Texty: FRANKOVÁ, Hana: Dětské divadlo ve Stochově - 16. - 17. 4. 2005.

Středočeská postupová přehlídka dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů probíhala ve Stochově 16. - 17. 4. 2005.
K vidění bylo celkem 13 představení ve velice pestré žánrové skladbě. K dvěma největším zážitkům došlo shodou okolností v neděli ráno, kdy jsme viděli Válku s mloky ze ZUŠ Klecany a hned poté nejmenší děti souboru Tři boty Třebotov s představením Veliký tůdle, které vychází ze známých textů Pavla Šruta a hudby Petra Skoumala a slouží pro jednoduché etudy vzájemného pošťuchování a měření sil klučičí a holčičí skupiny, aby se posléze došlo ke hře společné. I přes vysokou rampu jeviště k nám doletěl tvar, ve kterém se děti pohybují naprosto přirozeně a užívají si společné hraní. Za tou jednoduchostí je ovšem obdivuhodná pedagogická práce. Jen neuklouznout do líbivosti, jen nepodlehnout roztomilosti té nejmladší věkové skupiny. Přes otazníkové používání těch „nejprofláknutějších dětských šlágrů“, přes nepříliš čitelný motiv, který způsobí ono spojení kluků a holek, přes drobná nedotažení obrázků -- moment, kdy vidíme z ležících těl jen podrážky bot a nabízí se cosi s tím podniknout - je Veliký tůdle radostným podíváním. Za zmínku ještě stojí výborný hudební doprovod stranou sedící harmonikářky. Pedagog tu funguje jako jistota pro děti, aniž by na sebe strhával jakkoli pozornost diváků.
Čtvercový ring, uprostřed stůl, židle, v rozích ringu kovové schodové stojany a reflektory. Takovéto scénografické rozvržení prostoru volil soubor Koukej! ZUŠ Klecany pro svoji variaci Války s mloky. Výborná práce chóru, jednoduchost prostředků, využití výtvarného řešení, temporytmus celého představení a zejména silná kolektivní výpověď. Reportérská hlášení z různých míst Země, závěrečný potápějící se koráb. Divadlo apel. V čem se dá rozhodně jít dál, je kultura mluvy. Tak, jak výborně mluví chór, by měli mluvit i jeho členové v sólových partech. Ne vždy se to daří. A pak ještě něco podstatnějšího. Zřejmě z obavy, aby fyzické zpřítomnění mloků nebylo směšné, se jaksi rezignovalo na vzrůstající nebezpečí. Vzniká dokonce otázka, kdy a čím se to stane. Nebo se jen naddimenzoval motiv mediálního nebezpečí a utekla linie příběhu? Ať už tak či jinak, bylo o čem přemýšlet. Nejen divadelně. Klecanští svým představením zodpověděli otázku, která padla ve dni předešlém po devadesátiminutovém představení Lumpacivagabundus Dětské scény Symfonie Poděbrady. Otázka padla ze strany vedení souboru po doporučení pracovat s časově kratšími tvary: „Kde jsou kritéria pro délku představení?“ Odpověď - „Naplněnost těch minut.“ Třináct stochovských představení znovu ukázalo a dokázalo, že v dětském divadle bude vždycky cennější efekt cesty hledání než efekt „naparáděnosti“ výsledného tvaru. Tolik řemeslné dovednosti jako u výše zmiňovaného představení Nestroyova Lumpacivagabunda, který vznikl ve spolupráci s Divadelním spolkem Poděbrady, jsem dlouho na dětských scénách neviděla. Perfektní kultura mluvy i pohybu, u většiny souboru pěvecké dovednosti, vnímání komediálního žánru, perfektní práce s gagem. A přesto, zůstal jen otazník, kdo to prezentuje svůj názor. Jako kdyby poetika představení vycházela z jiné věkové kategorie. A také otazník - proč pro tento muzikálový tvar byl použit Nestroy. Odpověď o využití vídeňské lidové frašky jako útvaru, ve kterém je dovoleno vše, myslím, dramaturgicky neobstojí. V Nestroyovi dost dobře nelze obejít jeho satirický podtón. A proto je ve výsledku přínosnější hledání souboru Vrtule Slaný v příběhu o Petruškovi, souboru Pecky Pečky v Nikolovi a těch druhých, Juniorů ZUŠ Kouřim v příběhu dnešních dětí Takoví jsme a souborů, které se představily s drobnými tvary inscenované poezie. Ať už ZŠ Tuřany se Slepičárnou, Zpěvy sladké Francie ZUŠ Kolín nebo příjemné pohrávání si s verši Mileny Lukešové v inscenaci Nahej v trní. Pro mne osobně asi to nejlepší, co jsem z práce souboru ZUŠ Žatec kdy viděla. A tuto svou zprávu o jednom inspirujícím divadelním víkendu končím slovy básně z posledně jmenovaného představení, která si při své divadelní práci pořád říkejme:„Nechci. Nikoho v kleci.“
Hana Franková