Texty: Ron, Vojtěch: Lidové divadlo, heslo, 2000

LIDOVÉ DIVADLO -
*1 společné označení pro rozsáhlou oblast divadelních, dramatických i scénických fenoménů v lidové kultuře.

*2 Má původ v antropologické bázi, jako způsob uspokojování vrozených potřeb člověka pro umělecké vzrušení a krásu, mysterióznost a metaforičnost, obřadnost, konkrétnost i tvořivou hravost a komickou tvořivost.

*3 Od svých pravěkých počátků, po staletí tvořilo součást kultových jednání, aby sdělilo obsah slavnosti a svátků, ale také v určitém řádu uspokojovalo ludické potřeby a schopnosti člověka. Prostupuje kult, magii, obřady a jiné kolektivní společenské akce.

*4 Realizovalo se v nejrůznějších tvarech, postupech, projevech od nejjednodušších až ke komplikovaným náročným produkcím. V prostých výstupech a obřadech, obchůzkách, procesích, chorovodech, v dětských hrách (ne v dětském hraní), pantomimách, malých zpěvohrách, v divadle loutkovém i v monumentálních sousedských představeních, stále zdokonalovaných a proměňovaných novými doplňky a škrty.

*5 Osobitý systém lidového divadla podmíněný nedostatkem hmotných prostředků vedl k metaforičnosti a expresivitě prostředků, k aktivizováni představivosti a zdůraznění aktuálních významů.

*6 Žije i v naší současnosti v amatérském, poloprofesionálním i profesionálním inscenování různých folklórních projevů, či v reliktech tu a tam udržovaných a obnovovaných jako "sváteční" akce v běžném životě (masopust, tradiční tříkrálová koleda církví organizovaná, jízda králů, prvomájová maškaráda - např. ve Světlé pod Ještědem atd. atp.).

*7 Všechny tyto projevy se vyznačují základními principy dění divadla. Zásadně musí být živou akcí v určitém časoprostoru - "zde a nyní" a zároveň zpětnovazebním kontaktem účinkujících a účastníků či publika (z percepce lidového divadla není nikdy nikdo vyloučen, nestydí se za svou produkci).

*8 Uplatňují se v něm hlavní divadelní složky. Především nezbytná herecká složka, která spočívá v přeměně ustanoveného člověka v jinou postavu pomocí chování (mimiky, gestiky, pohybů, mluvou či zpěvem), masky (nalíčení, zhotovené-připevněné, základní grimasy), kostýmu, ale i rekvizity, to vše se děje na scéně vymezené hrou herců, nebo ohraničením předváděcího prostoru - dějiště či stavbou zvláštního podia nebo dokonce jeviště. Neobejde se bez fixovaného či tradicí orálně předávaného nebo improvizovaného textu s dialogy, monology, písněmi a proslovy.

*9 To, co lidové divadlo přebírá z jiných vrstev kultury či umělecké tvorby, je nejen přetvořeno, ale adaptováno, ztrácí svůj původní význam a tvar, je pouhou skrytou inspirací, protože provedení lidovými účinkujícími zcela změní někdejší předlohu.

*10 Projevuje se ostrou expresivitou, ale nedovede experimentovat.

*11 Lidové divadlo umí pracovat s prolínáním různých výrazových prostředků a postupů, někdy nezná hranice mezi komickými i vážnými prvky, ale někdy má také smysl pro čistotu žánru.

*12 V oblasti lidového divadla lze dnes určit několik základních typů divadelních produkcí.

*13 Akce, vznikající z původních pohanských obřadů spojených s kosmickým časem (slunovrat, den-noc) a hospodářským rokem a s rodinným životem (zejména "svatební" divadlo).

*14 Divadelní díla a dílka, které se postupně vyvíjela ze středověkých náboženských či světských divadelních žánrů (dorota, mikuláš, tři králové, intermedie a rozsáhlá oblast smíchové kultury) závislých na církevním roce..

*15 Konečně představení "druhého", dosud žijícího, inscenovaného folklóru, národopisných revui, nabízejících publiku režírované, zkoušené, vytvářené a dotvářené etnografické žánry: tance, vyprávění, scénky, zpěvy písní, hudební skladby, přehlídky lidových krojů, stylizované zvykosloví atd.

*16 Vedle nich je třeba připojit náročné specifické umělecké inscenace lidových dramat (např. Komedie o židoj Šilokoj, Komedie Františce, pašijové, vánoční, starozákonní dramatické kompozice jevištních představení).

