Texty: AS 2004, č.4, s. 3 - 8, Blanka Josephová-Luňáková.

53. LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM

Zatím pokaždé, když jsem podávala zprávy z průběhu festivalu, psala jsem je z pozice porotce a vyjadřovala tak oficiální stanovisko několika lidí výhradně k tomu určených. Letos jsem v porotě nebyla. Vedla jsem seminář, ve kterém jsme si všichni hráli s loutkou. Byla jsem na to naladěná. Dováděla jsem a neměla starost. Byla jsem veselá a nezatížená těžkým úkolem hodnotit. Pak jsem dostala těžký úkol zhodnotit všechna soutěžní představení. Rozhodla jsem se i přesto setrvat v bezelstné radosti, nemít starost a nenechat se zatěžkat profesionální deformací. Ve výsledku tak vyjadřuji postřehy a pocity ryze osobní, působící možná trochu ploše až prostoduše, ale při celkovém počtu 19 představení by snad ani nebylo možné každé zvlášť odborně rozcupovat na kousky. Nakonec koho by to bavilo číst... A koho psát... Od toho ostatně byla porota.

CO JSEM TEDY VIDĚLA
Ve čtvrtek 1. července: jsem viděla představení jedné herečky – Hedviky Řezáčové ze ZUŠ „D“ v Děčíně. Hrála ruskou pohádku Kohout šáh, kohout pádišáh, kohout chán – a tak dál… Na diskuzi s porotou se mluvilo o tom, proč přišla jako kořenářka s nůší plnou pytlíčků s kořením, když je pak nepoužila a její pohádka nesouvisela ani s kořením. Samotný příběh totiž herečka sehrála s už hotovými loutkami kohouta a slepic. Režisérka Jana Štrbová vysvětlila, že loutky použili ze starší inscenace, měli je ve skladu, kde by jinak zbytečně zahálely. Porotci chtěli zase něco namítat, ale předsedkyně Iva Peřinová jejich debatu uťala slovy: „Vy naděláte... měli hotový slepice, tak je vytáhli z nůše, no a co?!...“ Ta úvaha na mě zapůsobila prostě, sympaticky a dostatečně pádně. Všichni paní Peřinovou poslechli a už byli zticha. Hedvika Řezáčová všechny okouzlila svým suverénním hereckým projevem a za něj byla nakonec od poroty odměněna individuální cenou.
Následovaly Žížaly, další minipředstavení jedné herečky – Kristýny Matějové z Hradce Králové a jednoho režiséra – Jiřího Polehni. Šlo o stínoherní sled drobných výjevů ze života šneka, ptáka a hlavně hlavních hrdinek žížal, které se do sebe zamilovaly, ale pak se zjistilo, že jsou to vlastně dva konce jednoho jedince. Škoda, že zrovna například tahle epizodka celou sérii neuzavírala. Celku totiž chyběla pointa i větší dějová souvislost. Odborně se tomu říká „absence vnitřního tahu“. Ten „vnější tah“ jednotlivých scének ovšem obstaral tahoun šnek, který táhnul na výbornou. Slepil tak různorodé a neuspořádané klipy a jeho přejezdy napříč vlhkou hlínou – jinak promítací plochou velikosti televizní obrazovky – pěkně gradovaly. Kristýna Matějová je nadaná začínající loutkářka, které všichni s velkou chutí zatleskali.
Večer jsme sledovali představení režisérky Miroslavy Halámkové Vyšetřování Ikarova pádu autora Karla Augusty v podání souboru Sněženky z Opavy. Možná bylo na závadu, že soubor inscenaci ponechal původní název, protože většina diváků očekávala, že půjde o nový pohled na řeckou báj. Ve skutečnosti ale o žádné vyšetřování nešlo. Úvod byl dlouhý, představovali se v něm jednotliví bohové v maskách a věty chóru byly natolik rozdrobené mezi jednotlivé herce, že často unikal smysl. Hrálo se o několika tématech současně a soubor všechny akcentoval stejně, což působilo chaos. Jednak tu byl spor Afrodity a Athény, jestli je lepší být chytrá, nebo krásná… a pak se hrálo o tom, jak pýcha a strach ze ztráty prvenství dohnaly sochaře Daidala k vraždě, kterýžto přečin se mu později vrátil na synovi Ikarovi. Pyšný Ikaros vyletěl až ke slunci a spálil si křídla. Sněženkám to nestačilo, a tak ještě přidaly kus příběhu o Théseovi a Ariadně a o labyrintu s Minotaurem. Bylo toho moc. Naproti tomu jsem se vůbec nedozvěděla, jak samotný Daidalos přistupoval ke spáchanému zločinu a jak vlastně dopadla hádka bohyň. Jako by se jedno velké téma rozpadlo na malé kousky a všechny propadly skrz síto pozornosti. Žádné neuvízlo, protože nezaujímalo dostatečně velkou plochu. Ani nejvypjatější momenty báje – vražda a Ikarův let i pád – nebyly dostatečně režijně, herecky i výtvarně zpracované. Naproti tomu se mi líbil nápad s použitím antických bust a vlastních rukou namísto loutek, s chutí jsem sledovala i herce představujícího intrikána a Diova patolízala. Věděl, co znamená divadlo masek, a své znalosti i dovednosti dokázal použít v praxi.

