Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Dětské divadlo na Žebřiňáku v Uherském Hradišti 31.3.2005

Čtvrtek 31. března, který byl vyhrazen dětským souborům, nabídl deset inscenací a šest z nich (!) vzniklo v uherskohradišťské ZUŠ.
Pod prvním představením čtvrtečního programu byla podepsána Jitka Patakiová, která s dětmi z LDO ZUŠ v Uherském Hradišti připravila vlastní verzi Popelky. Na první pohled je vidět, že jde o práci po mnoha stránkách ještě začátečnickou - dramatizace a režie je poznamenána řadou neobratností: děj je rozdrobený do epizodek, které na sebe vždy nenavazují, některé situace nebo motivy jsou zbytečně naddimenzované (např. princovy námluvy na bále), jiné příliš zkratkovité (důležitá podmínka, že Popelka musí do půlnoci opustit bál, tu dokonce zcela chybí), text je někdy zatížen slovní vatou a strhává děti k deklamování, někde se zbytečně čaruje se světlem, řešení postav není důsledné atd. atd. Na druhou stranu je však zřejmé, že vedoucí má cit pro práci s dětmi a v inscenaci najdeme místa, kde se děti cítí na jevišti dobře a působí přirozeně (král a královna, přípravy na bál, zapírání Popelky před princem…). Také stínohra tu má své opodstatnění a pomáhá dětem ve vytváření atmosféry. Myslím, že časem by mohla spolupráce Jitky Patakiové s uherskohradišťskou ZUŠ přinést zajímavé výsledky.
Loutkářský soubor ZUŠ v Uherském Hradišti vede obětavá Anna Kellerová. Je zvyklá na dlouholetou práci v tradičním dospělém ochotnickém loutkářském souboru a tento styl práce přenáší i na divadlo hrané dětmi. Její Tři pohádky - O lesním domečku, Tři malá prasátka a O Koblížkovi - trpí po pravdě řečeno typickými neduhy těchto produkcí: inscenační prostředky jsou zvoleny spíše mechanicky, aniž se uvažuje o tom, zda jsou s to divadelně zprostředkovávat jednoduchý příběh, místo akce tu dominuje deklamování, děti jsou herecky a loutkářsky málo vybavené, zvolené prostředky jim existenci na jevišti často spíše komplikují, než aby jim pomáhaly, scénografie je nahodilá a málo funkční a text je více než chatrný. Škoda, že vedoucí nezalistovala v kvalitní literatuře (nasnadě je např. Bartošova Kytice), protože právě tady by mohla najít dobrou oporu pro jevištní zpracování těchto známých pohádek a nemusela by se uchylovat k neobratnostem a lacinému aktualizování.
Příjemný pohled do školní dramatické výchovy nabídlo vystoupení čtvrťáků ze ZŠ Bystřice pod Hostýnem. Věra Dresnerová, která zde učí dramatickou výchovu, připravila s celou třídou autorskou inscenaci Písnička trochu jinak. Je založena na ilustraci epického textu a textově i v dalších složkách se vcelku zdařile inspiruje folklorem. Šťastně zvolený princip, vycházející z dětské hry, a stylizace využívající oživlých obrazů umožňují dětem, aby se na jevišti cítily většinou dobře a aby působily přirozeně. Problémy představení na uherskohradišťské přehlídce souvisely dílem s technickými podmínkami (příliš velký a špatně ozvučený prostor, který děti zvláště při zpívání nezvládaly), dílem s malou divadelní zkušeností V. Dresnerové (zbytečné, nefunkční dekorace, popisné ilustrace, nedůsledná práce s postavou Štěstí a Smrtky apod.).
Dvě inscenace hradišťské přehlídky nás stylově vrátily do 70. let minulého století, do dob, kdy vznikaly jako houby po dešti pohádkové komedie, většinou nevkusné a mnohdy hodně laciné variace ladovských pohádek naruby. Dokonce i jejich typický reprezentant - Vladimír Čort - tu byl zastoupen. Jeho “klasický” text O líných strašidlech si vybral dětský divadelní soubor KUK ze ZŠ Zachar Kroměříž. Bohužel. Protože tento textový blábol z roku 1975, tvářící se jako muzikál, vystavěl před dětmi takovou hráz, že jej nebyly s to překonat. A přitom bylo zřejmé, že jsme měli co činit se souborem šikovným, s dětmi, které se na jevišti dokáží projevovat živě a přirozeně. Přejme si, aby jejich vedoucí Iva Kopčilová měla příště šťastnější ruku při výběru předlohy.
Podobného ražení byl text na motivy divadelní pohádky Libora Dobnera Strašidlata, s nímž přijel dětský divadelní soubor ze ZŠ Osvětimany. Jak jsme se dozvěděli od vedoucí Hany Budíkové, je to text mající původ v lidickém dospělém souboru, v němž vedoucí před lety působila. I on je snůškou trapného, třeskutého vtipkování a slovní vaty, aniž pochopíme, jaký příběh a proč se tu vlastně vypráví. Nelze se divit, že se děti chytají jednotlivostí a přehrávají, až šaržírují, protože nemají co hrát. Situací je tu pomálu a o nosném konfliktu, bez něhož se divadlo neobejde, se dá jen stěží mluvit.
Do nejhlubšího divadelního suterénu jsme se ovšem ponořili ve výpravné inscenaci Sněhové královny, kterou do Uherského Hradiště přivezlo divadlo Brod ze ZUŠ v Uherském Brodě. Pod dramatizací byl podepsán David Smečka a pod dramaturgickou úpravou a režií Roman Švehlík. To, čeho jsme byli v Uherském Hradišti svědky, nemělo nic společného s křehkou a poetickou pohádkou H. Ch. Andersena a po všech stránkách to překročilo jakékoliv myslitelné hranice vkusu. Je s podivem, že pod hlavičkou základní umělecké školy, která má být garantem kvalitní pedagogické práce s dětmi, se může produkovat něco, co vkus totálně deformuje, co je založeno na imitaci těch nejpokleslejších muzikálových a televizních produkcí.
Skutečným zážitkem uherskohradišťské přehlídky byla dvě vystoupení domácí ZUŠ, pod nimiž je podepsána Hana Nemravová. S mladší skupinou připravila dramatizaci tajemného příběhu Marka Alexandera Hrob ve sklepě (ze souboru hororových a tajemných povídek Jablíčko pro slečnu učitelku), kterou pojmenovala Strašidelný dům, a se staršími se odvážně pustila do příběhu Viktorky podle Boženy Němcové. I když obě inscenace nebyly ještě - především z dramaturgického hlediska - dotažené, byly natolik kvalitní, že je porota doporučila k postupu na celostátní přehlídku. Viktorku k přímému postupu a Strašidelný dům do širšího výběru.
Zbývá jen dodat, že členy poroty této části Žebřiňáku byli: Zuzana Varhaníková, Jaroslav Dejl, Jiří Pelán, Jaroslav Provazník a Luděk Richter.
Jaroslav Provazník