Texty: RON, Vojtěch: Vánoční divadlo v našem kraji. čl. v čas. Xaver, Divadlo FXŠ, 2006

VÁNOČNÍ DIVADLO V NAŠEM KRAJI

Divadlo vzniklo při slavení svátků. V Řecku, Orientě, i v křesťanské Evropě. Každý svátek má svůj obsah, svá tajemství, vnášející do krutého světa naději a vyvolává společnou radost. Svátky nutně potřebují dobu přípravy, půstu, odříkání, očištění, aby prožití svátku mohlo být uvolněním, společnou radostí. Tak se člověk ve společenství ocitl v situaci, která je tolik náchylná k tvořivému fenoménu člověčenství – ke hře. Ve hře, v improvizaci rituálu, v nových kreativních činech, se obsah svátku zjevoval v podobě příběhu, ba víc, realizoval se, zpřítomňoval.
Tehdy všichni věřili, že Bůh v betlémské stáji skutečně vstoupil do dějin. A ještě dodnes si křesťané tento tajemný obsah a příběh narozeného Ježíše Krista o Vánocích připomínají a zpřítomňují. Tato radostná zpráva nepatří ale jen věřícím, náleží do evropské kultury, a ještě dál, nalezneme ji všude tam, kde uvízla křesťanská zvěst. Nikde však Vánocům nechybí vánoční divadlo. Od 9. - 10. století se tato látka realizovala v desetitisících představení, různorodých inscenačních tvarů. Tvůrcové se v nich projevovali vážně, dovádivě, komicky i humorně, nikdy ale se neodvážili tomuto příběhu vysmát, ponížit ho či pošlapat. Šprýmovali, a jak!, ale "na pozadí, v jehož hlubinách se chvěje metafyzická víra a úzkost". Dnes jsou tyto staré lidové hry s novozákonní látkou vyňaty ze svého někdejšího domova, v němž byly svázány celým lokálním kontextem náboženského, společenského a kulturního života, a křehounké, prosté a naivní, hledají svůj kontext v naší postmoderní současnosti. Jejím posláním je, že se musí darovat z nového hledání, v němž se najdou i nové prostředky.
Vánoční duchovní divadlo nacházíme i v našem kraji. Bylo pěstováno jeho českými i německými osadníky. Postrádáme o tom doklady ze středověku. Nejstarší zprávu o vánočním divadle známe zatím z Liberce. Tady roku 1600, večer na Nový rok, vyšel z libereckého zámku průvod s hvězdou, představující betlémskou kometu, doprovázený redernovskou kapelou a směřující na náměstí. Této výroční slavnosti se zpravidla zúčastňovali školáci. Za hvězdou, jak bývalo zvykem, kráčeli náležitě nastrojení, tři králové se svým doprovodem a zpívali vánoční či tříkrálové písně. Na tuto akci patrně navazovala inscenace "komedie o narození Krista", kterou před rozestavenou radnicí provedli místní kantoři se svými žáky. Město se za tuto akci odměnilo pivem v ceně 54 krejcarů. Z témat života Kristova bylo tehdy v luterském školském divadle možné představovat pouze vánoční hry, ale bez pastýřských scén. Důraz byl položen na výstupy Herodesa a tzv. tří králů. Katolíci v pobělohorském období zase měli v oblibě neodolatelné pastýřské a jesličkové výstupy. V Liberci je inscenovali na radnici od roku 1660 až hluboko do 18 stolet, od roku 1690 každoročně. Do monumentálních rozměrů se rozvily české lidové tzv. sousedské hry pěstované zejména na Semilsku. Nejstarší zpráva pochází z roku 1699 ze Železného Brodu. Nejdelší českou vánoční hru napsal prostý chalupník Josef Havel (1778-1838) z Vlastiboře (farnost Držkov), někdy na počátku 19. století. Má přes 3000 veršů. Dnes je nejznámější Komedie o hvězdě zaznamenaná „zapadlým vlastencem“ z Pasek Věnceslavem Metelkou v roce 1839, jeji inscenaci vidělo liberecké publikum o Vánocích roku 1989. O podobné německé tvorbě nemáme z našeho regionu žádných zpráv, ale šumavský región jich zná mnoho. Vedle toho máme doložené i obchůzkové folklorní vánoční pastýřské hry a chození tří králů, které se v současné době u nás proměnilo v koledu podporující sociální a charitativní účely. O vánoční divadelní tvorbě existuje nepřehledné množství dosud nezpracovaných českých i německých zápisů s lokálními zvláštnostmi.
K vánočnímu divadlu patří i betlémy. Nejstarší zpráva o betlému se připomíná z Rumburka. Z roku 1583 se zachoval zápis, o prodeji dřeva na betlém. Jezuité při svých misiích zaváděli ve farnostech stavění božích hrobů a jesliček. Zaznamenávají o tom dojemné a obdivné reakce diváků, kteří takové divadlo vlastně viděli poprvé. Vždyť betlém - jesličky jsou vlastně scénickým dílem. Významný znalec světové jesličkové tvorby, historik R. Berliner, definuje jesličky jako scénické vylíčení, které by mělo v divákovi vzbudit pocit, že má podíl na biblickém ději, že se ho účastní, že je mu přítomen, jako by byl svědkem této událostí. Vzpomeňme při této příležitosti na Duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly. Účastník jejich exercicií má "v obrazivosti vidět...místo...Narození,...Marii a Josefa a služku a Ježíška, jakmile se narodí, při čemž já ..., budu na ně pohlížet,... a jim v jejich potřebách sloužit, jako bych byl přítomen, s veškerou možnou poctou a úctou; a pak se tím obracet k sobě samému, abych z toho načerpal nějaký prospěch".
Tato jezuitská iniciativa zanechala v našem kraji imposantní tradici tak rozmanité tvorby, že ji nelze při této příležitosti vůbec postihnout. Její rozvoj není uzavřen, stále pokračuje a každoročně se obnovuje.

Staré české divadlo mělo jednu obrovskou výhodu. Mělo tvořivé obecenstvo, na které se zcela spolehlo. Ti, co hráli věděli, že nesdělí vše, jak by chtěli, ale byli si jisti, že jedenkaždý divák si sám vše dotvoří a domyslí, že se pozdvihne nad to, co viděl a slyšel, neboť věděl/tušil (?), že "divadlo je víc než divadlo".

Vojtěch Ron (28.9.2006 18:57)