V pátek 2. července: jsem v představení O vodníkovi Slzínkovi a panence Veselušce souboru Radost ze Strakonic viděla především obrovskou a upřímnou snahu zahrát dětem hezkou pohádku a přitom si s nimi povídat. Zůstali věrni svému jménu – radost z nich čišela jedna radost. Stále ještě naladěna na rozdychtěnou dětskou notu byla tu i z mé strany upřímná snaha nabízené přijmout. Nějak to ale nakonec nevyšlo a u obou stran zůstalo jen u snahy. Pohádka byla doslovná, vysvětlující a didaktická. Nenechali mě, abych na něco přišla sama, ale všechno pro jistotu několikrát zopakovali. K povídání si s námi – dětmi – nakonec nedošlo, protože se s našimi názory v pohádce nepočítalo. Přitom bez vysvětlení zůstalo plno věcí: třeba jak mohli milující rodiče jen tak mimochodem vykázat synka z domu?… kdy a jak pochopili, že udělali chybu? Škoda, že si herci vymysleli černé iluzivní divadlo s vodní havětí, oblékli se logicky do černého, aby je nebylo vidět, ale v četných scénách vybíhali s manekýny na předscénu. Odborníci tomu říkají „míchání žánrů“ a já myslím, že je hlavně muselo bolet v zádech a stejně takto ohnutí s loutkou na zemi nemohli udělat všechno, co by chtěli. Ale žádný učený z nebe nespadl, a tak co se nepovedlo teď, povede se příště! Jenom nás – děti – nesmíte tolik podceňovat.
Na Plechových pohádkách jsem se pěkně pobavila s Pavlínou Kordovou, která si říká soubor Kordula z Liberce v dalším z představení jedné herečky. Byly to vlastně Tři pohádky o jednom drakovi od Milady Mašatové a herečka si do nich vyrobila loutky z plechového kuchyňského náčiní. Někomu z poroty vadilo, že už loutky i dekorace měla napevno spojené, sešroubované či svařené a že nevznikaly na jevišti jakoby autenticky a byly samoúčelné. Nad tím jsem mávla rukou. Paní Kordová byla sama o sobě tak autentická, že už to snad ani líp nešlo. Pohádku měla postavenou na komunikaci s publikem a ze začátku to vypadalo, že jde o hereččinu výzvu k ničím nespoutané hře, která ji ovšem každým okamžikem může smést z jeviště. Ale kupodivu pořád držela otěže pevně v rukou. Z této exhibice potom jen jaksi vyčnívaly rýmované texty. Nejvíc to bylo patrné v prostřední pohádce, kdy herečka jako by spěchala z role do role, jen aby publikum už nemusela zbytečně provokovat. Nakonec všechno zvládla bravurně a přece jenom dokázala, že je jako seizmograf, který velice citlivě dokáže reagovat na jakýkoliv druh vibrací vysílaných z hlediště. Právem získala cenu za originální interpretační výkon.
