Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Jdou sokolské šiky, jdou... AS 2005, č. 3

JDOU SOKOLSKÉ ŠIKY, JDOU

Jednou z dosud nezpracovaných kapitol dějin českého amatérského divadla je divadlo sokolské. Nelze popřít, že svou kvantitou od druhé poloviny 19. století až do zákazu nacisty v protektorátním státě bylo nejsilnějším divadelním hnutím. Demografickou zvláštností prostoru Čech a Moravy je totiž množství malých sídel. Např. na přelomu 19. a 20. století měla větší města většinou sedm až deset tisíc obyvatel (Hradec Králové, Jičín, Tábor, Mladá Boleslav, Nymburk, Ústí nad Orlicí…), výjimečně až třináct tisíc (Chrudim, Písek, Kolín…). Dnes se uvádí, že v počtu cca 7,5 tis. sídel v ČR převažují obce do 5 tis. obyvatel. Je tedy jasné, že právě malá místa určují postavení kultury v životním stylu obyvatel. Amatérská divadla zde představovala, představují a budou představovat živé umění, podle mého názoru stále nenahraditelné žádným médiem. Malá sokolovna byla a je víceúčelovým kulturním a společenským centrem v duchu Tyršovy jednoty ducha a těla. Sokolské divadlo až do vzniku prvního československého státu plnilo i roli národně uvědomovacího prvku. Právě v sokolovnách se hrálo a mluvilo česky. Je jasné, že dramatické či divadelní odbory Sokola působily především v malých obcích. Např. první sokolská jednota na Moravě byla založena v tehdy třítisícovém městě Valašské Meziříčí. Stalo se tak v roce 1864 a zakladatelem byl advokátní koncipient František Barvič, který byl zároveň divadelním nadšencem. Tím rozhodně nechci říci, že ve větších městech nebyly. Řada jich pracovala např. v Plzni či Praze. Jako doklad mohu uvést Sokol Staroměstský s doloženým loutkovým divadlem, v němž ve 20. letech 20. století působil jako gymnazista Vojtěch Cinybulk. Ve větších městech byl dramatický odbor Sokola nikoliv jediným divadelním souborem, nýbrž jedním z řady. O aktivitě sokolských souborů svědčí např. údaj o frekvenci premiér Nové scény sokolské v Mělníku, která v období 1876 – 1884 nastudovala 74 inscenací, což znamená v průměru cca 9 inscenací ročně. Sokol zejména v období po první světové válce přispěl nikoliv nevýznamně k postavení řady sokoloven s vybaveným jevištěm. Za všechny uvádím Veselí nad Moravou, Zlín, Dobrušku (pozemek byl zakoupen už na počátku století), Hulín (v tomto období byla dostavěna sokolovna z r. 1899), Kácov u Kutné Hory, Lázně Toušeň, Lesnice u Šumperku, Náklo, Slavičín a další. Některé sokolské divadelní soubory vstupovaly zejména v meziválečném období do tehdejší střechové organizace divadelních ochotníků ÚMDOČ, a není tedy pravda, že by sokolské divadlo představovalo zcela samostatný proud. O vážnosti, které se divadlo mezi sokoly těšilo, svědčí např. alegorické scény a masová představení při významných sokolských událostech. Při sokolském sletu v červnu 1938 byla provedena celovečerní scéna s námětem obrany republiky na libreto Jana Malíka.
