Texty: AS 2006, č. 4: Petra Šikýřová: Vzdělávací část 55. LCH

VZDĚLÁVACÍ ČÁST
55. LOUTKÁŘSKÉ CHRUDIMI

V rámci 55. Loutkářské Chrudimi pracovalo 13 seminářů, kterých se zúčastnilo 170 seminaristů v širokém věkovém rozpětí od 5 do 70 let. Obsahově bychom mohli semináře rozdělit do dvou skupin – vzdělávací (Loutkoherectví, Marionety, Javajky, Výroba maňáska, Režie, Hlasovka, Dramaturgie, Autorský seminář) a inspirativní (Inspirace snem, Zvuk a hudba, Setkání časů a také Klub pro děti).
Novinkou byl seminář dramaturgie, který přilákal i účastníky z řad činoherního divadla. Největší zájem byl, na jedné straně již tradičně, o hudební seminář a o semináře hlasovkářské, na druhé straně o další novinku, Inspirace snem. Z původní nabídky se bohužel neuskutečnil seminář Bubny (výroba), zřejmě pro vyšší finanční nároky.

SEZNAM SEMINÁŘŮ 55. LOUTKÁŘSKÉ CHRUDIMI:
Autorský seminář – lektor Luděk Richter (Divadelní společnost Kejklíř Praha)
Cvičení hlasu hrou – lektorka Mirka Vydrová (Divadelní společnost Bořivoj Praha)
Dramaturgie – lektorka Petra Zámečníková (dramaturgyně divadla Minor)
Hlasovka – lektorka Jana Altmannová (pedagog KALD DAMU Praha)
Inspirace snem – lektoři Ivana a Pavel Němečkovi (Sdružení D Olomouc)
Javajky – lektorka Lea Hniličková (Národní divadlo marionet Praha)
Klub pro děti – lektorky Hanka Zimmermannová (ZŠ Satalice Praha) a Kateřina Petáková (Mikulášské gymnázium Plzeň)
Loutkoherectví, hudba, zvuk – lektor Jiří Vyšohlíd (herec a muzikant divadla Drak Hradec Králové)
Marionety – lektorky Blanka Josephová-Luňáková a Martina Hartmannová (obě herečky divadla Alfa Plzeň)
Režie – lektor Jiří Adámek (režisér)
Setkání časů (Seminář pro …náctileté) – lektoři Magda Johnová (ZUŠ Žerotín Olomouc) a Radomír Veselý (fotograf)
Výroba maňáska – lektorka Irena Marečková (docentka KALD DAMU Praha)
Zvuk a hudba – lektor Jan Matásek (divadlo Minor Praha)

POSTŘEHY, DOJMY, NÁLADY, REFLEXE ÚČASTNÍKŮ SEMINÁŘŮ
R – REŽIE – JIŘÍ ADÁMEK
Do semináře R jsem se původně nepřihlásila, a tak jsem šla na první setkání trochu s obavami. Ty ale brzy přešly, protože jsem se dostala do zajímavého a zábavného semináře mezi 11 veselých a milých tváří. Lektorem byl sympatický Jiří Adámek, který nám umožnil nahlédnout pod pokličku praktické režie s loutkou.
První úkol jsme měli už doma, a to přivézt dva předměty, které představují milenecký pár. Tak se sešly rukavice, klobouky, panenky, pásky, balónky, startovací kabely, hudební nástroje. Bez dlouhých příprav jsme se chopili předmětů – nejprve klobouků a zkoušeli rozehrát situaci muže a ženy, kteří se potkají v parku (beze slov). Dál jsme zkoušeli oživit jiné předměty tak, abychom využili co nejvíce možností jejich pohybu (např. startovací kabely v roli hádky manželů), a postupně vznikaly zdařilé i méně podařené krátké dramatické situace. Pracovali jsme ve dvojicích a naše nápady jsme si navzájem ukazovali, kritizovali, debatovali o nich, smáli se a bavili a Jirka nás přitom velmi nenásilnou formou vedl k přesnějším úvahám a jasnému vyznění dramatické situace ,a tím i k tomu, jak může vznikat režie u různých minipříběhů.
A pak přišel na řadu i text, který vybral rejža pro celou skupinu stejný: 1: Ano? / 2: Ano. / 1: Ale proč ano? / 2: Protože ano. / 1: A kdybych ti řekl ne? / 2: Jak to ne? / 1: Ne.
Měli jsme vymyslet příběh s milostným podtextem, kde bychom tento text použili a vybrat si předměty, kterými tuto dramatickou situaci sehrajeme. Postupně jsme zkoušeli přidat i hudební doprovod (většinou námi zpívanou melodii – ta nám pak zněla v uších celé dny). A opět následovaly debaty, kritika…, až vzniklo 5 příběhů na téma „láska v různých podobách“.
Naše minipříběhy jsme spolu s hudebním seminářem předvedli chrudimským seminaristům a myslím, že jsme se všichni navzájem bavili. Co na závěr? Bylo to úžasné, ale krátké.
Lenka Janyšová