Večer hrál soubor se zvláštním názvem Gleisslers Hofkomedianten z Náchodu představení podle barokní benediktinské školské hry napsané mnichy broumovského kláštera v roce 1743 Škola Kristova a škola světa. Režii měl student DAMU Petr Hašek. Bouřlivé ohlasy pokračovaly druhý den na diskuzi, a myslím, že i v dny následující, až do skončení festivalu. Diváci se rozdělili na ty, které představení vyloženě nadchlo, na ty, které pohoršilo anebo provokovalo, na ty, které otrávilo, protože neporozuměli, nebo na ty, kteří jen sledovali mnohost obrazů a zvuků a bavili se přitom, ale ve skutečnosti taky nerozuměli. Hra byla pojatá jako cvičení žáků v rétorice, jako polemika mezi světským životem a životem podle Kristových zásad. Kdybych mohla inscenaci chápat jako dobový barokní výklad světa, asi bych nic nenamítala. Jenomže porota mluvila téměř v superlativech o zesoučasnění tohoto výkladu... Kromě vnějškově evokovaných scén fotbalového zápasu a předvolební kampaně jsem však z toho, čím tvůrci chtějí oslovit dnešního diváka nebo k čemu ho vybídnout, objevila jen málo. Aby zvolil jednu ze dvou karikatur? Falešného Krista, nebo falešný svět? Copak skutečně neexistuje třetí možnost? A pokud se záměrně v představení počítá s tím, že soudný divák nepůjde na jeviště volit žádného z těchto pochybných kandidátů a svou třetí eventualitu si zvolí alespoň v duchu, proč se na konci hry konstatuje, že všechno je marnost? Myslím, že porota byla také rozpolcená, ale její členové se shodli na tom, že jde o dramaturgický objev a souboru udělila cenu.
V pozdějších hodinách nás ještě čekala recese souboru DNO z Hradce Králové Popohane. Vůdčí Jiří Jelínek nám vysvětlil, že tahle humorně oplzlá pornodrobnička na motivy indiánských legend, hraná s plošnými loutkami a s velkou nadsázkou, vznikla jako svatební dar. Po šest minut, to jest po celou dobu trvání představení, jsme se smáli. Já nejvíc plošnému dikobrazovi, který hopkal po stromech. Zručný loutkovodič při jeho otáčení totiž vždy bravurně otočil špejlí, ale dikobraz namalovaný na rubu hleděl stále stejným směrem. I přesto mělo Popohane možná zůstat jen u svatebního daru a vzdát se větších ambicí.

V sobotu 3. července: jsme divadelní maratón začali představením slovinského studenta 1. ročníku pražské DAMU Matija Solce s Malými nočními příběhy v režii Vidy Cervenik. Legrační na tom bylo, že Matija přijel do loutkářsky proslavených Čech, aby se tu zdokonalil. Myslím, že teď čeští loutkáři budou houfně jezdit do Slovinska, aby se něco přiučili tam. Viděli jsme komorní loutkový koncert, ve kterém herec předvedl, jak dokonale zvládá řemeslo hry s loutkou, ale i tvoří, improvizuje a hraje s divákem i s jevištním partnerem – baskytaristou. Mezi námi – hudebník mu v tahu představení moc nepomáhal, spíš byl ještě další ze složek, kterou Matija musel kontrolovat a řídit. V úvodu herec představil protagonistu příběhu – loutku s klapací hubou a zavíracíma očima – spisovatele v tvůrčí krizi. Když nakonec zoufalý literát usnul, všechny jeho vymyšlené a zároveň jím zavržené postavy oživly a začaly žít po svém. Následovala estráda jednotlivých více či méně zdařilých čísel, někdy postrádajících pointu, ale snové příběhy naštěstí vrcholily scénkami žáby s geniálními výrazovými možnostmi, a tak bylo dramatické stavbě nakonec učiněno zadost. Někteří diváci si nebyli jisti, jak vlastně celý příběh dopadl. Řekla bych, že se spisovatel stal součástí svého vlastního snu. Co je vlastně sen? Co skutečnost? A co fantazie? Matija Solce to vyhrál na plné čáře jak u diváků, tak u poroty, dostal jednu cenu za inscenaci, druhou za herectví s loutkou a byl nominován na Jiráskův Hronov.
A už tu byla další one man show tentokrát Tomáše Machka z Brna. Sehrál hříčku O princezně na drraačkuu. Po mistrném Slovinci měl dost těžkou pozici, ale o přízeň publika bojoval statečně. Krátká a vtipná hra byla tak trošku záminka k žonglování. Herec si vytvořil jevištní prostor ze sebe sama a měl k tomu zvlášť výtvarně pojednaný kostým. Jen nebylo jasné, koho přesně představuje a proč. Chtěl hrát o princezně, která „tak krásná byla, až ji její krása zahubila“, ale mně spíš připadalo, že ji zahubila její hloupost a nafoukanost. Ale to asi tolik nevadilo. Tomáš Machek měl v každém případě dobré inscenační nápady, jen je nedokázal dotáhnout do konce a víc propojit se svou osobou, která byla v jeho pojetí představení nepřehlédnutelná.
