Texty: AS 2004, č. 1, s. 13 - 14, Michal Čunderle.

Dobrý chlapec Ivan Vyskočil
čili
Panu učiteli a panu šéfovi s láskou

Začátek
Když jsem dostal nabídku, sepsat něco k pětasedmdesátinám Ivana Vyskočila, hned jsem viděl, jak začnu Redutou, protože v sedmapadesátém v tomhle – jak říká – pajzlu zakládal s Jiřím Suchým českou divadelní alternativu, pak se plynule přejde na Zábradlí, jako tam přešli i oni, a potom přijde to nejhlavnější – Nedivadlo. Rozepsal bych se o vyprávěném divadle a o otevřené dramatické hře a o tom, co to znamená hledat a experimentovat a jak jsou k tomu zapotřebí spolupracovníci na jevišti i v hledišti. A tím bych se přirozeně dostal ke škole, nejdřív k Lidové konzervatoři, kde Vyskočil s těmi svými, navzdory normalizační absurditě, v plném nasazení učil a zkoumal, no a pak k té současné, k DAMU. A pochopitelně by se ještě slušelo připomenout, co všechno Vyskočil napsal a jaké zaujímá místo v české poválečné kultuře, a zakončilo by se to nějak upřímně a elegantně, jako že potkat se s ním je požehnání a že umí člověka rozsvěcet – prostě byl by to moc hezký narozeninový text, jak se sluší a patří, když má jeden kulatiny a ostatní ho mají rádi. Jenže nějak se mi to nedařilo a nedařilo, až jsem toho radši nechal. Těch důvodů je víc, ale nejpodstatnější je asi ten, že pro mě je Ivan Vyskočil pořád a nejvíc živá přítomnost.

Potom: Jak jsem se s Ivanem Vyskočilem potkal
Když jsem se poprvé tváří v tvář setkal s Ivanem Vyskočilem, byl jsem neduživý chlapec z filozofické fakulty. Taky jsem byl vegetarián, skoro vůbec jsem nepil, nemluvil jsem sprostě, měl jsem velmi romantické představy o ženách a vůbec. Nic z toho už dneska neplatí.
Poprvé jsem Ivana Vyskočila viděl někdy v osmaosmdesátém či devětaosmdesátém roce. Byl jsem gymnaziální student z Prostějova a ani jsem moc nevěděl, na jaké Nedivadlo se jedu do Olomouce podívat. Jmenovalo se to dost šíleně a hráli v tom dva postarší páni, Vyskočil a Roubínek. Ten první trochu špatně mluvil, zato hýřil aktivitou a energií, druhý byl nesmělejší, věcnější a tak trochu to celé hlídal. Byla to nebetyčná blbovina, ale ti dva zjevní vzdělanci ji vyprávěli a hráli s nelíčeným zaujetím a neobvyklým nasazením. Moc jsem tomu nerozuměl, ale byl jsem u vytržení z toho, že je někdo schopen tak a tolik si hrát s češtinou.
Podruhé jsem ho viděl v Brně na přednášce, někdy v roce 1992. Vyprávěl o svém učení na DAMU, o dialogickém jednání, které člověk vede sám se sebou, když je v koupelně a noří se do teplé lázně, o tom, co to znamená být svým hlasem a svou řečí, a všechno dokládal nejen svými slovy, ale i tím, jak v tu chvíli byl a mluvil. Myslím, že jsem z toho byl moudrý stejně málo, jako tenkrát v Olomouci, ale zaujalo mě to ještě víc, cítil jsem se, jak se říká, osloven a byl jsem k tomu, co a jak se říkalo, a k tomu, kdo to říkal, přitahován jak můra za světlem.
Třetí setkání se odehrálo rovněž v Brně. Nedlouho předtím mě můj tehdejší profesor Bořivoj Srba velmi hezky přivedl k tomu, že bych vlastně chtěl a měl psát diplomovou práci o Ivanu Vyskočilovi. A když Vyskočil znovu přijel do Brna, byl jsem mu s tímto nápadem představen. Jak řečeno, byl jsem neduživý chlapec a bylo to na mě znát, a tak jaksi pro jistotu profesor Srba k tomu představovacímu aktu dodal něco v tom smyslu, že sice nevypadám, ale že jsem nadaný student či tak nějak. Vyskočil mě politoval, že jsem nešťastník, když o něm chci psát, a dal mi samolepicí vizitku, a že až budu v Praze, ať se zastavím. Zastavil jsem se na DAMU někdy v roce 1995 a rovnou, bez přípravy jsem se octl na hodinách dialogického jednání, aniž bych o to žádal a aniž bych – už zase – věděl, oč se jedná. Nechť si to prý s ostatními taky začnu zkoušet, jestli chci. Stalo se, a já jsem tomu propadl. Nakonec jsem za tímhle studiem odešel do Prahy a pak jsem zde i zůstal coby asistent. Dodneška.

