Texty: Osvětou k svobodě, celý text, s. 1 - 30

JEDNA Z CEST
ČESKÉ KULTURY
K SOUČASNOSTI
Záměrem této publikace je připomenout stoleté výročí založení
ústředí české osvěty jako počátku její záměrné institucionalizace
a s tím přiblížit dnešnímu čtenáři vznik, prostředí a funkci osvěty
ve vývoji novodobé kultury českého národa od národního
obrození po současnost. Dále pak sledovat smysl,
vliv (a často i rozporuplné působení kulturně osvětové činnosti)
a proměny vybraných kulturních organizací a institucí,
které ovlivnily rozvoj a zaměření kulturního života
na území dnešní České republiky.
NÁRODNÍ INFORMAČNÍ
A PORADENSKÉ STŘEDISKO PRO KULTURU
PRAHA 2005

Publikace vychází s přispěním Ministerstva kultury
Lektoři publikace:
© NIPOS PRAHA
ISBN
Tiráž
Název Publikace
Autor/Autoři
Redakce
Grafická úprava
Vydalo
Tisk
Náklad
Vydání první.
Praha 2005
ISBN

3
OBSAH
MALÝ ČESKÝ ZÁZRAK 5
(Robert Kvaček)
OD OSVÍCENSTVÍ PŘES OSVĚTU PO INFORMAČNÍ SPOLEČNOST 14
(Zdeněk Jírový)
Co byla, co je a co bude osvěta?
Výchozí situace (15. – 17. století) 16
České země před třicetiletou válkou, České země po třicetileté válce, Doba, lidé, prostředí
Osvícenství 20
Války o dědictví rakouské, Vládní reformy
České národní obrození (1. fáze – 18. století) 22
Český jazyk nebo výhody germanizace?, Instituce a korporace, Doba, lidé, prostředí
Rozvoj národního obrození (2. fáze – 1. polovina 19. století) 27
Druhá generace, Matice česká, Revoluční hnutí, Doba, lidé, prostředí
Dovršení národního obrození (3. fáze – 2. polovina 19. století) 32
Politicko-ekonomické souvislosti, Český politický program, Dualismus,
Politické strany, Nová legislativa, Stát a kultura, Generace sklonku 19. století
Spolky – základna České kultury 37
„Z nouze ctnost“, Spolkový zákon, Spolky jako základ kulturní infrastruktury,
Závěr XIX. století, Doba, lidé, prostředí
Národní rada česká, Svaz osvětový 42
Národní rada česká, Potřeba osvětového ústředí, Morava
O účelu a významu nového kulturního střediska českého 45
Osvěta a všeobecné volební právo, Dělnická akademie, Stanovy Svazu osvětového,
Doba, lidé, prostředí (Přelom 19. a 20. století)
Kulturní život a osvětová činnost po vzniku Československa 53
Vznik Československa, Činnost Svazu osvětového, Koncepce osvětové práce,
Osvětová legislativa
Masarykův lidovýchovný ústav (Svaz osvětový) 56
Proč Masaryk, Z názorů TGM, Z názorů na TGM, Jak byl ustaven MLÚ, Členové spolku
Pracovní odbory MLÚ a jejich činnost 60
Úkoly, složení, činnost odborů, Spolupráce s kulturními spolky,
Problémy ne vždy překonané, Prostředky osvětové práce,
Charakteristika MLÚ z roku 1937
Mnichov, druhá republika, protektorát 68
Osvěta po Mnichově, Masaryk nepřijatelný, Protektorát,
Doba, lidé, prostředí (Dvacáté století – část 1.)
Po válce a obnovení republiky 1945 76
Čtyřicáté výročí trvání ústavu, Prezidentův „osvětový dekret“, K revoluční reformě osvěty

4
Po převratu 1948 80
Jaká koncepce, Akce TGM 1953, Časté reorganizace jako řešení,
Dobrovolní činitelé v kultuře amatéři, Sovětský vzor a české tradice
Soběslavský plán 84
Soběslavský plán kulturně osvětové činnosti, Jak režim viděl vývoj a funkci osvěty
Šedesátá léta 87
Osvětový zákon a jiná legislativa, Jak se plánovala práce, Pokusy o změny
Normalizace 94
Změny neprošly, Konsolidace a normalizace,
Cesta k současnosti 96
Transformace systému, Tradiční problémy kulturních činností,
Doba, lidé, prostředí (Dvacáté století – část 2. )
Několik ohlédnutí
Kulturní instituce 99
Jak vznikaly a transformovaly se, Vývoj velkých kulturních institucí,
Státní kulturní instituce ve 20. století, Státní kulturní instituce na počátku 21. století,
Instituce v místech a regionech
Prostory pro kulturní a společenský život 104
Jak vznikaly, Proměna funkce, Jak ekonomicky, Některé nečekané problémy
Občanská společnost a kultura 108
Spolky neboli občanská sdružení, Jak je to dnes, Občanská společnost potřebuje demokracii,
demokracie potřebuje občanskou společnost
Média a kultura 110
Média a místní kulturní život, Média pro kulturně osvětovou činnost
Závěrem 112
Dějiny, paměť, budoucnost, Modernizace společnosti, Globalizace,
Osvěta v informační společnosti
Přílohy 121
Osvěta v encyklopediích
Několik demografických údajů
Bibliografická orientace
Výběr z dokumentů

MALÝ ČESKÝ ZÁZRAK
Robert Kvaček
5
Vypadalo to jako „malý zázrak“: ze zprvu skromného národního hnutí se za sto let, na
konci 19. století, dotvořil v habsburské říši a v Evropě moderní, novodobý český národ.
V jeho sousedství se odehrával „zázrak velký“, prudký vzestup sjednoceného Německa
mezi velmocemi. Ten se zdál jakoby přirozenější, vzhledem k úrovni a síle němectví, než
vzestup národního společenství, jemuž byla z různých stran upírána nejen budoucnost,
ale i minulost (prý „nehistorický národ“). Nic mimořádného se však nestalo, nedošlo ani
k „pochybné schválnosti“, ani k „pouhé vymyšlenosti“, které ovlivnily dějiny a zatížily
je dalším „sporným národem“, jak by se snad dalo soudit z některých dnešních ideologizujících
názorů na českou národotvornost. České národní hnutí bylo součástí modernizačního
pohybu v Evropě, který přicházel s pádem „starého režimu“, s rozpadem stavovských
přehrad, s prosazováním právní rovnoprávnosti. Počínající industrializace
začínala široce měnit nejen hospodářství, ale také sociální skladbu a v ní vztahy mezi
lidmi. Nových rysů nabývala duchovní tvář doby, vtiskovalo jí je osvícenství a pak
romantismus, který vycházel právě z duchovního základu světa a zároveň jej často
bolestně a „rozervaně“ hledal. Rysy se měnily, přibývalo myšlenkových přístupů usilujících
vyjádřit současnost, zařadit ji do dějin a určovat jí budoucí směr vývoje.
S evropskou modernizací se úzce sepjala národní hnutí a jejich ideologie, ve vzájemně
působící celospolečenské vazbě. Vznikaly podmínky i potřeby aktivit usilujících
o vytváření nové kolektivní identity, jež by byla schopna postupně pojmout široké sociální
vrstvy. Stával se jí novodobý národ společenství, které se v českém prostředí sjednocovalo
na základě etnika a jazyka. Národní příslušnost vyžadovala „uvědomění“, tedy
osobní ztotožnění se s touto kolektivní identitou formulovanou a modelovanou ideově.
Měla dějinné opory, české národní hnutí se mohlo hlásit k bohaté historii Českého království,
k pojetí zemí Koruny české jako národně státního útvaru v habsburské říši. Jeho
prvotní zaměření na „obranu“, obrodu a zvelebení jazyka mělo důvody nejen kulturní,
ale také sociální. Český jazyk – na rozdíl od němčiny – neskýtal možnosti širšího společenského
uplatnění a osobního vzestupu: řešením pro Čechy byla tedy buď asimilace,
nebo úsilí o jazykovou rovnoprávnost.
Čeština měla ve srovnání s vládnoucí, státní němčinou postavení nuzné. Byla jazykem
lidovým, kulturně dosud nižším, určeným spíše jen pro soukromý život lidových
vrstev. Na obranu jejích schopností a krásy začali vystupovat osvícenští vzdělanci, kteří
usilovali o její širší uplatnění. Dokazovali proto její skvělou minulost i její potřebu společenskou.
K obráncům patřili i šlechtici vyznávající „zemské vlastenectví“. To bylo poli

6
tickým programem, který vzdoroval státnímu centralismu zkracujícímu práva zemí,
a tím i moc a vliv aristokracie.*
Jádro národního hnuti se vytvářelo v nižších vrstvách městských a zprvu jen zčásti
i venkovských, vznikalo z dosud nepočetné inteligence, z řemeslníků a úředníků,
z kněží a učitelů, ze studentů, postupně se přidávalo rolnictvo. Ke kulturním projevům
mělo české národní hnutí dlouho jen omezené prostředky. První „obrozence“ to neodrazovalo,
ač je každý zakladatelský čin, někdy jen pouhé vykročení k němu, stály dost
sil. Jejich snažení je seskupovalo do zatím nevelkého společenství, které bylo rozeznatelné
i navenek – vlastenci se sami, prostřednictvím symbolů a vystupováním, odlišovali
od jiných skupin, nejvíce ze všeho usilovali dotvořit spisovný jazyk.
Lidový původ i stísněné postavení ve společnosti dodávaly jejich názorům rysy
demokratismu a kolektivního cítění. Z dobového romantismu si brali historismus a úctu
k národním idejím. Neměli však cit a porozumění pro individualistickou nepokořenost,
pro vzdor bouřlivě a nekonvenčně oponující různým zatuchlostem, pro romantické
revoluční gesto, které rozrazí, rozetne, rázně změní anebo umdlí, aby se snad znovu
začas zdvihlo. Byli spíše pro postupnost, skládali podíl k podílu, stavěli z mála, ale soustavně.
Chránili proto své národotvorné dílo neústupně, zároveň někdy i nekriticky,
smysl a účel nadřazovali i nad vnitřní hodnotu myšlenkovou a uměleckou.
Pracovali na tom, aby se země stala vlastí lidem, jež považovali za národní společenství
a pro něž – tak uvažovali – byla v celých pokoleních dávnou kolébkou a odpradávna
domovem. Sociální odstrčenost Čechů byla nepochybná – psal o ní i stoupenec
jednoho „zemského“ německo-českého národa Bernard Bolzano – české národní hnutí
s ní chtělo skoncovat. Nezastavilo se jen v učenecko-kulturní fázi zvelebující hlavně
jazyk, časem se rozvíralo dalšími aktivitami. Národní ideologie agitačně od 40. let 19.
století oslovovala další současníky a zanedlouho se už mohlo uvažovat o vlastním politickém
programu.
Národní „buditelství“ bylo zprvu myšlenkově nebohaté, také se neprojevovalo
přímo politicky pro politický život ostatně nebyly v „metternichovském“ Rakousku podmínky.
Možnost a potřeba vyslovení českých politických představ a nároků přišly
v bouřném roce osmačtyřicátém. Definovaly vlastně poprvé zřetelně „českou otázku“,
a to jako koncepci zacílenou k politickému zajištění národního bytí. Spojovala je
s Rakouskem, upraveným a tedy proměněným, respektujícím národnostní skladbu.
S Rakouskem „svobodným a demokratickým“, jak psal Karel Havlíček, přesvědčující,
že „my, rakouští Slované, Rakousko ve spojení s dynastií udržíme“. Myslelo se na
Rakousko federalizované; kdyby jeho říšského rozsahu „nebylo již odedávna, museli
bychom se přičiniti co nejdříve, aby se utvořil“, formuloval tuto část českého programu
František Palacký.
„Česká otázka“ byla tedy právem považována za součást „otázky rakouské“ a s ní
středoevropské a evropské. Počínající česká politika už dokázala uvažovat v souvislostech.
Síla ovlivňující rozhodující oblasti moci v Rakousku jí však chyběla; i později musela
více spoléhat na argumentaci slovem, vizemi a třeba i varováním, než na respektované
postavení a působivé politické možnosti.
* Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., Ústav českých dějin FF Univerzity Karlovy v Praze,
autor četných studií a publikací.

