Texty: VYHODNOCENÍ XXXVII. NP venk. div. souborů KDP 2006, Větrník č. 8.

KDP 2006 - ceny:
Cena souboru za inscenaci a doporučení na JH 2007;
Ivaně Bradáčové za roli Evy,
Janě Konopíkové za roli Lídy,
v inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy

Jaromíru Břehovému za autorství, režii a roli Borce
v inscenaci vlastní hry Rejžák z Prahy

KDP 2006 - čestná uznání:
Janě Pagáčové za roli Inky,
Ivanu Michalíkovi za roli Ota v inscenaci hry Rejžák z Prahy


František Laurin v závěrečné řeči:
Divadelní soubor Žlutičan ze Žlutic zahrál původní novinku Jaroslava Břehového Rejžák z Prahy. Krizí procházejícího ochotnického souboru se zmocní posedlý režisér z Prahy, který se rozhodne dovést divadelní spolek k výšinám moderního umění. A tady začíná boj souboru (zprvu uvěří a chce vyhovět) za záchranu duševního zdraví. Ukáže se, že režisér režisérem není, jeho vize není moderní divadlo, ale zmatené pitomosti, které se chtějí tvářit. Což je ostatně situace na českých jevištích v době postmoderní ne tak neobvyklá. Soubor nebojuje za zapšklé dřevní divadlo, ale o divadlo mající postavy, příběh a celkový smysl dávající šanci oslovit diváka. Autor se nesnaží rozehrávat bohatěji vztahy mezi lidmi, i když zásadní postoje jsou zcela čitelné. Nejvýraznějším kladem herecké práce je určitá jevištní autenticita a schopnost výborně pointovat. Z pozoruhodné práce souboru zaujali především Eva Ivany Bradáčové, Lída Jany Konopíkové, Oto Ivana Michalíka a v neposlední řadě autor textu Jaroslav Břehový jako posedlý režisér Borec. Inscenace je chytrá, vtipná a vyvolává v hledišti salvy souhlasného smíchu.

Recenze soutěžních představení uveřejněné ve zpravodaji 37. KDP ve Vysokém nad Jizerou
DS Žlutičan, Žlutice, Jaromír Břehový: Rejžák z Prahy

Ve znamení žluté, psali včera ve Větrníku, bude letošní Krakonošův podzim, resp. že žlutá je barva roku neb jak slunce nad Krkonošemi, tak příjezd Žlutických jej ozáří a bude nám dobře. A bylo. Do posledního místečka zaplněný sál tleskal, a radostně, moc pěknému představení o „Rejžákovi" z Prahy. Komedii, která velmi příhodně dala nahlédnout do zákulisí ochotnického souboru. Vždyť to známe, přátelé, mnohdy se neví, co hrát, režiséři si zoufají, že se herci scházejí na zkoušky jako švábi na pivo a místo zkoušení tráví čas ve výčepu, že jejich představení porota vždycky zdrbe a jedna chce to, druhá ono... Vpád „pražského borce", údajně režiséra s ambicí dělat moderní divadlo (po němž někteří v souboru také touží, co s Hubačem...), v jednu takovou krizovou chvíli (který soubor ji občas nemá?) nám pak během dvou hodin leccos řekne o vztazích mezi kolegy, o jejich vztahu k divadlu, o jejich možnostech a omezeních, prostě o vnitřním organismu komunity, kterou tak důvěrně známe. A vysocké divadlo se otřásalo smíchem od začátku do konce.
Text Jaromíra Břehového, tedy přímo z jeho žlutické dílny, zaujal autenticitou, výborně napsanými dialogy odpozorovanými z klišé a floskulí divadelního (a zvláště ochotnického prostředí), ale také výtečnými hereckými výkony - mimořádné byly u dámského ansámblu a představitelky Evy především! Ale ani pánové nezůstali stranou - sám Jaromír Břehový předvedl výbornou studii amatérského režiséra, vynikající byl Ivan Michalík, jen tak mimochodem trousící své bonmoty a konečně i velmi věrohodný Josef Sýkora, jemuž prý Jaromír ušil roli přímo na tělo (resp. na paměť).
Prostě se Žlutickým dařilo, byli jistí a zábavní. A tak je to správné, řečeno s jedním filmem. Komedií nebude nikdy dost a tato je vtipná, inteligentní a dokonce možná přenosná do jiných amatérských souborů.
Saša Gregar
Vyšlo ve Větrníku č. 3
16. 10. 2006