Texty: AS 2004, č. 3, s. 46 - 47, Vít Závodský.

„SNĚHOVÝ BRNĚNEC“ SE ZRODIL POD PŘÍZNIVOU HVĚZDOU

Kousek na jih od Svitav při někdejší říšské silnici na Brno a Vídeň narazíme na historicky známou oblast Březové nad Svitavou a Brněnce. Již ve středověku se tu vytvořila německá řemeslnická a později průmyslová enkláva, na jejíž nacistickou orientaci reagovala poválečná doba masovým odsunem obyvatelstva s následnými několikerými změnami v administrativní struktuře zdejších obcí. Zatímco milovníci památek tu najdou doklady románské, gotické, renesanční i barokní architektury, přírodovědci si připomenou slavného rodáka prof. dr. Karla Kořistku, filmoví fanoušci dějiště Spielbergova snímku Schindlerův seznam a čtenáři kriminálních rubrik místo posledních zločinů hromadných vrahů manželů Stodolových, od nynějška má zdejší region šanci stát se magnetem i pro amatérské divadelníky. Ve dnech 16. – 18. dubna 2004 tu totiž proběhl 1. ročník Krajské přehlídky venkovských divadelních souborů Sněhový Brněnec.
V sídelním útvaru o třech částech a necelých 1500 občanech pracuje Divadelní soubor Eduarda Vojana, jemuž bezmála dvě desítky let obětavě pomáhají herci Městského divadla Brno Jan Heger-Kučera a Pavel Kunert. S podporou obecního zastupitelstva v čele se starostou Mgr. Janem Havlíčkem a jeho náměstkem ing. Josefem Hochem a za spolupořadatelství krajské knihovny (pracovnice tamního oddělení kulturních služeb Hana Cihlová fungovala coby tajemnice tříčlenné odborné poroty, vedené místopředsedou SČDO ing. Dušanem Zakopalem) podařilo se zajistit jak grant Ministerstva kultury ČR, tak přízeň několika místních sponzorů. Po jednom z nich, vyrábějícím chutné cukrovinky, dostala také přehlídka se stotisícovým rozpočtem, konaná v jarním období, kdy už se přírodní sněhová pokrývka drží jen ve vysokohorských oblastech, své trochu zvláštní jméno.
Třeba říci, že organizátoři první podobné akce nedávno ustaveného Pardubického kraje věnovali pro její zdar, a tedy počátek nové tradice, hodně poctivého úsilí, koordinovaného ředitelkou soutěže Miladou Pavlasovou. Hrálo se v Lidovém domě v Brněnci - Moravské Chrastové, a to s příznivým vstupným odpoledne i večer před plným sálem, což nebývá běžné ani na přehlídkách daleko renomovanějších. Vedle potřebné propagace posloužila zájemcům z okolí speciální kyvadlová doprava. Každé vystoupení rozebrala v přátelsky vstřícné i kriticky věcné veřejné besedě porota. Všichni návštěvníci pak měli k dispozici hlas v Anketě diváka. Účinkující soubory byly oficiálně přijaty na radnici; slavnostní, ale neformální ráz mělo i závěrečné vyhlášení s udělením tří vítězných diplomů v předem vyhlášených kategoriích, sedmi individuálních čestných uznání a s nominací i doporučením na říjnovou přehlídku Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou.
V Brněnci se představila pětice souborů, a to s repertoárem víceméně rekreativního zaměření, obecenstvem vyhledávaného a spontánně přijímaného. Na programu se tak objevily domácí i cizí veseloherní klasika, meziválečné kabaretní skeče, francouzské nonsensové mikrokomedie i populární současná crazzy komedie. Všechna vystoupení byla nastudována amatérskými režiséry, tu a tam za přátelského dohledu profesionálních divadelníků.
Hned při zahajovacím večeru došlo ke změně, když odřeknuvší Kroužek divadelních ochotníků Dolní Dobrouč s Kesselringovými Jezinkami a bezinkami pohotově nahradil Ochotnický soubor TJ Sokol Kunvald dilogií hříček proslulého kabaretiéra Emila Artura Longena, o něž se před časem pokusilo např. Ořechovské divadlo pod názvem Umrlec a trestanec. Debutující a rovněž účinkující režisérka Blanka Ulrychová, disponující hereckou průpravou z blízkého Žamberku, projevila pochopení pro žánr nestroyovsko-labichovské frašky se záměnami osob a gradováním zprvu každodenních situací do groteskna. Na jednotné, jen mírně obměněné kulisové scéně Miroslava Křena jsme nejprve viděli aktovku Kriminál za svobodu, v níž uprchlý vězeň (Jiří Keprta) došel po šokujících zážitcích k názoru, že za mřížemi je přece jen klidněji. Lépe se vydařila Nevěsta na marách, a to především zásluhou obou oceněných hereckých kreací – uměřené Tety v podání Lenky Rolerové a zejména J. Keprty se suverénním ztvárněním dekorum zachovávajícího Funebráka. Prostředí prvorepublikové periferie dobře navodily přidané pouliční popěvky. Přes mnohé začátečnické nedostatky včetně výpadků textu nebo nižší kultury řeči, působila trochu ukřičená inscenace svěže spádným dojmem a v nakažlivé radosti ze společné hry šla dobře přes rampu.
