Databáze českého amatérského divadla

Texty: Hnátová, Šárka: podklad pro Historii ochotnického divadla na severním Plzeňsku, 2006

Žilov leží asi 14 km od Plzně v okrese Plzeň – sever, budeme-li brát v úvahu i obec Stýskaly, která s Žilovem tvoří správní jednotku, žije zde přibližně 390 obyvatel. Co do velikosti a počtu obyvatel jde tedy o obec, kterou lze na mapě Plzeňského regionu snadno přehlédnout. Neopomenutelnou se však stává, hovoříme-li o jejím kulturním významu. V Žilově a ve Stýskalech se totiž společenskému a kulturnímu dění vždy velmi dařilo.
Dokladem toho je již 120 let trvající činnost místního divadelního souboru. Počátky divadelnictví v Žilově skutečně sahají do konce 19. století, konkrétně do roku 1886, kdy bylo v žilovském hostinci sehráno první divadelní představení. Jednalo se o hru „Divotvorný klobouk“ a nacvičili a sehráli ji studenti, a to nejen místní, ale i z okolních obcí.
O vytvoření skutečně stálého divadelního souboru se však zřejmě zasloužil až na samém počátku 20. století hasičský sbor (zal. r. 1902). (Nebylo totiž nic neobvyklého, že divadlo bylo pod záštitou různých stavovských a politických organizací, včetně Sokola a hasičů.). Z tohoto období však máme jen velmi útržkovité záznamy.
V době meziválečné zaštiťoval divadlo Osvětový svaz. V pokladní knize této organizace se lze dočíst nejen jaká představení se hrála, ale i kolik se vybralo na vstupném. Velký úspěch u diváků měla podle všeho hra „Jindra“, což dokládá nejen vybraná částka (1068 Kč), ale také slova paní Marie Beranové. „Vzpomínám si, jak nadšeně si vyprávěli moji rodiče o představení „Jindra“. Muselo se dvakrát opakovat a ještě se všichni nevešli k Malcům do sálu. Anda Tesaříkojc, hlavní hrdinka, a Baruška Kovářojc zazářily v této hře jako hvězdy.“ Velmi úspěšní byli také Stroupežnického „Naši furianti“ (uved. r. 1924), při nichž se vybralo do té doby rekordních 1225 Kč. Na tento ohlas pak hra navázala znovu v roce 1944.
Ani zlé časy první světové války nedokázaly divadelní dění přerušit. Krom jiného ochotnickému divadlu znesnadňovala situaci cenzura. V Žilově si však dokázali poradit i s ní. Důkazem toho jsou vzpomínky pana Karla Čecha. V jednom svém dopise napsal: „V té době jsme též hráli operetu o šumavských lesích. A bylo to odvážné, protože západní část se Šumavou byla už zabrána. Musili jsme knihu poslat k censuře a censor nám proškrtanou knihu poslal až v poslední chvíli a na opravné zkoušky už nebyl čas. Jeli jsme, jak jsme se to naučili. Ale censor přijel na kontrolu a to tu nejlepší divadelní úlohu zahrála hostinská stará paní Malcová. Vzala censora do kuchyně a dovedla ho udržet se sycením a balením zásob. Přišel na konec hry, pokýval hlavou a odjel na kole.“
I když válka divadelníky nezdolala, rozběhl se kulturní a společenský život přece jen naplno až po ní. Vůle hrát divadlo byla po letech válečných tak silná, že žádná překážka (ať už šlo o nedostatek divadelních knih, kostýmů či rekvizit) nebyla dost významná, aby ji nebylo možné překonat.
