Texty: Životní vyznání

Život je krásný, tak krátký, Do vínku zrozením,
stojí však zato jej žít, vše nám je dáno,
pro radost, štěstí i lásku, co bude dnes večer,
s krutým se osudem bít. či zítra ráno

Život je cesta trnitá, Na nás však záleží
začíná zrozením, jak budem žít,
tak jako příroda, než osud zavelí
když s jarem rozkvétá nám odejít


Trstěnické divadlo a moje rodná víska. Životní vyznání.

Moje jméno je Dolfa Hurych. Narodil jsem se 27. března 1939 v Trstěnici u Litomyšle, jako syn zemědělce a čtvrtý z pěti dětí, rodičům Adolfu a Bohumile Hurychovým. První moji sourozenci zemřeli jako malé děti, což moc trápilo mé rodiče i prarodiče.
Otec můj, narozen 1899, byl na samém konci 1. světové války povolán do rakousko – uherské armády, ale na frontu se již nedostal. Jako účastník Všesokolského sletu v Praze v roce 1920 byl aktivním cvičitelem a náčelníkem Sokola Trstěnice.
Matka moje, citově velice založená, v jedenácti letech svého věku ztratila maminku. Byla mému otci věrnou a starostlivou manželkou a velkou životní oporou. Prožili spolu nelehký život zemědělců první republiky, protektorátu, i padesátých let socializace vesnice. Závěrem svého života dočkali se i vnoučat a zlaté svatby v roce 1976. Otec zemřel v červnu 1981, ve věku 82 a matka v září 1992, ve věku 85 let.
Pocházím z hudební rodiny. Jeden z mých dědečků byl velký muzikant.Při otevření Průmyslové školy v Litomyšli, spojené s návštěvou presidenta Masaryka v roce 1928, zde vystoupil jako lidový umělec hrou na tři hudební nástroje současně. Působil ve vojenské kapele rakousko-uherské c.k. armády. Hrál i v jedné z tehdejších dvou trstěnických kapel na basu a violu. Dva strýcové a jeden můj bratránek byli velcí muzikanti. Bratránek, konservatorista Karel Faltys, ve svých 14 letech mistr republiky ve hře na akordeon, učitel hudby, ve třicátých letech minulého století člen populární hudební rozhlasové skupiny „ Lišáci“, zpěvák kortézovského sametového zabarvení hlasu a spoluzakladatel litomyšlského swingového orchestru, hudební skladatel, za svého života nemohl rozvinout zdaleka svůj talent důsledkem doby i časových událostí, které mu nebyly zdaleka nakloněny. Současná Litomyšl si nedávno připomněla nedožité osmdesáté výročí jeho narození.
Já a moje o pět roků mladší sestra Bohuška, jsme v dospělosti zasvětili svůj soukromý život amatérskému divadlu. Osudným pro životní vzdělávání se nám oběma stala padesátá léta, která nám znemožnila a nedovolila studovat. Od útlého dětství do pozdních let dospělosti, jsem trpěl astmatem a zánětem průdušek, což značně omezilo výběr mého budoucího životního povolání, ale osvobodilo mne od následné vojenské služby v armádě. Můj osobní život se koncem padesátých let začal ubírat beznadějným směrem. S tříletým zpožděním, přece jen mi bylo nakonec umožněno udělat si maturitu na tehdejší J S Š v Litomyšli, ale to bylo vše, moje cesta k dalšímu studiu se mi tímto uzavřela.