7
Česká politika neuspěla ani v revolučních peripetiích osmačtyřicátého roku, ani
pak v letech šedesátých, kdy se habsburská říše ocitla znovu na státoprávním rozcestí.
Opřeni už o nepochybně úspěšné národní hnutí, se širokým a i rolnictvo zahrnujícím
společenským rozpětím, vyzdvihli čeští představitelé znovu federalistickou myšlenku.
Důrazně, naléhavě i nabádavě. Nemohli ji zaštítit dostatečným politickým vlivem, neměli
ho. Češi nebyli stále zastoupeni tam, kde se rozhodovalo o ústavním životě, ač již vyjadřovali
převážné smýšlení v zemi, o níž se říše už po staletí i teď rozsáhle opírala. Volili
slova vážná a těžká, důvody shledávali pozorně, široce a důkladně. Rakouský stát se měl
„spravedlivě“ chovat ke svým národům, jinak by mohl přijít o budoucnost. Politikové
v čele s formulujícím Palackým si takové příští nepřáli, nepověděli proto, jak „být po
Rakousku“, ale už v roce 1865 přesvědčovali, že „Češi dovedli by bohdá i po něm býti“.
Český federalizační námět znovu neprošel, byl jistě pro realizaci krajně obtížný;
zvolený rakousko-uherský (německo-maďarský) dualismus, snazší pro politickou praxi,
však měl říši zatížit a komplikovat jí život. Český protest proti němu učinil, v podobě
lidového táborového hnutí, z politiky „věc veřejnou“a vtáhl do ní početné vrstvy obyvatelstva.
Upevňoval v nich „češství“, srozumění s národní kolektivitou a její ideologií.
Politizace života, jeho různých sfér, měla od té doby už charakterizovat poměry v českých
zemích a zvláště v Čechách. Zasahovala i kulturu, vzdělávání, školství, hospodářské
oblasti a vztahy mezi lidmi, v jistých údobích dokonce rozpoutávala vášně, které
sahaly i po podivných prostředcích a nástrojích. Střety souvisely i s „dospíváním“ české
národní společnosti, s dobovými i rozdílnými pohledy na její stav a úroveň, se snahami
ji dále „zdvíhat“, vtiskovat jí vědomí potřeby vnitřního růstu a vnější průraznosti, zbavovat
ji všelikých, i halasných povrchností, které jí bránily vidět samu sebe reálně.
Od 80. let se objevovaly otázky, co vlastně zmůže a dokáže menší národ. Svědčily
nikoliv o rezignaci, ale o vyzrávání, které přinášelo i kritiku vlastní situace. Spoléhat
na navenek uplatňovanou „fyzickou“ sílu národ nemohl, ostatně by nemusela přinášet
trvalé úspěchy. O to více se měl opřít o „hlavy a srdce“, o rozumovou a citovou vyspělost
svých příslušníků, o tvůrčí hodnotu a přínos společnému dílu každého z nich. Tak
byly ve vzdělávání a osvětě hledány a nalézány nástroje k obohacujícímu formování člověka,
k pochopení a prohlubování jeho společenských vazeb národních a občanských.
Už v pojetí Palackého a Havlíčka vzdělání a osvěta „osvobozovaly“, dávaly rozhled
a napomáhaly životní orientaci. Spojeny s mravní úrovní spoluvytvářely sebevědomí,
které zbavovalo přikrčenosti, lokajství i závisti. Nešlo ovšem o „jakékoliv“ vzdělávání,
o pouhé hromadění znalostí. Právě už Havlíček žádal nejen pěstování rozumu, ale i charakteru,
tedy tříbení a posilování humanity, člověčenství v lidech. Také upozorňoval, že
osvěta musí dbát na politickou tematiku, což znamenalo výchovu k občanství, k porozumění
době a situacím společnosti a národa, k aktivnímu postoji.
V druhé polovině 19. století se nároky na vzdělávání a osvětu dále tříbily. Nejvíce
se samozřejmě žádalo a čekalo od škol. Školství v Rakousku se docela úspěšně rozvíjelo,
prospívalo mu liberální ovzduší v říši, nevyhýbaly se mu však ani problémy, od
finančních přes strukturální až po obsahové. Česká politika si starost o školství umístila
do svých priorit a sváděla kvůli němu – zvláště kvůli jeho rozsahu – různé souboje, celostátní
i místní, se zdarem i bezvýsledně. Školou vzdělávání nemělo končit, ostatně pro
některé vrstvy přinášelo jen nevelký vědomostní základ. Hledaly se způsoby a instituce,
které by vzdělanost prohlubovaly a rozmnožovaly, směrovaly ji k tématům školami

8
nepokrývaným, ale považovaným či pociťovaným jako potřebné a závažné. To už česká
společnost dospívala do celistvé novodobé podoby. Pomáhala jí k tomu zrychlená celoevropská
modernita, musela se jí přizpůsobovat, vyrovnávat se s ní, zároveň se jí inspirovala
a čerpala z ní. V její skladbě sice chyběla šlechta, o jejíž získání pro národní hnutí
se od jeho prvotního stádia marně – někdy i zoufale – usilovalo, ale už to nebylo považováno
za úhonu, citelnou ztrátu. Společnost si vytvářela nové elity z nearistokratických
vrstev; charakterizovaly a reprezentovaly ostatně společenskou modernitu a místo českého
národního hnutí v ní. Povstávaly z politického života, z různých skupin inteligence
z hospodářských odvětví. Nacházíme mezi nimi některé z těch, kteří se starali o lidové
vzdělávání a osvětu, promýšleli je koncepčně a realizovali.
I s příchodem 20. století trvala otázka, co zmůže menší národ, zvláště v době, kdy
se ve světě výrazně projevovala síla národů velkých, které si budovaly své novodobé říše,
nebo na ně pomýšlely. Tázání nepostrádalo ani jisté sebevědomí, bylo totiž ještě úžeji
vázáno s výzvou, aby se národní existence dokazovala činy. Předpokládalo to obecné
„tvůrčí zanícení“, stálou i „drobnou práci“. V tomto duchu uvažující intelektuální kruhy
prožívaly jakoby novou kapitolu „národního obrození“, kritickou vůči společnosti, bouřlivě
bořící některé z představ, tradic a opor národního bytí. Ze skutečné či zdánlivé skepse
(pojem „krize“ se stával módním, hledala se ve všech oborech, od politiky po kulturu)
se ale rodil pozitivní program pro soudobou podobu „češství“, národního povědomí
realistického, vědomého si nároků z dalších modernizačních posunů. Nové etapy a stupně
modernizace zasahovaly celé Rakousko-Uhersko, ač říše zvláště v mocenských špičkách
zestárla a zůstávala tu bez pohybu a potřebných změn. Projevem i důsledkem tohoto
znehybnění bylo i to, že česká společnost se cítila politicky neúspěšnou, ač měla vůli
se na správě Rakouska činně podílet tak, jak to měla za možné a vhodné. Z pocitů druhořadosti
se rodilo rozčilení, vznikaly spory a konflikty s Vídní i s „privilegovanými“
Němci v českých zemích, které říši jen ještě oslabovaly. Českou společnost poznamenávala
tato napětí ve vnitřním politickém životě a hlavně se ukládala do její paměti.
Má zkvalitnění politického života patřit mezi cíle sledované osvětou? To byla otázka,
na níž spolky a instituce osvětu pěstující neodpovídaly stejně. Shodovaly se však v obecných
nárocích na tuto formu vzdělávání a šíření kultury. Od osvěty se očekávalo i žádalo
hodně a s rozvojem vědy a kultury tu bylo co nabízet. Už sám pojem „osvěta“ vzbuzoval
úctu a naděje – nazvala se tak ostatně i literární revue z roku 1871, která pak zvláště v kritice
mnoho vykonala. Česká společnost dosáhla koncem 19. století téměř úplné gramotnosti,
což bylo v Evropě mimořádné. Jisté problémy byly ale s gramotností funkční. Existovali
totiž lidé, kteří se nedokázali v textech orientovat. Pro ně byly podstatné přednášky
a vůbec slyšitelné osvětlování tematiky. Na přednáškovou činnost se ostatně osvětová práce
zvlášť zaměřovala. Teoretické úvahy o osvětě z přelomu 19. a 20. století kladly zároveň
důraz na to, aby osvěta a lidové vzdělávání nebyly jen rozšiřováním vědomostí, ale aby formovaly
člověka k uplatnění jeho vloh, k odpovědnosti v povolání, rodině, společnosti.
Doba se zaměřovala také na jednotlivce, „který přestává věřit v nadpřirozenou pomoc,
zázrak, který chce žít sobě a společnosti, na silného jednotlivce ve službě společenskému
celku. V tom je pravý význam moderní demokracie.“ (František Drtina).
Vzdělávání, osvěta měly být výzvou „nitru“, tedy schopnostem člověka, zároveň
měly povzbuzovat a orientovat. Platilo, co se znalo už z dávna, třeba od Peršanů – ať
nabudeš jakýchkoli vědomostí, bez činu jsi nic. Moderní česká osvěta to respektovala

