Texty: AS 2004, č. 3, s. 50 - 51. Blanka Josephová-Luňáková

RADNICKÝ DRÁČEK PUTOVAL DO DOMAŽLIC

Oblastní přehlídky činoherních divadelních souborů hrajících pro děti Radnický dráček, konané v Radnicích u Plzně, se o víkendu 8. a 9. května zúčastnilo celkem šest souborů. Zahájilo plzeňské Propadlo s klasickou pohádkou J. Žemly Kašpárek na posvícení v režii M. Urbana. Nešťastně zvolená předloha, psaná počátkem minulého století původně pro loutkové divadlo, byla zdlouhavá, bez motivace jednání jednotlivých postav, se stále se opakujícími informacemi a zbytečnými odbočkami v hlavní dějové lince. Text dnes jen těžko hratelný, byť by byl pojat s velkou nadsázkou a stylizací. Soubor Propadlo jej bohužel prezentoval v celé jeho popisnosti a vzácné okamžiky jevištních akcí nechal proběhnout mimo jeviště, tedy pouze verbálně. Dá se říct, že text plošně odvyprávěl děj a herci stejně tak plošně odvyprávěli text aniž by se pokusili o vytvoření dramatických situací a dbali v nich o uvěřitelnost jednajících figur. Pro zdatné herce, kterými Propadlo disponuje, takový pokus jistě nemusel být problémem.
Druhý vystupující soubor Hyjta z Domažlic sklidil zlato s představením Dudáci a vlčí hlavy inspirovaným třemi chodskými epizodami z díla Z. Šmída, v jevištní úpravě a režii vedoucí souboru Dany Žákové. Mladí divadelníci se tak zasloužili o přímý postup na národní přehlídku Popelka v Rakovníku a odvezli si i cenu za herecký výkon pro Karla Polanského. Představení sršelo jiskrami radosti ze hry, chuť hrát si byla autentická, obecenstvo bylo svědkem nenarežírované a spontánní generační výpovědi o divadle, která jenom podpořila mírně buřičskou Šmídovu notu, jež s vtipem fabuluje chodskou historii a neváhá si utahovat ze samotného Pána Boha. Škoda, že inscenační klíč „divadla na divadle“ byl divákům nabídnut až začátkem druhého příběhu. Mohli tak být ušetřeni některých dohadů a propojení všech tří částí inscenace by působila celistvěji. V příběhu o dudákovi Hadamovi, který muzicíroval před Ježíškem, byl nejucelenější a nejhravější. Čistotu stylu kazila pouze nedůslednost v použití zástupných rekvizit a chaos ve volbě reálných hudebních nástrojů, jejich divadelních replik a zástupných znaků. Soubor se rovněž místy potýkal s nezvládnutým temporytmem představení. Ale vzhledem k až živelné chuti herců tvořit a přitom se bavit, bylo shovívavé publikum ochotné přivřít oko.
Následovalo představení Bubáci souboru M+M z Hranice u Aše, inspirované pohádkou P. Gryma. Individuální cenou za hudební přínos byl odměněn muzikant, režisér a zároveň jeden ze dvou účinkujících Vratislav Mikan st. I když se děti v hledišti evidentně bavily scénami z pekla a hrou dvou přitroublých čertů, hercům by víc slušelo, kdyby ve svém projevu mírně ubrali a dětské diváky brali víc jako rovnocenné partnery. Kámen úrazu představení tkvěl v loutkových scénách. Vinou nedostačujících loutkářských zkušeností a technického problému, kdy dvěma činohercům ztvárňovala třetí postavu loutka, tu však neměl kdo vodit, žádná z těchto scén nefungovala dobře. Problémem byla i samotná stavba inscenace – nebylo jasné, jak souvisela přednáška o strašidlech v dlouhém úvodu se samotnou pohádkou.
Další individuální cenu, tentokrát za výtvarnou koncepci inscenovaných afrických mýtů Tvé ucho je starší než tvůj dědeček, získal soubor Hop-Hop z Ostrova pod vedením Ireny Konývkové. Mladý soubor si stejně jako Hyjta zvolil styl hraní divadla na divadle, jenomže tady jiskry mládí přes forbínu nesršely. Bohužel se vážilo každé slovo, zněly stereotypní intonace i hlasové prodlevy, herecké projevy působily až příliš naučeně. Z celku představení se pak vytrácelo téma. Osvěžením byly pokaždé tance inspirované africkými rytmy, ve kterých se všichni pohybovali se zjevnou přirozeností a šarmem.
Současnou špičkovou autorku loutkových her pro děti i dospělé Ivu Peřinovou si velmi moudře vybrali členové souboru Podividlo ažažAš a uvedli jejího Alibabu a čtyřicet loupežníků v režii Vratislava Mikana st. Už samotná předloha má jasně vyhraněný styl a pevně zakreslené typy, kdy váhavý a bezelstně důvěřivý Ali stojí proti závistivému chamtivci Kásimovi, důvtipná a dobru nakloněná Mardžána lstí vyzraje nad hrůzu budícími loupežníky. Herci Podividla všechny charaktery zatím jen načrtli. Nejlépe se stylizaci postavy dařilo zvládnout Michalu Nechutnému v roli náčelníka loupežníků a mladičké Klárce Novotné, která za ztvárnění jeho loupežnického pomocníčka dostala čestné uznání. Souboru právem náležela i cena za výpravu. Jednoduchá scéna byla důmyslně řešena několika mobilními rámy, které posunováním vytvářely změny prostředí. Bez řádu a smyslu bylo použití živého hudebního plánu ve stylu „zahraj, co umíš“, a tak do země islámu zavítala i na akordeon hraná Kaťuša a píseň Není nutno Svěráka a Uhlíře. Pokud se podaří inscenaci stylově vyčistit, herecky lépe zdůvodnit jednání postav a celou pohádku odlehčit větší nadsázkou, budou se divadelníci z Aše moci pochlubit svěžím rodinným představením.
Posledním účinkujícím souborem přehlídky bylo plzeňské Jezírko, které uvedlo původní hru pro děti autora Jaroslava Páry, režiséra a vedoucího souboru v jedné osobě. Za text pohádky Koho si vezme čert si vysloužil individuální cenu. Další cenu získal představitel čerta Šmodrchála David Chyška, čestné uznání si popravdě zasloužila herečka Marcela Švejdová, která během jediné zkoušky přebrala roli princezny Hanynky za Veroniku Kučerovou. Jaroslav Pára se se svým inscenačním přístupem sice nepouští na tenký led divadelního hledání a zůstává raději v ověřené jistotě reálu, avšak solidně postavený příběh odehraje s vtipem a děti jistě zaujme. Zatím neúnosná byla délka představení, která by se například dala zkrátit, kdyby četné a zdlouhavé přestavby probíhaly během písniček. Ty ostatně děj nikam neposouvají, a jsou spíše niternými výpověďmi hlavních postav.
Dva květnové dny v Radnicích, doslova napěchované programem, jen doložily, že zájem amatérských činoherních souborů o tvorbu pro děti narůstá. Organizátory zjevně potěšila poměrně velká účast mladých tvůrců a po době krize doufají, že se začalo blýskat na lepší časy.
Blanka Josephová – Luňáková