Texty: POKORNÝ, Jiří: Dětské divadlo v Dobřanech - 15.4.2005

Dětské divadlo v Dobřanech
Městečko Dobřany je v povědomí společnosti spojeno s psychiatrickou léčebnou. Od 15. dubna 2005 se Dobřany staly pojmem v oblasti dětského divadla - v místním kině se uskutečnilo krajské kolo Dětské scény pro kraje Plzeňský a Karlovarský. Je obdivuhodná vytrvalost a snaha ze strany sdružení JOHAN, konkrétně Evy Ichové a Romana Černíka, nalézt pro přehlídku optimální místo s rizikem cestování po městečkách plzeňského kraje. Zdá se, že Dobřany by se trvalým místem pro regionální přehlídku stát mohly. Příští rok by měla být možnost využít i prostory v kulturním domě pro vytvoření netradičního hracího prostoru, atd. Zkrátka - zázemí pro přehlídku je, zdá se, zabezpečené. Na letošní přehlídce bylo nabídnuto a uskutečnilo se osm vystoupení. V pátek večer uvedl soubor Vlna malých kamarádů ze ZUŠ T. Brzkové v Plzni inscenaci Prolhaný Henry. Scénář vycházel ze strukturovaného dramatu Iriny Ulrychové, které vedoucí a „režisérka“ souboru absolvovala a posléze upravila a připravila pro svůj soubor malých dětí. Princip komentování, uvádění do situací (např. některé děti nikdy nelžou.... některé děti lžou, když se dostanou do úzkých...), umožňuje vytvořit prostor pro výstupy dětí, které ne vždy se dokáží ukáznit a na malé ploše 2-3 replik přesně reagovat především při vstupování do rolí dospělých.


Divadýlko Strašidílko z 1. ZŠ v Plzni uvedlo Dračího prince. Jako ostatně většina inscenací mělo představení problém dramaturgický. Neochota obejmout se, najít, zveřejnit cit dívky a chlapce (prince) např. způsobil, že inscenátorky (vedoucí souboru), hledaly nahrazení tohoto klíčového bodu ve své inscenaci nálezem poloviny drahokamu ve vylovené rybě, kterou dostala hrdinka příběhu od dračího prince (aniž on však ví, že hledaná polovina drahokamu, která mu má pomoci opět k docílení lidské podoby, je v žaludku oné ryby). I další dramaturgické nejasnosti způsobily, že i ve scénografických prostředcích a prostorovém řešení (cesta k jezeru), se doslova zamotávaly, a tak pozorný divák musel často velice složitě pátrat v mnohoznačných, zveřejněných významech (tkaloun jako pavučina, jezero, hory, atd.). Zatím ne zcela dořešeny jsou i postavy v černém (osud, technická manipulace s předměty?).Dalším bodem programu v bloku sobotního dopoledne pak bylo recitační duo z Gymnázia Tachov s uvedením recitačního bloku veršů J. Dědečka. Dědeček by měl jistě velkou radost. Porota se domnívala (vzhledem k tomu, že se nikdo ze souboru na jednání poroty se soubory nedostavil a tak se o představení veřejně nemluvilo), že představení jako takové patří na jinou přehlídku. V každém případě druhý text (o trávě), snad v aktuálnosti tématu této věkové skupiny byl pojat a zvládnut především díky zvoleným jevištním prostředkům a samotné interpretaci obou tvůrců.

Jako rozhodně zajímavé se jeví představení Vzdálené bubny lépe zní v podání Divadla v koši z 1. ZŠ Plzeň, ve kterém se inscenátoři snaží využít především pohybu, výtvarného řešení a nonverbální komunikace s minimem slova. Příběh (černošské přísloví z Konga zpracované Hanou Doskočilovou) je prezentován ve výrazné pohybové stylizaci, ne vždy je však zcela fungující a srozumitelný i pro samotné tvůrce, navíc je proti předloze výrazně upravený (Akwakasongo je stvořitelem lidí). Jednání je spíše přibližné, nekonkrétní, nepříliš komunikativní a tak ani v závěru inscenace nedochází k vzájemné komunikaci mezi lidmi. Nejde skutečně o počet bubnů, jde o umění naslouchat.