Pak na nás čekalo DNO z Hradce Králové se sérií kratších divadelních skečů (Stop, Splátky domů atd.), kterým vévodilo představení Dr. Kraus. Nechci opakovat už stokrát vyřčené, ale vhodnější výrok než „DNO není soubor, ale fenomén“ mě nenapadá. A jak přesně uvedla paní Peřinová v závěrečném slovu poroty – nechť jsou ostražití ti, kteří DNO chtějí napodobit, protože DNO nejsou jen určité výrazové prostředky, hra se slovy a předměty, nápady, muzika, styl, kartónové kulisy, nonsensové básničky... Je to především srdce skupiny lidí, které tluče ve stejném rytmu. DNO je specifický pohled na svět, ve kterém se rozpouštějí eventuální drobné divadelní omyly nebo nedostatky. Jen pozor, aby se někdy v budoucnu na toto rozpouštění nehřešilo, nebo aby naopak zaslepený divák nerozpouštěl víc než je přípustné a aby se DNO nestalo svým způsobem kultem. Zejména za skvělý dramaturgický nápad v představení Dr. Kraus, kdy se z Kašpara nakonec vyklube ďábel a dr. Kraus se stává nesmrtelným v televizní obrazovce, byl soubor, inspirovaný staroloutkářským Faustem, nominován na Jiráskův Hronov. A dostal ještě jednu souhrnnou cenu za všechno, co pro nás a vlastně i pro sebe dělá – cenu za inspirativní tvorbu.
Večer jsme se šli podívat na pohádku Goluxové inscenovanou podle předlohy Jamese Thurbera Třináctery hodiny v podání Dramatické školičky ze Svitav v režii Karla Šefrny. Kdo nečetl předlohu, sledoval jen plochý děj příběhu a i tak někdy zůstával na pochybách, chápe-li správně. Chyběly totiž vztahy, nebylo jasné, proč vévoda vězní Saralindu, co k ní cítí, kde se vzala láska Zorna k Saralindě a je-li opětována. Odborným výrazem – šlo o „absenci motivovaného jednání“. Oproti knížce se vytratila i mnohost atmosfér tajemna a napětí. Osobně jsem se pak ztrácela v principu používání masek, protože jsem nedokázala rozšifrovat klíč. Jedinou funkční, dobře fungující i jednoznačnou masku jsem nalezla u vícečetného Goluxe. Tady jsem ocenila i krásnou úvodní písničku. Masky jinak dost chaoticky plnily vícero významů a ani v nich nebyly důsledné. Líbila se mi scéna, líbilo se mi nasazení, se kterým mladí herci a herečky nesli svou kůži na trh. Bohužel, i při dobré vůli, snaze a jistě i nelehkém hledání záměr zřejmě nevyšel stoprocentně.

V neděli 4. července: se začalo třemi kratičkými hororovými pohádkami podle knížky Pavla Šruta Kočičí král. Představily se v nich dva miniaturní „podsoubory“ ze Svitav – Bruncvíkové a Pidiženušky pod vedením Jany Mandlové. Původně prý šlo pouze o práci na literárním textu, ale vznikly tři krátké loutkové příběhy - přesněji příběhy hrané předměty. Aktérky se je pokusily sjednotit společným prostředím kolem pokojového stolu a společným názvem Pidiženušky, ale pro různorodost dějů a chatrný rámec hororu tvaru propojeného celku přece jen nedosáhly. Nejucelenější byla prostřední pohádka o Pidiženuškách, v níž dobře fungovaly i vztahy mezi herečkami, odpovídající vždy dané situaci odehrávající se na stole. Dívky měly velmi příjemný projev a v rámci hry dokázaly vtipně reagovat na vzniklé drobné technické problémy. Porota je odměnila cenou za animaci předmětů a loutek.
