Texty: HRUŠKA, Jaromír: Krajská přehlídka vesnických divadel v Trhových Svinech. AS 2005, č. 3

KRAJSKÁ PŘEHLÍDKA
VESNICKÝCH DIVADEL
V TRHOVÝCH SVINECH

Krajská přehlídka jihočeských vesnických amatérských divadelních souborů se konala v termínu 22. – 23. dubna 2005. Přehlídku zahajoval v pátek 22. dubna večerním představením místní tj. domácí soubor z Trhových Svinů. Jejich inscenace hry Karla Poláčka Vše pro firmu, která byla zároveň premiérou, nenesla obvyklé průvodní znaky premiér. Naopak herci, zejména ti starší a ostřílení, sázeli repliky této konverzační komedie s vehemencí sobě vlastní a s rutinérským přehledem. Mladší část hereckého souboru se snažila sekundovat a dotahovat se na vyzrálé a ostřílené borce souboru s dlouholetou tradicí a vytříbeným divadelním vkusem. Režisér souboru a inscenace František Herbst měl letos nelehký úkol. Po loňské výborné inscenaci Někdo to rád horké, jejíž filmová předloha jasně vedla a inspirovala režiséra k vytvoření svébytného divadelního tvaru a nikoliv pouhé kopie, setkal se režisér s textem poněkud komplikovanějším. Dokonale předepsané situace loňské inscenace narážejí na jasnou potřebu konverzační komedie, tedy jednání slovem. Práce s temporytmem mluveného slova a především slovní vypointování, které vede diváka psychologií postav, vytváření jejich charakteru, ale i k onomu prvotnímu, o co komu jde a co chce, je náhle smazáváno. Tím se samozřejmě snižuje údernost a síla vynikajícího Poláčkova smyslu pro humor, ale i jeho ohromné lidství a sociální cítění, které mu bylo zcela vlastní a řadí ho po bok Karla Čapka. Výtvarně výborné představení, především po stránce kostýmní, se nedokázalo vyrovnat s proměnami prostředí. Při každé změně nastupoval tříčlenný orchestr a zahrál nám jednoduchou dobovou melodii, aby mohli kolegové přestavět. Proti tomu nic, to se dělává. Ovšem způsob jakým se tak dělo, byl zcela nesnesitelný. Po každém obrazu se k levému portálu připlížila ona neúnavná trojice, která vypadala spíše jako záškodnická skupina kladečů min. Když bylo zaminováno (skladba dozněla), odplížili se zpět na svá místa v sále u levé stěny na úrovni první řady diváků. Dovedete si asi představit, jak dlouho odtud a zpět na jeviště trval jejich nástup. Nedovedete! Bylo to rušivé, neestetické a nestrategické. Divákovi se vytvářely v příběhu nepominutelné trhliny, které retardovaly temporytmus jinak vkusné a divadelně poctivé inscenace.
V sobotu 23. dubna dopoledne jsme spolu s dětmi usedli v hledišti kulturního domu a sledovali inscenaci pohádky Miloše Stránského souboru z Hořice na Šumavě. Bohužel jsme zde narazili na onen tradiční problém kvality textů psaných pro děti. Tento text, bohužel, nesplňoval základní kritétria dramatického textu. Podivně pracoval s dějovými pásmy, nelogicky spojoval různé pohádkové motivy, deklamoval a řešil situace a lá „deus ex machina“. Bohužel soubor tomuto textu uvěřil a opřel se o jeho „kvality“. Je to škoda, protože herecký potenciál tohoto souboru by si zasloužil kvalitnější dramaturgii, aby mohl své kvality skutečně prokázat. Vyčítal-li bych nyní něco hercům či režisérovi, byl bych jednoznačně nespravedlivý. Byl to dramaturgický omyl a oni se jen snažili naplnit onen pohádkový hrnec, který ovšem neměl dno.