9
a směrovala tedy ještě výrazněji než v počátcích k činorodosti. Už zmíněný František
Drtina o tom psal: „Vzdělání, jež chceme šířit, má se tedy týkat celého člověka po stránce
rozumové, citové a volní a má úkolem nejvyšším zúrodnit duchový život národa tím,
že sdělují se s ním poklady kulturní a uvádí se sám v kulturní práci přítomné doby.“
V těchto uvažováních o hodnotách osvěty se nezapomínalo na její společensko-politický
smysl – „vzdělání znamená také politické vzdělání národa“. Nemělo mít ovšem žádné
stranické zabarvení, cílem byl aktivní zájem o „politiku“, která ovlivňovala život.
Záměry a realizace osvěty se přirozeně ne vždy shodovaly, očekávanou úroveň
a dosah se také nedařilo stále naplňovat. Odtud důvody kritik, oprávněných i netrpělivých
a někdy až příliš náročných. Psalo se i o „chudobě“, „nepromyšlenosti“, o potřebě
„zpytovat tu svědomí“. Problémy se přičítaly i sobeckosti stran nehledících na národní
celek; nemalou měrou šlo však také o žaloby liché, národ zvrstevnatěl a tomu odpovídaly
i nestejné sociálně-politické zájmy. Zároveň bylo ovšem možno a nutno nacházet
v národní pospolitosti pojítka, a o ně určité osvětové činnosti také šlo. Vidět a formulovat
je moderně se už nedařilo tak, jak by odpovídalo naléhavosti přání a úmyslu. Hodně
se vycházelo z upravených výkladů dějin, z tradiční vlastenecké rétoriky, která už ohlas
ztrácela. Na nové přístupy nebylo vždy dost sil, osvětové působení bylo i dílem pocházejícím
z nadšení, obětavosti, přesvědčení o významu, což ale ještě nezaručovalo úroveň
odpovídající požadavkům. Tvůrci a nositelé naráželi i na nepochopení, povrchnost,
nezájem, na negativní dobové jevy plynoucí z úzkých sociálních zájmů, na vlažnost vůči
celospolečenským úkolům a potřebám, na překážky vystavěné v kultuře plytkým kýčem,
na politickou a ideologickou frázovitost. Některé „osvětáře“ to i unavilo, většina však
vytrvala.
Osvětovou práci spojil se svou organizací Sokol. Do starosti o národní zdraví zařadil
i stránku duchovní. Vytvořil si Vzdělávací odbor, pořádal přednášky, vzdělávací
vycházky, pečoval o knihovny a čítárny. Propagoval své pojetí vlastenectví, které přijímala
značná část národa, ideově stavěl na svobodomyslnosti, snažil se formovat politická
smýšlení, značně nacionálně bojovné.
Ideálním nositelem lidovýchovného hnutí se jevili učitelé; působili i v Sokole
a v jiných spolcích šířících osvětu a pěstujících kulturu, spojovali se s dalšími aktivisty.
Spolu s nimi vytvořili Ústřední vzdělávací sbor představující první pokus o soustředění
a povýšení osvětové práce. Sbor směřoval podle programu „k mravnímu, osvětovému,
národohospodářskému a veřejnoprávnímu povznesení nejširších vrstev“. Za prostředky
si volil přednášky, rozhovory, lidové knihovny, výstavy, hudební produkce, zábavné
akce. Oduševnit život, vzdělávání demokratizovat, nikoho z něho nevylučovat, tak se ve
Sboru uvažovalo o osvětě. Měl odpovídat životním potřebám, o nichž se ale muselo spolehlivě
vědět. Intelektuálové se proto neměli k dělníkům a rolníkům jen obracet, ale také
je poznávat, seznamovat se s jejich životem, podmínkami, prostředím. Osvětová témata
se tomu měla uzpůsobovat, a tedy i vhodně proměňovat. Součástí a výsledkem osvětového
působení byla také „občanská výchova“. Politické strany se na ni dívaly s jistým
podezřením, považovaly ji za svou oblast, spojovaly ji se svými zájmy. Programová předsevzetí
byla, jako obvykle, rozsáhlejší, než se dařilo plnit. Osvěta a lidová výchova však
už do života české společnosti patřily.
Výrazný důkaz představoval v letech 1905–1906 vznik Svazu osvětového podnícený
osvětovým odborem před pěti lety ustavené Národní rady české. Rada sice zna

10
menala méně, než se od ní jako od sjednocující politické instituce čekalo – strany si žily
po svém – o vyšší organizační podobu lidové výchovy se však zasloužila. „Vzdělání jest
síla, která u nás musí proniknouti veškerým naším lidem, máme-li dle Havlíčka vyniknouti
nad národy jiné,“ psalo se až pateticky v úvodním prohlášení Svazu. Zříkal se „politiky“,
hlavně proto, aby neměl potíže se schválením, a také v tom smyslu, že mínil být
nadstranický, nedávat se tedy ovlivňovat dílčími stranickými zájmy. Jeho odbory vedli
významní vědci, profesoři, národohospodáři. Stále přibývalo korporací, které se v něm
sdružovaly. Svaz převzal vydávání České osvěty založené v roce 1904, staral se o knižní
publikace zpřístupňující různé vzdělanostní a kulturní sféry.
Vlastní osvětovou a navenek mimostranickou organizaci si v roce 1896 založila
sociální demokracie, a to v Dělnické akademii. Její zvláštní existence ve skromnějších
podmínkách odpovídala situaci a významu dělnictva ve společnosti. Sociální demokracie
se ale o Akademii příliš nestarala, scházely finance, Akademie se přesto značně
zasloužila o šíření knižní kultury mezi dělnictvem.
Světová válka rozpoutaná v roce 1914 českou osvětovou práci podvázala. Stísnila
vůbec vnitřní život v habsburské říši, poničila nemálo hodnot prosazovaných osvětou
a kulturou. V roce 1918 však přinesla výsledek nečekaný, pád Rakousko-Uherska a s ním
podmínky pro vznik samostatného československého státu. Ke schopnosti ho utvořit
dozrála česká společnost už dříve, státní samostatnost si však za cíl nevytyčovala. Až světová
válka ji s habsburskou říší rozloučila, znamenala ztrátu důvěry v příznivou budoucnost
v habsburském Rakousku.
Československý stát zkoncipovali jeho programoví a političtí tvůrci v čele s T. G.
Masarykem jako demokratickou republiku, která se aktivně vřadí do nové, demokratické
Evropy. Vyvozovali tuto ideovou koncepci i z dosavadního vývoje české společnosti.
Existenční problém menšího národa se rozrostl v problematiku životaschopnosti
nevelkého státu. Odvozovala se od dovednosti spravovat stát úspěšně a dát mu činné
místo v mezinárodním řádu. Obojí bylo pro českou společnost novým úkolem.
V Rakousko-Uhersku žila politicky převážně opozičně, pozitivně se česká politika uplatňovala
hlavně v obecní samosprávě. Teď měla vést stát nejen „svůj“, ale i dalších národů,
z nichž některé ho zprvu prudce odmítaly. Od opozičních návyků k odpovědnosti
za řízení státu bylo v české společnosti dost daleko. Pomoci tu měla také osvěta, přizpůsobená
vzniklé náročné situaci, v lecčems proto zcela nově koncipovaná: znovu se zase
hodně vsázelo na vzdělávání.
Starost o školství patřila ke státně politickým prioritám, zvláště na územích, které
tu trpěly nízkou rozvinutostí – šlo o národní školství na Slovensku a na Podkarpatské
Rusi. Jednotlivé stupně škol měly mít promyšlenou úroveň, vědecký základ upravený
pro věk a vnímání byl považován za samozřejmý. Vědecké poznatky v širokém rozměru
a nové kulturní výkony a výsledky se měly dostávat i do osvěty a lidové kultury. Kultura
byla pojímána jako rozvíjející se sociální podstata člověka. Napomáhala jí technika,
s její pomocí vstupovaly kultura a osvěta do domácností. Bylo zapotřebí vychovávat pro
jejich přijímání nové posluchače, čtenáře, zájemce. Měnilo se obecenstvo. Kultura se sice
neměla zaměňovat za plytkou zábavu, ale rytmus a ráz života žádaly, aby se o zábavu
také starala. Od 20. let se vztah mezi kulturou a zábavou „celosvětově“ vyhraňoval
i zamlžoval; tyto tendence stále trvají, dnes je kultura stále drastičtěji zaměňována za
obchod se zábavou. Úroveň věd je činila nedostupnými mimo odborné kruhy. Začala se

11
proto rozvíjet jejich popularizace, která měla a má samozřejmě své problémy: zjednodušuje,
vytrhává z kontextu, žádá podávat látku bez problematičnosti, tedy ji vlastně speciálně
interpretovat.
Osvěta a lidové vzdělávání se tak ocitaly v nových situacích. Projevilo se to i organizačně.
Svaz osvětový se v polovině 20. let proměnil v lidovýchovný ústav, který nesl
Masarykovo jméno. Pojmenování vyjadřovalo ideový fundament a orientaci, nespoutávalo
však v přístupu a rozsahu k náplni a činnostem. Ostatně si ústav vytvářel vazby s rozličnými
lidovýchovnými spolky a organizacemi; snažil se působit spíše metodicky a také
se staral o vydávání časopisů a knih s lidovýchovným zaměřením.
Vznikl a působil s optimistickými představami a záměry. Odpovídalo to ostatně
poměrům v Československu ve druhé polovině dvacátých let. Stát se upevnil, demokratické
ovzduší působilo i na soužití národností, mezinárodní vztahy akcentovaly mírové
a přátelské úmluvy.
Třicátá léta však dostala jinou podobu. Promítly se do nich důsledky nečekané
těžké sociální a hospodářské krize, které zasáhly i duchovní sféru a politicky otevíraly
prostor totalitárním hnutím a stranám. Demokracie se ve světě propadala do defenzívy
a ve více zemích byla poražena. V Československu se především zásluhou české společnosti
stále udržovala. Po polovině 30. let začalo jít československému státu o život.
Chtělo jej zničit nacistické Německo a našlo k tomu národnostní spojence i uvnitř Československa.
Demokratická a antifašistická kultura se v této těžké době svébytně začleňovala
do hnutí na obranu republiky. Povzbuzovala, dodávala spravedlivé obraně mravní
hloubku. Nemohla na politiku přímo zapůsobit – v této sféře kultura zmůže opravdu
málo, většinou nic – na společnost ale vliv měla, a podstatný, dokázala pojmenovat
a humanisticky povyšovat smysl jejích postojů, odhodlanosti, odvahy.
Do kořenů pak kultura pocítila trpký úděl z mnichovského rozsudku nad prvním
československým státem. V podivném pomnichovském čase po září 1938 se územně
poničené Československo měnilo nejen politicky, ale i duchovně. Kultura a osvěta se
měly vzdálit nedávným demokratickým ideám, aspirace a obsah se teď hledaly v ideologicko-
politických pravicových postojích, včetně přikrčeného nacionalismu. Nestačily
se rozvinout, za půl roku dokončil Hitler zničení Československa.
Protektorátní okupace českých zemí z března 1939 představovala první fázi jejich
včlenění do Německé říše jako prostoru v budoucnu germanizovaného, tedy bez Čechů.
Etnická likvidace českého národa začala zničením vysokých škol, měla se znemožnit
výchova jeho inteligence. Souběžně s tím přicházel útok na myšlení národa, nejdříve na
jeho dějiny. Výchova měla prosazovat „říšskou myšlenku“, která českému národnímu
společenství brala svébytnost a oslabovala jeho odpor a odboj. Česká společnost se tomu
v duchovní sféře bránila zvýšeným zájmem o národní tradice a kulturní dědictví. Díla
s touto tematikou dosahovala zvláště během roku 1940 neobyčejného rozšíření. Historická
látka byla však zároveň omezována: ztrácela se z ní celá významná období, jako
husitství a demokratické Československo, a některé velké osobnosti. Z kultury mizeli
určití tvůrci, zvláště levicového zaměření. Touto obtížnou dobou přece jen poznamenávané
vlastenectví mělo podporu českých představitelů v protektorátní správě. Opírali se
o ně, spájelo je se širší veřejností.
Od podzimu 1941 nacistická moc přitvrdila v útocích na češství a v krvavých
represích. Dále se omezovalo a obsahově přizpůsobovalo školství, umlčovali se další kul

