Texty: AS 2005, č. 3, s. 8-17. Alena Exnarová: Za kapku Mandragory, Pelikáni v pustině

EXNAROVÁ, Alena: Průvodce po představeních FEMADu Poděbrady a Divadelní Třebíče 2005. AS 2005, č. 3, s. 8-17.

Mandragora N. Machiavelliho je jednou z mála hratelných her typu commedia erudita, ale ani tak není dnes snadné ji udělat na jevišti. Malá scéna Zlín se o to pokusila a inscenaci uvedla pod názvem Za kapku Mandragory. Režisérka Magda Tomečková správně cítila, že samotná zápletka už dnes není aktuální a že je třeba hledat, jak text rozehrát a oživit. Snaží se proto dění na jevišti rozhýbat a herci se hýbou a padají skutečně hodně. Tam, kde je tento pohyb tematizovaný, dobře se bavíme. Jindy se ale zdá, že se hýbou jen proto, aby se hýbali, a pak celek stagnuje i přesto, že se ženou závratným tempem k cíli. Už v počátku nám nebyl zřetelně nastolen plán intriky a tedy ústřední linie, které bychom se mohli chytit, protože bylo všechno poněkud zahlceno přemírou vnějších prostředků. Sledovali jsme tak více jednotlivosti. Líbila se nám úvodní scéna setkání Lukrécie a Kallimacha, která v původní předloze není a která naznačila, že bude Kallimach nastolen jako víceméně zasněný mladík. A Marek Mikláš svou figuru udržel po celé představení nejvýrazněji. Mandragora je komedií, v níž by měl sex být ústředním bodem veškerých snažení. Scéna, v níž se inscenace odehrává, je v podstatě iluzivně malovanou dekorací, která působí spíš jako výprava k pohádce. Ale pohádky jsou asexuální a tak je tomu svým způsobem i v této inscenaci - jako by smyslnost byla nahrazena hravostí. Přes uvedené připomínky lze konstatovat, že jsme viděli soubor nesporně talentovaný a že jeho vykročení k uchopení Machiavelliho hry se událo správným směrem.

Malá scéna Zlín nastudovala tři tragikomické aktovky Valentina Krasnogorova v překladu Petera Scherhaufera (inscenoval je v roce 1985 v Divadle na provázku) a uvedla je v režii Jana Leflíka pod názvem třetí z nich - Pelikáni v pustině. Inscenace je o podstatném tématu přelomu 20. a 21. století: o neschopnosti komunikace. O tom, že člověk nechce být sám, ale bojí se hledat, aby neutrpěl porážku. V první aktovce vyroste mezi mužem a ženou průhledná zeď: tak dlouho spolu nekomunikovali, že když se ji snaží zbořit, tak už to nejde. V druhé aktovce sledujeme střet dvou rovnocenných snů a tragédii lidí, kteří k sobě nepatří – spisovatele, jehož snem je napsat dobrou knihu a který se vznáší v oblacích, a jeho ženy, jejímž snem je vlastní domek. V tomto místě je třeba připomenout, že kostým ženy je příliš určující a degradující vnímání jejího reálného snu na přízemnost. Ve třetí aktovce se pak obě předešlé propojí v touze jednotlivce někoho mít, někomu pomáhat. Ale všichni jsou natolik zahleděni sami do sebe, že nevidí, kdo se jim v blízkosti nabízí nebo kdo je potřebuje. V této aktovce je výborným způsobem řešeno prolínání tří příběhů tím, že mají v prostoru společné prvky: stolek s telefonem a prášky na srdce. V závěru pak přicházejí postavy všech příběhů, aby vytvořily obraz koncentrované samoty. Herecky je inscenace velmi dobrá, je nám zprostředkován život postav v dynamické zkratce a v proměnách a zároveň jsou herci schopni nadhledu, který s sebou přináší tragikomický rozměr. Smějeme se, i když to vlastně k smíchu vůbec není. Je to celek pracující s obrazem a přiměřenými hereckými prostředky. Nejednoznačně lze vykládat rámec inscenace, jakýsi svět magie, který lze snad brát jako jistý kontrast k tomu, co se odehrává v aktovkách. Jako zmechanizovaný líbivý falešný povrchní svět proti reálnému světu, který postavy doopravdy žijí. Nebo jako propojení obou světů v závěru s tím, že i tento panoptikální svět potřebuje blízkého člověka? Nebo je to jinak? I přes tyto nejasnosti jsou však Pelikáni v pustině inscenací mimořádných kvalit.