Texty: ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava: JIŘÍ HRAŠE OSLAVÍ 16. ČERVENCE 75 LET. AS 2005, č. 3

Nedávno, v květnovém podvečeru, se na soboteckém hřbitově v krátkém vzpomínkovém setkání připomínalo sté výročí narození Marie Hejnové, zakladatelky Šrámkovy Sobotky, krásné, moudré a neuvěřitelně vzdělané dámy, osobnosti, která po celé čtvrtstoletí z tohoto půvabného, ale přece jen trochu ospalého městečka, vytvářela známé kulturní centrum a ovlivňovala životy jeho mladých lidí. Režisér Jiří Hraše ji připomněl krátkým proslovem a já jsem znovu obdivovala, jak v kostce dokáže vyhmátnout podstatu zdánlivě prostých skutečností a nečekaně je spojit v obraz originálního pohledu.
Uměl to vždycky. Vlastně měl s Marií mnohé společné. Byl velký inspirátor a tvrdošíjně dokázal jít za cílem, který si předsevzal. Podobně jako Marie vnímal pojem „kulturní pracovník“ jako poslání, v zásadním, řekla bych až obrozeneckém, smyslu. Nebýt toho, sotva by tolik dal svým dvěma velkým láskám – uměleckému přednesu a divadlu (ty pro tuto chvíli beru jako jeden celek) a rozhlasu. Divadlo hrál chvíli ve Vesnickém divadle a po absolutoriu režie na DAMU také krátce působil jako metodik v Domě osvěty v Domažlicích a v Praze. Tím, myslím, začala jeho mnohaletá práce v porotách i seminářích a brzy také v poradních sborech Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti (později ÚKVČ) a Kulturního domu hl. m. Prahy, později i Středočeského KKS. Naplno trvala přes třicet let – Jiří stál vždy u toho nejpodstatnějšího, co se v profesionální (režíroval řadu recitačních pořadů), ale i amatérské části uměleckého přednesu dělo. V 60. letech měl koncepční podíl na založení cílevědomého dlouhodobého vzdělávání recitátorů a vedoucích recitačních souborů a divadel poezie v mnoha krajích republiky. Mimochodem, jedno z prvních tříletých školení recitátorů – východočeské – se v první polovině šedesátých let s Jiřího zásadní koncepční i lektorskou účastí konalo právě v Sobotce, ve Šrámkově domě, s podporou Marie Hejnové. Patřil také k sudičkám, které uváděly do života pražskou Violu, o pár let později byl u zrodu myšlenky pořádat v rámci Šrámkovy Sobotky soutěž a dílnu studentů pedagogických fakult v recitaci, a tak vychovávat budoucí učitele k hlubšímu vztahu k literatuře i k vedení dětí k recitaci (jeho skvělé semináře k analýze textu se zájmem navštěvovali spolu se studenty i vysokoškolští pedagogové). Velice usiloval i o vytvoření teorie uměleckého přednesu jako svéprávného uměleckého oboru, podněcoval vytváření specializovaných edic jak v ÚDLUT/ÚKVČ, tak v Divadelním ústavu, byl autorem či spoluautorem řady studií, statí i řady drobných i větších publikací – jmenujme namátkou např. Východiska přednašečské interpretace textu (ÚDLUT 1968) či podíl na Slovníčku uměleckého přednesu (1981). S tím často souzněla i jeho režijní práce pro rozhlas – před rokem 1968 se mj. s Mílou Semrádovou podílel na rekonstrukci a znovuvysílání burianovských voicebandů a na cyklu Avantgarda bez legend a mýtů.
V normalizačních 70. letech byl vyhozen z rozhlasu, nějaký čas nesměl publikovat, psal tedy jako mnozí na jména přátel a známých, nebo v kolektivu. Žil „na volné noze“ a maximálně se věnoval amatérům, jeho aktivita v žádném případě neustala, spíš naopak. Rozhlasový návrat po roce 1989 znamenal mj. vůdčí práci v komisi pro teorii a kritiku Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, vyučování principům rozhlasové práce na pražské fakultě žurnalistiky a podstatný podíl na vzniku vynikající publikace o historii Českého rozhlasu. Trochu se vzdálil přednesu, protože svou aktivitu víc nasměroval na práci v SČDO, takže naštěstí z ní mělo prospěch zase amatérské divadlo… Stále má spoustu práce i plánů – přejme mu, ať vyjdou…
Nelze v krátkém článku zmínit vše z bohatého pracovního života Jiřího. Ale jistě je zřejmé, proč mu při příležitosti jeho životního jubilea poděkovat. Byl velkým vzorem mnohým z nás.
Vítězslava Šrámková