V roce 1959 jsem nastoupil jako seřizovač u pecí na výrobu skleněného vlákna na závodě Vertex 01, Litomyšl, kde jsem se seznámil i se svoji budoucí manželkou Marií Rozsívalovou, původem z Moravy. Po ročním známosti a svatbě v roce 1961, se nám v roce 1962 narodila dcera Eva a o dva roky později i syn Mirek. To už jsem pracoval více jak rok v JZD Trstěnice, nejdříve jako mzdový účetní na mechanizačním středisku, a od roku 1968
jako skladník náhradních dílů. Zde mi bylo následně také umožněno dálkové studium při zaměstnání na VŠ Zemědělské, fakultě mechanizační v Praze. V roce 69, v polovině pátého ročníku, jsem toto studium, počátkem roku, přerušil na vlastní žádost, nespokojen s dosahovanými výsledky svého studia, i když nebyly nikterak špatné. Ve studiu přerušeném tehdy na dva roky, jsem však již nikdy nepokračoval a vydal jsem se na uměleckou dráhu.
Jedním z důvodů, proč jsem ve studiu při zaměstnání nepokračoval, byla i moje rodina, neb tou dobou jsem byl již šťastně ženat a po práci na mne čekaly doma dvě malé do školního věku dorůstající děti a s nimi přibývající starosti.
Tou dobou začínala se slibně rozvíjet činnost našeho mladého amatérského tanečního a divadelního souboru, působícího od roku 1971 pod hlavičkou kulturního kroužku JZD. Vše začalo jaksi nevinně, nejdříve básničkami a verši ku příležitostným akcím, svatbám a podobně, až po zorganizování přátelského zápasu fotbalistů „nesportovců“ v roce 1969.
V letech 1971-72 jsme ale již upořádali pověstné trstěnické „ Staročeské dožínky“ a nacvičili Českou a Moravskou besedu. V roce1973 jsme úspěšně sehráli na čtyřech představeních doma a čtyřech představeních v okolních obcích, Jiráskovu „Vojnarku“. Tehdy měla obec Trstěnice ještě svůj kulturní stánek v bývalém sále kina v Dolním hostinci. O rok později to byly nezapomenutelné Drdovy „ Hrátky s čertem“ a ještě Tajovského drama „Nový život“.V roce 1975 pak Stroupežnického „ Naši furianti“.
V roce 1974 náš taneční soubor vystoupil s Českou, Moravskou a dokonce i s málo známou besedou Československou, na okresních dožínkách v Honím Újezdě u Litomyšle.
V roce 1976, u příležitosti 100. výročí Sboru dobrovolných hasičů v Trstěnici, jsme se stali mými prvními dvěma napsanými scénkami k tomuto výročí, s názvem ,„Muži pod pantoflem aneb s kozou do tomboly“ a „ Zmrtvýchvstání našich požárníků“, hlavními aktéry celého kulturního programu těchto oslav.
Jak může někdo znechutit někomu práci třebas nevhodným slovem, jsem se přesvědčil o dva roky později, a tak mým posledním představením v roce1978 byla Jiráskova „Lucerna“.

Tou dobou jsem již působil na Městském národním výboru v Litomyšli, jako referent odboru školství a kultury.. Jak se záhy ukázalo, byla to pro mne nezajímavá práce „úředního šimla“, která mě nikterak nepřitahovala, a tak počátkem osmdesátých let jsem proto opět změnil zaměstnání a krátce pracoval opět jako dělník ve vývojovém středisku závodu Vertex při výrobě skleněného vlákna. Ale ani toto mé životní rozhodnutí nebylo konečné a tak již koncem roku 1982 odcházím pracovat opět do JZD Trstěnice, do živočišné výroby, tentokráte jako pasáček vepřů s maturitou, neb bylo zřejmě usouzeno, že mám dostatek kádrových předpokladů k výkonu této funkce.
Obec Trstěnice je stará česká obec, ležící na jihovýchod od Litomyšle, v malebném údolí říčky Loučné, v místech, kde nedaleko česká zem s moravskou se snoubí, a kudy v dávných staletích ubírala se k zemi moravské stará známá obchodní cesta, zvaná „Trstenická stezka". Je to obec s bohatou a krásnou kulturní i divadelní tradicí, která přesto, že byla po dlouhých 8 století obklopena ze všech stran lidem národa německého, si uchovala svůj jazyk, kulturu i tradice.
Již v roce 1876 zde byl založen, jako jeden z nejstarších dobrovolných hasičských venkovských sborů v Čechách a druhý v regionu, hned po Litomyšli . Od roku 1900 působí zde aktivně sokolská obec a počátkem dvacátých let i Orel. Všechny tyto spolky se aktivně zúčastnily celospolečenského života obce. Konají se bály, výlety do přírody, hrají divadla, dokonce i operety.
V obci, která ve třicátých letech 20. století čítala téměř 1200 obyvatel, bylo na čtyřicet devět selských gruntů zapsaných v knihách gruntovních již od roku 1548. Dominantou obce je kostel Nalezení svatého kříže, se zvonicí hronovského typu, postavenou koncem 17. století. Kostel se připomíná, jako filiální k sousední obci Čisté, tehdejším Litrbachům, již v roce 1347. V obci bylo tou dobou pět hospod, tři obchody, jeden mlýn, připomínaný již kolem roku 1392. Byl zde dále pekař, řeznictví, čtyři kováři, kolář, několik tesařů, ševců ale i krejčích. Byli to vesměs všichni zároveň malozemědělci.
První škola ve Střenici, tak se jmenovala obec do roku 1893, byla zřízena v roce 1774 za rychtáře Tadeáše Hurycha, praděda mého praděda, jehož vnuk se vykoupil z roboty na panství litomyšlském u hraběte Valdštejna v roce 1831.
Odsunem Němců z bývalých Sudet a přesídlením téměř poloviny zdejších obyvatel do pohraničí, ustrnul na čas i život naší staré české vesnice. Nenávratně svoje udělala i následná násilná kolektivizace venkova.. Za účelem založení družstva došlo k vyvlastnění dvou selských gruntů, k následné persekuci a vystěhování jejich majitelů. Mezi těmito byl i můj strýc, Josef Hurych, který zemřel ve vyhnanství ve věku 33 let o Vánocích 1952 na následky kriminálem nedoléčeného prasklého slepého střeva.
Poválečným nástupem biografů a později i televize, se aktivní, kulturně společenský život v naší vesnici téměř zastavil. Cesta mechanizace a násilná kolektivizace padesátých a šedesátých let minulého století, měly hluboký dopad na další vývoj a obraz života české vesnice konce dvacátého století. Výstavbou několika pavilonů moderní základní školy a nových obytných domků městského typu v sedmdesátých letech, se změnil celkový ráz vesnice. Zanikly selské grunty, z původních čtyř hospod zůstala dnes jen jedna a jeden obchod.
Dnes ale již upravené staré roubené chaloupky se stávají rájem chalupářů.