V – VÝROBA MAŇÁSKA – IRENA MAREČKOVÁ
Postup:
· Skica (en face & profil)
· Slepení desek mirelonu chemoprenem
· Přenesení skicy hlavy (en face & profil) na kubus mirelonu
· Řezba – řezáky na papír (speciální nože – ostré) – fa OLFA aj.
· Polepení povrchu hlavy tenkým vatelínem (zažehlovacím) – dispercol nebo chemopren
· Event. napuštění (natření) polepeného povrchu dispercolem (schnutí cca 10-15 hod.) – vznikne pevná a pružná skořápka
· Zažehlení povrchového textilu – úpletu – žehličkou, srovná nerovnosti a textil pak drží po celé ploše (i v prohlubních)
· Další dočištění, tvarování, šití, tavná pistole aj.
· Ruce a krk (roury mirelon) – připevnění na základní košilku (na ní event. struna – silon v dolním okraji)
· Šití kostýmku a oblečení na základní košilku
· a pak jsme je pojmenovali.

Dojmy seminaristů
Kdybychom měli říci 3 slova, která vystihují atmosféru semináře, určitě by to byla POHODA, INSPIRACE, PÍLE. Díky citlivému a fundovanému vedení lektorky Ireny Marečkové jsme nepocítili stres z množství nových informací a nutnosti orientovat se v moderních postupech výroby loutek. Velkou motivací pro nás bylo sledovat, jak se nám den ode dne pod rukama probouzel maňásek. Po zdolání základní hmoty jsme se těšili, až dáme loutce výraz a povrchovou úpravu.
Přestože nešlo o kolektivní práci, zajímala nás i práce ostatních v semináři, a tak se ráno po příchodu ozývalo: „Jak se vyspala Libuše?“ „Co dělá myš?“ „Je to kozlík nebo ovečka?“ „A jak pokročila liška?“ Nutno vysvětlit, že ti, kteří šili v průběhu rozborového semináře i při některých představeních (event. v roští v parku), nebyli blázni, ale ryzí nadšenci.
Oceňujeme přístup naší lektorky. Věnovala se nám individuálně, ale nechávala nám svobodu v realizaci vlastních nápadů a citlivě nás směrovala s ohledem na naše tempo a míru chápavosti. Ti z nás, kteří byli u Ireny po několikáté, kladně hodnotili, že každý její seminář přináší něco nového. Děkujeme.
Seznam vyrobených maňásků: Adam a Eva, Medvěd, Moucha tse-tse, Pekelný pohodář Matěj, Zlý pes, Zbloudilá ovce, Kůň Žeml, Modrý oslík, Žabák „Z“, Blázen obecný, Myšák rošťák, Liška prošitá, Kněžna Libuše.
Za seminaristy třídy V A.H. & J.M.

