Texty: VYHODNOCENÍ XXXVII. NP venk. div. souborů KDP 2006, Větrník č. 8.

Jsou komedie řemeslně dobře napsané, produkčně levné, s malým obsazením, příběhem pochopitelným širokým vrstvám publika a situacemi, do kterých se může dostat každý. Do této kategorie patří hra Donalda Churchila Moje přítelkyně slečna Flintová v podání DS Chaos z Valašské Bystřice. Hra je poučena francouzskou fraškou, a tak inscenátoři nemohou opomenout vršení situací, přesných míst, v nichž se zdá, že není úniku, aby se na chvíli našlo řešení, které další situace zhatí. A z toho vyplývá proces rychlého rozhodování a práce s temporytmem. A zde je základní problém inscenace. Představitelé situacemi volně procházejí, konverzují, místo aby je řešili bohatým hereckým jednáním. A tam, kde není přesná zpětná vazba, vznikají mrtvé pauzy a čekání na repliku. Ani rychlejší tempo řeči nenahradí vnitřní aktivitu. Typově dobře obsazená komedie je hraná se vkusem, snad až příliš decentně, jakoby se spíše hrála hra ze života s detektivní zápletkou a trochou zábavy.

Recenze soutěžních představení uveřejněné ve zpravodaji 37. KDP ve Vysokém nad Jizerou
DS Chaos, Valašská Bystřice: Moje přítelkyně slečna Flintová

Donald Churchill patří do skupiny autorů, kteří se rozhodli na rozdíl od autorů tíhnoucích k experimentálnímu či absurdnímu divadlu především bavit publiku. Napsal desítky televizních, rozhlasových i filmových scénářů a také byl skvělým hercem. A právě tato zkušenost mu pomáhala při psaní téměř desíti komedií. Jsou to hry většinou produkčně levné, s malým obsazení, příběhem pochopitelným širokým vrstvám publika a situacemi, do kterých se v podstatě může dostat každý. Kromě vtipných dialogů jsou poučeny francouzskou fraškou.
Inscenátoři nemohou obejít, a to je i případ tohoto souboru, některé základní požadavky na realizaci tohoto žánru - malé příčiny, velké následky, vršení situací, uzlové body, kdy se zdá, že není úniku, aby se na poslední chvíli našlo řešení, které další situace zcela zhatí. Rytmus téměř úzkostného snu žánru komedie. A tady, zdá se, je určitý problém inscenace. Představitelé procházejí situacemi bez valné proměny, spíše konverzují než aby „aktivně řešili situaci hereckým jednáním" a hledali východisko. Tam, kde není dostatečně vzrušující zpětná vazba v souhře, vznikají pauzy, ve kterých herci spíše čekají na svoji repliku a v jisté vnitřní pasivitě (nepomůže tu rychlé tempo řeči) se uchylují k jisté obecné charakteristice postav.
Tenhle žánr se zdá jednoduchý. Všechno je zdánlivě tak snadně pravděpodobné. A právě v tom je úskalí. Situace a linii jednání je nutné přesně vybudovat, jinak chybí spád a gradace. A ve stejném monotónním tempu a rytmu se začíná ztrácet zájem hlediště.
Není pochyb o tom, že inscenace je dobře typově obsazena, hraje se vkusně, vzhledem k žánru až příliš decentně. Soubor prozrazuje, že má určité divadelní zkušenosti a jistě řadu úspěšných premiér. V amatérském divadle má někdy každé představení svoji trochu odlišnou tvář. Slyšel jsem, že jiné reprízy byly plastičtější a ve svém tvaru a herecké tvorbě výraznější. Tento večer však působil, jako by se jednalo o inscenaci hry ze života s detektivní zápletkou a trochou zábavy.
František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. 5
18. 10. 2006