Texty: CÍSAŘ, Jan o Lucerně na KP v Červeném Kostelci. Amatérská scéna 2004, č. 2

Divadlo A.Jiráska z Úpice přijelo s klasikou nejklasičtější: Jiráskovou Lucernou. Vybrali si ji jako slavnostní záležitost pro oslavy 180 let trvání svého souboru, což zajisté tuto volbu plně opravňuje. Ocenění si však zaslouží i to, že režisér Pavel Švorčík nedělal slavnostně tradiční inscenaci, ale pokusil se o svůj dnešní výklad. Odmítl všechny imprese, nápady, iluzívnost a zdůraznil, že je to vyprávění divadlem. Hraje na scéně, kde v pozadí se otevírají obrázky knihy předvádějící jednotlivá prostředí, s minimem rekvizit i mobiliáře. Kolovrat vpravo vpředu, u něhož začíná Babička celou inscenaci, zůstává po celou dobu představení na scéně, jako by upozorňoval, že tahle Lucerna je jednou z pohádek, jež takové babičky vyprávějí. V tomhle ryze divadelním, antiiluzívním prostředí nelze příliš hýřit city a téměř se v něm nedá vytvářet nálada. Inscenace ji ovšem přece přinese. Reje a víření lehkonohých bytostí v závojích a lucerničkami, v šeru jen tušených, jež přestavují stránky knihy, jsou překvapivě tajemné, skoro netělesné, spíše vzdušné, a dýchá z nich magie záhadnosti. Ale jinak se hraje věcně, střízlivě, civilně, což dovolí Ireně Vylíčilové jako Kněžně zahrát současnou energickou, cílevědomou a chcete-li emancipovanou ženu, která se prostě osvobozuje od všech konvencí a předsudků při svém hledání životního naplnění i vzrušení. Ale i tak se bohužel ukázalo, že tento pokus zbavit Lucernu její atmosféry a emocionálního náboje nenašel za tyto vlastnosti, konstituující její půvab, adekvátní náhradu.