Přišla však sametová revoluce a můj čerstvě ženatý syn se rozhodl soukromě hospodařit. Vědom si těžkostí, jaké zemědělství soukromým zemědělcům skýtá, rozhodl jsem se mu pomoci a šel jsem s ním do toho. Stalo se však něco nečekaného, a náš syn, byť kdysi špičkový sportovec, v roce 1997, v měsíci máji, po dvou operacích prohrál svůj marný boj s rakovinou. Odešel ve věku 32 let, „ smířen“ se svým osudem, zanechav po sobě dvě malé, dorůstající děti.
V té době jsem pochopil, jak krutá je to bolest, dívat se do hrobu vlastního syna a jak malicherné mohou být životní plány o lidském štěstí, toužícím mnohde jen po majetku. Můj sen soukromého zemědělce se začal tak pomalu rozplývat. Stalo se tak s mým odchodem do důchodu v roce 2002.
Po roce 1989 jsem věřil, že v nové, demokratické společnosti se plně rozvine do své krásy i život českého venkova. Nestalo se tak a moje ideály o smyslu života na této zemi, prověřené zkušenostmi doby, jsou v naprostém rozporu s obrazem života současné „svobodné“, konsumní společnosti, jejímž smyslem jsou jen a jen peníze. Toto vše nepřispívá k utužení dobrých vztahů mezi lidmi a má dalekosáhlý dopad na výchovu a vývoj dalších generací a zdaleka nepřispívá ke kulturnosti národa.
Protože mám kladný vztah k životu, ale i k historii naší obce, podařilo se mi v roce 1996 u příležitosti 120. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Trstěnici, napsat moji první divadelní hru s názvem „ Pod tou naší starou lípou.“, jakousi živou kroniku českého venkova počátků dvacátého století. Dnes bych k této hře dal podtext, „Ta naše vesnička česká“.
Hru shlédlo na osmi představeních doma i v okolí na 2000 spokojených diváků. Je z velké části veršovaná, plná poutavého selského humoru, veselých scének, ale i kouzelných melodií písní, zapadajících rámcově do atmosféry děje.Tato hra s Českou besedou v závěru, dává neopakovatelným způsobem dokonalý obraz pohádkové krásy českého venkova počátku 20. století. Tato hra, tak jako v současné době již i mé další tři divadelní hry, nebyla dosud nikde vydána tiskem, přestože všechny byly veřejností hodnoceny velice pozitivně.



Závěrečná scéna z divadelní hry „Pod tou naší starou lípou“, po níž následovala Česká beseda.v krojovaném provedení.