Dál: Co mám rád na Ivanu Vyskočilovi
Na Vyskočilovi mám rád jeho gurmánství. Nejenom to, které se týká jídla a pití, i když to je na první pohled nejzřetelnější. Svého času chodíval Vyskočil se svými studenty, anebo třeba jenom s jedním z nich, na plzeň do hospody U Rudolfina. Vyměnili jsme školní instituci za hospodskou, ale učení pokračovalo. Pravda, oproti škole bylo omezené „jen“ na mluvení, tedy na diskusi či na přednášku, zato se však viditelněji, takříkaje ruku v ruce pojilo s požitkem. Půllitry o sebe ťukly, polkly se první doušky a kol kolem se rozléval pocit blaha, který Vyskočil – na vousech mu hrála pěna, oči mu jiskřily a obočí jezdilo nahoru dolů – ještě umocňoval slovy: To se máme! To se zase jednou máme! Vyskočil, ať v hospodě či ve škole, jako by byl v roli hostitele, který vás zve k prostřenému stolu. Nemusíte se zrovna ládovat, stačí, když jenom ochutnáte, a pak se uvidí. Buď vám zachutná, vrátíte se a s jídlem nejspíš vzroste chuť, anebo si třeba najdete jinou tabuli. No a možná někdy později sami budete mít taky co dobrého nabídnout. Zkrátka Vyskočil učí s vírou, že je potřeba, aby to člověka bavilo, aby jej to soustřeďovalo a nabíjelo a aby z toho měl radost a požitek. Mohli bychom to nazvat třeba duchovní slastí.
Nemůžu říct, že bych nikdy nejedl nic lepšího než s Vyskočilem, a stejně tak nemůžu říct, že bych už dříve neslyšel leccos z toho, o čem mluví ve škole. Nicméně teprve on – zejména svým vlastním příkladem – mě přiměl k tomu, že jsem si začal uvědomovat, oceňovat a hlavně užívat to, co je mi předloženo k požití, a teprve on mi nabízel „vědění“ a „tázání“ tak, že ke mně začalo skutečně promlouvat, oslovovalo mě a činilo mi radost. Promiňte, že tu metaforu táhnu ještě dál, ale nedá mi to, abych nepřipomněl, že na skutečnou hostinu nemůže být člověk sám, ale nutně potřebuje společníky, aby s nimi ty požitky mohl sdílet a rozhojňovat. A se studiem je to zrovna tak. Pro kýžené univerzitní společenství učitelů a žáků našel Vyskočil velmi šťastné a šťavnaté pojetí.
Ochutnávání a vychutnávání se u Vyskočila nepojí jenom s jídlem a s učením, ale taky s řečí. Ostatně slova i sousta procházejí jedněmi ústy. Jeho poživačnost je i v tomto případě takřka nezkrotná a nakažlivá. Myslím, že mluvená řeč je pro něj médiem, ve kterém se cítí jako ryba ve vodě. Představuju si, že píše, představuju si, že rozjímá a medituje, ale stejně ho mám nejvíc před očima, že mluví. Nevím, ale zdá se mi, jako by to „dávání se do řeči“ a „stávání se řečí“ (takhle existenciálně by to nejspíš řekl) bylo něčím, čím se napájí podstatněji než tím psaním či usebíráním se, jako by se tím přesněji, přehledněji a vyloženě hmatatelně vyznával ve světe i v sobě. Jeho řeč se většinou rovnou dá tisknout. (Sám to můžu dosvědčit: když jsem s ním jednou pro nějaký časopis natáčel rozhovor, nemusel jsem korigovat vůbec nic.) Nejde mi však o to, abych velebil jeho jistě mimořádný elokventní talent, ale abych upozornil na to, jak se řečí a v řeči stává plnějším, jak se rozžíná a rozžívá, jak nabývá na intenzitě a jak mu to od jistého okamžiku najednou začne pěkně hrát a souhrát. Jak je to zajímavé nejen intelektuálně, kvůli vyvstávání souvislostí, ale především proto, jak je to plně přítomné a vlastně dramatické, jak vás to vtahuje, jak ho tím svým aktivním posloucháním dotujete a jak vám to taky začíná zapalovat a pálit.
Takový dar řeči samozřejmě neznamená produkování květnatých monologů, ale právě vznikání a udržování kontaktu. V posledních letech je to paradoxně zesíleno Vyskočilovou nedoslýchavostí. Nejenže bedlivěji naslouchá a odezírá, ale také intenzivněji a hlasitěji mluví. Vy sami, pokud jde o vaše mluvení, musíte činit totéž a většinou ještě zřetelněji. Ždímáte ze sebe svůj hlas jako málokdy jindy a vydáváte se tak všanc. Už jen tím se s ním ocitáte ve výraznějším a kupodivu taky suverénnějším, a když si na to zvyknete, tak i milejším kontaktu a vztahu.

Nakonec
Stalo se, že život a doktoři naordinovali Vyskočilovi přísnější režim a každé sousto i hlt se najednou musely vážit a zvažovat. Pamatuju si docela dobře ten čas, kdy se na to zvykalo, kdy se doposavad nespoutané bonvivánství přelaďovalo a zklidňovalo. Staré dobré chutě a choutky, pokud jde o jídlo a pití, nenávratně mizely a zkraje to vypadalo jako holý smutek a neštěstí. Organismus se však velmi rychle vzpamatoval a se stejnou poživačností a zvědavostí začal objevovat nové chuťové vjemy. Byl jsem tomu moc rád. Jednak bych si nepřál žádné smutky a sentimenty, jednak jsem si myslel, že to přece nemůže být vázáno jenom na určitý okruh poživatin. Nevím, jestli se požitkářem člověk rovnou rodí, ale myslím, že se jím může stát, že se tomu lze učit a naučit a že to je zdravý a bohulibý postoj, postoj pro život – pakliže se týká těla i ducha. Přivedl mě k tomu dobrý chlapec Ivan Vyskočil.
Michal Čunderle