Texty: HRAŠE, Jiří: Josefův Důl patnáctiletý. AS 2005, č. 3

JOSEFŮV DŮL PATNÁCTILETÝ

Měl jsem příležitost ověřit si pověst o pohostinnosti a příjemné atmosféře Josefodolského divadelního jara. 15. ročník Krajské přehlídky venkovských divadelních souborů nabídl pět inscenací, z nichž žádná neklesla pod slušný standart, a probíhal ve velmi příjemném ovzduší péče hostitelského souboru J.K. Tyl.
Od pátku 6. května do neděle 8. května se představily soubory a spolky J.J. Kolár při TJ Sokol Poniklá, DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou, Sokol Bozkov, Havlíček Zákupy a Tyl Slaná. Žeň shrnula dvě pohádky, jednu operetu a dvě konverzační komedie.
Vstupním představením byla pohádka Marie Kubátové Vzbouření hastrmana (Poniklá). Text má spíše epickou nežli dramatickou stavbu. Jeho příběh je postaven na cestě tam a zpátky, přičemž na cestě zpáteční už se opakuje divácká zkušenost a jen málo je přidáno. Tím je zejména v druhé polovině retardován spád představení. Soubor slušně zpívá, nápaditě vyřešil scénu, typově diferencoval postavy. Ještě mu však dost schází do řemeslné výbavy herců, zejména v jevištní řeči, ale i ve hře s rekvizitou a přehlednosti aranžmá. Vynikl knížepán Tomáše Májka (čestné uznání) a krajánek v podání Jiřího Řehořka (cena za herecký výkon.).
Dramaturgickým výběrem pro mne nezvyklým a nečekaným (z Bozkova) byla původní česká operetka Grohmanové – Kincla V tom našem kostelíčku. Je zpracována podle pravého prvorepublikového střihu; však ji také soubor poprvé uvedl před téměř sedmi desítkami let, roku 1937. Textové předloze, jejíž sled zápletek by snad prošel v němém filmu dvacátých let, soubor k věrohodnosti pomoci nemohl. Investoval však všechny svoje síly do realizace představení. Vybavil scénu pečlivou, chtělo by se mi říci čistotně provedenou dekorací a herecké jednání slušnou úrovní zpěvu a velmi dobrou dikcí. To budí respekt. Hrálo se, bohužel, s větší vážností a seriózností, nežli si předloha zaslouží. Dokonce ani mladokomický pár nebyl nadán výraznější pohyblivostí a živějším temperamentem. Inscenaci velice prospělo hudební nastudování a klavírní doprovod Jiřího Kurfiřta (cena). Pro celý ansámbl by mohl být vzorem výrazné akce a smyslu pro komiku Stanislav Havel (cena), který svoji roli starosty Vykuka vystřihl přibližně v tónu Fandy Mrázka, někdejší hvězdy nuselského divadla (ještě jsem ho stihl vidět na jevišti v akci).
Inscenace Patrickovy Podivné paní Savageové (Slaná) měla dvě pozoruhodné vlastnosti. Režie se ujala režisérka se zatímní zkušeností dvou pohádek a hlavní roli hrála představitelka bez jevištní zkušenosti. Na poněkud přeplněné scéně si režisérka vcelku dobře poradila s organizací pohybu a herci docela vtipně uchopili postavy jak jednotlivých psychicky labilních pacientů, tak i energických a „zdravých“ příbuzných. Hlavní představitelce Lídě Hajdinové jsme trochu vyčítali, že její Ethel Savageová, tak originálně otevřená v rozhovoru a tak důmyslně vynalézavá v odporu proti hamounství, je v projevu zbytečně tlumená elegancí a přílišnou zdrženlivostí. Dokud jsme se nedozvěděli, že ještě nestála na jevišti. Ostatně, i bez této „polehčující okolnosti“ to byl úctyhodný výkon (čestné uznání).
Dalším dramaturgickým překvapením, pravda jiné ražby, byla inscenace zákupských Jak ulovit knížete. Předlohou jí byl Strýčínkův sen F.M. Dostojevského. Autor dramatického textu a režisér J.M. Šimek dal příběhu nový název a nový konec. V Dostojevského verzi lovu na knížete se setkáváme se Soňou ve vysoké společnosti až po časovém odstupu, ale zákupská úprava stahuje příběh do průběhu několika dní, dotahuje lov na knížete a zavírá se v důvodné naději na Sonino bohaté manželství. Knížete Kostynina, bohužel, režie vybavila přílišnou omezeností mentální i pohybovou, která zdržovala spád výstupů. V hereckém souboru vynikli Jiřina Fridrichová jako plukovnická manželka Farpuchinová (čestné uznání), Jaroslav Hofman jako nápadník Mozgljakov (cena) a Marta Řezníková jako matinka Moskalevová (cena). Hrálo se na účelně rozvržené scéně, inscenace zachytila atmosféru dobového ruského životního stylu a dala sympatický průběh směsi intriky a společenské konverzace.
Drdovy Hrátky s čertem (Vysoké nad Jizerou) mohly využít zkušenost souboru z inscenace Dalskabátů. Válečné Hrátky jsou jednodušeji a přehledněji koncipovány a kresleny ostřejšími tahy. Jejich původní akcent proti manipulaci a násilí se v dnešní inscenaci posunul do roviny morálky a pevnosti charakteru. Tak ji vysočtí herci pochopili a uchopili. Všichni představitelé přinesli do vínku svým postavám odpovídající exteriér; jejich výkony naplňují povahu české pohádky. Naproti tomu dekorace spíše strohých geometrických rysů neodpovídá ani pohádce, ani českosti. Vtipně byla realizována výměna vládce pekel za vládkyni Belzebubu, roztomile si počínal anděl, zkrátka, dobrou práci odvedl celý soubor včetně mimojevištních pracovníků (výborná meziherní muzika!) pod taktovkou režiséra Jiřího Pošepného. Zvláště vynikl otec Školastykus Josefa Hejrala st., který se vzdal jakékoli žánrové kresby a důsledně stavěl na poustevníkově nehumánním fundamentalismu (cena). Čert k zulíbání se povedl Ivanu Hanušovi (cena). Mimořádně živou a bohatou (místy až přebarvenou) škálu prostředků mimických, gestických, pohybových a mluvních předvedl Jan Hejral ml. jako Lucius (cena). Robert Nesvadba v soutěžním představení hrál svého Martina Kabáta s poněkud podměrečným temperamentem, ale přesto po významech role (čestné uznání). Doktora Solferna odvedl Martin Hnyk s chladnokrevností a společenskou elegancí (čestné uznání). Inscenace získala cenu Jizerské oblasti SČDO a je nominována na Národní přehlídku venkovských souborů Krakonošův divadelní podzim.
Josefodolská přehlídka byla doplněna výstavou věnovanou 60. výročí, tj. minulosti i přítomnosti DS J.K. Tyl v Josefově Dole. Konala se za přispění státních institucí jako donátorů a lokálních podniků a podnikatelů jako sponzorů. Počasí bylo mizerné, ale přehlídka vydařená. Pověst, která josefodolskou akci provází, nebyla zklamána.

Jiří Hraše