Texty: AS 2004, č. 4, s. 26 - 27, Vít Závodský

„NA PRKNECH“ SE VYDOVÁDĚJÍ HLAVNĚ MLADÍ

Veverská Bítýška, poklidné městečko nedaleko renovovaného gotického hradu Veveří a Brněnské přehrady, je vyhledávaným, také pravidelnou lodní dopravou dostupným východiskem četných značených turistických tras, např. na proslulou bezručovskou Šmelcovnu. V poslední době sem však stále raději míří mladé ochotnické soubory, neboť se tu letos již posedmé konalo kvalitní červnové Setkání amatérských divadel Na prknech.
U zrodu zezdola vytvářené a úspěšně se rozvíjející tradice stojí osm let pracující agilní amatérský soubor Prkno, kde jako všestranný a obětavý dobrý duch působí rozhlasová i televizní moderátorka a herečka Jaroslava Rozsypalová. Prkno je názorným příkladem toho, co pro společenský a kulturní rozvoj nevelké obce dokáže vykonat soudržná parta lidí, je-li morálně i finančně podporována vstřícnou místní samosprávou. Zhruba patnáctičlenná skupina kamarádů, výrazně se uplatňujících rovněž v uměleckém prostředí nedalekého velkoměsta, se zprvu věnovala dramatické výchově dětí, kterou ostatně nezanedbává ani dnes. Navázala spolupráci s amatérským experimentátorem sedmdesátých a osmdesátých let, Brňanem Pavlem Vašíčkem, který od té doby rád dělí své tamní chatařské víkendy s režírováním Prkna. Výčet úspěchů této součinnosti zahrnuje např. básnivé nastudování Macourkovy Hry na Zuzanku (účast na Šrámkově Písku) a sérii hojně reprízovaných nonsensově laděných pořadů - koláž povídek K.I. Gałczyńského Strávím s tebou celou noc aneb Rohypnol 99, pásmo surreálných scének francouzské meziválečné avantgardy Pán Bůh s námi, je tu Cami, aktovky Valentina Krasnogorova Pelikáni v pustině, do klauniády přechýlené Císlerovy Brejle, původně loutkářská absurdistická hra Vlasty Špicnerové Docenti, dvojice tragikomedií René de Obaldii Kat a Velkovezír nebo svižná montáž z povídkových Poklesků Stephena Leacocka. Prkno pravidelně vystupuje ve sklepním prostoru Divadla Husa na provázku, v několika dalších brněnských scénách či klubech, na festivalech pouličního divadla i na mnoha zájezdech, o přínosu k pospolitému životu obce (od maškarních plesů přes populární vodácké „neckyády“ po tradiční jakubské hody) nemluvě.
S pořádáním festivalu „Na prknech“ začala Veverská Bítýška v r. 1998. Hned napoprvé se ho zúčastnilo šest part s osmi představeními a už tenkrát se hrálo i na hradním nádvoří. Druhý, výrazně rozšířený ročník zahrnul tucet souborů z desíti míst včetně Prahy a jeho neoficiálním vítězem se stal Gogginův americký muzikál Jeptišky v suverénním, brzy nato také hronovském podání temperamentní herecké pětice z Kroměříže. Další rok absolvovalo též deset kolektivů včetně jihomoravského reprezentanta na Wolkrově Prostějovu a následně Jiráskově Hronovu Špatně zabržděno a ÚstaF z Velkého Meziříčí a Brna-Komína (dadaistická montáž The Best of Voiceband) nebo zlínské Malé scény (Thomas Bernhardt: Ritter, Denne, Voss). Na čtvrtém ročníku, rovněž s desítkou účastníků, excelovala ostřílená trojice - brněnský Pro100r s dramatizací Jarryho Nadsamce, vyškovský soubor G s Trnkovou Zahradou a opět Malá scéna Zlín s Lorcovou tragédií Dům doni Alby. Poté mezi 13 soutěžícími trojici pomyslných „medailistů“ tvořily vedle zmíněné Malé scény (česká premiéra Daumasovy modelové předlohy Hřbitov slonů) brněnské Studio Dům (důmyslně stylizovaná staroindická „love story“ Princ Bhadra a princezna Vasantaséna) a vysokoškolské TheAtrum Cmundi Brno (dramaturgicky objevné Euripidovo drama Alkéstis). Konečně loni se nejlépe dařilo na ŠP odměněné Regině Břeclav (Márquezův Nejkrásnější utopenec na světě), brněnskému Divadlu Čára (čapkovská adaptace Vzpomínky na život a dílo skladatele Foltýna), hostitelskému Prknu (již zmíněné Poklesky) a především samorostlému Divadlu Líšeň s rafinovanou jarmareční „rakvičkárnou“ Domovní requiem, kterou uvidíme mj. na letošním Jiráskově Hronovu.
