Texty: AS 2004, č. 1, s. 20 - 21, rozhovor připravila Simona Bezoušková

DRŽÍM PALCE VŠEM

Jiří Hlávka oslaví 31. března 2004 šedesátiny. A má za sebou život opravdu pestrý. Amatérské divadlo ho pohltilo už jako malého chlapce. Věnuje se i divadlu jednoho herce. Prošel mnoha zaměstnáními a několika soubory. Působil v Malém divadle v Setuze v Ústí nad Labem, v Chabařovickém souboru, 25 let setrval v karlovarském Déčku. Dnes žije se svou ženou Marcelou v Libici nad Cidlinou, kde spolupracuje s místním Divadelním souborem Vojan.
Co je u vás nového v životě soukromém i divadelním?
Život soukromý se velice zjednodušil tím, ž jsme oba, tedy já a moje žena, vstoupili do řad důchodců, i když těch předčasných. Takže máme divadlo, divadlo… potom zahrádku (to hlavně já) a samozřejmě sebe. Ono se to u nás velice silně proplétá, protože přes divadlo jsme se poznali, veškerý volný čas mu již 28 let věnujeme a je nám dobře. Nedávno jsme v libickém Vojanu dokončili zkoušení a premiérovali francouzskou komedii Oskar Clauda Magniéra v režii Jaroslava Vondrušky, kde si na množství textu ztěžovat nemůžu.Teď se stejným, nyní již mým domovským souborem začínám připravovat pohádku a pro divadlo jednoho herce si připravuji Dona Quijota. Neustále mě někdo v té roli chtěl vidět, ale žádný mi ji nenabídl. A neustále sedím nad Svatým komediantem Františkem, nádherná věc… těžká. A rádi bychom s ženou Marcelkou pro nás dva nějakou aktovku nebo i něco většího. Jak vidno, nenudíme se.
Na poli amatérského divadla se pohybujete již delší čas. Jak vnímáte jeho současný stav?
Můj pobyt v amatérském divadle je velmi pestrý, neboť jsem do něj, jak jsem již kdysi líčil, vstoupil v šesti letech rolí, a to nelžu, Kláska v Lucerně. Od té doby jsem prošel, v rámci stěhování, několik souborů. Vždycky mě nesmírně těšilo pomyšlení, že všechny velké divadelní osobnosti měly více či méně něco společného s amatérským divadlem. A tak jsem i v dobách, kdy mnozí tvrdili, že nastává krize tohoto druhu seberealizace stovek a tisíců lidí, věřil v nezničitelnost nás správně praštěných. A dobře jsem činil, protože nejen, že ti nejlepší zůstávali, ale mnohé nové soubory vznikaly a vznikají. A to je moc dobře. Držím palce všem a mám je rád, ať jsou z Horní Dolní, či města velikého, hrají si na velké divadlo nebo jen tak pro radost. A současný stav jaksi kvalitativně? Inu, jeden rok se urodí, až všichni zíráme, druhý rok zíráme taky, ale z důvodu opačného. Nejsme řemeslníci a nechtějme srovnávat nesrovnatelné. Ještě z jedné věci mám velkou radost. Z těch profesionálů, kteří, ač mají své práce nad hlavu, nás amatéry nepokládají za něco zbytečného a jsou schopni a ochotni říkat, že divadlo je pouze dobré a špatné. Za to jim tisíc díků a smeknutí klobouku z mé hlavy plešaté.
Jak byste svůj dosavadní život zhodnotil?
Já bych ho zatím nijak nehodnotil. Jednak jsem na to ještě mladý, šedesátka není žádný věk a ještě toho mám, doufám, mnoho před sebou, tedy hlavně na divadelních prknech. Život lidský je tak složitý, že život člověka je proti tomu úplný… nic. Můj soukromý život byl krásný a je dál. Mám skvělou ženu, řadu dobrých přátel a rád všechny druhy počasí A divadlo? Divadlo, to je… to je… Jak praví kronikář, Jean Froissart: „Slov je málo, slov je pár. Sedíte, koukáte do zdi a slovo nikde…“
A jaké máte plány do budoucna?
Mám v plánu být tady do 96 let, takže je toho ještě mnoho. Podle mých přátel „z druhé strany“ se mám ještě mnoho co učinit, sdělit a povědět. K tomu mám v plánu být co nejvíce zdráv a mít se dobře ve skromném žití se svou ženou Marcelkou. A pracovat na zahrádce, malovat a psát a obdivovat přírodu a život ve všech formách a dobách. A dělat divadlo. Hodně a stále.
Rozhovor připravila Simona Bezoušková