*17 Zvláštní typologickou skupinou je dosud realizovaná divadelně žijící smíchová kultura v současném zvykosloví (karneval, masopust, parodistické akce zaměřené na současnost), s improvizovanými akcemi a různými zděděnými relikty.

*18 Lidové divadlo souvisí s celým kontextem tradiční regionální, často i lokální lidové kultury a prezentuje se svými krajovými i místními zvláštnostmi a variantami.

*19 Ne každá oblast však dokázala a dokáže vytvářet podmínky k udržování, pěstování a rozvíjení domácích divadelních tradic. V mnohých regiónech současnosti nejen že nežije, ale tradice jsou zcela zapomenuty. Existuje však jako zábava, snažící se o umělecký počin individuálně kolektivního typu v některém amatérském souboru, který dnes působí v silné konkurenci exportované populární postmoderní písňové a hudební produkce.

*20 Obřady, magické obyčeje s výraznou divadelností dnes realizované, ztratily své původní zaměření a závaznost, staly se zábavou. V jejich znovukonání je však stále přítomen jejich ztajený obsah, který sekularizací neztratil svou hodnotu, ale nese a přenáší svérázné poetické poselství do současnosti.

*21 Jak se bude rozvíjet folklórní "lidové divadlo" následujících převratných dob, nelze předvídat. Lze jen předpokládat, že s globilizačními snahami poroste i význam místních tradic reprezentovaných a inspirovaných zděděnou kulturou "domova" v unifikujícím se globálním světě.

*22 Právě kvalitně a tvořivě "použité" divadelní prostředky a postupy svérázných divadelních děl mohou zvýraznit a nabídnout folklórní bohatství tradic našeho "domova".


Literatura (výběr)

Bohuslav BENEŠ: Současný folklórní divadelní projev, Premeny ľudových tradicií v súčasnosti 1, Bratislava 1977, s.301-304.

Bohuslav BENEŠ, Úvod do folkloristiky, Brno 1980.

Bohuslav BENEŠ: Výroční zvyk jako hra, divadlo a zábava, in: Výroční obyčeje, Lidová kultura současnosti sv. 8, Brno 1982, s.67-71.

Bohuslav BENEŠ: Divadelní ochotníci a folklorní soubory - cesty a výhledy, In: Národopisné aktuality, r. 22, 1985, č.3, 201-3.

Bohuslav BENEŠ: Typologie a funkčnost současného lidového divadla u západních Slovanů (K 95. výročí narození P.G. Bogatyreva), in: Československá slavistika, 1988, s. 275-277.

Bohuslav BENEŠ: Existuje ještě lidová kultura?, in: Komlosyová, Bůžek,V., Svátek, F.: Kultury na hranici, Waidhofen an der Thay, 1995, s.248-254.

Petr BOGATYREV: Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940.

Petr BOGATYREV: Souvislost tvorby, (přel. ed. J. Kolár), Praha 1971.

Folklór a scéna (Zbornik prispevkov k problematike štylizacie folklóru, sestavili M. LEŠČÁK a S. ŠVEHLÁK, Osvětový ústav Bratislava 1973 (Praha Státní knihovna 54 D 48807).

Vanda JIŘIKOVSKÁ: Tříkrálová koleda. Několik postřehů a úvaha o oživení tradice, in: Český lid 89, 2002,č.3, s. 257-264.

Jan KOPECKÝ: České barokní divadlo lidové, in: Dějiny českého divadla, 1. díl, (ed. F. Černý), Praha 1968, s. 280-331.

Jan KOPECKÝ (pod jménem Jan BERNARD): Co je divadlo, Praha 1983.

Martin SLIVKA: K dejinám scénických foriem folklóru, Rytmus r.27, 1976, č. 9 + 10, s.11 a 14-15.

Martin SLIVKA: Slovenské ľudové divadlo, VŠMU Bratislava, I. díl 1992, II. díl 1989(!).

Oldřich SIROVÁTKA: České lidové divadlo, in: Český lid, r. 49, 1962, š.2, s. 49-54.

Marie SOUKALOVÁ: Náš poklad, Skautské prameny, Liberec 1998.

Jitka STAŇKOVÁ - Ludvík BARAN: Masky, démoni, šaškové, Theo Pardubice 1998.

Josef VYDRA: Národopis na divadle, Český lid, r. 4, 1949, č.1-2, s.35-6.

Cyril ZÁLEŠÁK: Folklór na scéně, Osvětový ústav Bratislava, 1990

Březen 2000