Hned po nich nastoupil soubor Holky na zabití + Pavel ze ZUŠ Semily s inscenací americké pohádky Pavla Šruta Prcek Tom a Dlouhán Tom v režii Hany Mockové. Měli paraván s mnoha kapsami a hráli s maňásky, ale vymysleli si, že paraván nepoužijí, a budou pro loutky vytvářet prostředí z vlastních těl. Nápad to je sice dobrý, ale pro jiný druh divadla. Takhle mnohé „maňáskové“ akce zaváděly, hlavně když loutky lezly mladému děvčeti pod tričko, navíc pod tričko zářivě červené poutající veškerou pozornost. Ostatní trika byla sice černá, ale ruce vyčnívající z tříčtvrtečních rukávů a výrazy obličejů loutky přebíjely ostošest. V programu se psalo, že půjde o „velice americkou pohádku“, tedy drsnou, až krutou. Ale od toho, aby krutě nevyzněla a aby diváci nemuseli přemýšlet o zvráceném etickém poslání, tu přece máme maňasy a žánr rakvičkárny! V ní se ovšem všechny zabíjačky odbývají šmahem s nadsázkou, se samozřejmou rutinou a vtipem. Ne tak tomu bylo v Prckovi Tomovi. Na diskuzi padl dotaz, jsou-li účinkující tohoto věku vůbec schopni odehrát žánr černého humoru. Porota měla zato že ano, pokud se v tomto druhu divadla důsledně vedou.
Když už se mluvilo o rakvičkárně a černém humoru, pak nezklamal soubor Poli alias Jiří Polehňa se svým pojetím Dona Šajna na motivy lidových loutkářů. Tady se skutečně všechno dělo šmahem. Až moc rychle. Byla to vlastně anekdota, která u diváků předpokládá znalost předlohy, protože veškeré souvislosti a vztahy se oholily až na samu kostru, v tomto případě skutečně na tu s kosou. Polehňa se ve své hře s malými řezbovanými marionetami totiž soustředil pouze na akt zabíjení. V jednoduchém stereotypu Šajn vykonával díla zkázy a sluha nestačil mrtvoly shazovat zpátky do kufru, odkud „živé“ vzešly. Škoda, že toto jeho četné uklízení negradovalo, a škoda, že si loutkář prozradil pointu uprostřed inscenace.
Veselé příhody Pachýře a Chroše souboru Pachýř Pačejov jinak odnože plzeňského Rámusu opět rozdělily publikum na dvě poloviny. Mám ale pocit, že část, kterou tvořili nadšenci, převažovala nad mrzutými odmítavci. Pachýř a Chroš jsou dva reprezentanti milé konzumní společnosti. Mlčky a odevzdaně slaví narozeniny požíváním alkoholických nápojů, stejně stoicky chodí nakupovat do supermarketů anebo sledují v kině filmy, ve kterých hraje ten nebo tamten, a také se dívají na televizi. Žijí si tiše a tupě a řekla bych, že jim nic neschází. Kolize, krize a katastrofa příběhu spočívá v tom, že se nic nestane. Alespoň na mě toto minimalistické představení o prázdnotě, ilustrované za pomoci jednoho „dlažebního kostkovodiče“, jednoho „kulečníkového koulovodiče“ a jednoho vypravěče, nijak nihilisticky nepůsobilo. Pozor - celá legrace nebyla jen recesí, ale promlouvala k divákům jasným jazykem: „Kdy u vás doma budou dávat pořad?… A máte k němu dost gavijáru??…“ Inscenace byla porotou odměněna cenou za dokonalé vyprázdnění.
Iča a Urak je představení podivného názvu. Nejdřív jsem si myslela, že jdu na nějakou sprosťárnu, ale nebylo tomu tak. Šlo o inscenaci, se kterou si hodně diváků nevědělo rady. Já taky moc ne. V režii R. Bauera nám ji předvedly dva původem marionetářské soubory Spojáček z Liberce a Boďi z Jaroměře, které spolu na minulém chrudimském festivalu navázaly družbu. Použitý předrevoluční výraz není náhodný. Jako předloha jim totiž posloužila knížka sovětských pohádek ze Sibiře, vydaná v padesátých letech minulého století, tedy v poválečné době upevňujícího se komunismu. Problém byl už v dramaturgickém výběru a skladbě, ve které byly navzájem promíchány báchorky klasické ruské kultury hemžící se liškami v pasti a medvědy s nůší s novodobými tendencemi plnými kolchoznic, fondů národní obrany, rudých hvězd i samotného Lenina. Tím, že se jednalo o první pokus hrát takto monumentálně ve velkém hereckém složení a bez marionet, nedařilo se často rozpoznat, jestli jsme svědky herecké a loutkářské neumělosti, nebo jestli je vše míněno jako nadsázka. Nebylo jasné, jak představení chápou samotní tvůrci, a hlavně, proč danou předlohu uvádějí a co nám chtějí patnáct let po revoluci říct. Měla jsem pocit, že jejich původní záměr měl zřejmě jen pobavit a že souborům nakonec nezvládnuté téma přerostlo přes hlavu.

