Texty: Opava, Štědrý den u Slimáčků - 2003; Rodinka ve filmu... - 2004; Sněhurka a trpajzlíci - 2005; Otesánek - 2006

RYCHECKÁ, Petra: Divadla - (Dětská scéna + recitace) Ostrava- 2003. Deník dětské scény Trutnov - 2003/0.

Velmi zvláštní žánr – divadelní sitcom – přinesla inscenace DS Štěk ZŠ Šrámkova z Opavy „Štědrý den u Slimáčků“. Komediálně dobře vybavené děti nám předkládají den ze života rodinky Slimáčků, plný slovního humoru, situačních gagů, playbackových parodických výstupů a rychlého spádu. Místy však zmizí potřebný nadhled a děti se pak ztrácejí v herecké šarži, ukřičeném mluvním projevu a prázdném playbacku známých hitů.


RYCHECKÝ, Saša: Ostrava - Mariánské hory 23. - 25. 4. 2004, Dětská scéna + recitace. Deník dětské scény 2004/0.

DS Štěk z Opavy tentokrát svou RODINKU VE FILMU…zahrál v nějaké křeči a najednou se celé představení rozbilo na drobné etudy více - ale většinou spíš méně - povedené. Škoda, ale tato forma divadla je na hraně a stačí malinko překročit ony pomyslné hranice vkusu a nefunguje snad nic…

MACKOVÁ, Silva: Dětské divadlo v Ostravě, 15.-16.4.2005

U textu pohádky Sněhurka a trpajzlíci (DS Štěk Opava, vedoucí Daniel Kollmann) je v programu uveden Daniel Kollmann a „pohádka dle klasické předlohy po Štěkovsku“. Střídání vážné polohy (zlá královna) s komickými výstupy trpaslíků a prince (mnohdy humor připomínající zábavné pořady komerční televize, a to i způsobem podání, kdy je hráno přímo do publika, které je jaksi vyzýváno, aby se smálo) příliš nefunguje. Vážné pasáže prostě nemůžeme brát vážně. Je ale jasné, že si představení nachází své publikum. I když možná i proto, že zapadá do vkusu, který je systematicky komerčními médii pěstován.

MACKOVÁ, Silva: Ostrava 2006 (Dětské divadlo). Deník dětské scény Trutnov - 2006/0.
Na závěr jsem si nechala inscenaci „Otesánek“ souboru Štěk z Opavy a vedoucího Daniela Kollmanna, kterou lektorský sbor nakonec navrhl k postupu na Národní přehlídku. Důvodem není navrhovaný postup, ale to, že je jaksi nezařaditelná pouze do některé z uvedených kategorií. Daniel Kollmann byl a je zjevení, patří mezi poučitelné i nepoučitelné (a těžko říci, že jedno z toho je jednoznačně dobře a jedno špatně), nespokojuje se s osvědčeným inscenačním stylem a když o tom tak přemýšlím, kdo ví, čeho se od něj ještě nadějeme. Neviděla jsem osobně jeho seriálová představení (seriálová proto, že, jak jsem pochopila z vyprávění, nebylo jedno, ale několik) o rodině Slimáčkových (nebo tak nějak, nevím, zachytila-li jsem jméno správně). Osobně jsem vloni viděla „Sněhurku a trpajzlíky“, podbízivé prvoplánově vtipné (s vtipy vysílanými přímo do jeviště stylem televizních bavičů, kdy je vtip servírován zároveň jako pobídka k bouřlivé divácké reakci) představení. Do kategorie „zjevení“ bych tedy soubor zařadila za loňský rok díky této nevkusné a nepříjemné „televizní“ podívané. Za „zjevení“ bych letos považovala zcela nečekaný obrat k vkusné a příjemné inscenaci Otesánka. Osobně jsem se vloni s vedoucím souboru setkala při debatě s lektorským sborem a měla jsem dojem, že sice ví, o čem je řeč, ale že bude stejně patřit mezi ty nepoučitelné. V něčem se poučil oním způsobem, nad kterým lektorský sbor, který ona doporučení dával, jenom žasne. Mám teď na mysli klasický případ „dvorečku“, neboli hrajících si dětí. Svižná a vtipně inscenovaná pohádka je neúměrně zatížena expozicí, která nám sděluje, že si na to budou děti hrát (jak je to přece v dramatické výchově zvykem). Zároveň ale „dramaticko výchovná“ expozice dává prostor k jakési aktualizaci nebo dokonce komunálním vtípkům (což je nejspíš pozůstatek přístupu, kterým se vyznačovalo loňské představení). Nevím. Lektorský sbor nakonec usoudil, že bez oné dramaticko výchovné (a televizně vtipné zároveň) expozice, je samotná pohádka o Otesánkovi docela živým, působivým, dobře režijně, dramaturgicky, scénograficky i interpretačně zvládnutým představením. Jen si kladu otázku, zda je skutečně krokem na cestě blíž k dobrému divadlu nebo zda se od vedoucího souboru dočkáme ještě nějakého dalšího nečekaného divadelního zvratu.
Netroufám si předvídat. Ani to, co bez expozice a s mírnými doporučeními lektorského sboru nakonec z inscenace vzniklo a co diváci na Národní přehlídce v Trutnově uvidí.

TOTHOVÁ, Martina: Dětská scéna Trutnov, 17.-22.6.2006. AS 2006, č. 4, s. 16-24.
Štěk, loutkové divadlo SVČ Opava: Otesánek – vedoucí Daniel Kollmann
Představení, které vedoucí opavského souboru nazval pohádka s písničkami, si vybralo obtížně znázornitelnou předlohu ze sbírky K.J. Erbena. Děti ze souboru jsou velmi dobře pohybově vybaveny, jsou zpěvné, mají smysl pro rytmus i tanec. Inscenace ale vyvolává mnoho otázek: Proč se vypravěč, který stojí po celou dobu na straně Otesánka a dokonce za něj mluví, má stát další obětí obludy? Proč se zpracování pohádky blíží televizní taškařici, kde na nás děti „valí“ humor a nezdráhají se využít šarží, pošklebků a nemístných grimas? Jaký je žánr představení – je to horor, parodie, muzikál, nebo estráda? Ani opavské inscenaci se bohužel nevyhnul věčný problém při ztvárnění Otesánka, tedy jak divadelně vyřešit postavu Otesánka a jeho žravost? V představení Štěku jsme svědky toho, jak jsou jednotliví herci postupně nastrkáni do „úst“ velké molitanové ploché loutky realisticky pojatého Otesánka – pařízku (v některých případech herci dokonce sami skočí do tlamy). Tento způsob řešení ale na jevišti nefunguje a působí až děsivě. Soubor Štěk je zatím na začátku své divadelní cesty a má co vylepšovat. I tak se ale v jeho inscenaci tu a tam objevily zajímavé nápady a velmi pozitivní je přístup vedoucího, který chce sbírat zkušenosti a uplatnit je v dalším divadelním směřování.