12
turní a vědečtí tvůrci, mizely stovky časopisů, zakazovaly se vzdělávací a další spolky
včetně Sokola, tisk se „zglajchšaltoval“ do plné podpory Říše a její války. Do čela protektorátního
dohledu nad školstvím a osvětou byl postaven jako ministr zvláště aktivní
kolaborant Emanuel Moravec, který uvěřil ve válečné vítězství nacistického Německa.
„Výchova“ v jeho pojetí měla nacistům usnadnit germanizační záměry v českomoravském
prostoru. Vnášet „říšskou myšlenku“ mezi mládež dostalo za úkol Moravcem řízené
Kuratorium pro její výchovu. Smýšlení většiny české společnosti se ale neměnilo, očekávala
porážku Německa a okupační protektorát se snažila přežít. Věřila v obnovu
Československa, k níž aktivně pracoval odboj domácí i v zahraničí.
V květnu 1945 tu zase Československo bylo. Mělo být ale jiné, než jaké podlehlo
v roce 1938 politickým útokům mezinárodním i vnitřním. Na demokratickou republiku
navazovalo jen zčásti, i když třeba právě v oblasti osvětové o to opravdová snaha byla
(došlo i k obnově Masarykova lidovýchovného ústavu). Stát se změnil územně – přišel
o Podkarpatskou Rus, a národnostně – většina Němců musela opustit zemi, v tomto drastickém
rozhodnutí ještě doznívala válka. Ta připravila českou společnost o část demokratické
elity, která teď chyběla zvláště v politice a v duchovní oblasti. Československo
bylo prohlášeno „lidovou demokracií“, ale politický systém byl demokracií omezenou,
chyběly mu některé nezbytné vlastnosti parlamentní demokracie. Celkově vzrostla pravomoc
státu, který si zákonem přisvojil i řízení osvěty. Přitom byl ještě rozkolísaný,
nestabilizovaný (také kvůli problémům v česko-slovenském vztahu), poznamenávaný
zápasy o politickou moc. Vedla je především komunistická strana, i neparlamentními
metodami, posílil ji výrazný podíl Sovětského svazu na válečném výsledku.
Válka byla pochopena i jako vyvrcholení sociálně-politické krize z 30. let, jež
nesmí mít opakování. Proto teď obecně vzrostl vliv levicových stran a jejich ideologií,
socialismus se stal zvlášť užívaným heslem a programem. V české společnosti se smísil
s nacionalismem, který byl reakcí na okupační a válečné prožitky, a se sociálními nadějemi
zvláště nižších vrstev. Takto modelované ideologické ovzduší se promítalo i do kultury
a působilo také na vzdělávání. Školství bylo doplňováno o další školy, včetně vysokých.
Organizace osvětové práce se měla za vedení národních výborů prohloubit, ve
skutečnosti byla ohrožována omezováním obsahu a smyslu.
Tato tendence směřující k „postátnění osvěty“ se naplno projevila po komunistickém
převratu z února 1948. Komunistický totalitarismus vytvářený od konce 40. let vřadil
Československo do mocenské sféry Sovětského svazu. Měnil se celkový život společnosti
a státu. Komunistická moc užívala i represí a zastrašování, pracovala však i se
sociálními sliby a nabídkami, především vůči nižším, hlavně dělnickým vrstvám, které
preferovala. Násilnými hospodářskými a sociálními kroky a politickými opatřeními se
měnila skladba české společnosti a postavení a váha jednotlivých vrstev v ní. Inteligence
byla odsouvána do pozadí, zasahovala ji různá perzekuční opatření a soustavné politické
tlaky, což se obráželo i v situaci ve školství, v kultuře a vědě. Organizačně se tato
odvětví rozvíjela, byla ale spoutána oficiální ideologií (marx-leninskou či stalinskou). Ta
měla prostupovat také osvětu, která dostala za úkol její šíření, zdůvodňování a popularizaci
politiky vládnoucí komunistické strany. Nadstranickost byla střídána tuhou „stranickostí“.
Plnění politických zadání zůstávala spíše na povrchu, byla postupně značně
zformalizována. Málo tento stav korigovaly různé organizační změny, byly spíše výrazem
neúspěchů nebo libovůle.

13
Reálné problémy společnosti, především hospodářské, ale i politické, si v 60.
letech vynutily určité uvolňování režimu. Využily toho a zároveň se na tom podílely kultura
a věda. Přicházely se zajímavými díly a aktivitami, vzrůstal jejich společenský ohlas.
Vytvářely si mezinárodní kontakty, v Československu byl vůbec znát vliv západního
„sociálního státu“. O československé kultuře začínal zase vědět svět. Toto ovzduší se promítalo
i do vzdělávání a osvětové práce, která mohla volit i širší tematiku, a bylo znát
v repertoáru a rozvoji lidové kultury.
Kulturní sféra se dostávala do sporů s politickou mocí; také tu ale zasáhly reformní
změny. Z tohoto osobitého vývoje vyrostl v roce 1968 pokus o „demokratizaci“, politické
„pražské jaro“, v němž se projevilo více politických a ideových proudů a tendencí.
Bylo však násilně zadrženo srpnovým vojenským zásahem Sovětského svazu a jeho satelitů.
Od 70. let bylo Československo podrobeno totalitaristické „normalizaci“, která
spoutala společnost. Bylo znovu vzdáleno od soudobé světové modernity. Nepříznivě je
toto oddělení poznamenalo už v 50. letech, ač mělo z minulosti předpoklady vyvíjet se
ve shodě s pokročilým světem. Teď se situace opakovala, Československo bylo zase odtrženo
od světových modernizačních pohybů v hospodářství, kultuře, umění a vědě. Nové
represe zasáhly zvláště inteligenci. Následky byly proto citelně znát v kulturní, umělecké
a v duchovní sféře všeobecně. Politické moci šlo hlavně o „klid“ ve státě. Obyvatelstvo
se stahovalo do soukromí, vzdávalo se veřejné činnosti, zajímala ho hlavně materiální
úroveň. Režimu tato orientace vyhovovala. Kultura se zaměřovala především na
zábavu, vzdělávání bylo znovu ideologizováno, ale už téměř bez ohlasu. V kulturních
a osvětových institucích se ostatně nacházely způsoby, jak jednotlivé obory pěstovat
i tvořivě a svébytně. Umlčovaná kultura se uchýlila do samizdatů a nedala se ani pronásledováním
zadusit.
V 80. letech, zvláště v důsledku hospodářských problémů, se politické ovzduší
přece jen měnilo. Komunistická moc se dostávala do izolace od společnosti. Znehybnělou
zasáhla posléze krize, kterou byl ostatně postižen už celý, hospodářsky a politicky
vyčerpaný sovětský blok. Docházelo k pádům komunistických režimů, v Československu
se tak stalo v listopadu 1989.
Československo vstoupilo do nové dějinné fáze naplňované především utvářením
demokracie ve všech společenských oblastech. „Transformace“ z komunistického systému
se ukázala obtížnější, než se čekalo – neměla žádný historický příklad. V jejím průběhu
se Československo rozdělilo na dva státy, Českou republiku a Slovenskou republiku.
Od 1. ledna 1993 si tedy Česká republika vytváří své samostatné dějiny.

14

OD OSVÍCENSTVÍ PŘES OSVĚTU
PO INFORMAČNÍ SPOLEČNOST
Zdeněk Jírový
15
CO BYLA, CO JE A CO BUDE OSVĚTA*?
Osvětou k svobodě bylo heslo Eduarda Grégra, které po roce 1867 přijaly za své
tisíce vznikajících českých kulturních spolků divadelních, vzdělávacích, čtenářských,
pěveckých, vlastivědných, muzejních aj., vytvářejících v té době reálnou základnu pro
kulturní a společenský život české společnosti. Význam, jaký byl zejména od druhé poloviny
osmnáctého století připisován osvětě jakožto kulturně-vzdělávací činnosti, není současným
generacím dost srozumitelný přesto, že vzdělání je připisován stále větší význam.
Označení „zdravotnická osvěta“, „ekologická osvěta“, se zdají být přijatelná – snad
proto, že to jsou pojmy konkrétnější, užší, politicky nepříliš zatížené. Koneckonců dnešní
úsilí o „počítačovou gramotnost“ nebo poznávací pořady v televizi a různé způsoby
popularizace vědeckých poznatků nejsou ničím jiným než osvětou.
Pojem „osvěta“ byl především v oblasti kultury v uplynulých desetiletích zneužíván
a poté zase bagatelizován. S tím ztratilo samo slovo „osvěta“ v očích řady lidí svůj
původní smysl (stejně jako související výrazy osvětová práce, osvětová literatura, osvětová
přednáška atd.). Proto v plném rozsahu ani nemůžeme chápat zápal buditelů
a národních předáků minulých staletí, se kterým se do osvětové práce vrhali a snažili se
z ní udělat prostředek, jak dosáhnout vzdělání a rovnoprávnosti národa i jeho uplatnění
v mezinárodním měřítku. Lze ale konstatovat, že toto úsilí (spolu se souvisejícím ekonomickým
rozvojem) přineslo své reálné plody v tom, že po ustavení Československé
republiky již u nás existovaly fungující základy demokracie a že úroveň vzdělanosti českého
národa byla ve srovnání (nejen) se sousedy poměrně vysoká.
Vynález knihtisku v 15. století měl obrovský dopad na změny ve výměně informací
ve společnosti. Důsledkem byl rozvoj gramotnosti a vzdělání, odklon od téměř
výhradně náboženské tematiky rukopisů z klášterních pisáren, rozvoj knižního zboží,
rozvoj industrialismu a podnikání, národních kultur a literatury, rozvoj vědy. Knižní sbírky,
knihovny a archivy se staly zárukou kontinuity vývoje společnosti. Ale knihy se staly
také ideologickou a politickou zbraní, vznikly indexy zakázaných knih a sklony k cenzuře
již nejen knih, ale toku informací vůbec, dostávají stále nové impulzy. Indexy „Libri
* Zdeněk Jírový 1959–1990 odborný pracovník ÚDLUT a ÚKVČ pro zájmové umělecké aktivity, 1991–2003 šéfredaktor měsíčníku Místní kultura.
Osvěta je tradiční termín, jímž je běžně míněno výchovné působení na dospělé lidi prostřednictvím
záměrného šíření informací a kulturních hodnot. (Malý sociologický slovník, Svoboda Praha, 1970)