S - SETKÁNÍ ČASŮ - MAGDA JOHNOVÁ, RADOMÍR VESELÝ
Nevěděl jsem, co mám od tohoto semináře očekávat. Nedovedl jsem si představit, jak se dá spojit divadlo s fotografií. O to víc jsem byl překvapen tím, co se v semináři dělalo. Nejprve jsme se všichni navzájem seznámili. Ovšem tak, že si každý sedl nebo postavil do pozice, která by ho nějak charakterizovala, a potom nás Radek všechny vyfotil. Tyto fotografie jsme dataprojektorem promítali a přitom říkali svá jména.
Další den jsme šli fotit do terénu. Měli jsme za úkol fotografovat lidi. Úkol to nebyl zas tak jednoduchý, jak se mi na první pohled zdálo. Když lidé nepostřehli, že je fotíme, bylo vše v pořádku. Jakmile to však zpozorovali, začali buď zběsile utíkat pryč, nebo se křečovitě usmívali. Někdy se stalo, že nám i nadávali. Nafocené fotografie jsme promítali a hodnotili, které se nám povedly a které ne.
V pondělí jsme šli také fotit ven. Měli jsme fotografovat lidi, které neznáme. Nesměli jsme se ale dívat do hledáčku (na displej). Tentokrát to bylo focení mnohem zajímavější a zábavnější. Většinou si nikdo nevšiml, že je fotografován a byl přirozený. Při této technice focení hraje velkou roli náhoda – nikdo neví, jak bude fotografie vypadat. Poté jsme si fotky zase promítli a zhodnotili. Zjistili jsme, že fotky mohou být pěkné, i když jsou rozmazané nebo když porušují kompozici. Začali jsme s nimi dále pracovat. Vytvářeli jsme příběhy lidí, které jsme zachytili na fotkách, zkoušeli jsme fotky rozehrávat, vymýšleli jsme si příběhy na základě myšlenek jednotlivých fotografií, hráli jsme příběhy podle fotografií. Některé vybrané příběhy jsme cvičili a ,,pilovali“ , abychom je mohli předvést na závěrečném vystoupení seminářů.
Seminář se mi velmi líbil. Naučil jsem se nejen jak správně fotografovat, ale i novým divadelním technikám. Myslím, že spojení divadla s fotkou se nám povedlo. Díky semináři jsem získal i spoustu nových přátel a kamarádů.
Jiří Kudela

D – DRAMATURGIE - PETRA ZÁMEČNÍKOVÁ
V tom základním bude určitě rozdíl, myslela jsem si – totiž mezi činoherní a loutkovou dramaturgií. Po pokuku do dramaturgie činoherní – přičichnutí k dramaturgii na hronovském semináře DRH, jsem o dramaturgii loutkové? loutkářské? alternativní? nic nevěděla a byla dost zvědavá - je to rozdíl, není to rozdíl?
Sešla se nás skupina divadelníků – „čistých" loutkářů i těch, kteří vidí celou věc z vícero stran - organizačně, prakticky, i jako svůj současný nebo budoucí denní chleba. Vyskytly se u nás všechny typy dramaturgů - amatérů: praktikující loutkář, dva budoucí studenti KALD (herectví a režie), jedna současná studentka DAMU (už podruhé - totiž kvůli Petře Zámečníkové někteří rádi opakují), lidé pracující s dětmi, ze souborů tradičních a známých i neznámých, chrudimští harcovníci i nováčci. Skupina ze začátku nelehká pro vzájemné porozumění, která ale kupodivu začala rychle nabírat obrátky. Pro výměnu názorů byl prostor otevřený a ačkoli si někteří ukrajovali méně a jiní víc, nakonec svůj prostor – našli všichni.
Začali jsme tím, kdo je dramaturg, a byl to výživný brainstorming: dramaturg jako krotitel šíleného režiséra, dramaturg jako hledač a posléze hlídač výkladu při realizaci inscenace, dramaturg jako průvodce k pramenům. Dramaturg jako pátrač po správném textu pro konkrétní, určitou skupinu lidí, kteří chtějí dělat divadlo. Všechno je správně, i když v praxi to může vypadat jinak. Dramaturg píše divadelní program a zcela prozaicky dělá i další věci, které jsou potřeba, od toho, čemu se říká „píár“, po vaření nejlepší kávy; taky proto zůstává, přes časté výlety do literárních a teoretických sfér, pevně na zemi. Dramaturg v malém rodinném nebo amatérském souboru bývá ten, na koho to vyšlo. Často kromě režie, vlastního hraní a organizování bere svůj dramaturgický vklad jako samozřejmost, protože někdo ten text přece najít, zdůvodnit i proškrtat musí.
Takže text pro loutkové divadlo – dost lehce se to řekne. Ale kde ho najít, aby byl kvalitní, aby fungoval? Petra nás doslova zatížila, přinesla totiž spoustu knih. Ale pozor, zatímco v ostatních seminářích se dýchalo a hlasovalo, režírovalo, cinkalo a zpívalo, vyráběli se maňásci, intenzivně se snilo, případně ze začátečníků rostli odborníci na javajky nebo marionety, u nás na první pohled žádné drama - čtenářský kroužek s nosy v knihách. Systémem pro každého něco si každý vybral – od hrátek o šnečcích a myškách přes hry I. Peřinové ke klasickým loutkářským kusům. A pak jsme zase mluvili, mluvili, mluvili. O tom, co to je a o čem to je? Může se to dneska inscenovat? Jak, kým a hlavně proč?
Má to být pohled účastníka semináře. No dobře. Vybrala jsem si pro svou četbu jeden z klasických loutkářských textů, Jenovéfu. Tu bruťárnu, řekl někdo. No a? No a tato hra, středověký příběh o neprávem odsouzené manželce rytíře Silkfrída Jenovéfě, následovala jako další bod programu (hezká náhoda). Dvě poměrně rozdílné verze hry jsme použili jako základ pro podrobný rozbor situací a následný výklad. Pracovalo se odděleně ve skupinkách, poté jsme si navzájem prezentovali své koncepce a snažili se oponovat. Moc mi nepomohlo předchozí čtení! Naše skupinka v klasickém textu téma hledala škobrtavě a trochu tápavě. Kolektivně jsme zavrhli čistý, lyrický příběh o osudové předurčenosti s trochou mystiky (totemové loutky, poetické scénické efekty…) a nakonec jsme narychlo vymysleli něco, co by asi nikdo v Jenovéfě nehledal - téma manipulace, totiž Golovy manipulace s ostatními - Golo je hlavní padouch hry. Iluzivní divadlo, skryté vedení, kromě jediné viditelné – Golovy – ruky, která posunuje, postrkuje, manipuluje ostatními…no… hm. Pravda je, že výklad Jenovéfy zvládli asi nejlépe ti, kdo téma odvíjeli od poslední situace. Bolestín odmítá nabídku Silkfrídových „náhrad“ (otec se snaží zmírnit jeho bolest nad smrtí matky Jenovéfy). Příběh se odvíjí retrospektivně a má rysy klasické tragédie, rámcem je konfrontace otce a dospívajícího syna (dva živáci, retrospektivní obrazy pomocí marionet, případně Jenovéfa jako figurína přítomna na scéně po celou dobu. Příběh končí sebevraždou Silkfrída. Hm… Třetí skupina došla k laskavé verzi: Jenovéfa jako klasická záležitost, kdy poctivým škrtáním dojdeme k jednoduché a silné dramatické lince. Dobré cvičení. Ukázalo se, jak rozdílné a osobní výklady lze najít v textu jednoho příběhu.
Co doplnit? Že na závěr nám čas nedovolil zaškrtat si v textu, ale že jeden ukázkový, až symbolický škrt na konci jsme stihli. Že jsme se trochu hádali. Pracovně, ne moc a ne všichni a že to bylo fajn. A k otázce na začátku: dramaturgie - ve smyslu hledání a nacházení smyslu příběhů – není činoherní nebo loutková, je jen jedna. Buď dobrá, nebo špatná. A že ta naše byla dobrá. A že Petře moc díky.
Markéta Charvátová

