predstavenia. V divadelnej terminológii sa na túto ojedinelú časovú zhodu používa termín jednota času percepcie a reflexie. Súbor Pachýř Pačejoff z Plzne uviedol na hronovskom festivale dávno zabudnutú hru pre dve marionety a moderátora od známeho posteuklidovského autora Konráda Bužleho. Bužle mal to nešťastie, že písal v českom jazyku a tak sa jeho stereometrické divadlo (predchodca Schlemerovho Triadického baletu) nestalo dostatočne populárnym. Jeho priekopnícke minimalistické kontexty – guľa a kocka ako marioneta – sa začínajú až v súčasnej dobe dostatočne výrazne presadzovať. Toľko k vzniku a dobovým súvislostiam diela.
V predvedenej inscenácii treba oceniť dostatočnú vernosť autorovi, presahujúcu skoro až do rozmerov sebeidentifikácie. Stávame sa svedkami ojedinelého javu, pri ktorom dochádza k splynutiu interpreta s autorom. Jedná sa o akýsi zvláštny druh reinkarnačného divadla, kde výrazy tvárí v publiku sú totožné s mimikou hlavných aktérov a naopak. Jedinou nemennou konštantou zostávajú základné geometrické tvary – kocka a guľa, ktoré sa postupne svojou statičnosťou menia na objekty geometrie euklidovskej. Aktéri nedostatočne využívajú atribúty posteuklidovskej geometrie, jako je krížové vahadlo a elastické šnúrky, čím sa stáva, že posolstvo, ktoré obsahujú objekty, postupne stráca význam.
Čo sa na predstavení dá oceniť, je práca s tmou, ale práca s pauzou a prestávkou bola nedostatečne zvládnutá. Celkove môžem skonštatovať, že nasmerovanie súboru na toto posteuklidovské divadlo s minimalistickými aktualizáciami, je správnou cestou. Je ovšem ťažké uvažovať o prenose tohoto výsostne experimentálného prúdu z oblasti amatérského divadla na profesionálne scény. Preto je možné súhlasit s motom autorov i aktérov uverejneným v bulletine hronovskej prehliadky: „Divadlo je alfou a omegou našich životů… stejně jako cokoliv jiného.“ Ján Zavarský

DS Ztracená existence Praha
Alexandr Guha: Dentální rapsódie
/ … / Středobodem veškerého dění je ústní dutina, resp. spodní zubní část a její životní peripetie. Tento ústřední nápad, zavánějící až prvkem ozvláštnění, není vůbec špatný a dává možnosti řady originálních a vtipných sdělení, gagů a nečekaných spojení. To vše propojeno známými hudebními hity a pohybovými kreacemi dalo vcelku příjemný odpolední koktejl, u kterého však zůstalo. Nápady časem ztrácely půvab originality a jejich prezentace zaváněly známým úslovím „ber kde ber“, jako např. opakující se spojení „Mám toho po zuby“, krk – krček apod. Příjemný výstup se žvýkačkou záhy vystřídalo poměrně nevynalézavé číslo s párátkem či vtip postrádající čištění zubů. Je škoda, že inscenace se jako celek neubírala cestou, která byla naznačena např. v situaci kolem orálního sexu, jež zaváněla až allenovskou poetikou. Naopak situace v zubní ordinaci a následný souboj Řezáka s Kazem patřily, dle mého názoru, k nejslabším místům a neuškodila by jim alespoň špetka vynalézavosti a původnosti. Přesto jsme byli svědky příjemné a úsměvné inscenace, která nepostrádala vkus a mnohé potěšila. / … / Milan Schejbal