16
prohibiti“ byly zbraní protireformace a završil je „Seznam bludů“ (Syllabus errorum),
kterým papež Pius IX. v roce 1864 zavrhl 80 náboženských, vědeckých, politických
a hospodářských doktrín. (Syllabus byl znovu potvrzen dekretem sv. officia v r. 1907
a nikdy nebyl odvolán.) Tato praxe byla přitažlivým příkladem pro totalitní režimy – ten
nacistický nepohodlné knihy s oblibou pálil přímo na ulicích. V paměti mnohých jsou
ještě čistky v tuzemských knihovnách za protektorátu, po převratu v r. 1948, za normalizace,
ale i po roce 1989. A nebylo to vždy z nařízení režimu, zvláště ta poslední byla
mnohde z osobní iniciativy některých horlivých knihovníků, kteří přitom hlásali konec
cenzury a prostor pro svobodné čtení. Jenže „nová moc nechce staré texty, které korumpují
nového člověka tím, o čem jsou“ (Bělohradský).
Nemělo by udivovat, že k potírání nepohodlných textů se již používá také internet.
Na www.humaneventsonline.com se nedávno objevil seznam „deseti nejškodlivějších
knih 19. a 20. století“, který sestavilo patnáct amerických intelektuálů a politiků neokonzervativní
orientace. Jsou na něm texty od „Komunistického manifestu“ nebo
Hitlerova „Mein Kampf“, ale i předního amerického demokratického filozofa Johna
Deweye, francouzského klasika pozitivní filozofie Augusta Comta až po britského ekonoma
J. M. Keynese, nenáviděného autory indexu pro jeho obranu veřejných statků
(např. kultury) „před neviditelnou rukou trhu“.
Ještě v nepříliš vzdálené minulosti nebyly k dispozici pro šíření poznatků o světě
jiné prostředky než ty, které nalezneme ve výročních zprávách osvětových spolků a institucí
– přednášky, literatura, časopisy, besedy, představení, koncerty, výstavy aj. – tedy
prostředky, které jsou kulturními institucemi a sdruženími využívány i dnes. Osvětáři
dvacátých let minulého století mohli jásat, když díky tehdy nové technice získali možnost
své přednášky oživit a doplnit hudbou z gramofonových desek, amatérskými diapozitivy
a později i naučnými filmy, z dnešního hlediska vlastně také amatérskými.
V současnosti je k dispozici množství dalších cest, jak ke vzdělání a k poznání světa
dospět. Ty – včetně obecně dostupného základního i středního kvalitního školního vzdělání
v češtině – v minulých staletích neexistovaly. Ve dvacátém století s rozvojem informačních
technologií od tisku přes rozhlas a film k televizi a internetu – vznikly nové možnosti
pro šíření obecného rozhledu a vzdělání v míře a kvalitě dříve nepředstavitelné.
To jsou ovšem jen technické předpoklady a možnosti pro nově koncipovanou
„osvětovou práci“ – lépe řečeno pro šíření vědění a vzdělání, pro rozvíjení tvořivých aktivit
lidí v době multikulturní globalizace. Na rozdíl od dřívějších časů jsou lidé v současné
době více než kdy v minulosti zahlceni explozí informací a dezinformací, propagandy
a reklamy. Orientovat se v takové záplavě mohou jen stěží, většina lidí spíše vůbec
ne. Teoreticky zde jsou obrovské technické možnosti pro moderní osvětovou činnost,
reálná by byla i její potřeba, ale s tím vyvstaly nové, neméně velké problémy. Neexistuje
konsensuální národní (natož globální) koncepce moderní osvěty, tedy cílevědomého
pluralitního šíření lidem prospěšných poznatků.
V televizi se dnes každý může podívat do vzdálených koutů světa, do starověkých
civilizací, do vesmíru, poznávat staré i současné umění, nejmodernější vynálezy techniky,
převratné poznatky biologie apod. A na internetu lze získat rychle informace o všem
možném – od obecně potřebných až po ty různě nebezpečné. V médiích převládají
katastrofy, války, vraždy, násilí, loupeže, podvody a drby. V nejpůsobivějším médiu,
v televizích, také ovšem barvotiskové seriálové pohádky pro mládež a dospělé střídané

17
horrory, thrillery, reality show a klamavou i neklamavou reklamou. Všechny pořady
jsou téměř stejně profesionálně přesvědčivé. Jak mohou občané (a jejich děti), za kterými
přijdou takové pořady až do bytu, rozeznat pořady kvalitní od těch zavádějících,
pseudovědeckých i lživých nebo skrytě propagandistických? Záleží přece na anonymním
producentovi a sponzorovi, co se bude podle jeho zájmu v pořadu prezentovat
a zkušeně vydávat za pravdivý obraz reality.
Takový stupeň možností manipulace s lidmi dosud svět neznal – a že jich už poznal
hodně. Co s tím v období rychle se prohlubující globalizace stále víc rozdělujícího se
světa? Jak pozitivně ovlivnit v demokratické společnosti současná média? Takové
a mnohé další jsou celosvětové problémy a perspektivy „osvěty“ v současnosti. Samy od
sebe se problémy stěží vyřeší. Možná k přemýšlení o tom všem trochu pomůže i jeden
z možných pohledů do zpětného zrcátka historie naší kultury.
VÝCHOZÍ SITUACE
(15. – 17. STOLETÍ)
ČESKÉ ZEMĚ PŘED TŘICETILETOU VÁLKOU
Kulturní krajinu českých zemí ve středověku vytvářela zemědělská činnost
a dotvářela gotická architektura zakládaných měst, hradů a klášterů. Za posledních Přemyslovců
a za prvních Lucemburků velmi vzrostla kulturní úroveň českých zemí,
v základních formách existovala lidová kultura, rozvíjela se dvorská umělecká kultura,
vznikaly rukopisné knihovny, byly položeny základy školství. Na pražské univerzitě,
založené v r. 1348 Karlem IV., vzniklo koncem 14. století reformní hnutí skupiny českých
mistrů, v jejichž čele byl Jan Hus, populární kazatel, posléze rektor univerzity
a tvůrce nového, v Evropě ojedinělého pravopisu. Hnutí odmítalo korupci a obohacování
v církevních kruzích a oslovilo především lidové vrstvy měst i venkova, mezi které
přinášelo znalost písma a požadavek vlastních výkladů bible. Hnutí bylo svými odpůrci
tvrdě napadeno, Hus byl koncilem v Kostnici v r. 1415 odsouzen jako kacíř a upálen. To
vedlo k dvaceti letům válek a posléze k prvnímu rozkolu v západoevropském křesťanstvu.
Od druhé poloviny 15. století se české země vyrovnaly s ekonomickým propadem
z husitských válek, akceptovaly náboženskou toleranci (byť z dnešního hlediska ne úplnou),
v praxi byla běžná i tolerance jazyková. Země Koruny české tvořily v té době
Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice a žili v nich obyvatelé, kteří hovořili
česky, německy, polsky, lužickosrbsky. Postavení češtiny bylo nepominutelné v politice,
na sněmech, v soudnictví, ve správním styku, v hospodářství, v kultuře a školství i v běžném
styku obyvatel. V kultuře byla významná účast měšťanstva a zejména na území
Čech a Moravy i s ní spojené všeobecné užívání češtiny v literární tvorbě. Od počátku
16. století vstupují tištěné knihy do rukopisných knihoven klášterních i světských, zejména
zámeckých a měšťanských knihoven.
Ve stavovské společnosti stále více docházelo k rozporům jednak mezi ekonomickými
zájmy šlechty a měst, jednak mezi zájmy stavů a panovníka. Po nezdařeném odporu
stavů proti králi z rodu Habsburků (r. 1547) se šlechta s panovníkem dohodla na kom

18
promisu, zato osamocená města utrpěla politickou a ekonomickou porážku. Náboženskou
toleranci vážně narušil nástup katolické protireformace.
ČESKÉ ZEMĚ PO TŘICETILETÉ VÁLCE
Válka, která byla zprvu vydávaná za náboženský střet, se postupně stala nezakrývaným
bojem o moc a zájmy. Čechami, Moravou, Slezskem a Lužicemi procházely
armády všech účastníků od roku 1618 do roku 1648 s malými přestávkami neustále křížem
krážem. Vojska drancovala, vraždila, vypalovala vesnice i města, vybírala kontribuce,
zásobovala se ze zdrojů, které měli obyvatelé pro vlastní přežití. A bylo vlastně
jedno, jestli šlo o žoldnéřské vojsko nepřátelské, nebo „vlastní“.
Stupeň devastace území si lze stěží představit, počet přeživších obyvatel se odhaduje
na polovinu předválečného stavu. Jedním z důsledků válek byl nedostatek pracovníků
v zemědělství, který šlechta řešila zabíráním opuštěné, nebráněné půdy, drastickým utužením
nevolnictví a zvyšováním robotních povinností. To vyvolávalo nejen pasivní odpor
poddaných a místní vzpoury, ale i povstání v celých krajích (čas od času se opakující až do
zrušení roboty v polovině 19. století). Statky z větší části česky mluvící protihabsburské
šlechty byly konfiskovány a rozdány či za pakatel prodány císařským generálům a plukovníkům,
popř. válečným dodavatelům. Tak se příslušníky „zemské“ šlechty v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku stali Španělé, Němci, Italové aj., kteří pak s domácími katolíky
představovali „české stavy“. Konfiskace otřásly především postavením měšťanstva a drobné
šlechty. Politické centrum habsburští králové a císaři přesunuli do Vídně.
V oblasti kultury přinesla porážka českého stavovského povstání přerušení dosavadního
vývoje, na němž se výrazně podílela měšťanská složka, odchod nejvýznamnějších
představitelů české kultury do emigrace. Odejít musel i Jan Amos Komenský první
český učenec evropského formátu, který ve svém díle spojil domácí reformační tradici
s evropským náboženským i filozofickým myšlením a položil základy moderní výchovy
a pedagogiky.
Dosavadní ideová tolerance byla nahrazena monopolem katolicismu a s tím spojeným
omezením možností tvůrčí práce a hromadným ničením mnohých kulturních
hodnot, zejména předbělohorské české literatury. Již v roce 1621 byla pražská Karlova
univerzita dána do správy jezuitům, reorganizována a v roce 1654 byla sloučena s jezuitskou
vysokou školou v Klementinu a přezvána na Univerzitu Karlo-Ferdinandovu (tak
se potom nazývala až do zániku habsburské říše). Také latinské školy – gymnázia – byly
v rukách jezuitů, kteří účelově pěstovali i školní divadlo s náboženskou tematikou (v podstatě
využili Komenského podnět „školy hrou“, tj. schola ludus). S církevní i vrchnostenskou
cenzurou toto vše znamenalo mj. dlouholetou izolaci českého prostředí od
nových západoevropských myšlenkových proudů zvláště rodícího se osvícenství.
DOBA, LIDÉ, PROSTŘEDÍ
Výběr dat z české historie chce ve zkratce a bez komentářů přiblížit a charakterizovat
kulturní, politickou i technickou úroveň prostředí života české společnosti, jaká tu byla
v době, o které pojednává tato studie.

19
VÝCHOZÍ SITUACE (15. – 17. STOLETÍ)
1348 Karel IV. založil v Praze univerzitu.
1415 Upálen mistr Jan Hus.
1422 Vavřinec z Březové – pražský měšťan – sepsal „Husitskou kroniku“, uznávaný pramen
informací o počátcích husitství.
1426 Zemřel Albík z Uničova vynikající lékař a autor lékařských spisů.
1434 Bitva u Lipan porážka radikálních Husitů.
1436 V Jihlavě vyhlášena „kompaktáta“, tj. dohoda mezi basilejským koncilem a husity.
1454 V Čechách obnoven zemský soud a řádný chod zemských desek.
1455 Augšpurský mír deklaroval zásadu „Čí je vláda, toho je náboženství“, která v římské
říši vylučovala možnost, aby poddaní vyznávali jinou víru než jejich vrchnost.
1457 Založena Jednota bratrská.
1458 Českým králem zvolen Jiří z Poděbrad.
1460 Zemřel Petr Chelčický, jihočeský myslitel („Siet viery pravé“).
1462 Papež Pius II. odmítl uznat kompaktáta.
1464–1466 Poselstvo krále Jiřího doručilo západoevropským panovníkům jeho návrh „spolku
křesťanských králů“ k zachování míru v Evropě.
1466 Papež Pavel II. se pokusil sesadit Jiřího z trůnu a vyhlásil proti Čechám křižáckou
válku.
1471 Vladislav Jagellonský zvolen českým králem (1490 také uherským).
1475 Počátek stavby pražské Prašné brány – stavitel Matěj Rejsek z Prostějova.
1476 V Plzni vydána nejstarší datovaná tištěná kniha v Čechách – „Statut arcibiskupa Arnošta
z Pardubic“, dále např. český překlad Nového zákona, Kronika Trojánská aj.
1485 Kutnohorský sněm sjednal náboženský smír a rovnoprávnost církví kališnické a katolické.
1495 Sněmovní usnesení o zápisech do desek zemských jen v češtině.
1500 Benedikt Rejt z Pístova – nejvýznamnější architekt české pozdní gotiky – dokončil na
Pražském hradě Vladislavský sál; další práce: dostavba chrámu sv. Barbory v Kutné
Hoře, zámek v Blatné, děkanský kostel v Lounech aj.
1510 Zemřel významný spisovatel humanistické latinské školy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic.
1518 Mladoboleslavský lékař Mikuláš Klaudyán vydal první samostatnou mapu Čech.
1519 Stoupenci Martina Luthera vystoupili se svými požadavky, a zahájili tak rozpad kališnické
církve na novoutrakvisty a staroutrakvisty.
1520 Viktorin Kornel ze Všehrd zemřel při morové epidemii; byl zakladatelem české humanistické
školy, která se snažila v češtině přiblížit současníkům antickou vzdělanost; jako
právník proslul spisem „O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery“.
1526–1546 Po porážce v německé selské válce se na Moravu uchýlili novokřtěnci (habáni) a přispěli
tam k rozvoji vinařství a hrnčířství.
1526 Ferdinand I. Habsburský zvolen českým i uherským králem; zřídil ve Vídni centrální
dvorské úřady pro finance, zahraniční věci a vojenství, podřídil jím úřady ovládané
zemskými stavy.
1527 Otevřena poštovní linka Praha – Tábor, Jindřichův Hradec – Vídeň.
1538–1563 V Praze postaven Letohrádek královny Anny v duchu italské renesance.
1541 „Kronika česká“ Václava Hájka z Libočan se stala oblíbenou lidovou četbou, ale obsahovala
množství výmyslů.
1547 Byl uvězněn biskup Jednoty bratrské Jan Augusta.