Kdo se tady bojí, soubor Na poslední chvíli ze ZUŠ Ostrov. Tři minipříběhy, které byly zvládnuty na různých úrovních, přinášely opět otázky dramaturgické, včetně zásadní - zda by nebylo výhodnější přeskupení příběhů. „Nejhůře“ dopadla
zebra, kde nefunguje ani vnější výtvarné řešení. Základní scénování, využití černých trik včetně rukavic je řešením, které vyvolá představu tmy, na druhé straně jakékoliv porušení principu „se vymstí“ (květiny, zelenina u zebry na poušti), Rovněž vytváření konkrétního prostoru např. pomocí postav (skříň), zbytečně zavazuje. Děti se dokáží velice přesně „tvarovat“ i bez „ohraničení“ skříně dětmi. Vstupování do hlediště mezi diváky (malé tmy se schovávají pod čepice, košile, atd.) je potřeba zvážit - je zbytečné přinášet vlastní čepici, košili - naopak pokud se bude tato činnost realizovat, je vhodné využít diváků v hledišti a jejich svršků. V příběhu Venouška bychom opět očekávali využití účinkujících bez použití baterek a papíru. Děti mohou být mnohem konkrétnější tmou, včetně určité stylizované agresivity atd.

Petr Šmíd uvedl divadlo jednoho herce - autorskou inscenaci Z tajného deníku Petra Šmída. Na inscenaci se výrazně podílel Michal Vybíral. Jméno vedoucího, učitele na rozdíl od ostatních uvádím záměrně. I přes úctu, snahu a vůbec všechna pro, které jsou důvodem proč M. Vybíral spolu se Zdeňkem Šmídem uvádějí výše zmiňovanou inscenaci, které předcházela v kuloárech mezi dětmi nebývalá pověst a očekávání především kolem pikanterií o kozičkách, o které jsme my v Dobřanech byli „ochuzeni“, k všeobecné nelibosti těch, kteří pikanterii o kozičkách v Plzni na přehlídce slyšeli a těšili se na ni, se potvrdilo, že bývá většinou problém autorského textu a jeho interpretace jedním a týmž člověkem. Většinou chybí určitý nadhled a korekce. K zamyšlení zůstává, po shlédnutí tohoto představení, obecný cíl tvořivé dramatiky jako takové. Nejde jen o rozzářená očka diváků a jejich potlesk.

Soubor HOP-HOP ZUŠ Ostrov uvedl inscenaci ...jinak je s tebou amen!. Výrazná dramaturgická úprava knihy německého autora je vlastně detektivkou. Autorka úpravy se pokusila zhutnit v expozici množství informací potřebných pro srozumitelnost vazeb mezi jednotlivými postavami hry a tak se paradoxně stalo, že i pro vnímavého a pozorného diváka při zachování cizích jmen a informací s nimi spojenými došlo k nesrozumitelnostem a šumlům, které jsou sice v průběhu představení vysvětleny, které však přece jen brání k plnohodnotnému vnímání jinak velice zajímavé inscenace. Funkční scénografie napomáhá řešit obsazení starších dětí do rolí dospělých (využití stínohry), vzácně zajímavě se pracuje s chórem (myšlenky) včetně přiznaného orchestru. Zatím ne zcela „hotová“ inscenace slibuje v budoucnu velký umělecký zážitek. Zcela ojedinělé na českých dramaťáckých a divadelních jevištích je použití filmových dotáček, které v současnosti spíše příběh ilustrují a připomínají myšlenku volnosti, za kterou je hrdina příběhu ochoten jít z počátku i za cenu podvodu. Inscenátoři vysvětlovali záměr dotáček a jejich smysl a je na nich, jestli bude i tento záměr naplněn.

Poslední inscenací přehlídky byl Robin Zbojník souboru Trn - inscenátoři si vybrali za předlohu text W+V. Představení trpí vším možným - od problémů dramaturgických, režijních, nejednotnosti hereckých výkonů, scénografie až po technické zvládnutí. Co lze ocenit, je propojení a spolupráci dvou oborů na ZUŠ - hudebního včetně zpěvu a dramatického. Znovu se potvrdil fakt, že pro hudební, pěveckou produkcí musí hudebníci a zpěváci zvládnout základní abecedu „profese“, což zdá se u dramatické výchovy a její prezentace neplatí.Organizátoři regionální přehlídky mohou být a jsou jistě spokojeni. Kromě vlastních představení se podařilo zorganizovat dílny pro děti ze všech souborů, které vedli studenti pedagogické fakulty ZČU v Plzni. Diskuse s vedoucími souborů byly skutečnými diskusemi a nejen monologem lektorského sboru, s tím, že si snad všichni účastníci uvědomili, že veškeré připomínky, názory a nápady od všech účastníků diskuse jsou myšleny upřímně a mají jediný cíl - napomáhat rozvoji dětského divadla.
Jiří Pokorný