Černí šviháci Kostelec nad Orlicí
Josef Tejkl: Bílí andělé pijí tesavelu
/ … / Hra o postupně se upíjející fotbalové jedenáctce, která je kompletní až ve chvíli, kdy všichni leží „tam za lajnou“ zmoženi trenérovou hruškovicí, začíná anekdotickou situací vlastenecké výměny francouzských lahůdek za poctivý český alkohol a pokračuje líčením problémů domácího mančaftu, při nichž je hojně a jazykově vtipně využíváno fotbalové hantýrky. Jenže to je asi tak vše. Hra se záhy začne potácet na místě ve stereotypu tématu, jež lze shrnout do Džezikovy věty: „Kdo nechlastá, ten se nevykope.“ A jediným divadelním „ozvláštněním“ inscenace je neustálé režisérovo lamentování nad nepřítomnými herci, kteří mu kazí generálku, a přidělování jejich rolí stále se zmenšujícímu okruhu těch, kteří se ještě udrží na nohou. Nic moc nového na scénu nepřinese ve druhé polovině ani ženský element, představovaný chlapy, ostatně je to moment problematický, když do čistě pánské sestavy vpustí předtím režisér zaskakující nápovědku Daškovou – a taky z faktu ženy hrající muže nedokáže nic vytěžit. Stejně tak „dámský“ striptýz do pánských trenek s namalovaným ženským pohlavím vzbuzuje daleko víc trapnosti než veselí, podobně jako stereotypně přehrávaná homosexualita „režiséra“, která má zjevně pouze odlišit postavu režiséra od ostatních představovaných fotbalistů, na což by stačila trika se jmény, dokonce i bez šály by se obešel. Zpočátku mě zaujal hudební plán inscenace, v němž lze vysledovat jistou snahu po kontrastu, poetizaci a pointování (využívání hudby od jazzu přes folklór dokonce až k Händelovu Mesiáši), ale i ten s postupem inscenace zlevnil na stále častější citaci pouze fotbalových popěvků.
Černí šviháci chtějí provokovat. Vyžadují diváky otrlé, milovníky černého smíchu, nikoli publikum salónní. To je v pořádku. Provokace je mi sympatická, méně už však stereotyp a vulgarita, které nudí. Ale pro objektivitu zaznamenávám, že kromě diváků, kteří během představení odešli, našlo se i dost těch, kteří se zjevně docela bavili. Radmila Hrdinová

/ … / Citlivější či empatické duše jistě i z toho tvaru vyčtou autorův existenciální smutek a hořkost, možná až zoufalství z nicotnosti života a lidských vztahů, divadelně (tedy s nějakým nábojem, strukturovaností a rafinovaností) je předat se však Tejklovi a jeho hercům nedaří. Inscenované drsné „události“ (umírání, pití humusu z akvária apod.) a hospodské řeči nejspodnějšího kalibru působí křečovitě a násilně, autorsky, režijně i herecky bezradně. Tak jako celek. Tesavela zkrátka není fernet. / … /. Vladimír Hulec

Malá scéna Zlín
Martin Sherman: Když tančila…
/ … / S podobnými texty se nedá dělat o moc víc, než je více méně zahrát tak, jak je autor napsal a spoléhat přitom na vkus, inteligenci i herecký um představitelů, že nepropadnou sentimentu úplně. Protože sentiment není vyjádřením pocitů, jak se v textu praví. Tuším, že to byl Jan Werich, který kdesi přišel s přiléhavou definicí, že sentiment je vulgarizací smutku.
Překonat nástrahy Shermanova textu se zlínskému souboru /…/ vskutku nepodařilo. Jejich herecká i lidská nezkušenost daná i jejich věkem nedostatky hry spíše zdůraznila. A tak jsem opravdu nevěřila Isadoře její smutek nad ztrátou dětí, to už spíš rozhořčení z rozmělňování jejího uměleckého odkazu, ani Sergejovi jeho vášnivé i opilecké výstupy, které se zvrhávaly v nechtěnou karikaturu, Mary její emancipovanou rozvernost a tak bych mohla pokračovat. Výjimka potvrzuje pravidlo a tou pro mne byla Hana Belzer Renaty Švrčkové, která si uchovala při vší strohosti a upjatosti výrazu jistou tajuplnost a hereckou celistvost.
Nevyčítám souboru, že na Shermanově melodramatu ztroskotal. Ostatně se to stalo i některým profesionálům. Co ale kladu na jejich účet, je naprosto nedostatečná kvalita jevištní mluvy (polykání slabik i celých vět u představitelky titulní role, ale i u jiných) a především ostudná ruština představitele Jesenina Marcela Kotíka. Když už si soubor zvolil překlad Alice Nellis, který pracuje s pasážemi v cizích jazycích, tak jim měl věnovat větší péči. Hrát ruského básníka v tak příšerné ruštině je urážlivé. / ... / Radmila Hrdinová