20
1547 Humanista Jan Skála z Doubravky Dubravius vydal pojednání o rybnících, ve kterém
shrnul české zkušenosti se stavbou vodních děl a chovem ryb; spis byl přeložen do
několika jazyků.
1551–1569 V Opočně byl vybudován pro Viléma Trčku z Lípy zámek v renesančním slohu; další
zámky vznikly v Litomyšli, Bučovicích, Moravském Krumlově, Telči.
1556 Jezuité uvedeni do Čech; zakládali své koleje – v Praze Klementinum (s právem univerzity),
v Olomouci (také s právem univerzity), Brně, Českém Krumlově, Jindřichově
Hradci, Kutné Hoře aj.
1556 Městu Vodňany odkázal Havel Gelastus Vodňanský, staroutrakvistický kněz a univerzitní
profesor svoji pražskou knihovnu k půjčování knih veřejnosti (další záznam
o veřejné půjčovně knih je uváděn až v roce 1775).
1561–1562 Kroužek českých latinsky píšících humanistů vydal 4 svazky básní svých členů, jeden
z nich – Matouš Kolín z Chotěřiny byl prvním vykladačem Homéra na Karlově univerzitě,
vydavatelem komentovaných spisů klasiků.
1562 Tadeáš Hájek z Hájku vydal českou ilustrovanou úpravu Mattioliho herbáře a založil
jí českou botanickou terminologii.
1571 Zemřel Jan Blahoslav, biskup Jednoty bratrské, autor spisů o české gramatice a hudební
teorii.
1576–1612 Rudolf II. českým králem a římským císařem. Jeho pražský dvůr se stal jedním z evropských
center vědy a umění. U dvora působili astronomové Tycho de Brahe, Jan Kepler,
malíři Spranger, von Aachen, Arcimboldo, sochař de Vries, hudebník de Monte aj.
1579–1594 „Bible kralická“ – šestidílný komentovaný překlad biblického textu do češtiny – zpracován
a vytištěn Jednotou bratrskou. Nadlouho se stala normou spisovné češtiny.
1579 Univerzitní profesor a staroměstský kancléř Pavel Kristián z Koldína zpracoval unifikaci
městských práv a vydal „Práva městská Království Českého“, kodifikace byla
v platnosti až do r. 1811.
1580 Daniel Adam z Veleslavína převzal Melantrichovu tiskárnu a jako spisovatel, tiskař
a nakladatel se stal organizátorem literárního života a popularizátorem soudobé vzdělanosti.
1584–1590 Rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan vybudoval největší český rybník Rožmberk
a Novou řeku jako součást třeboňské rybniční soustavy.
1594 V Králově Dvoře u Berouna byla postavena první vysoká pec v Čechách, po ní další
pece v Podkrušnohoří; vysoké pece umožňovaly nepřetržitou výrobu surového železa.
1623 Jan Amos Komenský napsal „Labyrint světa a ráj srdce“. Po porážce českého stavovského
povstání se musel jako bratrský kněz skrývat, r. 1628 opustil definitivně vlast
a odešel do exilu, kde od r. 1648 působil jako biskup Jednoty bratrské. Napsal a vydal
šest desítek spisů. Ve „Velké didaktice“ (Didactica magna) vypracoval ucelený systém
školské soustavy, sedmidílná „Obecná porada o nápravě věcí lidských“, se zabývá koncepcí
reformy lidské společnosti. K jeho světové proslulosti přispěla i jazyková učebnice
„Janua linguarum reserata“ (Brána jazyků otevřená), dále „Informatorium školy
mateřské, Orbis pictus (svět v obrazech) aj. 1657 byla v Amsterodamu vydána jeho
„Opera didactica omnia“.
1648 Vestfálským mírem byla uzavřena třicetiletá válka, která de facto ukončila existenci
středověké „římské říše“. Císařský titul zůstal jen honorárním pro habsburské panovníky,
kteří vládli v řadě zemí, jež netvořily jeden státní celek a z nichž některé byly chápány
jako „patřící do římské říše“, např. Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní
Rakousy, Tyrolsko aj., některé ale ani formálně nikdy do svazku římské říše nepatřily,
např. Uhry, Chorvatsko, Halič apod. Habsburský císař musel s ostatními knížaty
„v říši“ jednat prakticky stejně jako s panovníky cizími a občas s nimi i bojovat. Země
Koruny české přišly mírem o Horní i Dolní Lužici.

21
1654 Dekretem Ferdinanda III. byla Karlova univerzita v Praze přezvána na Karlo-Ferdinandovu,
filozofickou a teologickou fakultu přímo řídili jezuité, kteří měli také dozor
nad fakultami lékařskou a právnickou.
1669 Vydavatelství Dědictví sv. Václava mělo nahradit pravověrnými protireformačními
spisy „kacířskou“ předbělohorskou literaturu ničenou katolickými misionáři.
1672–1673 Jezuita Bohuslav Balbín, významný český barokní historik, byl odsunut do Klatov, protože
jeho díla byla zaměřena proti vídeňskému centralismu a kritizovala pobělohorský
úpadek českého království.
1679–1680 Řada povstání a bouří nevolníků proti robotním břemenům; robotní patent Leopolda
I. v r. 1680 byl prvním pokusem o úpravu robotních povinností nevolníků.
1683 Poslední obležení Vídně Turky, jedním ze dvou velitelů obrany města byl Kašpar Zdeněk
Kaplíř ze Sulevic, jehož předek byl po Bílé Hoře popraven na Staroměstském
náměstí v Praze.
1689 Zemřel Václav Rosa, rada apelačního soudu a galantní básník, který se v duchu jazykového
purismu snažil o tvorbu nových slov; toto úsilí vyplývalo z úpadku češtiny jako
literárního jazyka a ústilo v gramatickou libovůli.
1695 Popraven Jan Sladký Kozina, jeden z vůdců povstání Chodů proti vrchnosti, císař zrušil
středověká privilegia, která měli Chodové jako strážci hranic.
Koncem 17. století začíná manufakturní fáze průmyslové revoluce – zejména v oborech
textilních, ve sklářství, železářství aj. Dochází k rozmachu barokní architektury
(architekti Lurago, Kaňka, Caratti, Mathey, Dienzenhoferové, Santini), výtvarného
umění (sochaři Braun, Brokofové, malíři Reiner, Brandl, Škréta, Kupecký ) a duchovní
i světské hudby (Černohorský, Míča) především ve službách církve a šlechty.
OSVÍCENSTVÍ
(17. – 19. STOLETÍ)
Toto evropské myšlenkové hnutí se stalo nejrozsáhlejší formou ideového odporu proti
feudalismu. Dějiny společnosti mu byly „bojem světla rozumu s tmou nevědomostí
a předsudků“. Osvícenci byli přesvědčeni, že zdrojem pokroku národů je poznání, vzdělání
a „osvícené“ zákonodárství. S důrazem na rozum souvisel boj osvícenců za nezávislost
myšlení a svobodu přesvědčení; osvícenství bylo zaměřeno proti církevním „zjeveným
dogmatům“ i u těch představitelů, kteří nebyli ateisty. Osvícenství bylo výrazem
duchovní emancipace nových sociálních vrstev (buržoazie, inteligence); proto zdůrazňovalo
přirozenou rovnost lidí oproti stavovským privilegiím, svobodu proti despotismu,
snášenlivost proti fanatismu. Termín „osvícenství“ se objevil nejprve v Anglii
(F. Bacon, J. Locke, D. Hume) a ve Francii (F. M. Voltaire, Ch. Montesquieu, J. J. Rousseau,
encyklopedisté). Výstižnou definici osvícenství podal I. Kant v roce 1784: „Východisko
člověka z nedospělosti, jíž si zavinil neschopností používat vlastní rozum bez poručníkování
druhých, a vzývající k odvaze samostatně myslet.“ V českých zemích se osvícenství do značné
míry prolínalo s národním obrozením.
VÁLKY O DĚDICTVÍ RAKOUSKÉ
Vestfálský mír roku 1648 (kterým Habsburkové ztratili mj. ze zemí Koruny české
Dolní i Horní Lužici) nebyl samozřejmě koncem válek na zdejším území. Zejména
vymření Habsburské dynastie „po meči“ v r. 1740 bylo podnětem k pokusům soused

