Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2004, č. 1, s. 15, rozhovor připravila Simona Bezoušková.

MŮJ ŽIVOT BYL PLNÝ PERIPETIÍ

Marie Caltová 26.3.2004 oslaví jubiluem. Jako dramaturg pracuje v plzeňském Divadle J.K. Tyla. A i přes značné vytížení se stále věnuje divadlu amatérskému. Dlouhodobě porotuje většinou západočeské krajské přehlídky a její nezapomenutelný smích nepřeslechnete ani na Národní přehlídce amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník.

Tento rok slavíš jubileum. Bilancuješ? Hodnotíš svůj život?
Člověk hodnotí to, co prožil, průběžně. Nelituji ničeho, co mě potkalo. Můj život byl plný peripetií a krizových situací, ale myslím, že všechno zlé bylo pro něco dobré. Řeknu příklad. V 69. roce jsem se vdala za šéfa plzeňské operety Miroslava Doutlíka. Rok na to šel z politických důvodů na dlažbu. Dělal všechno možné, tramvajáka, dělníka v kvasinkárně, stavebního technika, někdy byl i bez zaměstnání; no a když neměl vůbec nic, žili jsme z mého ubohého platu. Ale mělo to své výhody. Můj muž byl atraktivní, měl vedoucí postavení, a tak ho stále obletovaly nějaké ženy. V okamžiku, kdy přestal v divadle pracovat, dámy odvály a já jsem měla možnost dokázat, že zvládnu i finančně obtížné situace. Naše manželství se díky tomu utužilo a jsem za to vděčná, protože mám svého muže ráda.
Nejtěžší zkouškou bylo, když onemocněl můj syn. Sedm let trpěl mániodepresivní psychózou. Bylo to opravdu vážné, šest hospitalizací, dvakrát se pokusil o sebevraždu. Byla jsem zoufalá, protože nám nikdo nedával naději, a já se musela učit žít s vědomím, že ho třeba ztratím. Ale stal se zázrak. Teď je syn už šestý rok v pořádku, dělá keramiku, kreslí, má krásné manželství a bezvadného syna. Zejména tahle krize mi pomohla uvědomit si, co v životě má skutečnou hodnotu. Takové starosti, jako že má někdo víc peněz, více popularity nebo úspěchu, se mi zdají směšné. Důležité je nikdy nepřestat hledat cestu k sobě.
Jsou v tvém životě momenty, které by sis chtěla prožít ještě jednou, kdyby to bylo možné?
Myslím, že ne. Každá fáze života má něco do sebe. A v každé té fázi se dá žít život plně. Když si vybavím své mládí, plné sladkých milostných okouzlení, vzápětí vyskočí jako čertík z krabičky vzpomínky na zkoušky z matematiky nebo latiny. Nebo jak mě na vysoké dvakrát vyhodil profesor František Černý ze zkoušky z dějin českého divadla a mé další studium viselo na vlásku.
Kudy vedla tvá cesta k divadlu?
To bylo dané od začátku naprosto jednoznačně, protože moje maminka byla divadelní fotografka, výborná fotografka, a otec byl jevištní výtvarník. Takže jsem od malička byla v divadle jako doma. Chodila jsem na představení, na některá dokonce několikrát, měla jsem své oblíbené herce. Sama jsem dokonce zkoušela hrát. Jako studenti jsme dělali Vest Pocket Revue, kde jsem hrála Josefku. Jenže jsem měla okno, všichni mi napovídali, ale já jsem se nechytala, takže musela jít dolů opona. Tehdy jsem si uvědomila, že tudy cesta nepovede, že herečka ze mě nebude. A když někdo něco neumí a touží po tom, tak o tom alespoň píše. Věděla jsem, že divadlo dělat chci, o tom jsem nikdy nepochybovala. Ale na jeviště prostě nemůžu.
A jak jsi se dostala k divadlu amatérskému?
To je strašně dávno a vlastně se to kryje s mou profesionální činností. Obojí mě baví. Ochotníků si vážím a jsem přesvědčená, že některá představení dosahují profesionální úrovně. Zažila jsem řadu inscenací, před kterými jsem smekala. Jsou to případy, kdy upřímná výpověď souzní s tím, čím ti lidé žijí. Vždycky, když se nějaké představení povede, držím mu palce při prezentaci na celostátních přehlídkách. A trápí mě, když potom neuspěje. Ale inscenace je živý organismus – může jak selhat, tak se vzepnout k něčemu mimořádnému.
