Texty: Dvořák, Miloš: K narozeninám Pavlu Fialovi. AS 2007, č. 1

Gratulace k narozeninám – Pavlu Fialovi

A ne k ledajakým narozeninám. Jde totiž o sedmdesátiny. Pavel Fiala je oslaví letos 29. března. Vy nevíte kdo je Pavel Fiala? Ti čtenáři, kteří si pamatují na dění v amatérském divadle v 60. letech minulého století, si jistě vzpomenou na tehdy populární soubor malých jevištních forem (tak se takovým souborům tenkrát říkalo) KLADIVADLO. A Kladivadlo = Pavel Fiala; byl jeho zakladatelem, autorem, hercem, režisérem, scénografem, vpodstatě vším.
O tom, jak se začal zajímat o divadlo sám říká: „ Na cestu z Hradce Králové do Svobody nad Úpou jsem si v roce 1954 vzal do vlaku na čtení Malé básně v próze Charlese Boudelaira. Fascinovaly mě. Do té doby jsem především sportoval.Tenis, volejbal, lyžování, plavání. Na stavební průmyslovce v Praze jsem jednoho dne spatřil na nástěnce oznámení o konání recitátorské soutěže, hlavní cenou byly tři stovky. Rozhodl jsem se, že ty tři stovky vyhraju, protože jsem potřeboval prachy na cestu do Pece na lyžování. Naprosto cynicky jsem si vybral Vladimíra Majakovského „Sergeji Jeseninovi“. Zvítězil jsem, inkasoval tři stovky. A tak se mi ten úspěch zalíbil, že jsem si opatřil u strýce Antonína v antikvariátu v Hybernské všechno o poezii a umělecké tvorbě. Jezdil jsem do školy v Praze vlakem z Roztok. Tam i zpět jsem často potkával Toníčka Rosenkranze. Ten dělal tehdy inspicienta v Déčku E. F. Buriana. Nabídl mi volňásky a tak jsem absolvoval celý Burianův repertoár. Burianovy inscenace mne naprosto okouzlily a inspirovaly.“
Když Fiala končil svá studia, jel se podíval na Dienzenhoferův klášter do Broumova. A to městečko se mu tak zalíbilo, že tam nastoupil jako projektant do Okresního stavebního podniku. Učarovalo mu tady i krásné komorní barokní divadlo pro dvě stě diváků. Shromáždil kolem sebe partu sobě podobných divadelních nadšenců a za čas mohli broumovští diváci zhlédnout v tom krásném divadle zdařilou divadelní adaptaci Máchova Máje (1958). Dobře nastartovaná práce mladého souboru však byla přerušena odchodem Pavla Fialy do dvouleté vojenské služby. Ještě před nástupem na vojnu vymyslel pro soubor název Kladivadlo, kterého však užil prvně pro své divadelní aktivity ve vojenském prostředí. Po vojně se však vrátil do Broumova a s obnoveným souborem – už broumovským Kladivadlem – dával o sobě v divadelním amatérském světě vědět. V roce 1963 se Kladivadlo přestěhovalo do Kadaně, o dva roky později do Ústí nad Labem, kde se zprofesionalizovalo. Sluší se připomenout několik významnějších pořadů z amatérského působení Kladivadla, pod kterými je jako autor textů a režisér i jako herec Pavel Fiala podepsán: Kabaret o myšilidech (1961; Jiráskův Hronov: Hlavní cena ministerstva školství a kultury pro soubor, další tři ocenění pro jednotlivce – jednu z nich Fiala za autorskou, režijní, výtvarnou a hereckou práci), divadlo poezie Láska a dvě variace (1962), poetický kabaret Hudryjáda a skorokodýl (1963; opět účast na Jiráskově Hronově, kde získal Pavel Fiala čestné uznání za autorskou a režijní práci), Exportní program (1964) pro zájezd do NDR a na závěr amatérské éry hra Máslo (1965). Je nutné pro úplnost dodat, že hlavním autorským spolupracovníkem mu byl v té době Bohumír Vaňous, autor hudby a klavírista všech inscenací.
V roce 1965 bylo Fialovo Kladivadlo zprofesionalizováno a působilo a „zlobilo“ své nadřízené stranické i státní orgány v Ústí nad Labem do konce roku 1971, kdy bylo administrativně zrušeno. Pavel Fiala byl potom nějaký čas bez práce a později vystřídal řadu zaměstnání. Za čas se vrátil i k amatérům (Klášterec nad Ohří, Broumov, Lázně Toušeň), se kterými spolupracuje dosud; účastní se aktivně různých divadelních přehlídek a tvůrčích dílen amatérského divadla (i v zahraničí).