DS Scéna Kralupy nad Vltavou
Tracy Letts: Zabiják Joe
Inscenovat hru Tracyho Lettse Killer Joe (Zabiják Joe) z roku 1993 není vůbec snadné. Autor je herec, člen chicagského souboru Steppenwolf Theatre, a toto je jeho prvotina. Napsal ji, když mu bylo dvacet osm let a premiéru měla v Chicagu. V Americe zprvu příliš neuspěla (dodnes se tam uvádějí spíš jeho další hry Bug z roku 1996 a Man from Nebraska – ta se v roce 2003 dostala do finálových nominací na Pulitzerovu cenu za drama), ale její uvedení na Edinburghském festivalu a udělení ceny Edinburgh Fringe Award ji katapultovalo do Londýna a odtud do Evropy. U nás ji záhy přeložil Josef Josek, ale několik režisérů ji odmítlo, neboť si s ní nevěděli rady. Teprve Michal Lang objevil klíč, kterým tuto hru u nás interpretovat – černou grotesku a expresivní herectví /…/ Nevím, zda Michaela Kuptíková viděla některé z profesionálních uvedení této hry u nás, rozhodně ale jimi není ovlivněná. Její inscenování totiž přesně odráží to, čeho se čeští režiséři obávali. Čte hru jako víceméně sociální drama z prostředí problematické rodiny. Herci jsou vedeni v podstatě k realistickému herectví, příběh je podáván lineárně, bez ostrých střihů a proměn, jako by se mohl takto skutečně stát. Komiks, horor, coolness intimitu v něm nehledá a pokud tam jsou, objeví se tam jen mimoděk. Tím se vytrácí rytmus, drsnost i šílenství, jež jsou hlavními nosnými prvky Lettsova textu. Právě proto, že je herec, nabízí hra přemíru hereckých možností. Právě proto, že je Američan, najdeme v ní mnoho odkazů na americkou pop-kulturu. /…/ Režisérka je opomíjí zcela, čehož dokladem jsou mj. plakáty neamerických kapel, které ostatně těžko mohou charakterizovat prostředí Smithovy rodiny. Otcovo neustálé sledování televize by mohlo být funkční, kdyby divák zřetelně neviděl a dokonce i neslyšel, že na puštěné obrazovce je jen zrnění. To by musel být hodně zkouřenej tatík, kdyby takový obraz sledoval! Nepíšu to proto, abych se ušklíbl nad scénickou neobratností, ale spíš jako doklad, že tvůrci o formě ani prostředí příliš nepřemýšleli. Zkusili si svými hereckými a inscenačními možnostmi náročný současný text. Pohořeli, to se stává. Kardinální otázkou nejen k této inscenaci pro mě zůstává to, co jsem napsal či si myslím i o několika dalších na letošním JH (Obraz, Když tančila…). Má smysl, aby se amatéři měřili s profesionály? Otázka míří na dramaturgy. U Zabijáka mě aspoň smiřuje, že jde o dramatiku u nás i ve světě aktuální a nekomerční (byť úspěšnou). Vladimír Hulec

DS LÁHOR/ Soundsystém Hranice
Kolektiv souboru:100 procent alibi
/ … / Estetikou a etikou současnosti se stává reality- show. Tváří se býti autentickou zprávou, záznamem skutečnosti, ale je vědomou, pochopitelně komerčně (nebo obecněji řečeno úspěchem) motivovanou manipulací. Uspokojuje, ve slušné společnosti tabuizované, voyerství.
Improvizace je metodou jednak pedagogickou, jednak tvůrčím principem. Jako pedagogický princip tvůrčí schopnosti individua kultivuje, jako tvůrčí princip (a to je výhoda i nebezpečí) individualitu odhaluje, demaskuje. Improvizace je riskantní, ale proto i lákává, poutavá, nekonvenční, „experimentální“. (Přiznávám, že jsem byla jistou dobu produkcí zaujata, než jsem si uvědomila, že není použitá jako princip tvorby umožňující objevovat nečekané, že je pouze využita její vnějšková atraktivita, vytváření zdání autentičnosti. Reality show.) Improvizace vyžaduje a daří se pouze silným osobnostem. Mám závažné pochybnosti, touto produkcí posílené, lze-li ji provozovat jako tvůrčí princip ve větším kolektivu (jako pedagogický nebo terapeutický princip jistě ano). Obávám se, že větší komunita, vygeneruje vždy svého vůdce, guru, který stmelí různorodé jedince v sektu jednotného názoru. Hra na improvizaci jako metoda manipulace.
Ale třeba se jen bráním poznaní, akceptovaní skutečnosti, že více lidí najednou by mohlo artikulovat (ve všech možných významech, od pronášení slova po způsob přemýšlení) tak vulgárně. Daria Ullrichová

Výběr z recenzí uveřejněných ve Zpravodajích JH 2006
připravila Marie Poesová.