Nynější třídenní, programově notně nabitá akce, zřejmě již největší svého druhu na Moravě, opět neměla charakter postupové soutěže (ty jsou na konci sezony beztak už uzavřeny), i když se nejlepší inscenace i jednotlivci konkrétního ocenění jako obvykle dočkali. Šlo o skutečně neformální družnou „slezinu“ převážně mladých, novým tématům i jevištním postupům nakloněných lidí, odolávajících televizně konzumním či diskotékovým svodům dneška. O „Setkání“ byl i nyní takový zájem, že si organizátoři mohli účastníky vybírat. Nakonec se sjelo 13 souborů z deseti obcí (ponejvíce z Brna a blízkého okolí, ale také z Vyškova, Zlína, Ostravy nebo Pardubic), aby odborné porotě a hlavně divákům i sobě navzájem předvedly 14 soutěžních a dvojici ostatních inscenací, doprovázených speciálním seminářem Dušana Müllera o akčním divadle a tentokrát vinou časové tísně zredukovanými rozborovými diskusemi. O některých již AS referovala v rámci jejich předvedení na příslušných regionálních přehlídkách. V ovzduší příjemné pohody, organizované starosvětským zvonečkem, v atmosféře prvních letních dnů a nocí i fotbalového fandění šla únava jaksi automaticky stranou. Na rozdíl od loňska, kdy se čtyři reprízy odehrály na nádvoří hradu Veveří, odbývala se všechna vystoupení ve velkém sále, nebo klaustrofobickém suterénu zútulněného Kulturního domu, jehož občerstvovací zázemí představovaly výtečná restaurace a pohostinný penzion. O jednotnou, recesně laděnou výtvarnou část festivalu s kovovými suvenýrky, archy pro divácké reflexe, výstavkou dokumentárních fotografií a závěrečným ceremoniálem s předáváním milých textilních cen se opět postarala Iva Zejdová. Žánrové spektrum této „rodinné“ přehlídky (záštitou ji podpořil Obecní úřad a místní hospodyně pohotově přinášeným ovocem, koláči a buchtami) zůstalo dostatečně široké, protože každá z účinkujících part (na poslední chvíli se omluvil jen Blud v tyjátru z jesenického Bludova) si sama zvolila nastudování, které pokládala pro sebe za nejtypičtější a divácky nejpřitažlivější. Tituly myšlenkově závažnější byly tentokrát odsunuty do pozadí produkcemi komediálního rázu, občas i z vlastní tvůrčí dílny. Na rozdíl od divadla poezie zůstala málo zastoupena hudební oblast.
Klasický veseloherní repertoár přivezlo Divadlo Haná Vyškov s nestárnoucí Charleyovou tetou Jevana Brandona Thomase. Zprvu vleklé a výtvarně odbyté představení průměrné úrovně nabylo v půlnočním čase na dynamice hlavně s příchodem oceněného Tomáše Bartoníka v titulní dvojroli. Divadlo TAK JO z Brna, vedené Janou Blažkovou (předloni tu hostovalo s Klicperovým Hadriánem z Římsů), téměř dvě hodiny těžkopádně zápolilo s nudně postelovou situační komedií Jiřího Justa Záměna, v níž dvojici mužů, snažících se o zpestření manželského sexu, snadno napálí jejich polovičky. O mnoho lépe nedopadla témuž kolektivu ani anonymní upovídaná pohádka „pro mrňata i odrostlé“ Trunbezurda a Pomněnka, o čertovi vykázaném z pekla, lesní víle a sklerotické čarodějnici. Publikum namačkané na Malé scéně zato rádo přivítalo nápaditou thrillerovou parodii Huberta Krejčího Život a smrt Jacka Rozparovače (ocenění za působivou hudební a výtvarnou složku) v podání souboru Faux pas Pardubice, která proslulého londýnského vrahouna přemístila do Chicaga, kde jako zdatná „konkurence“ řádil gangster Al Capone.
