Texty: RICHTER, Luděk: Dětské divadlo v Liberci

Když pánbůh dopustí, i motyka spustí. Když nedopustí, tak ani nekápne. Jako loni. Úroda čtyř letošních krajských dětských scén, jež jsem viděl, tomu (s jedinou výjimkou) odpovídá. Na krajské přehlídce v Liberci se 14. dubna sešlo inscenací pět. Pověst o Pelíškovi zahrál soubor Pampalin při ZŠ 28. října v Turnově a bylo to přes všechny výhrady to nejlepší z celého dne. Podkrkonošská pověst, zahraná přirozenými, na jevišti evidentně dobře se cítícími a bavícími třeťáky a jejich vedoucí Alenou Tomášovou, byla příjemná především v těch místech, kde v nadsázce použili lepenkové kameny nebo třeba ve vkusně udělané scéně hospody. Rezervy jsou naopak v dramaturgii a v její realizaci režií: začátek poněkud rozvlekle exponuje postavu skřítka, uprostřed není jasné, zda zloduch Čéč Krakonošovy květiny rozdupal či ukradl, a v konci zas jak to vlastně dopadlo s trestem pro něj. Leč to sympatické převažovalo.

Lukáš Horáček z LDO ZUŠ Liberec je je přes své mládí učitel učený, zkoušený a tedy zkušený. Létající koberec, upředený z veršů Jana Vodňanského se však jemu ani jeho asistentce Martině Kousalové příliš nepovedl. Jeho jednotlivá „vlákna“ totiž sestávají výhradně z doslovných ilustrací textu básniček a celek vytváří osnovu významově nezbadatelnou. Spojáček DDM Liberec má krom své dospělé i mladou sekci. A právě ta, v podobě trojice osmaček (pod vedením Jany Krauseové) sehrála na stolové scéně s několika krabicemi a vystřihovanými dekoracemi Tři pohádky se zvířátky. Ona zvířátka představovaly plošné loutečky, voděné shora na špejlích. Prajednoduché plošné loutky nejlépe zafungují u stejně jednoduchých textíků, postavených na samotném bytí-nebytí na scéně a na nejednodušších úkonech: jdu-nejdu, zalezu-vylezu, zastavím se-otočím se... A to se nabízí jen u prvé pohádky o kuřátku a kačátku. Jakmile dojde na děj jen trochu složitější a, nedej bože, s rekvizitou, jsou bezmocné. Což je případ jak Hůlky šikulky, tak Koleček. Ujasněný není také princip, na němž se hraje: u prvé pohádky jde o hraní si, u druhé o zcizované divadlo na divadle, kde jedna z hereček „zapomněla text“, u třetí o předvádění vedené „vypravěčkou“ s knihou na klíně. Ale řada pěkných nápadů, hravost i přirozenost děvčat zařadily inscenaci hned za „Pelíška“.

GIO Semily pod vedením své učitelky Daniely Hejralové předvedlo anglicko-české školské divadlo The Emperor´s New Clothes - Císařovy nové šaty. Účel oprávněný a respektu hodný; zvlášť když se odstraní těch pár lexikálních a gramatických chyb („We are from Czech“, „Your Majesty must take off your clothes“...) a využije se příležitosti právě na divadelní půdě nahradit poněkud mdlou českou intonaci angličtiny její „teatrálnější“ britskou či americkou podobou. Přesto ale není důvod zanedbat ani složku divadelní: jednak to hlavnímu cíli nikterak nepřekáží a neubírá, jednak i sám budovaný divadelní tvar je součástí výchovy a vzdělávání studentů. Bylo by proto dobré uvědomit si na kterých klíčových významech Andersenova pohádka stojí (1. parádivost císaře a jeho dvora, 2. podvodná činnost „tkalců“, jež ukáže 3. neschopnost a neochotu dvora přiznat sobě i druhým co vidí a co si myslí, 4. odhalení pokrytectví dospělých malým dítětem) - a divadelně, tj. režijně, v kostýmech i scéně, jakož i herecky, je uskutečnit namísto poněkud chaotického mluvení a pobíhání v nefunkčních „cirkusových“ šatech před nefunkční oponkou s nápisy o lochneské obludě apod.

Amos ZŠ s RvJ Husova ulice Liberec zakončil přehlídku inscenací Trója. I tady byl východiskem záměr školský - tentokrát dějepisný.Žel, vše se zvrtlo v poněkud vulgární vyžití se v tom, co vidí mladí kolem sebe, a co jim - i při zdánlivě „parodickém“ odstupu velmi konvenuje: od pokleslosti jazykové (lexikální i výslovnostní) přes pokleslost pohybovou až po pokleslost kostýmní. Nejsmutnější je ale pokleslost myšlení a cítění - přístup k životním skutečnostem: před naturalistickým porodem třináctiletý Meneláos s převahou ujistí rodičku, že „těhotenství není choroba“, vraždy se provádějí hezky důkladně s důkladným pošťouráním v oběti a když Achilleus „už je tuhej“, rozkáže velitel „odneste ho, ať tu nesmrdí“. Děti jsou prý dnes obecně hrubé. Aby ne, když žijí mezi námi! A mezi filmy, časopisy, počítačovými hrami a jinými radovánkami, které jim nabízíme! Ty „trojské“ prý ještě zhrubly od okresní přehlídky. A dospělého, který by je chtěl vést jinam, odmítnou jako zkamenělinu. I to je možné. Ale otázkou je, zda je dobré nechat je takto se předvádět a dávat jim tak „placet“, že je to tak možné, přijatelné, že je to v normě, ba dokonce snad žádoucí. Všechny otázky v užším slova smyslu divadelní - kdo je kdo, oč bohům jde poté, co odloží Blesk a jdou se podívat mezi lidi, co zjistili, proč trestají Odyssea „za lstivost“, když ho k ní sami ponoukali a co to má všechno říci - jsou vedle toho druhořadé. Buďme však optimisty. Únor byl letos bílý a ten, jak známo, pole sílí. Těšme se tedy napřesrok.
Luděk Richter