V roce 1998 jsem napsal lyrickou veršovanou divadelní hru z dávné historie kraje s názvem „ Píseň lesní studánky“. Je to legenda o kralevici Karlovi, rytíři Toulovcovi a krásné Elišce. Věřil jsem, že hra zaujme diváky na tolik, že se stane Radúzem a Mahulenou našeho kraje, neb byla napsána srdcem a z lásky k rodnému kraji. Zůstala však žel, tak trochu ve stínu mé první, velice úspěšné divadelní hry. Velký podíl na tom, že hra se nedočkala takového uznání, mělo naprosté selhání nevhodné, zvukové aparatury, znemožňující dokonalý zážitek a především, porozumění celému ve verších hudbou provázenému dílu.



Záběr z divadelní hry „Píseň lesní studánky“- 2. dějství, Vítání kralevice Karla, na vladycké tvrzi,.

Od roku 1998 nese náš soubor oficiální název „Divadelní spolek Vojnarka“ Trstěnice u Litomyšle. Každoročně od roku 2000 se koná koncem srpna „ Trstěnické divadelní léto“, spojené dnes s již tradičními dožínkami. Vše se odehrává v kouzelném prostředí přírodního areálu za školou, neb naše obec nemá v současné době k dispozici stálý, krytý kulturní stánek a tak jsou návštěvníci vydáni rozmarům přírody a vrtkavého počasí.


6. strana
Rok 2000 byl pro nás i občany litomyšlského regionu rokem, kdy jsme si připomněli 320. výročí selského povstání na Litomyšlsku, jednoho ze 129 nejtvrději potlačených povstání v Čechách, vedeného Lukášem Pakostou z Horního Újezda.



Záběr z divadelní hry o Lukáši Pakostovi, mlynáři z Hor. Újezda – „Selská rebelie“,
Mlynář, Jar. Sejkora, jeho žena, Boh. Faltysová , starý Abrham, Fr. Šplíchal.
Byla to pro mne další velká příležitost, napsat divadelní hru z historie mého kraje. Hráli jsme ji s velkým ohlasem na osmi představeních doma i v širokém okolí. Tak jako předešlé, je i tato hra psána ve verších , prodchnuta láskou k domovu, rodnému kraji. Jevištní provedení
„Lukáše Pakosty“, doplněné nádhernou hudbou Bedřicha Smetany,z „ Mé vlasti“, umocnilo dokonale celkový zážitek spokojené divácké veřejnosti. Tak jako předešlé, je i tato veršova-
ná hra prodchnuta láskou k rodné zemi.
V roce 2001 připomenula si naše obec 170 výročí narození naší rodačky, Heleny Benešové,
hlavní postavy prvního Jiráskova dramatu Vojnarka, která již více jak 70 let věčným spán-
kem odpočívá za branami zdejšího trstěnického hřbitova. (viz. níže foto z „Vojnarky“).


7. strana
V letech 2002 až 2005 náš soubor opakovaně nastudoval pro své vděčné diváky, jichž bývalo často v hledišti i na 500, postupně Lucernu, Naše furianty, Hrátky s čertem a jako poslední od Julia Zeyera, Radúze a Mahulenu.



Ukázka z divadelní hry Julia Zeyera, Radúz a Mahulena,
v titulních rolích , Jos. Mandlík a Jana Pletňevová.

