Texty: NOZAR, Lukáš: DRAMATICKÉ UMĚNÍ SOUBORU LÁHOR/SOUNDSYSTEM . AS 2006, č. 2

DRAMATICKÉ UMĚNÍ
SOUBORU LÁHOR/SOUNDSYSTEM

Již druhým rokem mám možnost sledovat divadelní korporaci, jejíž jádro tvoří soubory Lidového divadla Ostravské pánve. Vyjmenujme si je: Dekadentní divadlo Beruška z Hranic na Moravě, V Soukolí, které vzniklo v Havířově, XXXH´XXOˇXXOXX z Ostravy. Neodmyslitelně k tomuto megasouboru patří ještě Johana Švarcová, vyšlá z divadla DNO a Radek Rubáš z Prahy. Ono severomoravské jádro vyznávalo jako divadelní metodu nepředvídanou hru bez deprese textu a s nepředcítěným dějem. Řemeslně zvládnutá divadelní improvizace ve stylu „příběh člověka“ vládne i v tomto monstrsouboru o třinácti lidech, počítaje i hudebníka. Organizace představení se fází svého vývoje, která panuje letos, nejvíce blíží metodě Ostravanů, protože postavy, následnost dějů, prostředí, kde se příběh odehrává, jsou již domluvené, všechno ostatní teprve vznikne na scéně. První společné vystoupení Láhor/soundsystemu V Bikinách jdeme tmou byla absolutně improvizovaná opereta, to se psal rok 2002. Jejich loňský akční melodram z manažerského prostředí Vyhledat a zneškodnit měl i ve své třetí variantě, kterou jsem zhlédnul na celostátní přehlídce experimentujícího divadla Šrámkův Písek, nefixované prostředí děje. Některé postavy, dějové peripetie i pointa příběhu byly jiné než v předchozích variantách. Na letošní sezónu připravili hru, která z jejich produkcí byla zatím nejvíce dopředu fixovaná.
Abychom se dále uvedli do poetiky souboru a ukázali si, jak jdou ke kořenům divadelnosti, jak jsou lidoví i svatí, citujme zde Petera Brooka, který o tradičním íránském divadle a hlavně o jeho obskurní teheránské odnoži napsal následující:
„V Íránu existují dvě velké divadelní tradice: ta’azieh, což je jediná forma náboženského mystéria, která se vyvinula v islámu, a ru’hozi, forma komedie dell’arte, která je stále velice živá a k jejímuž provozování se, kdykoli si události, jako např. svatby, vyžadují obveselení, sdružují do malých skupin řemeslníci a obchodníci (Jako Klubko a jeho kolegové ve Snu noci svatojánské). Tato představení jsou radostně obscénní, nabytá fyzickou energií a co do námětu velice aktuální, vychází přímo z diváckých reakcí. Velice speciální formu ru’hozi hostila uzavřená čtvrť teheránských bordelů, svého druhu vnitřní město, přístupné jen úzkou pasáží vedoucí přes policejní ředitelství. Byly zde obchody a dokonce i divadlo, kde se každé ráno shromažďovali herci, aby vyslechli, jaké téma jim pro tento den vybral principál. Hodinu co hodinu pak v představení jdoucích po sobě improvizovali, nechávali své téma, aby se samo rozvíjelo, propracovávalo a pulírovalo, až do posledního představení pozdě večer, které bývalo nejdokonalejší. Tím bylo téma vyčerpáno a nové ráno přineslo čerstvý začátek a novou látku. Tyhle soubory hrály s oslnivou duchapřítomností a bleskovostí a jelikož jsme sami s touto formou dlouho experimentovali, nešetřili jsme obdivem.“ (Peter Brook, Nitky času, Praha 2004, s. 172-3.) Divadelní skupina Petera Brooka si pak na svém putování íránským a africkým venkovem vyzkoušela své vlastní verze ru’hozi a obohatilo to její oficiální evropskou práci. Je též možné, že za současné vlády ajatolláhů je lidové divadlo na úbytě, možná i ve prospěch náboženských mystérií ta’azieh, my však spolu s Peterem Brookem víme, že svaté divadlo se bez konkurence lidového divadla stává mrtvolným. Toužíme po tom, aby rozvíjející se tradice improvizovaného lidového divadla u nás nebyla utlačována, obzvláště když jde ke kořenům divadelnosti, a přesto je to divadlo lidové. Snad nás tento interkulturní citát naladil k paralelám o českém amatérském i profesionálním divadle a k srovnávání poetik těch nejživějších z nich. I ty nejzbytnělejší divadelní instituce by si měly uvědomit, že celá jejich sláva začala kdesi v dávnověku rituální improvizací a kdo ví na jaké sprosté, či svaté téma ta improvizace byla. Z této perspektivy je tedy divadlo na Královských Vinohradech podivná alternativa k improvizujícím bratrstvům, kteří jsou mnohem více u kořenů divadelnosti, než tito vinohradští alternativci.