22
ních zemí (Prusko, Bavorsko) o parcelaci Habsburské říše. To by bylo zřejmě znamenalo
mj. poněmčení českého obyvatelstva po vzoru polabských Slovanů. Nedošlo k tomu
také vzhledem k odhodlání mladé královny Marie Terezie, která s přestávkami až do
roku 1763 bojovala o zachování soudržnosti zděděné říše. Výsledkem bylo uchování většiny
habsburského území až na ztrátu 9/10 Slezska. V českých „korunních zemích“
(Čechy, Morava, zbytek Slezska) v polovině 18. století žilo něco přes 3 miliony obyvatel.
Pro dvě třetiny z nich mluvících česky tak zůstala zachována územní základna pro
další život.
VLÁDNÍ REFORMY
Opakující se válečné střety s mnoha porážkami rakouské armády ukázaly nutnost
podstatných reforem celého státu. Reformy měly modernizovat i s využitím zahraničních
zkušeností zastaralou habsburskou monarchii a proměnit ji ve výkonnou centralizovanou
absolutistickou říši, organizačně i ekonomicky výkonnou, schopnou postavit se
úspěšně nepřátelům – především Prusku. Reformní změny, připravované především
slezským hrabětem Haugwitzem a odstartované v roce 1749, začaly jako reformy daňové
a reformy státní správy. Byl zaveden centralizovaný výběr daní státními úřady, sjednocena
výše daní ve všech říšských zemích, zdaněna i vrchnostenská půda, daně poddaných
státu byly upřednostněny před dávkami vrchnostem atd. Následovala reforma
státní správy, namísto stavovských krajských samospráv byly zřízeny krajské úřady se
státem jmenovanými úředníky (v Čechách bylo 16 krajů, na Moravě 6, ve zbylém Slezsku
2).
České národní obrození lze chápat jako proces národní emancipace, jako snahu
nejen o znovuvzkříšení společenského postavení češtiny, ale s tím také o formování
národa v novodobých podmínkách na jeho vlastním historickém území.
Byl tu vliv osvícenských liberálních myšlenek i kultury romantismu, později také
vliv evropského nacionalismu.
ČESKÝ JAZYK NEBO VÝHODY GERMANIZACE?
Na území, na kterém se venkované i lidé ve městech spolu dorozumívali česky (ve
znění různých nářečí), to respektovaly i triviální školy, ve kterých se učilo v mateřském
jazyce. Čeští vzdělanci ve městech (učitelé, lékaři, právníci, úředníci, hospodáři, drobní
kněží apod.) používali češtinu ve své práci i při osvícenskými myšlenkami inspirovaných
(zprvu spíše živelných) snahách o povznesení vzdělanostní a kulturní úrovně lidových
vrstev. Osvícenské působení muselo být lidem srozumitelné (většina venkovského lidu
mluvila pouze česky), proto vzdělanci používali mateřský jazyk. (V letech 1790–1791
bylo na našem území 15 457 sídel, z toho bylo větších i menších měst a městysů 653.
Ostatní byly zemědělské vesnice.)
Čeští i němečtí sedláci pracovali v „rodinných kolektivech“, ve kterých se lidé
o tradičních pracovních postupech snadno domluvili. Tehdy ještě téměř neexistovaly
národnostní problémy – ani ve smíšených rodinách (obvykle oboujazyčných). Problémy
přinesla společná činnost ve vznikajícím průmyslu, v armádě atp., kde byly používány
odborné výrazy a pokyny, kterým v zájmu požadované činnosti museli rozumět všichni
zúčastnění.
V podstatě existovaly dva způsoby, jak problémy řešit:
Přistoupit na germanizaci, rezignovat na obnovení všech funkcí češtiny a jít cestou,
do které byly v průběhu staletí vehnáni Polabští Slované, kteří poraženi se rozplynuli
v područí vítězů a ztratili svůj jazyk, své dějiny i své jméno. Popř. jít tzv. irskou cestou,
kdy poražení převezmou jazyk vítězů, ale i s tím se nadále považují za národ. V praxi by
to znamenalo akceptovat Josefínský osvícenský absolutismus tam, kde preferoval plošné
zavedení němčiny jako společného jazyka nejen úředního, ale posléze i „obcovacího“.
To by mělo výhody jediného „státního národa“.
Z osvícenství liberálního vycházel druhý způsob, inspirovaný Herderovým principem
tzv. nezadatelných práv každého národa i Voltairovým požadavkem svobody
přesvědčení. S tím korespondovala snaha pozvednout úroveň poznání širokých vrstev

24
v jejich vlastním jazyce. To předpokládalo obrození jazyka a jeho rozšíření o výrazy,
které by bylo možno používat ve vědě, v hospodářství, literatuře a umění a vůbec
v odborné činnosti. Pro tento druhý způsob se rozhodli (po mnoha diskusích a sporech)
čeští vzdělanci. Přece jen u vzdělanější – byť nepočetné – části obyvatelstva přetrvávalo
povědomí o někdejším významném postavení zemí Koruny české a s tím i o společenské
funkci češtiny jako jazyka nejen dorozumívacího pro všechny vrstvy obyvatel od
panovníka po kmány, ale i jako jazyka literárního a odborného. Vzdělanci ze středních
vrstev – učitelé, selští písmáci, někteří univerzitní profesoři, ale i mnozí venkovští faráři
– měli jiný názor na osud českého národa než Vídeň a snažili se germanizační působení
státní mašinérie zvrátit. K dnes někdy vznášené otázce zda bylo toto rozhodnutí správné
(resp. výhodné), lze jen říci, že bylo učiněno v určité historické situaci, že bylo učiněno
po mnoha debatách našimi předky, tedy lidmi, kteří v té konkrétní situaci žili, a že
věc nelze dnes zvrátit mudrováním nad tím, co měli nebo neměli předkové tehdy udělat.
Dobové názory českých vzdělanců charakterizuje dílo českého jezuity, historika
Bohuslava Balbína. Mimo jiných prací napsal svou známou „Obranu jazyka slovanského,
zvláště pak českého“ ( Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica
). Toto anonymně vydané, latinsky psané dílo – dnes Balbínův nejznámější spis –
se stalo později vzorem obrozeneckého úsilí. O jeho dobovém názoru na stav věcí v 17.
století svědčí původní název jeho Obrany: „O šťastném kdysi, nyní pak žalostném stavu
Království Českého, obzvláště pak o jazyka českého čili slovanského v Čechách váženosti,
jakož i o škodlivých záměrech na jeho vyhubení a jiných věcech k tomu se táhnoucích
rozprava krátká ale přesná.“ „Obrana“ byla napsána v rozmezí let 1672–1673, ale
vydat ji mohl až o století později F. M. Pelcl v r. 1775.
Český jazyk byl v habsburské monarchii po třicetileté válce z řady pragmatických
důvodů potlačován, němečtí Rakušané měli v habsburské říši nejenom oproti Čechům,
ale i ostatním slovanským národům mnohé podstatné výhody. Panovník byl Němec,
šlechta, vyšší byrokracie a důstojníci byli Němci nebo byli systémem nuceni se jako
Němci chovat, vysoké a střední školství vyučovalo latinsky a německy, legislativa byla
psána a justice vykonávána převážně německy, na úřadech se jednalo a v armádě velelo
německy... To bránilo česky mluvícím obyvatelům v dosažení vyššího vzdělání
a postavení, v rovnoprávném jednání s úřady a soudy, stavělo je do ponižujícího
(a v praxi nevýhodného) společenského postavení. Proto snahy o rozvoj a praktické
uplatnění češtiny byly v popředí snah vznikajícího národně obrozeneckého hnutí.
Protože nositelé obrozeneckých snah vycházeli z úvahy, že jazyková pospolitost je
jedním z nejvýznamnějších znaků národa, věnovali velké úsilí obnově postavení češtiny
ve společnosti. To ovlivňovalo cíle i prostředky hnutí a jeho důraz na obory, ve kterých
byla funkce jazyka důležitá, někdy klíčová (literatura, divadlo, zpřístupnění vzdělání,
odborných poznatků apod.). Od vědeckého zájmu o český jazyk (Balbín, Pelcl, Dobrovský)
a snahy o česky hrané divadlo (Thám) vedla cesta k vydávání českých novin
a knih (Kramerius) a k vytváření nové literatury (Puchmajer, Thám). Později, když se
i vesničtí synkové dostali na vyšší školy, vraceli se do vesnic jako studenti, poté jako učitelé,
kněží, lékaři ap. a přinášeli lidem poznatky o okolním světě a společnosti.
V mnohých místech Čech i Moravy docházelo od druhé poloviny 18. století ke
zprvu spíše osamoceným snahám osvícenských učitelů, selských písmáků a vzdělanců

25
z řad lékařů, hospodářů apod. o další vzdělávání lidu i mimo školy a o pěstování kulturních
aktivit (čtenářských, divadelních, vlastivědných, a také o šíření pokrokových metod
v zemědělství a řemeslech) jako potřebné součásti národní a společenské identity. Tady
lze hledat počátky živelné, neorganizované osvětové činnosti.
Národní obrození bylo českou odpovědí na centralizační (politické, ekonomické
i kulturní) a germanizační snahy Vídně. Čeština se stala synonymem národní svébytnosti.
Výsledkem hnutí národního obrození bylo postupné kulturní, ekonomické
a návazně i politické uvědomění národa.
INSTITUCE A KORPORACE
České národní kulturní instituce v 18. století neexistovaly. Nejstarší vrcholnou
trvající vzdělávací i kulturní institucí na našem území byla v roce 1348 založená Univerzita
Karlova – od třicetileté války Karlo-Ferdinandova – v té době s vyučovacím jazykem
latinským (a později i německým), spravovaná jezuity až do zrušení řádu papežem.
Její klementinská a další knihovny byly v r. 1777 transformovány dvorským dekretem
na „Císařsko-královskou veřejnou a univerzitní bibliotéku“, která měla i některé starší
(posléze povinně i nově vydávané) publikace české. Byla to v novověku první státem
(panovníkem) zřízená vrcholná kulturní instituce na českém území.
Další kulturní korporace v českých zemích zakládali osvícenci z řad patriotické,
„vlastenecké“ české zemské šlechty (většinou spolu mluvili německy) společně s několika
vzdělanci z řad osvícenského měšťanstva. V roce 1784 tak vznikla jako první „Královská
česká společnost nauk“ (dnes se k ní hlásí „Učená společnost ČR“ spolu s „Akademií
věd ČR“). V roce 1796 vznikla „Společnost vlasteneckých přátel umění“, která,
řečeno dobovou terminologií, s „cílem pozdvihnout upadlý umělecký vkus domácí veřejnosti“
založila „Akademii umění“ a veřejně přístupnou „Obrazárnu“ (předchůdce dnešní
„Národní galerie“).
Počátky „Národního muzea“ byly – podobně jako jinde v Evropě – spjaty s dary
velkých soukromých sbírek, především sbírek přírodovědeckých, které byly v majetku
aristokratů žijících v Čechách. Skupina osvícenských šlechticů, kterou vedl mezinárodně
uznávaný paleontolog hrabě Kašpar Maria Sternberg, v roce 1818 vydala provolání
„An die vaterländischen Freunde der Wissenschaften“ o založení muzea, ustavila „Společnost
vlasteneckého muzea v Čechách“ a roku 1820 získala souhlas vídeňské vlády
a panovníka. V roce 1850 dostalo muzeum název „Muzeum království českého“. Je zajímavé,
že další velké muzeum v českých zemích – „Moravské zemské muzeum“, bylo
založeno již roku 1817 přímo císařským dekretem. (S počátky muzejnictví u nás je spjato
také roku 1814 v Opavě založené německé Gymnazijní muzeum, přístupné i veřejnosti.
Bylo zárodkem dnešního „Slezského zemského muzea“.)
Zemské učené společnosti se staly posléze iniciátory významných kulturních institucí,
které svou činností objektivně pomohly českému národnímu obrození, i když to
nebylo z počátku jejich záměrem. Aktivity tohoto druhu od poloviny 19. století vznikaly
již z iniciativy české měšťanské společnosti jako instituce kulturně osvětové.