Pro mnohé z nás, kteří jsme se s ním v minulosti v ochotnickém divadle setkali, znamenal či znamená Pavel Fiala osud. Je pro nás tím, o čem mohu psát jako o něčem, co nám přesměrovalo cestu životem. Já jsem se s ním setkal po prvé v roce 1958 v Broumově, kam jsem přišel jako čerstvý učitel. A hned jsem s ním začal v souboru, který vznikal, spolupracovat. A divadlo mě, díky jeho impulzu neopustilo celý život. Své původní povolání jsem později opustil a věnoval se divadlu profesionálně (jako organizační vedoucí, lektor, archivář, propagační pracovník a redaktor tištěných materiálů a zpočátku někdy ještě i jako herec – v profesionálním Kladivadle, později postupně v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, pražském Realistickém divadle, které se tehdy změnilo na Labyrint, v činohře Národního divadla a nakonec ještě, už jako důchodce, necelé dva roky v podobné funkci na Ministerstvu kultury ČR.) A jsem rád, že jsem Pavla Fialu potkal a díky jemu určil svému životu nový směr.
A o tom, že jsem jeho osobou nebyl uhranut pro divadlo jen já, by se mohli vyjádřit – nebo se vyjadřují – herci Josef Dvořák, Uršula Kluková, Václav Helšus a nebo herec a režisér Michael Junášek. Požádal jsem některé bývalé členy či příznivce Kladivadla o pár slov k Pavlovu jubileu:
Mirek (Vladimír) Šuman, přední člen bývalého Kladivadla, důchodce, v občanském životě naposledy politik: „ Když jsem při svých letošních sedmdesátinách bilancoval, znovu jsem si uvědomil, že Pavel poznamenal můj život v mnoha směrech. Jsem mu velmi vděčen za to, že jsem jen a jen díky jemu po čtyři roky svého působení v Kladivadle jako choreograf a herec důkladně přivoněl k aktivní účasti na divadelním umění. S jeho přispěním jsem ale také poznal, že jakkoli to bylo krásné, dokonce jedno z nejkrásnějších období mého života, tak že to není aktivita, kterou bych měl naplnit svůj život.Také jsem spolužitím s ním poznal, trochu pochopil a často nesouhlasil s jeho rozporuplnostmi souvisejícími s postavením umělce, občana, manžela a totéž , myslím, muselo a musí platit také ve vztahu ke všem členům jeho rodiny. Tím vším jsem se také dověděl mnohé o sobě a bylo to užitečné. Díky za to, Pavle, a přeji hodně zdraví, štěstí a ještě nějaký ten pocit veselého či tichého souznění publika s výsledky Tvých režií“.
Phdr. Jan Roubal, Ph.D., odborný asistent katedry divadelních, filmových a mediálních studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci: „Sotva jsem začal díky Fialovu Kladivadlu ve svých čtrnácti-patnácti za Broumovskými stěnami tušit, jak se dá zlézat čtvrtá stěna, zmizelo v dál. Přesto si pamatuji na špóny a Pablízka a celý to dřevěný divadlo půl metru nad zemí, v němž bych i já – tehdy nadšený anonymní dorostenecký divák – už nejraději také hrál (nebo alespoň pouštěl ty bubliny jako jistý můj šťastnější nejmenovaný vrstevník). A přestože mi k tomu potom ani nedovršený pokus zanechaných místních sirotků (Jardy Hrubého o Hrubína) nedopomohl, díky, pane Pavle, za ten iniciační první dotek, vryp i šťouch „jiného“ divadla.“
Bohumír Vaňous, autor hudby a klavírista bývalého Kladivadla, důchodce v německém Braunschweigu: „V pradávnu Kladivadla, krátce před tím, než mne vystřídal „u pultu“ geniální Milan Krejčík, probírali jsme s Pavlem nápady na nový opus. Nějak jsme přišli na dva dědky, kteří si při víně vzpomínají a občas třesoucími se hlásky zanotují nějaký song ze svý – samozřejmě fiktivní – minulosti. K realizaci nedošlo, v paměti mi uvízly první takty písničky „Všechno je marnej špás, já už si nezazpívám…“ Teď už bychom na to měli jak ten věk, tak i dostatečnou zásobu minulosti. Jenomže naše publikum zestárlo a má svý vlastní minulosti dost. A mladí, ti mají svoji minulost ještě před sebou. Tak co! Pavle, všechno nejlepší!“
Josef Dvořák, člen bývalého Kladivadla, herec, šéf Divadelní společnosti Josefa Dvořáka: „Nebýt Fialy, tak se můj – především divadelní – život ubíral úplně jiným směrem. Mám štěstí na lidi. Já, který jsem herectví nevystudoval, jsem narazil na nejkurioznějšího divadelníka své doby. On, sám tesař, přinesl na jeviště vědomosti, nápady, poetiku, což by mi žádná škola nedala. Vysvětlil mi, že divadlo se odehrává v hlavách diváků. Pavle, děkuji Ti“.