Rok 2006 byl pro mne obzvláště úspěšný, přestože jsem jako režisér, při hostování naší divadelní scény na nesoutěžní přehlídce v České Třebové, byl tamní „odbornou“porotou pro-
fesionálů „poctěn“ sprchou, dle mého názoru, rozporuplných připomínek, týkajících se přede-
vším mého svérázného režijního pojetí, vymykajícímu se zcela současnému modernímu tren-
du, zejména pak co se týče divadelní scény, přestože právě toto je pro naše publikum mag-
netem nejpřitažlivějším. O velké oblibě našich představení svědčí i každoroční vysoká účast a nepopsatelně příjemná atmosféra v publiku, jenž provází všechna naše představení, což nás utvrzuje v přesvědčení, že jdeme správným směrem, zatím co mnohé amatérské i profe-
sionální soubory hraji často před poloprázdným hledištěm, my bychom se obešli, co se tyče
našich divadelních představení i bez sponzorů.
Kdybych toto byl věděl, že se setkám s takovouto kritikou, nikdy bych se byl takovéto přehlídky nezúčastnil. Po dnešních zkušenostech vím, že toto se stává všem amatérským souborům, které se zúčastní jakékoliv přehlídky. Mrzí mne to velice, neb dělám svoje divadlo rád, dle svých představ, vlastním srdcem a jsem přesvědčen, že tento způsob komunikace a kritiky s převládajícími negativy, zdaleka nepřispívá propagaci ani rozvoji činnosti amatér-
ského divadla a bere jen chuť mnohým souborům do další jejich práce.
Náš soubor, ale dělá divadlo především pro sebe a pro své, „venkovské“ diváky a ne-
necháme si do toho mluvit od lidí, kterým je toto pojetí zcela cizí.
Pro rok 2006 nastudoval náš soubor dnes moji, již čtvrtou divadelní hru ze života venkovského lidu s názvem „Láska a bolest“ aneb „Tam u nebeských bran“.Je to románový příběh, který mi vyprávěla v dětství moje babička, a který se skutečně stal počátkem minulého století v nedaleké sousední tehdy německé obci.

8. strana
Na letošních tradičních trstěnických dožínkách, kde vystoupila jako součást programu také brněnská Moravěnka, se mi dostalo ocenění, kterého si velice vážím. Zlatý odznak
J K Tyla, věnovaný mi za dlouholetou činnost pro rozkvět amatérského divadla na venkově, je pro mne nejen oceněním a závazkem do mé další práce, ale i důkazem toho, že moje práce na poli amatérské divadelní scény není marná a přináší dnes i své ovoce.
Kromě amatérské divadelní činnosti se zabývám kresbou a malováním, což se mi velice hodí pro práci s divadlem k tvorbě vlastní scény, viz. foto z divadelní hry „ Vojnarka“,
ale i pro práci spojené s historií naší obce, vedené v mé vlastní, „ soukromé“ kronice.
Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří touto činností v oblasti kultury pomáha-
jí udržovat tyto bohaté a krásné tradice českého venkova a dávají tak zejména mladým li-
dem obrovskou motivaci v podobě nádherné, současné společnosti tolik prospěšné „ drogy“, dávající smysl života. To co jsem doposavad v této oblasti dělal, dělal jsem rád, ve svém volném čase, bez nároku na odměnu a tím i často na úkor své rodiny. Nelituji toho, neb
mi to přinášelo radost a uspokojení z mého, pro společnost vykonávaného díla, byť pouze
„ amatéra samozvance“. Dělal jsem to a dělám pro lidi kolem sebe, z lásky k rodné obci, k rodnému kraji, kraji, kde jsem se narodil, který je mým domovem a kolébkou mých snů, kde jsem prožil nejen své dětství, založil rodinu, kraji, kde od nepaměti odpočívají i moji předkové a kde jsem beze zbytků prožil i mnohé šťastné i trpké chvíle svého života. Mým životním motorem mého stálého optimismu i aktivity je a bude, moje věčná nespokojenost se sama sebou.
Závěrem bych vás touto cestou chtěl všechny pozvat k nám do Trstěnice, pro mnohé z vás možná zcela neznámé vesničky východních Čech. Kraj tento byl v počátcích české státnosti řídce osídlen a první zmínka o něm je v kronice Kosmově, z roku 981, kde se praví, že na samém okraji hraničních hvozdů Čech a Moravy stával pomezní hrad Slavníkovců „Litomyšl“. Další zmíňka o tomto kraji je z roku 993, kdy kníže Boleslav mimo jiné, uděluje ve své zakládající listině klášteru Břevnovskému výtěžky cla ze „Zemské brány na Trste-
nici“. Syn kronikáře Kosmy, Jindřich Zdík, biskup Olomoucký, který se při útěku z Mora- vy ukrýval před moravskými knížaty, v Benediktinském klášteře v Litomyšli kolem roku 1045, je považován za zakladatele Litomyšle. Po roce 1167 byl tento řídce osídlený kraj hraničních hvozdů, na jihovýchod od Litomyšle osídlen klášterní kolonizací, řádem Premon-
strátů, lidem národa německého. Samotná Litomyšl byla pak roku 1259 povýšena Přemys-
lem Otakarem II. na město a za Karla IV. do válek husitských byla i sídelním místem nově zřízeného biskupství. Starobylá radnice z poloviny patnáctého století spolu s náměstím, přilehlými ulicemi pod klášterem, děkanským kostelem, klášterními zahradami, spolu s její chloubou, renesančním zámkem, patří k dominantám tohoto turisty hojně navštěvovaného města nejen u nás, ale i ve střední Evropě.
Navštivte tento nádherný kout země české, kraj na úpatí Českomoravské vysočiny, kraj
kol starobylé, ale stále půvabné Litomyšle, nesoucí dnes přezdívku „ Malá Vídeň“. Svou krásou vás okouzlí nejen tato perla Východních Čech, rodiště Bedřicha Smetany, působiště spisovatelů Jiráska, Němcové, Terezy Novákové, ale i nedaleký „ Nedošínský háj“, známý z
„Filosofské historie“, ale i krajina kozlovských vrchů u České Třebové, či budislavských skal.

