Texty: AS 2006, č. 4: Petra Kosová: Romantik je ten...

ROMANTIK JE TEN, KDO SKUTEČNOSTI PŘIŘAZUJE POETICKÝ ROZMĚR

Tak odpověděla v letošní anketě zpravodaje Wolkrova Prostějova porotkyně Alena Zemančíková. Romantiků se letos sjely do Prostějova desítky sólově a devítka souborově. 49. ročník WP začal nejprve podvečerním kostýmovaným úvodem v parku u Národního domu a málokomu chybělo sluncem opékané náměstí; tato změna je velmi vítaná a snad trvale udržitelná. A doopravdy začal letošní WP večerem, stejně jako Máchův Máj, který ve své interpretaci nabídla herečka Bára Hrzánová. Přestože zavrhla klimatizaci a odsoudila publikum k pomalému tonutí ve vlastním potu, většina přeživších diváků přijala zahajovací inspirativní představení aplaudováním ve stoje. Máj odstartoval třídenní obcování s poezií.
Sólisté všech tří kategorií, shrnutě vzato, vyhlíželi takto: Nejmladší se nejčastěji (a zcela pochopitelně) potýkali s technickými nedostatky, místy trpěli nemocemi dětských přehlídek. Ale i tam už se objevili originální interpreti. Druhé kategorii kraloval výběrem Ivan Wernisch a porotci si pochvalovali velký zájem o rozborové semináře. Třetí kategorie byla vyloženě dámskou záležitostí a lektoři si cenili kromě suverénních výkonů také několika čestných soubojů, do kterých se recitátorky pustily v rámci náročného dramaturgického výběru. Počet laureátů kopíruje čísla kategorií: 1, 2 a 3. A šest čestných uznání.
Devět souborů pořadatelům zamotalo hlavu, dokonce poslední den byla na programu tři představení, což bylo časově velmi náročné pro lektory i redakci zpravodaje, která trvala na tom, aby se všechny soubory dočkaly zpětné vazby v písemné podobě.
K souborům konkrétně. Hned první Fixní idea Jiřího Reichla (dramatizace předlohy Leonida Andrejeva), začala slzavým údolím, protože jeden z hlavních protagonistů do Prostějova nedojel. Plzeňské Zamračené děti nakonec předvedly alespoň krátkou ukázku úryvků ze svého představení, ale jejich smutek nebral konce. Publikum se je snažilo povzbudit alespoň vřelým potleskem.
Dohráli jsme z Uherského Hradiště a jejich rozverné pojetí středověké legendy zaznamenané anonymním autorem (v překladu Hanuše Jelínka) Aucassin a Niccoletta se nesetkalo s pochopením porotců, naopak bez výhrad byl přijat boskovický dramatický kroužek Naboso a jejich Magorův sbor (Martin Jirous). V kuloárech byl tento postoj trochu kritizován (nikoli členy hubovaného divadla). V inscenaci uherskohradišťského souboru přece jen byla velmi nápaditá místa, představení mělo strhující energii a našlo by se více důvodů k diskuzi. Na druhou stranu Boskovičtí postupně zeslabovali účinek svého kusu setrvalou statičností a na jevišti byla s nimi nejméně jedna špuntovka, která nevystřelila. Na jednoznačné odmítnutí a přijetí těchto inscenací porotci lze pohlížet se smíšenými pocity.
A další poněkud diskutovaný titul: Hop Hop z Ostrova získal za kousek V bludišti mého srdce čestné uznání. Minimum slov vypůjčených od různých autorů, vyzrálý soubor dlouhodobě vedený zkušenou Irenou Konývkovou, pohyb, hudba, upřímnost výpovědi. Někomu minimum slov vadilo a odstrčil ostrovskou produkci do říše pohybového divadla, já jsem pro extrémnější polohy divadla poezie. A tahle ani nijak zvlášť extrémní nebyla.
Nedorozumění zavládlo mezi diváky a účinkujícími libereckého souboru Mimo patro. Variace na Jeana Arthura Rimbauda nazvané Jednomu nerozumím prezentované často zbytečně expresivně, a přitom bez přesvědčivého zvnitřnění, nepřelezly zeď, která se před diváky zdvíhala s uplývajícím nekonečným časem do stále větší výšky. Inscenace byla také poznamenána v mnoha ohledech zjevnou nezkušeností souboru. Unaveni marnou snahou porozumět jsme se potáceli z propoceného sálu Národního domu do klimatizované Duhy. A netušili jsme, že je před námi ještě jedna daleká cesta.
Brněnské divadlo Studio Stará hasička se v inscenaci textu Jiřího Pastýře Smutek sebesám s citem a vkusem (to je obrovská přednost tohoto titulu) zabývá homosexuální tematikou. Leč v nekritické délce, bez nadhledu a často s patosem, nemluvě o scénických klišé. Subjektivní čas začal posléze posouvat konec představení za meze únosnosti. Přesto je dobře, že se tento kus v letošní sestavě objevil.