V dnešním amatérském divadle jsi známá především jako porotkyně. Což není práce jednoduchá ani vděčná, protože musíš souborům říkat i nepříjemné věci. Přesto ji děláš. Co ti přináší, obohacuje tě ?
Já nikdy, ale opravdu nikdy nelžu. Vždycky říkám to, co si skutečně myslím a o čem jsem přesvědčena, že to lidem pomůže. To znamená, že se snažím dávat praktické rady, uvádět konkrétní příklady a nikdy nemluvit obecně. A snažím se, nevím, jestli se mi to vždycky daří, říkat to těm souborům podobně jako člověk, který v rodině něco říká tomu druhému z lásky. Nikdy se nezlobím, když se představení nepovede, nezlobím se, když se dostane na přehlídku, i když tam vlastně ani nepatří. Otázkou je forma, jakou to souborům podat, aby se předem neuzavřely, aby se snažily pochopit, co jim chce člověk říct. Já se pokouším upozornit je na chyby, kterým se mohou v práci na další inscenaci vyhnout. Jsou to zkrátka připomínky, které říkám se vztahem k nim, a ten vztah je hezký.
Jak ty sama kritiku přijímáš?
Naprosto nesnáším naboby, kteří se povyšují, tváří se, že jsou chytřejší než ti druzí, a něco odstřelí, aniž by o tom uvažovali. Osobně mám ráda kritiky Radky Hrdinové. Když vidím nějaké představení a potom čtu její kritiku, vím, že se snaží pochopit, o co inscenátorům šlo, a má na některé věci podobný náhled. Ale existují třeba i kritici, kteří neuznávají dramatizace, ať jsou jakékoliv, a předem je odsoudí. Já si vážím toho, když je ke mě někdo kritický a upozorní mě na to, co mi uniklo, nebo mi pojmenuje to, o čem jsem jen tušila, že to není v pořádku. Taková kritika je ohromně cenná.
Jak dlouho jako dramaturgyně v plzeňském Divadle J.K. Tyla působíš?
Jako dramaturg 34 let. Předtím jsem tu dělala lektorku na částečný úvazek – při svém zaměstnání ve Scénografickém ústavu.
Není to už rutina?
Historik může učit historii pořád stejně, třicetiletá válka je třicetiletá válka. Ale na dramaturgii působí mnoho vlivů. Mění se doba, lidé mají jiné problémy. Mění se složení souboru a já musím uvažovat o příležitostech pro nové členy. Mění se i diváci, publikum se omlazuje, takže musíme hledat razantnější a progresivnější tituly. například Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství. To uvažování musí být komplexní, musím brát v potaz mnoho okolností. A nikdy nerozhoduji sama – je tady ještě režisér, kolegyně dramaturgyně, šéf činohry a ředitel.
Míváš po tolika letech tvůrčí krize? Stává se ti, že sedíš nad textem a nevíš, co s ním?
Jé, velmi často (smích). Člověku se stává. že si přečte text, velmi se mu líbí, nasadí ho do dramaturgického plánu, a najednou v něm vidí chyby, slabá místa, nedotažené motivy. Pak ale přijde režisér a rozlouskne místa, s nimiž si nevím rady, má spoustu nápadů a zajímavých řešení.
Máš nějaké dramaturgické přání? Líbí se ti text, který v divadle z jakýchkoli důvodů nemůžeš uvést?
Samozřejmě. Mám například ráda Kohoutovu dramatizaci Rollandova románu Dobrý člověk ještě žije, ale jsou tam čtyři staříci a na to nám ještě soubor dostatečně nezestárl. Ale je možné, že až naši herci doklopýtají k stáří, zjistím, že to byl omyl.
Máš i nějaké osobní životní přání?
Žít tak, jak žiju. S lidmi, které mám ráda. A s možností dělat divadlo.
Rozhovor připravila Simona Bezoušková

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':