Texty: 35. ŽLUTICKÉ DIVADELNÍ LÉTO, Rudolf Felzmann

35. ŽLUTICKÉ DIVADELNÍ LÉTO

Víkend od 9. do 11. června 2006 patřil Žlutickému divadelnímu létu, oblastní přehlídce venkovských divadelních souborů. Tradiční pohostinnost místních pořadatelů nese výsledky, neboť šest představení v podání pěti souborů ze západních Čech zhlédlo nejen publikum ze Žlutic, ale především je sledovaly zúčastněné soubory, takže ani rozborový seminář nebyl jen intimním setkáním několika jedinců.
Přehlídku otevřel domácí divadelní soubor Žlutičan, jemuž patří uznání za autorský vklad, Člen souboru Jaromír Břehový pro své kolegy napsal hru Rejžák z Prahy. Nejenže připravil vtipnou předlohu, využívající typologie jednotlivých členů souboru, ale především se pokusil zaznamenat tápání ochotníků při úsilí o vyšší kvalitu své produkce. Mezi venkovské divadelníky se vloudí ambiciózní Pražák, který některé poblouzní představou o umělecky vyšším záměru, nabídne jim text údajně zahraničního autora, řešícího v bezsyžetovém blábolu světoborné problémy. Na jevišti se odehraje proces postupného vzniku netradiční inscenace, nad níž by mohli jásat pomatení kritici, ale souboru začíná být jasno, že obecenstvo z jejich experimentální produkce může mít maximálně šok. Hra je spíše sledem vtipných scének, které však příliš brzy prozrazují, co nás čeká v závěru, což oslabuje temporytmus inscenace a zbytečně se ochuzuje o ještě větší smích při koncové „katastrofě“. Energie herců, satirická nadsázka i autorské zaujetí přesvědčuje o tom, že vzniklo aktuální autorské divadlo s jasně formulovaným záměrem, na němž je soubor schopen dále pracovat. Inscenace Žlutických byla nominována na národní přehlídku venkovských souborů ve Vysokém nad Jizerou.
Divadelní soubor M + M z Hranic přivezl dvě inscenace. Nejprve uvedl hru Slawomira Mrożka Letní den, která v kontextu přehlídky vyzněla jako výborný dramaturgický počin. Černý humor vzniká z absurdního spřátelení dvou mužských protagonistů, jimž je společná touha po sebevraždě. Do jejich úsilí o ukončení života zasáhne záhadná žena a od tohoto okamžiku se odvíjí problém jinak poučeně režírované inscenace. Vlastní zápletka, kdo ukončí svůj či cizí život nebo kdo získá onu ženu, která rovněž pomýšlí na ukončení života, ztrácí v inscenaci napětí, neboť opomíjí sebevražedný trojúhelník a jen v prvním plánu řeší vztah muže a ženy. Inscenace zaujala výstižnou scénickou hudbou i nápaditou scénografií.
Druhým soutěžním příspěvkem souboru z Hranic bylo představení pro děti Chytrost nejsou žádné čáry. Viděli jsme zručně napsanou hříčku o vysloužilci, který napálí lakotného dědu a ještě se ujme hladovějící kočičky. Solidní herectví však nebylo umocněno dostatečně vypracovaným inscenačním nápadem (např. hra s loutkou a rekvizitami), a tak nepřekročilo dimenzi běžného „mateřinkového“ představení v délce školní hodiny, s minimálními náklady na dopravu tří účinkujících i výpravy.
Tři inscenace dalších souborů si vytkly za cíl poskytnout zábavu svému publiku. Divadelní soubor J. K. Tyl z Mýta sáhl po Jelenu v laguně kdysi značně frekventovaného italského autora Alda de Benedettiho. Příběh o ženě, jež v pominutí smyslů nepoznává manžela, což má léčit psychiatr, kterého nová pacientka oslovuje jako svého manžela. Za všechno může manželova nevěra a do toho ještě přijde extravagantní tetička... Zmatenost a hlavně nedotaženost komediálních situací s mnoha nelogičnostmi ve vztazích už v textové předloze postavila nezkušený a začínající ansámbl před tolik záludností, že nebylo v silách herců povýšit se nad ztěžklý dialog, zpřehlednit děj a nabídnout situace k smíchu.
Ani kdysi oblíbený titul Franka Tetauera Úsměvy a kordy se nestal oporou pro Divadelní soubor MIKIS Poběžovice. Sympatičtí mladí herci poctivě odříkávali text, avšak ve statickém aranžmá, jež navozovalo pocit mnohomluvné diskuze místo lehké konverzace na téma, který z dvojice mládenců by si pro sebe vybral jednu z dvou pohledných dívek.
Jestliže si Divadelní soubor MKZ z Horšovského Týna vybral populární komedii rakouských klasiků Franze a Paula von Schönthan, vydal se rovněž na nebezpečný led, neboť Únos Sabinek je komedie s hodně zamotaným dějem. Nezvolil obvykle hranou úpravu Tuwimovu, ale ze starého překladu si připravil vlastní verzi, kterou ve jménech zčeštil, proto je k titulu přidáno ještě označení „po česku“, a hlavně prostřednictvím postavy výstředního ředitele divadelní společnosti zvýraznil až bláznivé kouzlo neustálé proměnlivosti divadla. Historka o profesorovi, který kdysi napsal tragédii z antického Říma, aby ji teď dal k provedení pochybné herecké grupě, je plná záměn, nedorozumění i náhlých zvratů typických pro vídeňskou frašku. Základním hereckým prostředkem je odlehčený, až sebeironický nadhled, který - pokud by byl důsledně realizován ve všech postavách - může z Únosu Sabinek po česku učinit dokonalou legraci, v níž bychom ani nepřemýšleli, nakolik si maloměsto z počátku minulého století rozumí se scénickou hudbou, jež má asi nejblíž k bluegrassu. Ovšem finálový zpěv z Offenbachovy operety doprovázený právě touhle milou hudební skupinou je nádhernou tečkou za bláznivou fraškou. Inscenace byla porotou doporučena pro postup na národní přehlídku vesnických souborů ve Vysokém nad Jizerou.
Rudolf Felzmann