H - HLASOVKA – JANA ALTMANNOVÁ
V semináři nazvaném Hlasovka šlo o zasvěcení do tajů techniky mluveného projevu, což není jen o hlase, modulaci, artikulaci či dýchání. Seminář splnil to, co jsem od něj očekávala. Také nám přinesl nové teoretické znalosti, praktické dovednosti a nepřeberné množství anekdot. Začali jsme vleže správným dýcháním – přátelé - hrudně-bráničním!!! Následovalo rozezvučení obličejové masky – to již vsedě. Poté, co jsme správně posadili hlas, pokoušeli jsme se zvládnout nástrahy skutečně správné artikulace, což pro mnohé z nás, amatéry nejen ve správné artikulaci, bylo obtížné.
Na textu Jana Wericha Chlap, děd, vnuk, pes a hrob jsme si vyzkoušeli svoji chopnost realizovat nabyté zkušenosti v artikulačním a přirozeném frázování. Dále jsme se vyrovnávali s významovými změnami větných intonací na námi vymyšlených větách: např. Ten zelený trpaslík se mi líbil. Eisnerova knížka Čeština pohledem i poslechem posloužila jako základ našich závěrečných krátkých hlasových interpretací, v nichž jsme si ověřovali zvukovou výstavbu mluveného projevu. Seminář nebyl jen o zvuku a hlase, ale i o zvládání vnitřních emocí hlasem, pomocí tělových gest, energií a oční komunikace s divákem.
A úplně na závěr jsme se společně pokusili zdolat shakespearovský blankvers na úryvku ze hry Zkrocení zlé ženy. Dost brzy jsme zjistili, že básnický rytmus je něco úplně jiného než na co jsme zvyklí v běžné řeči, a snad poprvé si někteří z nás řekli, že ten starý Shakespeare moc pěkně zní!
Končím povzdechem „ Škoda, že to bylo jen pět dní“!
Petra Šikýřová