V roce 1946 byl navíc založen Divadelní ochotnický spolek, který fungoval jako samostatná organizace. A nutno podotknout, že výborně. Po několika měsících se z osmnácti členů rozrostl na neuvěřitelných šedesát pět a jen v roce 1946 nacvičil a publiku předvedl osm div. her. Jmenujme v této souvislosti alespoň ty, kteří v té době působili jako režiséři. Byl to Jan Malec, Josef Hyťha, Jaroslav Hnát a Miroslav Zierl.
Samostatnost však souboru nezůstala dlouho, v roce 1951 nad ním převzal patronaci Svaz čs. mládeže a o čtyři roky později osvětová beseda při MNV. Z her, které se v této době uváděly, připomeňme alespoň Lumpacivagabundus (1953), Ženitbu (1955) nebo Podskaláka (1955). V souvislosti s těmito tituly nelze opomenout divadelní orchestr, řízený p. Janem Bíbou. Díky němu bylo možné uvádět u publika tak oblíbené operety a hry se zpěvy. Ty v následujících letech začaly v repertoáru stále více převládat. Hrála se „Ta naše písnička česká“ (1968), „Muzikantská Liduška“ (1974), „Na tý louce zelený“ (1975), „První valčík“ (1978), „Když kapela začne hrát“ (1979). To však už ochotnický soubor zaštiťoval opět (od r. 1968) Čs. svaz požární ochrany. Nelze zapomenout na Jaroslava Kohouta, Václava Langa či Miloslava Medulu jako hlavní iniciátory divadelní činnosti. Kromě již jednou uváděného „Podskaláka“ (1983) a „Lumpacivagabundus“ (1988) se velkého ohlasu těšila také opereta „Perly panny Serafinky“ (1985).
Listopadové události roku 1989 přinesly jistý útlum div. činnosti. K jejímu obnovení došlo až v roce 1995. Zasloužili se o něj hlavně někteří členové bývalého souboru – Magda Pešková, Jaroslav Kohout, Vlastimil Štork, Jaroslav Hnát, kteří spolu s mladšími obyvateli Žilova a Stýskal začali znovu organizovat divadelní život. V roce 1998 se pak soubor stal samostatným občanským sdružením a tak funguje dodnes. Jeho repertoár tvoří převážně činohry, např. Jeppe z Vršku“ (1998), „Tři v tom“ (2000), „Hadrián z Římsů“ (2001), „Sluha dvou pánů“ (2003) aj.
Zdá se, že jsme u konce, ovšem zdání, jak známo, klame. Chceme-li být úplní, nemůžeme vynechat divadelní činnost Okrskového sdružení Republikánského dorostu československého venkova. Tato organizace, sdružující zemědělskou mládež, byla aktivní zejména ve 20. a 30. letech 20. st. Pořádala besedy na různá témata, koncerty, staročeské máje, dožínkové slavnosti a také divadelní představení. Mezi ta nejvýznamnější bezesporu patří „Nastolení Přemysla Oráče“, které členové sdružení předvedli na žilovské návsi v roce 1934.
Zapomenout nesmíme ani na mládežnické divadlo, které v Žilově působilo v 1. pol. 80. let. Mladí divadelníci nastudovali a uvedli hru Ladislava Tégla „Na rodné návsi“ – volnou dramatizaci pověsti „O trubákovi“, obsažené v kronice obce.
V 80. letech však hráli divadlo nejen dospělí a mládež, ale svoje divadélko měly i děti. Pracovali s nimi nejprve Jaroslav Kohout, Václav Lang, později Libor Rada. Z her jmenujme „Stříbrnou studánku“ (1982), „Tři kmotřinky“ (1986) nebo „Hry a nehry“ (1986).
A nyní již skutečně…opona dolů. Náš pohled na historii ochotnického divadla v Žilově končí, sotva jsme pootevřeli jedno oko. Kolik jmen nebylo vyřčeno, kolik příběhů převyprávěno? Ale tak je to se vším. Vždyť jak popsat ve zkratce onu z pokolení na pokolení předávanou lásku k divadlu a chuť vést sebe i diváky do jiného světa a k jiným myšlenkám?

Šárka Hnátová
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':