Věra Šumanová, členka bývalého Kladivadla, důchodkyně, před tím učitelka, naposledy ředitelka gymnázia: „Pavla jsem obdivovala pro jeho tvůrčí schopnosti. Jeho nekonvenční myšlení bylo mnohým nepohodlné a příliš provokující. Škoda, že neměl možnost se zcela svobodně prosadit, právě tak jsme přišli o generace tvůrců a odborníků, které dnes citelně postrádáme. Pavle, mnoho štěstí.“
Antonín Kohl, meziměstský a broumovský divadelní amatér: „Když Pavel Fiala založil v roce 1958 v Broumově své legendární Kladivadlo, bylo mi 12 let .(…) Leč pamatuji si dobře na poutače na náměstí u divadla, které zvaly na „Myšilidi“. Ale v té době to byla pro mne jiná generace. Dvanáctiletý kluk vidí člověka kolem dvacítky jako starce.Takže tehdy jsem Pavla potkával na ulici, ale nepotkal a nepoznal. Dokonce jsem ani netušil o kom mluví má tehdy 34letá matka, když mluví o rozstříhaných záclonách v okně jednoho bytu poblíž pošty. Pak Kladivadlo z Broumova zmizelo“. Pan Kohl se později věnoval amatérskému divadlu v Broumově, posléze v Meziměstí, kam se přestěhoval. Dál vzpomíná: „…přijela mne oslovit broumovská herečka Jirková, zda bych nepomohl broumovským, že se chystá oslava 40 let Kladivadla a Pavel Fiala chce znovu zrežírovat své Manévry. To mi bylo už 52 let, historii Kladivadla jsem pochopitelně znal, věděl kdo je Fiala, ale všechno „z knížek“. Osobně ne. Samozřejmě jsem souhlasil. Když jsem přijel na první zkoušku a vstoupil do šatny divadla v broumově, hned jsem ucítil něco nového, co sem jakoby nepatří, jako jiná atmosféra, jiný vzduch, jiný … ahááá…lulka! Seděl tam člověk asi o devět let starší než já, zahalený v mráčku modravého dýmu. Nemluvil. Občas bafnul, ne, puknul nový modravý obláček. Odřené volné kožené sako a manšestrové kalhoty. Koukal na cvrkot kolem a jen očka mu sem tam hodila jiskru. Působil na mne dojmem člověka, který vidí a hlavně ví. Dostal jsem scénář. „Manévry“ – autor Pavel Fiala. Hned jsem jej prolistoval a pak povídám Jirkové: Čoveče, dyť to má 34 stránek, to máme za 20 minut sfouknutý. Jak jsem se mýlil. Do té doby jsem netušil, a to jsem měl odehráno snad 200 představení, že je možné hrát třeba 4 stránky půl hodiny. Pavel nás hnětl a křesal, tavil a přetvářel a vylisoval z každého, co potřeboval. A často dotyčný ani nevěděl co v sobě má. My hráli, my zpívali, my tančili a bojovali. Bojovali v ringu, bojovali na barikádách. A v černé tmě před námi jen vůně tabáku a občas povel. Nakonec jsme to hráli přes dvě hodiny. Mně na Pavlovi nejvíce zaujalo to, že když na herci něco chtěl, tak to dokázal přesně formulovat. A dokázal dokonce přijmout i návrhy z druhé strany, což většina režisérů nikdy nepřipustí. Co nepřipustil, byly plané diskuse. Jenže ona zase jeho přirozená autorita způsobovala, že žádné ani nevznikaly. A Pavlova variabilita a přizpůsobivost možnostem! Potřebovali bychom toto. Nemáme. Tak to uděláme takto. A fungovalo to. Ze spolupráce se vytvořilo něco jako přátelství (…) Když se asi před půl rokem Pavel přestěhoval, byl jsem jej navštívit. Co ten by mohl ještě dokázat, nebýt různých nemocí a kdyby nebyl taková svině čas. Ale tenhle handicap máme všichni. Pavel se ale zahryznul a tvoří. Píše, nevzdává se. Takže k nadcházející sedmdesátce ti přeji všechno nej – hlavně to zdraví!“
Myslím, že už není co dodat. Pavle, dovol mi, abych se i já připojil k Tvým gratulantům a poděkoval Ti a popřál ještě hodně tvůrčích nápadů a sílu je uskutečnit. A hlavně pevné zdraví!

Miloš Dvořák
bývalý člen Kladivadla, nyní důchodce