V pondělí 5. července: jsme další ze série chytrých a zdravě provokujících produkcí DNA z Hradce Králové nazvanou Epos sledovali venku před divadlem MED. O souboru a jeho poetice jsem se rozepsala už výše a Epos všechno jen potvrdil. Ano, Dno se inspirovalo antickým schématem cesty za poznáním, na které se musí překonat nejedna překážka a inspirovalo se i známým dílem Paula Coelha Alchymista, ale přesto zůstalo originální v myšlence, kterou „pouze“ přetočilo o sto osmdesát stupňů. Nemusíme vždy zjistit, že poklad, který hledáme, byl už na samém počátku ukrytý v místech, odkud jsme za ním vyrazili. Někdy není od věci pustit se za svým snem, vytrvat a nevracet se. Jen je mnohdy těžké rozpoznat, o jaký z těchto dvou případů v dané situaci běží. Dno opět zvolilo prostředky sobě vlastní – používání předmětů, hraček, hry se slovíčky, zpěvů, honiček, žonglování, muzicírování, mluveného a mile špatně artikulovaného slova a desítky dalších divadelních dnovských výrazů. Představení bylo doporučeno na Jiráskův Hronov.
V představení Ani Anička, ale Alenka bylo možné vysledovat jak podobné postupy, tak i přímo některé z herců DNA, i když šlo (tentokrát) oficiálně o soubor (tentokrát) HARMONIKA z Městečka Trnávky. Volně zpracovali látku podle Lewise Carolla Alenka v říši divů, ale vycházeli i ze zážitků z vlastního dětství. Na rozdíl od připomínaného DNA pracovala Harmonika s velmi jemnými atmosférami dětského hraní si s fantazií, kde je všechno možné a kde se sama Alenka může bez problému stát hlavní hrdinkou vymyšleného světa, ve kterém je na rozdíl od toho skutečného obdivována a uznávána. Se zatajeným dechem jsme na chvíli sami v sobě dolovali pocity úžasu nad připravovaným obědem v malém plechovém nádobíčku, nad kouzelnou mocí kaleidoskopu nebo šimrající mechanickou beruškou. V roli Alenky se postupně vystřídali všichni čtyři herci, jejím znakem se stal slaměný klobouk. Když na konci hrála Alenka s královnou šachy a dala jí mat, zvítězila zároveň nad všemi dávnými ústrky a křivdami. Jenomže, když se kácí les, lítají třísky a v zápalu šachového boje se přichází o figury. Bere se plyšák, bere se helmička, bere se beruška – nezůstane nic. Alenka vyhrála, vyrostla a – co bude dál?!… Křehká inscenace byla porotou oceněna a současně nominována na Jiráskův Hronov.
Celý festival uzavíralo představení Hra plzeňského Rámusu se svým svérázným i svébytným viděním tématu Sofoklova Oidipa v úpravě Zdeny Vašíčkové. Téma soubor pojal jako dětskou „nevinnou“ hru, která je ve skutečnosti velmi krutá a v mnohém, tak jako anticky viděný osud, i předurčená. Stačí, aby se skupina lidí, tj. chór, rozhodla odlišného jedince vyloučit ze svého středu, a jeho osud, aniž by to nedobrovolný protagonista tušil, je zpečetěn. To vše vesele a naboso v pestrých tepláčcích uprostřed krásně barevných krabic se spoustou hraček. I kdybych k souboru neměla vřelý osobní vztah, tento jejich divadelní názor a způsob ztvárnění by mě i tak jistě zaujal. Jen jsem litovala, že v druhé polovině najednou „spadl řemen“, jako by si herci přestávali být jisti, co má následovat, předlouhý retro kabaret, ve kterém je nalepena píseň za písní, najednou ztrácel na významu, a naopak zbytněl samoúčelností. Kde by drama mělo vrcholit, začala estráda.

Dílo je dopsáno. Jenže pro koho? Ti, co na festivalu byli, vědí své a nepotřebují znát cizí názory. A ti, co tam nebyli, by možná stejně všechno viděli jinak než já a moje postřehy je mohou jenom zavést. Někteří nespokojenci si stěžují na klesající úroveň Loutkářské Chrudimi, ale divadlo – tak jako ostatní druhy umění – vnímá každý jenom podle svých vlastních možností a potřeb. Někdy bohužel, a někdy bohudík… Já byla spokojena.
Blanka Josephová – Luňáková