Ve sféře autorských pokusů se nejlépe dařilo sehrané trojici z Prádelny Rosice, která po předloňské Stínohře svého režírujícího člena Pavla Strašáka nabídla jeho kompozičně sevřenější „ontogenetickou three-man-show“ Misionáři. Výchozí námět kuriózní pozemské prezentace na vesmírném „Expu 3000“ byl rozvinut do kaskád slovního i akčního humoru, recesně gagových nápadů a inteligentního vícevýznamového nadhledu. Podobnými kvalitami bohužel nedisponovalo padesátiminutové motivicky zmatené a samoúčelně blábolivé účinkování skupiny Džantar Mantar z Ostravy Na horské samotě, prokládající návštěvu dvou podivných exekutorů na vdovině hospodářství kytarovými písněmi. Loňský vítěz, Divadlo Čára Brno, spokojil se kupodivu jen s kratičkou, konceptně odreferovanou antirasistickou moralitkou Černošské ruce podle prózy Louise Bernarda Honwany.
Příjemně zato překvapila vystoupení čerpající z básnických nebo folklorních zdrojů. Po účasti v několika předchozích soutěžích zopakovalo v Bítýšce své citlivé ztvárnění Hrubínovy Romance pro křídlovku Divadlo bez střechy Vyškov s individuálně oceněnými výkony Davida Plášila (Vojta) a Petry Šarhanové (Terina). Pod širým nebem si s chutí zařádila převážně dívčí omladina Souboru Emanuela Krumpáče z Rosic, když v nedlouhém, ale invenčním, dadaisticky laděném pořadu Bezva Frynta rytmicky svižně převáděla autorovy nonsensové slovní hříčky do znakového jazyka akčních metafor a asociací. Interpretační robustností se vyznačovalo pásmo Jak to bylo u nás na vesnici, kde Holky z Blanska se škádlivou bezprostředností zpřítomňovaly a situačně ozvláštňovaly ústní lidovou slovesnost z Erbenových sbírek.
Mezi bítýšské „medailisty“ se probojovaly tři ansámbly. Pravidelný účastník „prknového“ klání, Malá scéna Zlín, po sérii tragických titulů na hranicích psychologické introspekce a modelovosti s plným porozuměním pro umělcův zábavně sebeironizující styl sáhla po allanovské adaptaci nazvané Woody, Woody… (v režii Petra Nýdrleho převzal herecký diplom Marek Mikláš coby filmový kritik Felix). Hostitelské Prkno se střídavým úspěchem zápasilo s pěticí textově už mírně vyšumělých černých grotesek Pavla Fialy Jak se zavařují mouchy. Uchovalo si však renomé zásluhou předpremiérového provedení monodramatu Arnošta Goldflama Biletářka, kde tvárná, po zásluze oceněná Eva Hošťálková pod vedením Pavla Vašíčka přesně demonstrovala pulzaci submisivity a agresivity v nitru závistivé a zakomplexované bytosti. Pomyslné vítězství pak náleželo Netrdlu Vyškov. Veršovanou předlohu Kamila Bednáře Johanes doktor Faust, inspirovanou tradicí Matěje Kopeckého, inscenoval Alexandr Novák jako mnohovrstevnatou pouťovou podívanou, v níž se rovnomocně uplatnili jak působiví živí aktéři (režisérův Faust, Mefisto Přemysla Ševčíka, Kašpárek Petra Muzikáře aj.), tak rozličné typy marionetových a maňáskových loutek. Anketní Cenu diváka statečně přebíraly Holky z Blanska: odnášely si totiž terárium s šesti živými pískomily, a to včetně chovného návodu a zásoby krmiva.
Sedmé „Setkání Na prknech“ se navzdory obvyklému náporu účinkujících kolektivů, díky obětavým organizátorům, kteří vše potřebné řešili s úsměvem a „za pochodu“, i tentokrát vydařilo. Slibně započatá tradice se opět proklubala o kousek dál a vážní zájemci mohou už nyní s předletním termínem jeho 8. ročníku 2005 klidně počítat.
Vít Závodský