26
DOBA, LIDÉ, PROSTŘEDÍ
ČESKÉ NÁRODNÍ OBROZENÍ (1. FÁZE: 18. STOLETÍ)
1706 V Praze zřízena první manufaktura.
1707 Na Karlově mostě bylo zahájeno budování sochařské galerie světců, děl sochařů Brauna,
Brokofů aj.
1707 Otevřena první pražská kavárna.
1712 V Praze zřízena veřejná osobní doprava nosítky.
1717 V Praze zřízena inženýrská profesura, zárodek vysokého technického školství.
1719 V Praze začaly dvakrát týdně vycházet české noviny.
1723 Do pražských ulic na trase Hradčany – Prašná brána instalováno první stálé osvětlení
olejovými lampami.
1724 Hrabě Špork otevřel první stálou operní scénu (hrála italsky v Praze a na Kuksu).
1725 Císařský reskript o trestání kacířů ukládal tresty smrti nekatolickým kněžím, učitelům,
šiřitelům knih apod.
1726 Hrabě Špork založil v Praze první tajnou zednářskou lóži.
1738 V pražských Kotcích zřízena veřejná divadelní scéna; v r. 1741 se v ní poprvé hrálo
česky představení „Kníže Honzík“. (Hráli němečtí herci, kteří češtinu komolili tak, že
představení skončilo fiaskem.)
1740 Marie Terezie královnou českou, uherskou atd., její manžel František Štěpán Lotrinský
se stal římským císařem.
1740–1763 Války „o dědictví rakouské“ trvaly s přestávkami mezi Rakouskem a Pruskem (a jejich
střídajícími se spojenci); uzavřeny mírem v Hubertsburgu, kterým mj. Rakousko ztratilo
ze zemí Koruny české definitivně Slezsko a Kladsko.
1744 Vypovězeni z Prahy židé a vyklizeno židovské město.
1748 Marie Terezie povolila židům návrat na žádost pražských obchodníků a řemeslníků
i z důvodů mezinárodně politických.
1750 Státní pošta zavedla pravidelnou „rychlíkovou“ dopravu osob i zásilek dostavníky mezi
Vídní a Prahou.
1752 V Brně zřízena úvěrní banka z iniciativy zemských úřadů; v českých zemích byla
v tomto období nejvýznamnějším bankovním ústavem, přispěla k rozvoji textilní výroby
nejenom na Moravě.
1753 V Praze zřízeny 3 sběrny dopisů, od r. 1791 byli v Praze 4 listonoši.
1754 V Praze zahájila činnost státní loterie.
1755 V Praze otevřena státní zastavárna (8% úrok).
1756 První sčítání obyvatelstva v jednom dni v českých zemích, Čechy měly 1,97 mil. obyvatel,
Morava a Slezsko 1,04 mil. obyvatel.
1760–1781 Zasypány hradební příkopy mezi Starým a Novým Městem pražským, na jejich místě
vznikly nové třídy.
1764 Syn Marie Terezie a Františka Lotrinského Josef byl zvolen římským císařem jako Josef
II., od r. 1765 se stal spoluvladařem královny Marie Terezie v habsburských zemích
a prosazoval tzv. osvícenský absolutismus.
1765–1790 Na Vodňansku pokusy Víta Fučíka Kudličky o létání s křídly, podpíranými balonky
s bahenním plynem.
1770 Pražské domy poprvé očíslovány.
1774 Školní řád Marie Terezie zavedl povinnou školní docházku dětí.
1774 F. M. Pelcl vydal (německy) „Stručné dějiny Čech“, základní dílo obrozenecké historiografie.
1775 Vydána Balbínova „Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého“ (latinsky).

27
1775 Knihkupec W. Ch. Gerle založil první veřejnou půjčovnu knih v Karlově ulici v Praze.
1776 Zákaz mučení při soudních výsleších.
1776 Zemědělské vědy zavedeny na pražské univerzitě – učily se tu nové formy hospodaření
v zemědělství.
1777 Knihy ze zrušených jezuitských i dalších klášterů převezeny do pražského Klementina.
1781 Vydány patenty toleranční a o zrušení nevolnictví.
1781 Na gymnáziích namísto latiny zavedena jako vyučovací jazyk němčina.
1783 Otevřeno „Nostické hraběcí národní divadlo“ (Gräflich Nostitzsches Nationaltheater)
v Praze (hrálo německy a italsky).
1785 Václav Thám se spolu s bratrem Karlem Ignácem snažil oživit českou literaturu připravil
do tisku první český almanach „Básně v řeči vázané“, do jehož dvou svazků
kromě děl vlastních a současníků zahrnul i výběr starší české poezie.
1786–1787 Mozartovy opery byly s velkým úspěchem hrány v Praze v Nostickém divadle (Figarova
svatba, v premiéře Don Giovanni).
1787 Na Zbraslavi otevřena první rafinérie třtinového cukru u nás.
1789 Otevřeny pražská obecní porodnice a obecní chudobinec.
1789 V Praze bylo založeno knihkupectví a nakladatelství „Česká expedice“, od r. 1791 v ní
vycházely „Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny“ s beletristickými přílohami.
1790 V pražské Královské oboře byl uskutečněn poprvé let balonu s lidskou posádkou.
1791 V pražském Klementinu byla uspořádána průmyslová výstava – první na evropském
kontinentě.
1791 Otevřena první pražská obecní nemocnice.
1792 Dobrovský vydal „Dějiny českého jazyka a literatury“ (německy) – základní dílo české
literární historie.
1792 Dvorským dekretem zřízena na pražské univerzitě „stolice českého jazyka a literatury“,
s vyučovacím jazykem německým; profesorem se stal historik F. M. Pelcl.
1795 Puchmajer vydal „Sebrání básní a zpěvů“ první dílo novočeské básnické školy.
1786–1789 Hrála se česká divadelní představení v „Boudě“ na Václavském náměstí v Praze.
1799 „Stavovské divadlo“ – české stavy koupily divadlo od hraběte Nostitze (i nadále hrálo
převážně německy, popř. opery italsky).
MATICE ČESKÁ
Vznikla roku 1831 z iniciativy Františka Palackého a skupiny vlastenců, kteří usilovali
o lepší podmínky pro vydávání české odborné literatury. Při Muzeu Společnosti
vlastenského muzea v Čechách byl ustaven Sbor pro vzdělávání řeči a literatury české.
A také peněžní fond s názvem Matice česká, který sloužil k vydávání hodnotné české
literatury. Jeho podpora se záhy stala přímo vlasteneckou povinností. Matice převzala
roku 1832 vydávání Časopisu muzea (vychází dodnes!). Mezi nejvýznamnější publikace
z jejích počátků patří pětidílný Slovník česko-německý J. Jungmanna (1834–1839) a Slovanské
starožitnosti P. J. Šafaříka (1836–1837).
Matice česká vydávala několik edičních řad s památkami staré české literatury, klasické
světové literatury a s českými vědeckými publikacemi. Významná byla řada Malá
encyklopedie nauk. V šedesátých letech Matice vydala také 37 překladů Shakespearových
dramat.
Znak Matice české
Matice česká se zabývala osvětovou činností, zasazovala se o lepší postavení českého
jazyka na školách a spolupracovala s vědeckými společnostmi slovanských národů.
Během 19. století se z Matice české stalo největší české nakladatelství, které se nejvíce
zasloužilo o produkci a rozšíření odborné české literatury. Za sto let svého trvání
Matice vydala 194 titulů ze všech oborů vědy.
Vedle historiků, jazykovědců a literátů působili v obrozeneckém hnutí již také
představitelé exaktních oborů. Tak Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) působil jako
profesor na univerzitách ve Vratislavi a v Praze, založil první fyziologický ústav na světě,
stal se jedním ze zakladatelů experimentální fyziologie, formuloval buněčnou teorii,
množství vědeckých objevů a pojmů je nazváno jeho jménem. Jako mezinárodně uznávaný
český vědec byl poslancem, spoluzakládal pěvecký spolek Hlahol i Uměleckou
besedu, byl prvním předsedou Spolku lékařů českých a Matice lidu – spolku pro vydávání
levných českých knih, založil přírodovědný časopis „Živa“, který vychází dodnes.
* Prvním skeptickým kritikem byl už Dobrovský, ale skutečný "boj o rukopisy" se rozhořel koncem 19. století,
kdy proti falzům vystoupili zejména jazykovědec Gebauer, historik Goll a filozof Masaryk aj. Kauzy se chopili
publicisté a politici, vedla k prudkým, nacionálně vyhroceným celonárodním polemikám, které utlumila (ale
neukončila) až válka a vznik republiky.

30
Jeho pražský dům byl významným českým kulturním a společenským střediskem. Jan
Svatopluk Presl (1791–1849) – přírodovědec a profesor pražské lékařské fakulty – byl
jedním ze zakladatelů Národního muzea a Matice české, vytvořil základy české přírodovědecké
a chemické terminologie. Univerzitní profesor, inspirátor a první direktor
pražské polytechniky František Josef Gerstner (1756–1832) a jeho syn František Antonín
vychovali řadu odborníků na pražské polytechnice a univerzitě, iniciovali a podíleli
se na budování železnic v Rakousku, Rusku, Americe.
REVOLUČNÍ HNUTÍ
Od první poloviny 19. století byl patrný vzestup ekonomického postavení středních
vrstev, na který pak navazovaly jejich politické požadavky. Šlo především o srovnání
jejich podřadného společenského, a tedy i politického postavení s privilegovanou
aristokracií. Petiční hnutí za konstituční svobody řídil Svatováclavský – později přejmenovaný
na Národní – výbor, který byl zvolen v březnu 1848 na schůzi ve Svatováclavských
lázních v Praze. Liberálové Brauner, Palacký, Rieger usilovali o federativní přestavbu
monarchie. Výbor svolal na 2. června do Prahy sjezd všech slovanských národů
v Rakousku. Sjezd byl přerušen armádou vyprovokovaným povstáním (svatodušní
bouře), vedeným radikálními demokraty (Frič, Arnold). Povstání potlačil dělostřeleckým
bombardováním Prahy generál kníže Windischgrätz.
Pod tlakem revolučního hnutí v říši musel panovník slíbit vydání ústavy a svolat
ústavodárný říšský sněm. Jeho konání ve Vídni přerušil v říjnu výbuch revoluce, kdy
dvůr uprchl do pevnosti Olomouce a sněm, který vyhlásil zrušení poddanství a roboty
(za náhradu), byl přeložen do Kroměříže. Císař Ferdinand abdikoval, panovníkem se stal
na téměř sedm desetiletí jeho osmnáctiletý, konzervativně orientovaný synovec František
Josef I. Ten před dalším jednáním sněmu vyhlásil omezenou, tzv. oktrojovanou ústavu,
sněm pak dala vláda knížete Felixe Schwarzenberga 7. března 1949 rozehnat vojskem.
Liberálně zaměřené protifeudální hnutí vedené měšťanskými politiky bylo v Evropě
později negativně poznamenáno růstem nacionalismu u vládnoucích a následně také
u ovládaných národů. Šlo např. o snahy zahrnout do sjednoceného Německa české
země, jako součást „německého prostoru“. To čeští představitelé odmítli, protože si byli
vědomi nebezpečí likvidace všeho, čeho do té doby české národní obrození dosáhlo.
V Uhrách se revoluční hnutí zaměřovalo především na maďarizaci země, např. v r. 1840
se uherský sněm usnesl, že latinu, užívanou od středověku na úřadech a soudech, nahradí
maďarština, kterou sněm prohlásil za státní jazyk, jenž má být zaveden i do škol a kostelů.
To se týkalo také nemaďarské většiny obyvatel Uher, tj. také Chorvatů, Slováků,
Rusínů, Rumunů, Srbů. Agresivně zaváděná maďarština narážela na odpor a přispívala
k růstu nacionálních nálad.
Maďarský nacionalismus přivedl maďarskou šlechtu i buržoazní nacionalisty
k ozbrojenému povstání proti panovníkovi, které bylo vojensky potlačeno až s pomocí
ruské carské armády. Potlačení revolucí znamenalo v celé říši dočasné omezení demokratizačních
tendencí za absolutistické vlády ministra Bacha.