Texty: JÍROVÝ, Zdeněk: Od osvícenství přes osvětu po informační společnost.

SPOLKY – ZÁKLADNA ČESKÉ KULTURY „Z NOUZE CTNOST“
Habsburský stát nepodporoval českou národní kulturu, reálná místní samospráva
se teprve vytvářela, zemské sněmy vzhledem k nedemokratickému volebnímu systému
ovládali konzervativní, většinou němečtí aristokraté, velkostatkáři. A tak nezbývalo než
opět pomýšlet na svépomoc. Naši předkové si znovu ověřili, že od vrchnosti a panovníka
mnoho čekat nemohou, že jim nikdo nepomůže, nepomohou-li si sami. Řešení snahy
jak dovršit české národní obrození také novodobou kulturní infrastrukturou nabídly
první zkušenosti se spolky. Oproti státem zřizovaným císařským institucím byly ty české
spolkové sice jen jakási „z nouze ctnost“, ale dokládaly vůli českého národa mít své vlastní
kulturní instituce. Dosud klíčové kulturní korporace zakládali na přelomu 18. a 19. století
na zemské úrovni osvícenští aristokraté. K tomu však potřebovali souhlas panovníka,
protože jakékoli spolky nebylo dovoleno vytvářet.
Přesto se na mnohých místech vytvářely základy občanských spolků. Typickým
příkladem je české divadlo, které mnohdy hrála neformální, neoficiální společenství přátel.
Pokud se měly jejich produkce konat pro veřejnost, museli tito „herci z ochoty“, tedy
ochotníci žádat pro každou hru povolení od panské nebo církevní vrchnosti a uvést
důvod, pro který chtějí představení konat. (Obvykle se uváděla podpora charitativních
akcí.) Tak hrálo např. v letech 1790–1866 v politickém okrese Hradec Králové čas od
času dvanáct ochotnických skupin. (Od vydání spolkového zákona v r. 1867 do rozpadu
Rakouska-Uherska se oficiálně ustavilo 97 souborů a za první republiky dalších 158
nových souborů.) Soubory měly nejrůznější aktivitu – některé hrály průběžně, jiné třeba
i s ročními přestávkami, někteří ochotníci hráli i ve více spolcích. Divadelní, čtenářské
i pěvecké spolky lze označit za nejstarší česká občanská sdružení v kultuře. Generovaly
ze svých řad také množství organizátorů, kteří se uplatnili v samosprávě i v ekonomice.
Ekonomický a posléze i politický vývoj postavení měšťanstva přinesl proměny,
pokud šlo o zakladatele klíčových spolků: poslední iniciativou osvícenských aristokratů
byla Společnost vlasteneckého muzea v Čechách v roce 1818, první novodobou velkou
realizovanou měšťanskou iniciativou v kultuře byl v roce 1850 Sbor pro zřízení českého
Národního divadla v Praze. Až po pádu Bachova režimu postupovala v šedesátých letech
Schmerlingova vláda liberálněji a povolila zřízení několika českých „nepolitických“
významných spolků. Tak byl v roce 1861 povolen pražský pěvecký spolek Hlahol s 609
členy. Pod jeho heslem „zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“ vznikaly i na venkově další
pěvecké spolky, které tak pomáhaly šířit národní uvědomění. V lednu 1862 byly schváleny stanovy první české tělocvičné organizace Sokol v Praze. Většina jeho členů byla
z řad studentů, řemeslníků, živnostníků a inteligence. Venkovské jednoty Sokola, které
začaly vznikat brzo po Praze, měly již v roce 1868 na čtyři tisíce členů.
Po neuskutečněných záměrech ze čtyřicátých let byly v roce 1863 schváleny stanovy
spolku Umělecká beseda. Byl to spolek demokraticky smýšlejících českých umělců
s heslem „V umění volnost“. Po útlumu českého politického i společenského života
v 50. letech 19. století přišla Umělecká beseda se ctižádostí zbavit české umění a kulturní
prostředí vůbec provincialismu, dát mu evropský rozměr. Cílevědomě sledovala vzájemné
souvislosti mezi jednotlivými uměleckými disciplínami, na své půdě umožňovala
plodné konfrontace umělců různého zaměření a v řadě realizací usilovala o umělecké
syntézy. Již roku 1864 byl k 300. výročí narození W. Shakespeara uspořádán v Novoměstském
divadle cyklus jeho her, při kterém se konala velká slavnost i za účasti různých
uměleckých oborů. Akce dokumentovaly svébytnost českého divadelnictví. Předsedou
hudebního odboru Umělecké besedy byl Bedřich Smetana, výtvarného Josef Mánes,
literárního Vítězslav Hálek.
Letité myšlenky stálého divadla hrajícího česky se v roce 1850 ujal „Sbor pro zřízení
českého Národního divadla v Praze“, vytvořený kulturními a politickými představiteli
měšťanstva. Sbor se obrátil s výzvou ke všem vrstvám české společnosti, aby sbírkami
podpořily jeho záměr. Peníze se však scházely pomalu, protože lidé nebyli na
takové vlastní iniciativy zvyklí. Ve Sboru vznikly spory, zda postavit nejprve „Prozatímní
divadlo“ (bylo postaveno v r. 1862), nebo vyčkat, až peníze budou, a zahájit definitivní
stavbu. Sbírku komplikovaly i politické a osobní spory, činnost brzdil také Bachův
režim. Měšťanští představitelé se museli za pochodu učit např. způsobům jednání s vládou,
což šlechtě trvalo řadu staletí. Noví lidé se to úspěšně naučili poměrně rychle. Po
prozatímním otevření ještě ne zcela dokončené budovy a po jejím požáru (r. 1881) se
znovu konala všelidová sbírka. Tentokrát se již národ vzepjal a peníze se sešly velmi
rychle. (A tehdy přispěl i císař.) Tak bylo v roce 1883 bylo Národní divadlo definitivně
otevřeno.