9. strana
K méně známým a neprávem opomíjeným místům tohoto kraje patří i nedaleká Trstěnice,
rodiště, ale i poslední místo odpočinku hlavní postavy slavné Jiráskovy Vojnarky. Spojíte-li
návštěvu této obce, s návštěvou „Trstěnického divadelního léta“, jehož součástí jsou dnes,
již v širokém okolí tolik populární, „ Trstěnické dožínky“, dostane se vám tak nezapomenu-
telného zážitku z nádherné podívané a vaší duši, hojivého balzámu na rány věčně uspěcha-
ného života všedních dnů. Okouzlí vás, nejen nebývalá krása folklóru, krojované dechovky, krásných mažoretek, jezdeckých koní v sedlech i koní v kočárech, ale i naleštěné karoserie starých „chevroletů“, mládež a půvabné ženy v dobových selských lidových krojích. K do-
plnění této nádherné podívané více jak pětihodinového hlavního programu, přispívá nepo-
chybně zejména i pro děti Zábavný podnik „ Lunapark“ a stánkový prodej se suvenýry ale i bobohaté občerstvení.
Příjemné prostředí přírodního areálu za školou nedaleko kostela s dominantní zvonicí i rázná dechovka Litomyšlské jedenáctky BEKRAS“, hrající k poslechu i tanci do pozdních večerních hodin. bude vám jistě tou nejhezčí odměnou na chvíle, pobytu strávené o dožín-
kách na „Trstěnickém divadelním létě“.
Život je krásný, tak krátký, stojí však za to jej žít, pro radost, štěstí i lásku, s krutým se osudem bít. Věřím, že i když dnes žijeme ve světě plném nepochopení a rozporů, nepoučeni vývojem ani chybami nedávné historie, že jednou přijde ten den, kdy dojde lidstvo k rozu-
mu, neb není jiné cesty, vedoucí k rozkvětu lidské civilizace na této planetě. Žijeme v demo-
kratické společnosti lidí civilizovaného státu, zvolme si ze svých řad, jako své zástupce do čelních orgánů obcí, do poslanecké sněmovny, takové lidi, za které bychom se nemuseli sty-
dět, a kteří nám i pokolením příštím budou zárukou šťastné budoucnosti.
Buďťe pozdravena pokolení příští, jenž jednou přijdete po nás a budete žít v naši krás-
né, rodné obci Trstěnici. Žijte svůj život, ve své bohatosti a kráse tak, aby až jednou přijde podzim života, mohli jste i vy, vyrovnáni se svým osudem, říci, nežili jsme nadarmo.
Nezapomeňte odkazu svých předků, zejména slov velkého učitele národů, Jana Ámose Komenského, neb vláda věcí tvých, do rukou tvých se opět navrátila, o lide český. Mějme se rádi, pomáhejme a odpouštějme si navzájem, pak rájem na zemi pro nás pro všechny, se sta-
ne, ta naše krásná, milovaná, česká zem. Svatý Václave, vévodo české země, oroduj za nás !

Trstěnice, stará česká obec, rodiště Jiráskovy Vojnarky, ráj chalupářů a překrásný přírodní skanzen východních Čech, se těší na Vaši návštěvu
Za „ Divadelní spolek Vojnarka“z Trstěnice u Litomyšle,

Váš Áda Hurych , režisér a předseda spolku.

V Trstěnici 12. listopadu 2006.