V sobotu 23. dubna odpoledne dorazil DS Jirásek z Horní Pěny s inscenací Františka Ringo Čecha Dívčí válka. Spolek mladých lidí si usmyslel pobavit nás i sebe. Ostatně opřít inscenaci tohoto textu o jeho zábavní funkci je také jediné možné, jak se k tomuto textu postavit. S tímto úmyslem byl napsán a s tímto úmyslem je také provozován. Tento text konverzační povahy, který pracuje s motivy Starých pověstí českých se snaží nabourávat a zneužívat jistou historickou konvenci. Nehraje se o míru, ale o vztahu mezi mužem a ženou. A to je to, co nás baví. Ty asociace každodenních situací společného soužití. Herci se snažili, tady jim to vyšlo, tady zase ne. Inscenaci je možno hrát v hospodě, ve stanovém kempu, pro známé a přátele, ale také pro sebe. Inscenace trpěla řadou řemeslných neduhů. No, a! Reprízovost inscenace 2 až 3 představení ročně. Prostě hrajte až budete mít čas a chuť! Nezapomínejme, ža někde tam jsou také kořeny amatérského divadla, a především divadla sousedského.
Je sobota 23. dubna večer a společně s diváky se chystám Do hrobky tanečním krokem spolu s inscenací Spolku Fikar Nadějkov. Tato detektivní komedie Normana Robbinse v překladu Alexandra Jerie měla v Nadějkově 16.11.2004 českou premiéru. Příběh se odehrává v současnosti, jednoho listopadového večera, v knihovně domu Monument House, rozpadajícího se gotického sídla zesnulé rodiny Tombových, asi 50 mil od Londýna. Tato detektivní hra měla být zřejmě parodií, alespoň to tak vyplynulo z diskuze v semináři po skončení představení. Musím říci, že to byla pro mne šokující informace. Herec Robbins, který se mstí co by autor Robbins, za sérii rolí v detektivkách ve stylu Agathy Christieové! Základem detektivky Agathy Christieové je obratně konstruovaný příběh, přísná logika, geniální pointa. Dvě hodiny čtyřicet pět minut sledujeme příběh v jejím stylu a tápu v příběhu, postrádám logiku a pointa mě nepřekvapuje. Je to prostě naopak. Vzniká opakem matrice její parodie?! Jde o to, jak se to hraje. S jakým vztahem a nadhledem hraju tento text. Počítám-li automaticky s tím, že to co hraji je parodie, aniž bych ji svým jednáním a způsobem chování skutečně konkrétně vytvářel, docílím pouze špatné kopie parodovaného. Myslím, že vše byla otázka míry a jistých úprav v textu, protože na to, co nám chce autor sdělit spotřebuje příliš mnoho slov. První české uvedení je sice výborná věc, ale nese s sebou určitá rizika. To zásadní je především to, že text nemá žádnou inscenační tradici. U amatérského souboru je to podstatný fakt. Inscenátoři tak ztrácejí možnost výběru, zda ho interpretovat tak, jak jej někde viděli a opřít se tak o jeho prokázané kvality, nebo jít svou vlastní cestou a vydat se proti proudu již viděné inscenace. Zdá se to banální, ale nutno říci, že podobnými principy a mechanismy se řídí i divadlo profesionální. Vůbec nepochybuji o tom, že během několika sezón se tento text stane velmi provozovaným. Za jeho velkou přednost považuji vynikající český překlad. Jestli totiž někdo přesně rozpoznal onu míru v žánru, tak to byl Alexandr Jerie. Nadějkov se s textem utkal poctivě a na samé hranici svých možností, ať technických či hereckých. Za ozdobu inscenace v její herecké složce, která jako celek vykazovala silný nadprůměr, považuji především tři výkony. První byla postava homosexuála Vernona, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil Pavel Dvořák. Dále postavu právníka Mortimera Crayla v podání Dalibora Votavy a výkon staré paní Tombové.
Průběh přehlídky nás utvrdil v tom, že bude nutné do budoucna uvažovat o stabilním systému individuálních cen, který bude motivačním prvkem směrem k tvůrcům a dostatečným prostorem k objektivnímu hodnocení poroty.
Odborná porota (Jiří Anderle, herec a režisér a Jaromír Hruška, divadelní režisér) se rozhodla na Národní přehlídku venkovských divadel na 1. místě doporučit Divadelní spolek Fikar Nadějkov s inscenací hry N. Robbinse Do hrobky tanečním krokem. Na 2. místě doporučila Divadelní soubor Horní Pěna s inscenací hry F.R. Čecha Dívčí válka.
Jaromír Hruška