Cit pro stylizovanou poetiku postdadaistického surreálného humoru Pierra Henriho Camiho, s nímž nedávno excelovalo Prkno z Veverské Bítýšky (Pánbůh s námi, je tu Cami), nechyběl Chvaletickému divadlu Jen tak Chvaletice s jeho Kleštěncem z pralesa. Mladá jedenáctičlenná parta předvedla v režii Ivana Loňka, „patronovaného“ Milanem Schejbalem, zhruba hodinovou montáž sedmi autorsky invenčních minikomedií, pracujících s parodováním melodramatických klišé, paradoxními dedukcemi a slovními hříčkami, pochopitelně bez psychologické individualizace postav. Vhodným se ukázalo propojení skečů oceněným výkonem Martina Vencla, uznání si zasloužil důraz na kvalitu dikce. Z mírně aktualizované mozaiky, handicapované horší úrovní posledních dvou sekvencí, zvýraznila se nápaditě stylizovaným pojetím a dobrou pointací čísla Robinsonova láska, Odhalení, které přišlo pozdě a Tvrdošíjný lovec.
S první klasickou předlohou přišla Jednota divadelních ochotníků Jaroslav v Luži , která v r. 2001 oslavila neuvěřitelné dvě stovky let své činnosti, několikrát se probojovala do Vysokého nad Jizerou a v současnosti prošla generační obměnou. V méně vhodném poobědním čase nabídla populární Ženitbu od Nikolaje Vasiljeviče Gogola, a to s nevelkými úpravami překladu Leoše Suchařípy, vědomě potlačujícího obligátní rusismy ve prospěch živé, trochu obhroublejší hovorové řeči. Režisér Jiří Roubínek, vytvářející zároveň robustně cholerického opilce Kočkareva, v programovém letáku přiznal, že sledoval především prvoplánově komediální rovinu textu. V poněkud odbyté výpravě, dbající však na stylovou jednotu kostýmní složky, odvíjely se osudy lidí ve světě zkostnatělé každodennosti, kde touha po majetku dusí skutečný cit, spíše jen po povrchu. V některých momentech podbízivě a jindy zas bez patřičného švihu ztlumeně, byť s písňovými pasážemi nápadníků nebo výstižnými chvílemi trapné konverzace. Jistým mankem divácky vstřícně přijatého nastudování tedy zůstal tragikomický lom ve figurách a situacích, metaforický přesah do jejich hořce groteskního jádra a smutné mimoběžnosti člověčího jednání. Požadavku plasticity postav a „smíchu skrze slzy“ se nejvíce přiblížili dva nositelé diplomů za nejlepší ženský a mužský herecký výkon – režisérova dcera Jana Roubínková jako nekarikovaná, vnitřně konzistentní nevěsta Agáta a Jiří Kudláček coby váhající, mezi nadějí a strachem z nejisté budoucnosti se zmítající starý mládenec Podkolatov.
Jiný frekventovaný text, tentokrát z klasického realistického odkazu českého, zvolil Divadelní soubor Městečko Trnávka s čerstvou premiérou Našich furiantů. Hru Ladislava Stroupežnického uvádějí tamní ochotníci, pravidelně pořádající tzv. Divadelní podzimy, už potřetí, nyní v režii Ludmily Kučerové. Početný intergenerační kolektiv s řadou dětí se vcelku povedlo zapojit do věrohodných jevištních akcí včetně sborových písní Pavla Vondrušky z proslavené inscenace Miroslava Macháčka. Na scéně Jany Trantírkové se režie s plnou důvěrou až příliš spolehla na sílu autorova slova a rezignovala na jeho zřetelnější interpretační výklad s analýzou našeho národního charakteru. Nabídla tak mile inzitní, dojímavě pohodovou „sousedskou“ podívanou, v níž nepříliš vhodné typové obsazení nebo mnohé větší či menší nedostatky jen zčásti vyvážily dva oceněné výkony – upřímně přirozená Kristýnka Kamily Beserlové a Terezka Fialová samotné režisérky.
Sedmdesátiny chystající hostitelský DS Eduarda Vojana Brněnec, spolupracující v komparzových výstupech s brněnskou televizí, objevil se na Krakonošově divadelním podzimu už dvakrát. Nyní hojněji nasazovanou čtyřicetiletou konverzačku Angličana Raye Cooneyho Jeden a jedna rovná se tři, obratně přeloženou Břetislavem Hodkem, zvolila si již před rokem režisérka Jana Čiháková. Správně pochopila, že má před sebou inteligentně napsaný a kompozičně spolehlivě vystavěný bulvár „plzákovského“ ražení, který potřebuje především propracovat simultaneitu výstupů ve dvou domácnostech taxikáře-bigamisty, pointovat a vygradovat vršící se nevěrnické situace a v potřebném švihu uplatnit suchý ostrovní humor. Na šťastně obsazené inscenaci, přechylované do polohy crazzy, byly znát ukázněná herecká vyrovnanost a zažitá usazenost, zvládnutí nejednoduchého scénického půdorysu a temporytmická propracovanost – zjevně zásluhou dvou desítek dosavadních repríz. V promyšlené výpravě hrajícího Dušana Blašky (ocenění za roli žoviálně vstřícného detektiva Porterhouse) dařilo se nejen porotou odměněné Vlastě Datínské (hysteriodní čmuchalka Mary Brownová), ale i většině dalších představitelů (Jaroslav Pavelka, Václav Klemša, Sylva Ježová, Lubomír Škranc, Karel Černý). J. Čiháková po zásluze převzala diplom za nejlepší režii přehlídky. Ve scénografické kategorii se však žádné ocenění neobjevilo.
Vítězem Ankety diváka a celého 1. ročníku Sněhového Brněnce 2004, jímž bohdá odstartovala nová festivalová tradice, se tedy stala inscenace Cooneyho hry 1+1=3 v provedení DS E. Vojana Brněnec, nominovaná na národní přehlídku venkovských souborů do Vysokého nad Jizerou. Tamtéž byla doporučena Gogolova Ženitba v nastudování Jednoty divadelních ochotníků Jaroslav Luže.
Vít Závodský