Význam česky hraného divadla – v té době především ochotnického – zdůraznil
Karel Sladkovský v projevu nad základním kamenem k Národnímu divadlu (16. 5.
1868): „Divadlo má pro národ náš vážnější ještě (...) význam než pro kterýkoli národ jiný (...)
V trudné době, kdy jazyk náš násilně vytržen byl již z úřadů, ze škol i z veškerého života veřejného,
ba když již v samotném chrámu Páně postrkován byl co pastorek, jenž (...) zejména ve městech ustoupiti
musil jazyku cizímu (...), nezbývalo již otcovskému jazyku našemu, než jeden jediný útulek, kde
nezohyzděn (...), ozývati se mohl... Divadlo tedy bylo posledním veřejným ústavem (...), z něhož
jazyk náš (...) počal opět ozývati se všemu lidu našemu.“
SPOLKOVÝ ZÁKON
Poté, co nový spolkový a shromažďovací zákon ve verzi z roku 1867 usnadnil
legální ustavování spolků, došlo k jejich bouřlivému rozvoji. Vznikaly místní spolky hospodářské
i kulturní čtenářské, divadelní, vlastivědné, pěvecké, muzejní aj. Místní spolky
směřovaly k utváření místních odborných institucí (knihoven, muzeí ap.) a byly završovány
oborovými zájmovými sdruženími. (Např. Matice divadelních ochotníků českých,
Ústřední spolek jednot učitelských, Jednota zpěváckých spolků českých apod.)
Prakticky všechny spolky, bez rozdílu oborového zaměření, považovaly svoji činnost především za činnost kulturně osvětovou, přispívající ke zvyšování vzdělanostní a kulturní úrovně národa. Spolky se řídily heslem Eduarda Grégra z r. 1867 „Osvětou k svobodě“, které bylo stručným shrnutím jeho výroku: „Vzdělanost a osvěta jest pevnějším štítem než hrubá síla hmotná, neboť duch vítězí nad hmotou. Národ vzdělaný a osvícený zachovává ve všech poměrech svou samostatnost, svou národnost, své bytí.“
SPOLKY JAKO ZÁKLAD KULTURNÍ INFRASTRUKTURY
Po vydání spolkového zákona v roce 1867 bylo již v roce 1871 jen v Království
Českém uváděno 3367 registrovaných spolků a společenství. V roce 1888 to bylo již 10
547 spolků všeho druhu. Z nich statistika uvádí, že např. spolků hasičských bylo v r. 1871
registrováno 112, v roce 1888 již 2187. Dále jsou uváděny spolky: besedy – 355, hospodářské
– 585, zábavné – 749, vzdělávací – 193, čtenářské – 360, umělecké – 7, hudební
– 137, pěvecké – 655, okrašlovací – 149, učitelské – 182 atd. Z různých dostupných pramenů
pak vyplývá, že ke konci 19. století bylo v českých zemích na tři tisíce divadelních
ochotnických souborů buď jako samostatných spolků, nebo jako divadelních odborů
Sokola, hasičských jednot atd.
Mimořádný význam mělo vytvoření Sokola, organizace de iure tělocvičné, de
facto působící v mnoha směrech. Sokol ustavil např. četné divadelní, vzdělávací a jiné
odbory, stavěl sokolovny také pro kulturní aktivity, stal se oporou českého národního
hnutí. Již za několik málo let sdružoval 183 jednot s 20 182 členy a vytvářel vlastně ojedinělou
národní organizační strukturu. Byl organizátorem občanského a společenského
života zejména středních vrstev, praktickou školou místní a regionální samosprávy, a jak
se později ukázalo, vlastně i základnou pro české branné síly.
Významné bylo také osvětové působení učitelských spolků a jednot. Z jejich kruhů
se také od počátku dvacátého století ozývala řada hlasů, požadujících koordinaci a zlepšení
úrovně dosavadních roztříštěných osvětových, vzdělávacích a kulturně výchovných
akcí. Koncem roku 1901 se pak Zemský ústřední spolek jednot učitelských obrátil na
Českou obec sokolskou s návrhem na spolupráci v této oblasti. Vznikl „Ústřední vzdělávací
sbor“, na jehož činnosti se podílela i Zemská ústřední jednota hasičská. Přes některé
dosažené úspěchy, např. v přednáškové činnosti, se však zvolená forma spolupráce
z mnoha důvodů neukázala jako vyhovující. Začalo se uvažovat o vytvoření nové, ústřední
organizace, jejíž činnost by nebyla omezována zemskými hranicemi a která by završovala
a koordinovala činnost místních a regionálních osvětových sborů a pomáhala jim
metodicky i jinak.
V průběhu dalších let to byly právě spolky, kdo vytvářel kulturní a společenský
život v místech a regionech. Ve spolupráci s místní samosprávou a často i s podporou
občanských a obecních záložen a spořitelen zařídily vznik kulturních institucí – knihoven,
čítáren, muzeí, i výstavbu prostorů pro kulturní činnost divadel a kulturních (národních,
lidových aj.) domů. Oborové zájmové svazy začaly vydávat různé tiskoviny, organizovat
společné akce soutěže a přehlídky, školení apod.

JÍROVÝ, Zdeněk: Od osvícenství přes osvětu po informační společnost. In: JEDNA z cest české kultury k současnosti. Praha, NIPOS 2005,. s. 37 - 39.