Osvědčené královéhradecké Jesličky neselhaly. Ačkoli je organizátoři nasadili na desátou hodinu dopoledne, byl sál plný a dychtivé očekávání nevystřídalo v žádném případě zklamání. Zábavný a svérázný autorský kabaret, špikovaný občas mrazivým dloubnutím hluboko pod žebra, se týmu Emy Zámečníkové vydařil. A kdo jej uvidí v Hronově (neboť Jesličky jsou nominovány), bude se bavit Okny stejně dobře jako prostějovské publikum, které mu udělilo Cenu diváka.
Bez ceny odjel z Prostějova Triarius z České Třebové a jeho Jistý počet rozhovorů. Přesto patřil pro leckoho k jedněm z vrcholů letošního ročníku festivalu poezie. Dramaturgicky objevný výběr Alexandra Vveděnského, čistota a minimalismus scény i zvolených hereckých prostředků přesvědčily nejednoho z přihlížejících.
V posledním představení 49. WP sice netekla krev, ale hodně jí bylo nacákáno na bílé látce. Nebyla to jediná obehraná banalita na obou stranách hranice kýče v představení jihlavského NaKopTyjátru. V Úsvitu andělů se účinkující a hlavně režisér Petr Soumar nepotkali s Vratislavem Effenbergrem a stali se společně s divadly z Liberce a Brna třetím souborem, který zapomněl na „svatý Nadhled“. Což vyvolalo mezi přítomnými údiv, neboť Petr Soumar už s českými surrealisty měl co do činění a přistupoval k nim s větším pochopením.
Vyvrcholením Wolkrova Prostějova byl jako obvykle Laureátský večer a jako obvykle to byla zázračná a nádherná energetická bomba. Režisérky Soňa Pariláková a Martina Longinová nazkoušely s oceněnými během vražedně krátké doby létem ovlivněnou poetickou show, prolínanou jazzovými variacemi šikovných muzikantů z místní ZUŠ. Viděli jsme například Wernischovu Línou kachnu, která v podání Jany Machalíkové rozkošnicky splouvala jezy, geniálně a hravě rozpracované čtyřverší Christiana Morgensterna Zdenky Sokolíčkové, nenapodobitelný recitátorský výkon Jana Jedlinského, spontánního Jana Zbořila nebo revoltujícího Jonáše Konývku, který se rozhodl protestovat proti stereotypům v interpretaci Jacquese Préverta. Publikum vřelo a bouřilo a neuvěřitelně fandilo těm, kteří uspěli. Což (jako každý rok) dojalo některé lektory, jiní (a často i ti samí) se zase vyznávali z upírství a lačně vysávali ten bezedný energetický doping. Kdo nezažil, neuvěří. A Vítězslava Šrámková převzala po smršti cenu ministerstva kultury a leckdo jí ze srdce rád zatleskal. Ještě tři důležité věci: pořadatelé v Prostějově jsou vesměs vstřícní a ochotní lidé, kteří dávají najevo, jak je WP těší. Také proto je atmosféra festivalu uvolněná a výsostně příjemná. I když se letos kvůli zákazu kouření nikdo moc nepovaloval ve foyer před sálem v DUZE, stejně se nakonec všichni slezli buď na skvělém jídle a pivu u Ječmínka, nebo večer na koktejlu u 12 opic a pak případně v některém z nonstopů prostě na něčem, co se dalo pít.
Velká pozoruhodnost: každým rokem vydává ARTAMA pro WP nějakou publikaci. Tentokrát to bylo CD s úryvky různých interpretací Máchova Máje (ke 170. výročí úmrtí autora a k témuž výročí prvního vydání jeho opusu). Mezi interprety najdeme například Rudolfa Hrušínského, Radovana Lukavského nebo třikrát jinak Václava Vosku. Nahrávky byly pořízeny z archivu Českého rozhlasu a průvodní slovo připravil Rudolf Matys. Ten měl původně v Prostějově vést i máchovský seminář, nakonec ho nahradil člen lektorského sboru Stanislav Rubáš. A poslední příjemná zpráva. Už potřetí přijelo na WP 26 studentů Gymnázia Františka Křižíka z Plzně. V červnu si totiž mohou vybrat z nabídky nejrůznějších týdenních projektů: Wolkrův Prostějov byl letos obsazený během deseti minut od jejich vyhlášení. Studenti chodí na sólisty a soubory, pomáhají v redakci zpravodaje (rovněž plzeňské), píší tam i svoje postřehy (poetické). Stává se, že někteří maturující, kteří už nemohou jet se školou, přijedou na vlastní pěst. Totiž nejenom punk, ale ani poezie is not dead. Neboť ti, kteří potřebují přiřazovat skutečnosti poetický rozměr, přicházejí z trvale obnovovaných zdrojů.
Petra Kosová