Texty: VYHODNOCENÍ XXXVII. NP venk. div. souborů KDP 2006, Větrník č. 8.

KDP 2006 - cena:
Antonínu Korábovi za roli Bartoloměje Pěšinky v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy

KDP - čestná uznání:
Stanislavu Svobodovi za roli Ferdy Čupra,
Bořivoji Veselému za roli Bohdana Macaráta
Antonínu Vejvančickému za roli Vincka
v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy

Předseda poroty František Laurin v závěrečném slově:
Divadelní spolek bratří Mrštíků z Boleradic se opíral o úspěšnou muzikálovou podobu Petra Marka a Jindřicha Brabce Zvonokosy. Původní dílo zkrátil, došel spíše ke zkratkovitým obrazům než k bohatšímu propojení jednotlivých dějových linií. Inscenace je lapidární, ale koneckonců vše podstatné se odehrálo. Lidnatý soubor má výborné typové obsazení a prokazuje značnou muzikálnost. Inscenace je vkusná, režijně dobře organizovaná s různou kvalitou herecké práce. Často chybí přesná motivace a vědomí okolností, v nichž postavy jednají. Plnokrevné jsou ovšem scény Ferdy Čupra Stanislava Svobody, Bohdana Macaráta Bořivoje Veselého a Pěšinky Antonína Korába. Větší část dámského souboru postrádá určitější proměnu v situacích, kdy mají působit více smysly než rozum. Smrt Vincka Antonína Vejvančického je silným emocionálním zakončením inscenace. Věčně zelené Zvonokosy znovu dokazují svoji aktuálnost postavami politiků bojujících o moc. Ta druhá linie inscenace nezávislá na politické situaci dává naději, že lidé se budou stále milovat, plodit děti, ženy budou přitažlivé, vinice urodí a víno bude lepší bez ohledu na hodiny, které odměřují náš čas.

Recenze soutěžních představení uveřejněné ve zpravodaji 37. KDP ve Vysokém nad Jizerou
Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice: Zvonokosy

Soubor si zvolil dramatizaci románu francouzského prozaika Gabriela Chevalliera Zvonokosy, která vznikla na počátku osmdesátých let. Scénárista Petr Markov a skladatel Jindřich Brabec dali próze muzikálovou podobu. Soubor vykonal záslužnou práci, když rozvláčný text převedl do současného, daleko lapidárnějšího jazyka. Také redukce postav neoslabila vyznění dramatických situací. Otázkou pouze zůstává, jestli není škoda, že se do škrtu dostala kratičká závěrečná scéna mladé dvojice Růženky a Standy. Jejich příběh totiž tvoří významnou dějovou linii a chybí mu tečka. Důležitá je i otázka, kterou si kladou: jestli jednou budou takoví jako jejich současníci.
Dramaturgická volba souboru je šťastná, protože text má dnes větší aktuálnost, než měl v osmdesátých letech. Jde zejména o malicherné předvolební zápolení, ve kterém nejde o program, ale o zviditelnění se před veřejností. Absurdnost předvolebního boje vyvolává asociace s tím, co dnes prožíváme. Městečko Zvonokosy ale nežije jen politikou. Nejde o satirickou komedii, ale o komedii se satirickými rysy. Atmosféra městečka má v sobě i mnoho šarmu, vitality a smyslnosti (nezapře se francouzský autor románu). Živočišnost je stavěna do kontrastu s pokryteckou upjatostí. A přes malichernost společenských i osobních válek jsou postavy ve své intelektuální a lidské hodnotě odlišeny.
A právě v detailnějším propracování osobitosti jednotlivých postav jsou ještě určité rezervy inscenace (např. postavy Kulíška, Adelajdy z Kratihájů, faráře Calaby). Režisérka Alena Chalupová zapojila do inscenace celý soubor (a to je chvályhodné), ale jako by se spolehla na to, co herci přinesou sami. Představení plyne vkusně, ovšem když chybí herecká invence, působí nevýrazně, až sterilně. Nejlépe působí scény, ve kterých je využita přirozená vitalita Stanislava Svobody jako Ferdy Čupra, Bořivoje Veselého jako Bohdana Macaráta a pana Korába jako Bartoloměje Pěšinky. Poněkud po česku je vyjádřena smyslnost obou soupeřících paniček v podání Lucie Káňové a Ilony Pelikánové. Přesto, že mají ve Zbyňkovi Háberovi znamenitého partnera, hrají spíše temperament než erotické okouzlení. Dlužno říct, že jim v sexuálním rozletu vůbec nepomáhá kostým. Důležitá je postava Eulálie Čubíkové, která je označována jako zakyslá stará panna, ale zloba její představitelky Ivy Hrabcové jako by nevyrůstala z až chorobné závisti osamoceného člověka. K pozitivům inscenace se řadí Vejvančického Vincek, protože neforzíruje obecně bláznovství, ale hraje konkrétní vztah k lidem.
Silou inscenace je muzikálnost souboru. Zpěvní čísla vycházejí dobře. Režisérka by se ale ještě mohla zamyslet nad závěrečným zpěvem nad mrtvým Vinckem. Nejde o obecný smutek. Nejde o zamyšlení nad vlastním životem?
Marie Caltová
Vyšlo ve Větrníku č. 2
15. 10. 2006