Čas oponou trhnul, po přerušení činnosti v době druhé světové války zbývaly pouhé tři roky do únorového převratu a po něm Sokol a také bratrský Orel postupně vymizely ze života společnosti. Sokolovny převzaly oddíly Československého svazu tělesné výchovy a někde byly zbourány. Divadelní soubory musely mít povinně zřizovatele. Když byla po listopadu 1989 obnovena činnost Sokola a vznikla Česká obec sokolská jako občanské sdružení, nastalo období postupné konsolidace včetně zápasu o navrácení prostor. Nebyla to žádná idyla. Nicméně zejména tam, kde se sokolovny vrátily ke svému předúnorovému poslání, se obnovila i divadelní činnost. Hodně pro to udělal vzdělavatelský sbor ČOS a jeho kulturní komise. Odbornými patrony sokolského divadla se stali zejména divadelní vědkyně dr. Ludmila Kopáčová a dramaturg Lubomír Šterc. Od r. 2000 se konají celostátní přehlídky sokolských divadel. Zpočátku každoročně, mezi třetím a letošním čtvrtým ročníkem byla dvouletá pauza. První ročník byl prezentací inscenací na čtyřech domácích scénách a v květnu 2000 byly v Lázních Toušeň uvedeny tři inscenace dospělých pro děti. Všechny další ročníky se minimálně českou částí odehrály právě tam. Hostiteli moravské části byly postupně Litovel a letos Boskovice. O vzestupu svědčí i počty zúčastněných souborů – 6 první ročník, 10 druhý ročník, 14 třetí ročník, 14 čtvrtý ročník. Hraje se česká i světová klasika (Tyl, Vrchlický, Šamberk, Jirásek, Čapek, W + V, Drda. Moliére, Nestroy) i dramatika téměř současná (Topol, A. Christie, Stieber, O´Neill) nebo zcela současná (Havel, Kundera). Samostatným fenoménem je hudební divadlo nejrůznějších stylů. Na jednom konci je Bryllovo Malované na skle, na druhém meziválečné spotřební kusy z pera Slávy Grohmanové a Antonína Kincla (Seděla pod borovičkou, V tom našem kostelíčku a další). Poněkud překvapující částí dramaturgie jsou autorské opusy. K sokolským souborům patří např. Tyrš Lány, známý i z celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla, který uvádí hry svého dvorního dramatika Karla Pleinera. Jeho aktovky Babinec a Entertajneři měly úspěch na letošní pražské přehlídce a patřily i k vrcholům sokolské národní přehlídky. Najdeme také, byť nikoliv v hojné míře, inscenace, které jsou solí amatérského divadla. Mám na mysli syrové inscenace opírající se o důvěrnou znalost prostředí včetně autentického jazyka, které vypovídají o životě s jakýmsi filozofickým rozměrem. TJ Sokol Staré Město u Uherského Hradiště si upravil na realitu moravského Slovácka včetně nářečí klasickou veselohru J.G. Tajovského Ženský zákon. Katerinka – Kača je rozkošnou komedií s podtitulem „Lidi, neblbněte“. Tak jsem si pojmenovala její téma. Tato inscenace v moravské části a výjimečné nastudování Malovaného na skle (DS při TJ Sokol Pyšely) v české části byly ozdobami letošní přehlídky. Proč výjimečné? Jeho hudební složka je opravdu výjimečně dobrá. Dobře sezpívané sbory i sólové party, živá hudba, jednoduchá, avšak funkční tříprostorová scéna, rafinované použití divadelního znaku se Bohumilu Gondíkovi jako režisérovi a spol. opravdu povedly. Myslím, že by uspělo i na jiných letošních přehlídkách.
Na příkladu inscenace lidové operety V tom našem kostelíčku DS TJ Sokol Bozkov chci dokumentovat, že se sokolské divadlo vyvíjí a že zde probíhá přirozená generační výměna. Tradice divadla zde sahá až do let 1755, kdy jsou zde doloženy pašijové hry v kostele a od r. 1834 se začaly objevovat hry pro dospělé. Od r. 1919 hráli ochotníci pod Dramatickým odborem Sokola a každoročně studovali až 15 her. Po roce 1951 (násilné sjednocení tělovýchovy) se divadlo hrálo s většími a menšími přestávkami. Divadelní činnost byla zcela obnovena v r. 1995. Duší souboru je režisér, dramaturg, scénograf v jedné osobě pan Vratislav Ouhrabka, čerstvý nositel Zlatého odznaku J.K. Tyla. Občanským povoláním býval cukrářem a divadlu se věnuje celý život. Jeho láskou jsou hry se zpěvy, operety. V tom našem kostelíčku byla uvedena v souboru poprvé v r. 1937. Trochu prostoduchý příběh s vyčichlými melodiemi, inscenovaný jako iluzívní divadlo, si pravděpodobně najde diváky mezi staršími, avšak těžko osloví mladé a mladší. Až na několik představitelů k těm mladým patří i většina souboru. Jsou panu Ouhrabkovi vděční, že je přivedl k divadlu a vědí, že jejich inscenace jsou skanzenem. Zatím neznají jinou cestu, a jak se ukázalo i v diskuzi, jsou odhodláni ji hledat. Věřím, že ji stejně jako řada ostatních najdou. Hodně jim v tom může pomoci vzdělavatelská aktivita Sokola – semináře režijní, dramaturgické, jevištní řeči apod.
Lenka Lázňovská