Zpět k našemu souboru. Ve Valašském Meziříčí na amatérské přehlídce Setkání divadel malých jevištních forem se 25.3. 2006 premiéroval jejich kus Sto procent alibi. Tentokrát nebyla uváděna varianta přestavení, které se uskutečnilo v rámci zimního Láhoru. Tak tomu bylo loni. Láhor je festival v Hranicích na Moravě, jenž probíhá pravidelně v některý den mezi Vánoci a Silvestrem. Druhý každoroční Láhor se koná první víkend před prázdninami. Tam opět soubory hrají každý zvlášť. Děj inscenace Láhor/soundsystemu na zimním Láhoru letošní sezóny byl zasazen do prostředí diskotéky v raných devadesátých letech a inspirován skutečnou událostí - peticí hranických tanečníků za lepší diskotéku v roce 1991. Prostředí disco-klubu pak využili Petr Marek a Johana Švarcová spolu se Simonou Babčákovou, Halkou Třešňákovou a Tominou Jeřábkem ve svém cyklu improvizací v klubu pražské čajovny Ryba na ruby. Petr Marek je již několik let součástí mladého pražského divadla.
Nyní vysvětlíme jejich amatérskost. Soundsystem je název označující v technofilní obci skupinu lidí, kteří přivezou na nějakou akci zvukovou aparaturu, nosiče i tvůrce zvuků a nechtějí, aby byla jejich festivita nějak komercializována, či profesionalizována. Láhor/Soundsystem funguje na podobném základě. Také proto se stále účastní přehlídky ve ValMezu, protože tam se kdysi před deseti lety potkali a je to vždy osa jejich každoroční sezóny. Tento rok jsem se již bál, že se uchýlí ke svým civilním povoláním a zanechají průkopnického divadla, ale jejich představení prokázalo stále trvající divadelní sílu. Petr Marek mi pak v kuloárech řekl, že chce na přehlídku jezdit do padesáti. Takže i když z těchto svých divadelních činností nemají peníze, jistým způsobem je to živí.
Přehlídky amatérských divadel jsou statutárními, oficiálními. Vybírá se na nich dramatická výpověď, která bude reprezentovat tento kraj na celostátní přehlídce. Je tu jakýsi státní a krajský zájem vidět, co se dramaticky zobrazuje. Kdybychom měli v Brookově polaritě mezi lidovým a svatým divadlem vybrat, pól ke kterému se tento zájem blíží, bude to zřejmě zájem o svaté divadlo. Divadelní porotci na křeslech veleknězů chtějí vidět, jaký svět je, proto jsou některá divadla tak trapně vznešená a mrtvolná, protože si jejich tvůrci myslí, že něco takového chtějí bohové vidět. Například ale takový vitalista Dionýsos, by něco takového jistě nesnesl a odešel se raději dívat na reality-show, což je jistě zajímavější obraz života stvořený lidmi. A státu, potažmo ministru kultury, by snad také mohlo být jedno, jestli jsou jeho divadla svatá, lidová, či krutá, hlavně když nebudou mrtvolná.
Přistupme konečně k představení. Tématem je sebevražda, nic impulsivního, vyrovnané rozhodnutí, velké zkoprnění z tragédie. To byl nejhlubší moment toho, co jsem viděl, k tomu kopa „prdele“ a charakterizační pravdy.
Trocha popisu aranžmá: Na úvod sladkobolný kýč reality (co jiného jsou hity našeho srdce v rádiu), na scéně je živý obraz, krátká stronza herců jako divadelní portrét postavy. (Tady jsem trochu předběhl v popisu úvodní scény.) Při pomalém rozhrnování opony dobře rozeznávám onen konec na začátku. Odhalená červenavá rána na scéně rozhozených postav. Všechno se dovíme, je to prokomponované. Začátek koncem, pravda o tom, co stalo se. Chtěli spáchat sebevraždu, ale zemřela jen jedna. Což se dovíme od postavy na forbíně (Jiří Najvert, XXXH´X XOˇXXOXX), byla to jeho manželka. I v Shakespearových tragédiích se již všechno řekne na začátek.
Téma: Nejdříve internetová místnost sebevrahů. Všichni odhodlaní do toho jít. Na chatě v Jizerkách se sejdou. Jedna z postav (Jiří Nezhyba, Beruška) : „Doufám, že z toho nebude nic pozitivního". Všichni mají zpackaný život. Vyklubou se z nich spolužáci z gymplu, divadlo je divná náhoda. Je jim po třicítce. Nejvěrojatnější Marta Pilařová (XX...), vražedkyně, vždyť to stejně všichni chtějí, tak co (!) a uškrtí postavu Kamily (V Soukolí) . Ta jediná zkape. Policejní vyšetřování, všichni chtějí mít Sto procent alibi. Prokop Holoubek (Beruška) jako policajtský elév, byl v představeních, ve kterých jsem ho viděl, vždy rozpačitý, zde je konečně dokonalý. Všechny pointy tohoto představení jsem váženému čtenáři neprozradil, tedy doufám, že budou míti mnozí možnost zhlédnout jejich kus. Jejich dramatické umění lze okusit i ve filmu Petra Marka Nebýt dnešní, který navazuje na legendární undergroundové psychohry ostravské části souboru. Více o souborech termínech jejich vystoupení se dozvíte na http://unarclub.cz a http://vsoukoli.jinak.cz.
Lukáš Nozar